Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín - 1.kapitola

27.07.2018 (10:00) • Elisabella • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1977×

Pohled Caty

Vzbudil mne křik, který se linul celým domem. „Catherin, vstávat!"

Jen jsem zavrčela. Věděla jsem, že to uslyší. Oni slyší vše, co je v tomto domě. Po dvou sekundách vletěl do pokoje strejda Emmett.

„Caty, vstávat! Snad nechceš přijít hned první den do školy pozdě?"

 Zděšeně jsem vyskočila z postele, ale to už vběhla do pokoje Alice, Emmetta doslova vykopla ven a mne dala oblečení.

„Oblečeš si to a pak přijdeš dolu, máš tam snídani." Vyklopila to ze sebe a odběhla pryč. Cestou si mumlala něco o oblečení pro Jaspera. Ach jo, Alice je jako uragán.

To už jsem byla oblečená. Koukla jsem se do zrcadla. Měla jsem na sobě tmavě modré úzké džíny, bílé delší triko s krátkým rukávem, co na sobě mělo obrázek snoopyho a chlupatou vestičku. Usmála jsem se a ještě se rozhlédla po svém novém pokoji.

Přistěhovali jsme se před dvěma dny, ale není to poznat. Esme umí vše dokonale zařídit - pomyslela jsem si a vydala se do přízemí. Na stole jsem měla přichystané palačinky. Táta s mámou už jedli.

„Dobré ráno," řekla jsem.

Z celého domu se ozvalo: „Dobré ráno, Caty!"

Ach jo, oni vážně slyší všechno.

„Cat, najez se a pak rychle obouvat, abys nepřišla pozdě," řekla mamka.

Naházela jsem do sebe všechno, co mi připravili, a vydala jsem se do předsíně, kde jsem si obula bílé Conversky a utíkala jsem do auta. V našem nádherně limetkově zeleném Nisanu Micro už seděl táta s mamkou.

„Tak jedeme, Caty," zavelel táta a my jsme vyjeli. Před školou jsem dostala trému. 

„Co když mne nebudou mít rádi?" zeptala jsem se ustrašeně. 

„Ale budou a už utíkej do třídy. Nechceme přece, abys přišla pozdě." Táta se na mne usmál a pošeptal mi tak abychom to slyšely jen já a mamka: „V přítomnosti ostatních lidí nám říkej jmény, máš zapsáno, že tvoji rodiče jsou Carlisle a Esme," dořekl a popostrčil mne ke dveřím školy se slovy: „Hodně štěstí."

Všichni na mne koukali a mě to bylo nepříjemné. Vešla jsem do školy a našla jsem kabinet naší třídní. Její jméno mi řekl děda Edward. Zaklepala jsem a dveře otevřela asi čtyřicetiletá paní.

„Dobrý den, jmenuji se Catherine Cullenová a…"

Učitelka mě přerušila: „Ty seš ta nová, že ano?"

Kývla jsem.

Najednou zazvonilo. „Tak jdeme do třídy Catherine, honem."

Vešla jsem za učitelkou do třídy. Ta zrovna říkala: „Tak třído, tohle je vaše nová spolužačka, jmenuje se Catherine. Doufám, že na ni budete hodní. Prosím, řekni nám něco o sobě Catherine."

Spustila jsem dobře naučený proslov: „Ahoj, jmenuji se Catherine Cullenová, ale říkejte mi Caty [Kejtý]. S rodiči jsem se přistěhovala z Aljašky. Mám sedm adoptivních sourozenců, kteří chodí tady ve Forks na střední." 

Skončila jsem. Všichni na mne koukali. Bylo mi to nepříjemné.

„Tak Caty, prosím sedni si támhle vedle Chrise, je to poslední volné místo." Po jejich slovech jsem vykročila do poslední volné lavice.

„Ahoj, jmenuji se Caty," řekla jsem a čekala na jeho reakci.

Usmál se a řekl: „Ahoj já jsem Chris, asi nemá cenu se tě ptát, jak se ti tu líbí, že?"

Usmála jsem se také a odpověděla: „Nemá, neměla bych ti co říct."

Přerušila nás učitelka: „Já vím, že si chcete popovídat, ale počkejte prosím na přestávku," dořekla a začala probírat látku, co jsem uměla a co očividně uměl i Chris. Učitelku moc neposlouchal, jen si črtal do sešitu. Najednou se na nás učitelka otočila - „Tak Chrisi, odpověz mi na otázku!" vyjela na Chrise. Já jen doufala, že to ví. Chris opravdu odpověděl správně, i když to vypadalo, že nedává pozor. Učitelka se jen usmála.

Zbytek školy byl podobný a utekl rychle. Na obědě jsem si sedla k malému stolku vzadu v rohu jídelny. Sice mi zdejší partičky nabízely místo u nich, ale já nechtěla.

Najednou se za mnou ozvalo: „Můžu si prosím přisednout?" Otočila jsem se a uviděla Chrise.

„Proč ne."

Přisedl si ke mne.

„Chrisi, můžu se tě na něco zeptat?" Kývnul hlavou. „Proč se na tebe všichni dívají tak načuřeně?"

Chris se zatvářil, jako že o tom nechce mluvit, ale odpověděl. „Většina, protože jsem z děcáku a ten kulatý stůl nejdál od nás - nevím proč. Oni mě nesnáší, i když jsou z Dětského domova stejně jako já," dořekl a podíval se na mne. „A co ty? Řekni mi taky něco," požádal mne.

Také jsem mu odpověděla, bohužel ne moc pravdivě „Se svou rodinou žiji v domě za městem. Mám sedm nevlastních sourozenců. Nejstarší je Emmett, ale chová se hůř než já. Furt se směje a dělá si ze všech legraci. Pak je Rosalie,  ta  si pořád čte časopisy o oblečení a podobně, ale je moc hodná. Alice hrozně ráda nakupuje a navrhuje oblečení. Jasper se zase zajímá o historii a rád hraje šachy. Edward rád čte a poslouchá hudbu. Bella je taky celkem knihomol a ráda fotí. Jezdí s tím potom na výstavy. No a Jacob je furt venku. Má moc rád outdoorový sporty. Renesmee hrozně krásně kreslí a tančí balet. Mamka je architektka a táta doktor. To je asi všechno."

Chris se smutně usmíval. „Přemýšlím, jaké je to mít tak velkou rodinu." Dořekl a kouknul se na mne.

„Tak to ti řeknu. O nervy. Hlavně s Emmettem."

Chris se zasmál a promluvil: „Už musím domů, jinak budu mít průšvih."

Kývla jsem. „Ahoj Chrisi, tak zítra."

„Čau," řekl a vyběhl z jídelny. Taky jsem se zvedla a vydala jsem se před školu, kde na mne bude čekat táta.

Vyšla jsem ven a ozvalo se: „Ahoj Caty!"

Vesele jsem odpověděla: „Ahoj Jakeu." Usmál se, já nasedla a jeli jsme domu. Opravdu domu. Ne jako Chris, co se každý den vrací do děcáku. Je mi ho líto.

Autor: Elisabella, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín - 1.kapitola: