Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 22. kapitola

the break dawn

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (7) Predsavzatia (1) Krv na snehu (11) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 19


Starší než já - 22. kapitolaDalší dílek. Omlouvám se, ale nemohla jsem se donutit to opravit... A jaksi se mi tam stále nepodařilo vtěsnat pravdu. Místo toho mě Nessie zlobí...

EDIT: Článek neprošel korekcí.

22. kapitola – Soukromý trpký střep

 

Za svou upíří existenci jsem slyšel tisíce různých myšlenek. Hříšných i kajícných, zamilovaných i nenávistných, zklamaných i nadšených. Díky mé moci jsem viděl do hlav svých blízkých, neznámých kolemjdoucích i svých obětí.

Slyšel jsem, jak muži uvažují o ženách. A ženy o mužích. Slyšel jsem myšlenky mužů, kteří milovali jiné muže, i žen, které milovali jiné ženy.

V nemocnicích jsem slyšel radostné myšlenky novopečených maminek i zoufalé myšlenky matek, které čekaly na smrt svých dětí nad jejich lůžky.

V kostelech jsem slyšel myšlenky svatebčanů i pozůstalých.

Slyšel jsem spoustu myšlenek, které bych raději zapomněl. Detaily vztahů, soukromá dramata, malá špinavá tajemství hříšníků. Slyšel jsem mnoho mužů, kteří bili a podváděli své ženy. Dívku, která strčila svoji kočku do lednice. Chlapce, který si přál umět létat. Byl jsem svědkem dilemat žen, které nevěděly, co mají uvařit k obědu, i spekulací vrahů, kteří netušili, kam schovat tělo.

Slyšel jsem slova, která nikdy neměla být vyslovena. Mnoho zbloudilých myšlenek, které se za pár sekund ztratí v mlze zapomění. Některé byly úsměvné. Spousta jich bylo odporných, závistivých a podlých.

Ale žádná z nich mě nikdy nezasáhla tolik, jako tahle. Má vlastní zbloudilá myšlenka.

V tichém domě naplněném jen tlukotem tří srdcí a klidným oddechováním mi připadala tak... hlasitá. Ostrá a řezavá jako střep. Jako by se snažila zavrtat do každého kousku mého vědomí, abych nemohl zapomenout. Jako by to snad bylo možné...

Ležel jsem vedle Belly, sledoval její tvář a zkoumal každý její rys. Ona byla zrcadlo, ze kterého pocházel můj soukromý trpký střep. S každým jejím nádechem se zařezával hlouběji a hlouběji a mučil mě těmi pár slovy, kterými mě Nessie chtěla uklidnit. A závěrem, který z nich vyplýval.

O Nessiiných slovech jsem přemýšlel celou noc. Věděl jsem, že by o takových věcech nelhala. Je pravda, že mi to určitě neřekla jen tak. Vlastně jsem si byl celkem jistý, že by mi to neříkala vůbec... Kdyby nevěděla o tom polibku a nemyslela si, že je pro Bellu lepší, když budu znát pravdu. To by vysvětlovalo všechno.

Jenže netušila, že jsme se s Bellou na něčem domluvili. I kdyby naše domluva padla, věděl jsem, že bych s ní nemohl být. Bylo by to sobecké a nechoval bych se k ní fér. Nikdy jsem nepřestal milovat Krajinku. Připadal bych si, jako bych ji podváděl.

Můj soukromý střep se při této myšlence vrátil a schválně zajel hlouběji, do míst, kde se sbíhají všechny nervy ze srdce.

Protože to všechno znamenalo, že Krajinka podvedla .

Věděl jsem, že jsme se rozešli. A přesto jsem to tak cítil. Protože jí stačilo jen pár dní, aby se vyspala s někým jiným a zradila tím všechno, v co jsem kdy doufal.

I když jsem od začátku věděl, že celá ta povídačka o labutích je jen pohádka. Ani labuť nemůže být smutná navěky. Jen jsem sobecky doufal, že jí to bude trvat aspoň o trochu déle.

Teď jsem tu ležel, nechával si bodat do srdce a pozoroval dívku, kterou jsem ještě před pár hodin považoval za důkaz mojí a Krajinčiny lásky. I když teď vím, že je úplný opak.

A tahle myšlenka zatraceně bolela...

 

Ráno mi volala Alice. Poznala, že mi není nejlépe, ale za ta léta už věděla, že kdybych se jí chtěl svěřit, udělám to. Namísto toho se mě snažila rozveselit. A jako vždy se jí to za doprovodu Emmettových komentářů podařilo.

Říkala, že má být poslední podzimní sluníčko, tak ať si někde o samotě vychutnám jeho paprsky. Místo toho jsem zůstal zaseklý v domě, protože Nessie se do školy taky nechtělo. Bellu jsme po jejím včerejším záchvatu, jak tomu říkala Ness, nechtěli budit. Přesto se vzbudila vcelku brzy, a tak jsem jim oznámil, že podle předpovědí má dnes vyjít sluníčko i v tomhle zamračeném koutě státu. Holky si proto udělaly odpočinkový den a šly se opalovat. Bylo to vcelku vtipné, neboť - slunečním paprskům navzdory - bylo pouhých dvanáct stupňů a první ranní mrazíky už dávno dorazily. Museli si proto navléct roláky a rukavice, aby jim nezmrzly prsty od držení krabice, kterou jsem jim polepil alobalem. Když opalování, tak stylově...

Ke včerejšku se nevyjadřovala ani jedna. Všem se nám ulevilo, že je Belle dobře. Vypadala teď zdravě a odpočatě, jako vyměněná. Měla spoustu energie a znovu rozdávala úsměvy a sršela vtipy. Fakt, že není má dcera, nic neměnil na mém nazírání nebo chování k ní samotné. Jen mi nedávala smysl ta část s jejím prokletím.

Nessie si celý den náležitě užívala Belliny společnosti. Kupodivu se mi nevyhýbala, jak jsem si myslel. Čekal jsem, že se bude domnívat, že udělala chybu, když mi odhalila své pocity. Místo toho na mě vrhala zářivé úsměvy. Vím, že by mě to mělo uklidnit, ale popravdě mě to docela děsilo...

Taky tu byla ta věc s přiznáním se. Věděl jsem, že to udělám, protože stejně tak, jako znala Alice mě, já znal ji. Vnímal jsem každou její narážku. Určitě totiž nemyslela jen Esmé, Carlislea a mě, když mluvila o tom, že už mají sbaleno a moc se na nás těší. Bylo mi jasné, že se holkám přiznám. Že dnešek je snad opravdu ten pravý den, ačkoli jsem si to ještě před několika hodinami nemyslel. Jenže Nessie to všechno změnila a já už chtěl, aby věděli pravdu.

Jen jsem neměl nejmenší tušení, jak to udělat.

Má hlava už vytvořila několik scénářů. Všechny ovšem skončily zběsilým útěkem nebo vyzdobením domu česnekem. V jedné obzvláště zoufalé chvilce mě napadlo, že by mě dokonce mohli upálit. Rozhodně se mi ani jedna z variant nelíbila. Navíc jsem nevěděl, jak přesně jim to oznámit.

Mohl bych se začít vyptávat, jestli si někdo z nich někdy nevšiml, že jsou Ness s Jakeem trochu jiní než ostatní. Jenže to oni samozřejmě věděli. Ness si byla vědoma toho, co dokáže. Znala své možnosti, svou rychlost, hbitost a sílu. A všichni tři věděli, že má dar. Ještě jsem nepřišel na to, jak funguje, ale Ness se vždycky jen dotkla Belliny ruky a ta jí kývnutím odpověděla na nevyslovenou otázku. A o Jakeovi Bella věděla, aspoň podle rozhovoru, který vedli ten první den, kdy Jake přišel ke škole po několika týdnech nahánění upírů. I když o téhle části možná netušili, snad ani sám Jake nevěděl, koho zabíjí.

Možná bude nejlepší začít zeširoka a postupně jim vysvětlit, kdo jsem a co všechno upírství obnáší. Nebo jim to říct narovinu? Mohlo by je to vylekat. Pokud by si o mě nezačali myslet, že jsem se zbláznil...

„Schováváš se tady?“ zeptala se mě Nessie, jako by mi četla myšlenky. Vešla do kuchyně ve chvíli, kdy jsem seděl na kuchyňské lince. Hned vedle mě bylo okno, a já se snažil, aby na mě nedopadalo žádné přímé sluneční světlo. Ona si stoupla ke dřezu na druhé straně, takže ani na ni nesvítilo.

„Tak trochu,“ přiznal jsem. Ness si přitáhla mísu s ovocem a všechno ho opláchla. Nakrájela první jablko a nahrnula kostky do velké nerezové mísy. Podle Belly by se měl poslední slunečný den oslavit, a nebylo nic lepšího a stylovějšího, než ovocný salát.

„Máma vždycky věděla, že je vaše rodina jiná,“ začala najednou Nessie. Krátce po mně střelila pohledem a pak se zadívala z okna na zahradu. Zvedla hlavu ke slunci a trochu přimhouřila oči. Když se znovu začala věnovat krájení, pokračovala ve svém monologu. „Přesto hodila všechnu vinu za to, co jsme, na sebe. Ale ty to vidíš, že?“ zeptala se a natáhla ruku přímo do zářivého kuželu, kterým se sluneční paprsky prokousávaly do kuchyně skrz dvojitá skla oken.

Třpytila se. Jen lehce, ne jako normální upíři – možná, že by to obyčejný člověk ani nazaznamenal. Já ale člověk nebyl, a to ona evidentně věděla. Kývl jsem na souhlas a ostražitě ji pozoroval.

„Bella to nevidí. Ona se takhle netřpytí. Vlastně se mi v těhle ohledech ani moc nepodobá.“ Nessie ze sebe vyrazila lehký povzdech, který se mísil s pousmáním, a lehce pokroutila hlavou. „Dokonce neslyší, že ti nebije srdce,“ za stáleho kroucení hlavy pokrčila rameny, jako by bylo naprosto běžné slyšet tlukot něčího srdce, a natáhla se pro pomeranč. „Víš, vždycky jsem se styděla za to, že mi někteří lidé voní. Že jsem mamku i Jakea několikrát kousla, když jsem byla malá. Jenže to není její vina, viď?“ pokračovala a přitom s klidem krájela oloupané plátky pomeranče. Šlo jí to rychleji než normálním lidem, a oba jsme věděli proč.

„Ne, to není,“ přiznal jsem. Přitom jsem přemýšlel o jejích slovech. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by Krajinku nebo Jakea kousla. Kdyby ano, musela by Krajinku s Bellou proměnit a Jakea by mohla dokonce i zabít. Jenže pak mi to došlo. Poloupíři zřejmě nemají jed. Zkoumavě jsem se na Ness podíval a ona pokračovala v mluvení.

„Věděla jsem od první chvíle, že nejsi člověk. Popravdě mě moc nezajímalo, co jsi zač. Nevypadal jsi, že bys mohl někomu z nás ublížit, spíš se mi zdálo, že to schytáš od Jakea. Mohlo mě napadnout, že jsi upír, když jsem... stejná.“ Odložila nůž a otočila se ke mně. „Mělo mi to dojít už včera, když jsi řekl, že jsi tu pořád se mnou. Asi jsem byla moc vyčerpaná. Jenže dneska, když jsi celý den nevyšel z domu, mi to konečně všechno došlo. Jen nechápu, proč jsi nám to tajil. Máma by měla konečně pokoj, kdyby se ukázalo, že za Jakea ani za mě není zodpovědná, i když nevím, co způsobilo Jakeovu... odlišnost,“ zamyslela se. Zavřel jsem oči. Potřeboval jsem přemýšlet, ale můj mozek jako by vypnul. Proto jsem se chytil jediného stébla, které se vynořilo z jejích slov.

„Jake to má v genech. Je měnič už od narození a tvoje přítomnost ho zřejmě donutila se proměnit. Když v jejich blízkosti nejsou žádní upíři, před kterými by chránili své blízké, jejich vlčí část se neaktivuje,“ odmlčel jsem se. Nessie vypadala zamyšleně. Přesto jsem věděl, že tohle není ta odpověď, na kterou čeká.

Tak jsem jí ji dal.

„Bál jsem se, že utečete, když vám řeknu pravdu. Pořád se bojím. Nechci vás kvůli tomu ztratit. Vždyť jsem teprve nedávno zjistil, že existujete.“ Ness na mě chvíli nechápavě koukala, než nesouhlasně pokroutila hlavou.

„Já nemyslela to, že jsi upír. Proč jsi mi neřekl, že jsi můj otec?“ zeptala se.

 

Předchozí

Shrnutí

Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!