Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 23. kapitola

14.04.2011 (18:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1977×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

23. kapitola – Upíři a jiná strašidla

„Já nemyslela to, že jsi upír. Proč jsi mi neřekl, že jsi můj otec?“ zeptala se.

Takhle to dopadá, když se pustíte svého stébla a skočíte po hlavě do jezírka plného pravdy. Nakonec potřebujete záchranný kruh...

Jenže ten můj tu nikde nebyl. A já měl pocit, jako by to bylo teď a ne před více jak stoletím, kdy se moje srdce zastavilo. Koukal jsem do jejích očí, naprosto neschopen pohybu, a nevěděl, co dělat.

Co jí na to říct?

O slova se ovšem postarala sama. „Víš, ušteřili bychom si tím spoustu starostí. Ty bys nemusel tajit, co jsi, Jake by se nemusel cítit provinile z toho, že měl prvních pár dní nutkání tě zabít, a máma by byla konečně šťastná. Možná i já bych reagovala jinak, kdybych věděla, proč jsi nás opustil. Odešel jsi kvůli tomu, co jsi, nemám pravdu?“ vzhlédla ke mně a čekala na odpověď. Kývl jsem.

„Tvojí mámu jsem nikdy nepřestal milovat. Odejít byla jediná dobrá věc, kterou jsem pro ni mohl udělat. Aspoň tehdy jsem si to tak myslel,“ přiznal jsem. Ness si mě chvíli měřila pohledem.

„To byla teda pěkná kravina,“ pronesla bodře a vrátila se k přípravě salátu. V tichosti dokrájela poslední kousky ovoce a umyla si ruce. Zalila salát jejich domácí šťávou a nakonec přidala trochu vody. Ani jeden z nás nepromluvil, dokud neuklidila mísu do lednice a nesklonila hlavu k zemi, dopřávajíc si další chvíli ticha. „Bylo to těžké? Odejít?“ vyzvídala tichým hlasem.

„To nejtěžší, čím jsem si kdy prošel. A to jsem zažil španělskou chřipku a proměnu v upíra.“

„Tak to asi víš, jak pro mě bude těžký udělat tohle. Stoupni si... prosím,“ řekla, protože jsem stále seděl na kuchyňské lince. Poslechl jsem ji a ona ke mně pomalu přistoupila. Ruce natáhla k mému pasu, ale pak je stáhla. Po chvíli je zvedla do úrovně mých ramen. Jenže než mě objala kolem krku, znovu si to rozmyslela a ucukla s nimi.

„Tohle asi nepůjde,“ oznámila mi nakonec. Vypadala, jako by ji zklamalo zjištění, že mě nedokáže obejmout. Pousmál jsem se tomu a s tichým „Pocem!“ ji objal. Ztuhla překvapením, ale po chvíli dokázala zvednout ruku a váhavě mi ji položit na záda.

„Děkuju,“ zašeptala, „tohle jsem si vždycky přála. Už jako malá.“ Objal jsem ji silněji a byl jsem nesmírně rád, že mi dovolila být takhle blízko.

„Moc mě to mrzí. Přál bych si, abych nikdy neodešel. Tolik bych tě chtěl vidět vyrůstat a být s tebou každý den. I na narozeniny a každý zasraný Vánoce,“ vzpoměl jsem si na její včerejší proslov a napodobil její tón. Zasmála se tomu. „Nikdy bych nedovolil, aby tvoji mamku něco trápilo.“ Povzdechla si:

„Já vím.“ Na chvíli se odmlčela a potom naprosto vážným hlasem vyhrkla: „A co říkáš na Jakea?“ Snažil jsem se nerozesmát.

„No...“ protahoval jsem, „myslím, že bych ti nikoho jiného ani nedovolil,“ přiznal jsem. Teprve v tu chvíli se Nessie dokázala plně uvolnit. Dokonce jsem měl pocit, že se pousmála. „Ví o tom Bella?“ zeptal jsem se.

„O čem? O mě i o Jakeovi ví, dokonce párkrát viděla, jak se Jake mění. O tobě jsem jí nic neřekla, chtěla jsem se nejdřív ujistit. A mluvit s tebou,“ řekla s ostražitým výrazem a odtáhla se ode mě, aby mi viděla do očí.

„Povídej,“ vybídl jsem ji.

„Chci se ti omluvit za to, co jsem říkala o... no, vlasně o tobě. Jsem moc ráda, že jsi můj táta, protože bych tě jako bráchu nesnesla. Asi jsem i trochu žárlila“ přiznala zahanbeně. „Bellu taky vcelku vzalo, když si myslela, že sis tak rychle našel nějakou jinou a měl jsi s ní syna. Nemůžu si pomoct, ale zdálo se mi to k mamce strašně nespravedlivý,“ postěžovala si.

„Nic lepšího jsem tak narychlo nevymyslel. I kdyby to byla pravda, mohlo by ti to být jedno. Tvoje mamka udělala to samé,“ řekl jsem. Možná trochu ostřeji, než jsem chtěl. Ness se zatvářila překvapeně a upírala na mě nechápavý pohled. Pak jí to došlo a její výraz napovídal, že by se nejradši plácla do čela.

„Proboha, mě to vůbec nedošlo. Promiň, neměla jsem si vymýšlet tu historku s nevlastní sestrou. Jen jsem chtěla, abyste byli spolu. Vůbec mě nenapadlo, že to nakonec budeš vnímat jako mamčinu nevěru,“ omlouvala se překotně.

„Zadrž!“ utnul jsem ji, neboť mi její slova přestávala dávat smysl zhruba v půlce jejího zmateného monologu. Přestala mluvit a vzhlédla ke mně. Držel jsem ji nad lokty a díval se jí do očí, když jsem pokládal otázku, která mě momentálně nejvíce pálila na jazyku. „Je Bella má dcera nebo ne?“ Nessie mě chvíli pozorovala, jako by se snažila vyčíst z mé tváře, jestli to opravdu myslím vážně.

Pak se rozesmála. Nechápavě jsem ji sledoval, což ji pobavilo ještě víc.

„Promiň, ale kdyby ses viděl,“ mávla rukou směrem ke mně, jako by to bylo dostatečné vysvětlení. Ještě párkrát se uchichtla, než nasadila vážný výraz. „Bella není tvoje dcera,“ začala vysvětlovat klidným a vyrovnaným hlasem. Kývl jsem, že rozumím. Nevěděl jsem, jestli potlačuji úlevné nebo zklamané povzdechnutí. Ale Nessie ještě zdaleka nedomluvila. „Bella vůbec není moje sestra. Je to moje máma. A taky Jacobova, i když jen adoptivní...“ pousmála se.

Pomalu jsem pustil její paže ze svého sevření, protože jsem měl strach, abych uhlídal svoji sílu a nedozdrtil jí je. Nechápal jsem, proč mi znovu lže.

„To, co mi tu říkáš, je naprostý nesmysl,“ protestoval jsem šeptem. „Je to nemožné. Je o osmnáct let mladší.“

„Já dospěla za necelých dvanáct let. Jake vypadal na dvacet už v šestnácti. A tys za osmnáct let nezestárl ani o den. Možné je všechno,“ stála si za svým. Nebyl jsem schopný jediného pohybu, jediné souvislé myšlenky. Zázraky se přece nedějí. Ne netvorům, kteří si je nezaslouží.

„Jak?“ dostal jsem ze sebe ztěžka. Nessie pokrčila rameny.

„Možná by ti to potom měla vysvětlit sama. Já zdaleka nejsem tak dobrá vypravěčka, jako ona.“

„Renesmé!“ napomenul jsem ji.

„No dobře! Prostě mládne, je to docela lehký,“ rozhodila rukama. „Takhle jsi naprosto přišel o pointu. Doufám, že jsi spokojenej!“ založila si paže na hrudi.

„Pointu? Jakou to má pointu. Lidi nemládnou jen tak. Je v tom nějáké kouzlo? Má genetickou poruchu? Nebo je jako Benjamin Button?“ dožadoval jsem se vysvětlení. Nessie jen s pousmáním protočila očima, vyhoupla se na linku, vyklonila se z okna a z plna hrdla zaječela „Mamí!“

A já jen stál a koukal na ní. Vědomí, že Bella, moje Krajinka, je živá a za chvíli příjde, mě přimrazilo na místě.

„Zbláznila ses?“ vyhrkl jsem, stále konsternován. Zabouchla okno, seskočila na zem a zářivě se usmívala.

„Divíš se? Mám to po kom dědit!“ provokovala. Navzdory všemu jsem se pousmál. „Možná bys měl couvnout z toho sluníčka,“ poradila mi ještě, když jsme zaslechli hlasité bouchnutí dveří a dupot Belliných nohou. Celou cestu ze zahrady utíkala, jako by šlo o život. Upíří rychlostí jsem zmizel z dosahu slunečních paprsků, čímž jsem si vysloužil Nessiin obdivný výdech. Vzápětí se otevřely dveře a do kuchyně doslova vletěla Bella.

„Co se stalo? Není to nic? Neřízla ses?“ ptala se Bella udýchaně a zároveň prohledávala Nessie, jestli je v pořádku.

„Nic mi není, vážně,“ uklidňovala ji Ness. Bella si oddechla, než se zarazila a vyčítavým tónem spustila:

„Zbláznila ses? Víš, jak jsem se vyděsila?“

„Co s tím pořád máte? Já se nezbláznila,“ bránila se Ness téměř neslyšitelným šeptem.

„To si teda nemyslím! Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tě slyšel Tony?!“ Ness nasadila skvěle nacvičený provinilý výraz a já potlačoval smích. Bela ztuhla. „Stojí za mnou, že?“ ujišťovala se. Ness se zakřenila a přikývla. Bella se otočila, a když viděla, jak mi cuká v koutcích, protočila očima. „Jste jak malí! Můžeš mi vysvětlit, co to tady předvádíte?“ otočila se k Nessie. Ta jen povytáhla obočí a mykla rameny.

„Myslela jsem, že je spravedlivý mu o tobě říct, když mi prozradil, že je upír a já něco jako upíří zplozenec. Je to něco jako směnný obchod. Ale myslela jsem, že detaily přenechám tobě,“ sypala ze sebe Nessie, ale já ztuhl spolu z Bellou přesně ve chvíli, kdy to prokleté slovo na U opustilo její ústa. Myslí mi bleskly všechny vzpomínky na její strach z nadpřirozena. Přestože sama nebyla úplně normální člověk a měla dvě nadpřirozené děti, netušil jsem, jakou reakci od ní mám očekávat. Měl jsem tušit, že ten náhlý příval štěstí musí někdy skončit.

„Nessie, jdi nahoru,“ poručila tiše Bella hlasem plným autority. Nessie se přestala usmívat.

„Neublížím vám,“ ujistil jsem Bells. Možná jsem doufal, že to bude stačit. Bella zopakovala svoji výzvu.

„Mami, kdyby mi chtěl něco udělat, už to udělá. A nějaký zabarikádování v pokoji mě nezachrání,“ protestovala Nessie rozumně. Bella kývla, přesto nevypadala klidnější. Což se mi vůbec nezamlouvalo.

„Nikdy bych vám nezkřivil ani vlásek, to bys měla vědět. Nejsem jako ostatní. Já nezabíjím lidi, Bello.“ Má snaha ji uklidnit se zřejmě minula účinkem. Vyvalila oči a její ústa se trochu pootevřela. Pak tiše zaklela.

„Chceš mi říct, že jsou i jiní upíři? Jako... zabijáci lidí?“ zeptala se vyděšeně. Jen jsem kývnul. „A je jich hodně?“ vyzvídala a její ruka instinktivně zamířila k jejímu hrdlu.

„Vcelku ano. Nás, kteří jsme se vzdali lidské krve, je jen málo. Já sám vím pouze o dvou klanech. Obávám se, že víc mně podobných nebude.“ Bella se zhluboka nadechla, zírala do zdi a přitoml lehce, téměř nepostřehnutelně pokyvovala hlavou.

„Nezapomeň na mě. Já taky nezabíjím lidi a jsem upír. Takže mě můžete počítat mezi ty lepší, viď?“ přihlásila se o slovo Nessie. Bella k ní střelila pohledem.

„Vlastně nejsi úplný upír. Jen z části. Říkáme tomu poloupír. A jsi ještě vzácnější, než my vegetariáni,“ vysvětloval jsem. Nessie se rozesmála:

„Vegetatiáni? To jako jíte jenom zeleninu?“

Protočil jsem očima. „Ne, je to jen vtip pro zasvěcené. Pijeme zvířecí krev. Když to vezmeš kolem a kolem, je to náš vlastní extrémní způsob výživy,“ pokrčil jsem rameny. Bella stále nepromluvila. Upřeně sledovala neznámý bod na stěně a přemýšlela. Starostlivě jsem si ji měřil pohledem.

„Bude v pohodě, jen jí dej chvíli, ať to vstřebá,“ uklidňovala mě Nessie, když si všimla mého pohledu.

„Seš si jistá?“ zeptal jsem se pochybovačně. Ness jen přikývla. Ve chvíli, kdy chtěla položit další otázku, Bella tiše promluvila.

„To, že jste oba upíři – i když Ness jen napůl... Znamená to, že byl tvůj otec taky upír?“ zeptala se Bella zmateně. S Nessie jsme se na ni oba nedůvěřivě zadívali. Nějak jsem počítal s tím, že jí tahle část nějak došla. Existuje přece spousta pověstí o nesmrtelnosti upírů. Její mysl však byla příliš zaměstnaná snahou vzpamatovat se z šoku. Navíc jsme jí to ani nijak nenaznačili...

Ness protočila očima. „Jste zoufalci. Oba stejní,“ otočila se a vypochodovala z kuchyně. Cestou po schodech si ještě stěžovala vyšším silám, kam to má s takovou genetickou výbavou dotáhnout.

„Víš, měla bys vědět ještě jednu věc,“ odmlčel jsem se. Přemýšlel jsem nad nejvhodnější a nejšětrnější formulaci, protože „To jsem přece já, ten kluk, co tě před dvaceti lety opustil, zlomil ti srdce a nechal tě samotnou vychovávat jeho dítě...“ mi připadalo neomalené. A až moc pravdivé. „My upíři jaksi... nestárneme,“ zkusil jsem diplomaticky. Ještě chvíli sledovala stěnu naproti sobě, než jí má slova došla a ona se s prudkým nádechem otočila ke mně. Její hluboké oči mě nevěřícně sledovaly. Zdálo se mi, že se na malou chvíli zalily slzami, ale rychlé zamrkání je všechny zaplašilo.

„Prosím, řekni něco,“ zašeptal jsem, když už to trvalo příliš dlouho. Rozhlédla se po místnosti. Její pohled zamířil k zářivému obdélníku na podlaze, ve kterém se honily sluneční paprsky, a zpět ke mně. Všimla si, že se světlu vyhýbám.

„Ani se nehni,“ poručila mi. To bylo všechno. Ani pitomá nadávka nebo obvinění vmetené do tváře.

Čekal jsem, že konečně začala vzpomínat na všechny mýty o upírech a odběhne si pro kříž a svěcenou vodu nebo něco podobného. Místo toho se natáhla k oknu a zatáhla žaluzie, aby jimi nepronikaly sluneční paprsky.

„Proč se nechováš aspoň trochu zodpovědně?“ vyčítala mi roztřeseným hlasem. Lehce jsem se zamračil a pomalu se k ní rozešel. Její tělo se napjalo a srdce zvyšovalo svoji rychlost s každým mým krokem. Zastavil jsem se těsně před ní, až jsme se skoro dotýkali těly. Její zorničky se rozšířily, když jsem se natáhl blíž. Chtěl jsem vědět, jak její tělo reaguje na to mé. A byl jsem víc než pyšný, když se její ústa s tichým výdechem automaticky pootevřela. Naklonil jsem se a ještě malou chvíli si užíval teplo, sálající z jejích rtů, které byly tak blízko... Rychle jsem se natáhl dál za její záda, blíž k oknu, abych mohl roztáhnout žaluzie. Když jsem to udělal, tiše vydechla, ve tváři výraz naprostého úžasu.

„Taky nám neublíží slunce,“ zašeptal jsem. Pátrala očima po mém těle zkoumala jimi moji třpytící se kůži, až mi nakonec pohlédla do očí.

„Ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se. Pousmál jsem se.

„Hm, je toho tolik, že ani nevím, kde začít,“ protahoval jsem. Nasadil jsem vážný výraz a přesvědčil se, že mě pozorně sleduje. Chtěl jsem, aby má slova pochopila. Uvězněný hluboko v jejím pohledu jsem pak pološeptem přiznal:

„Když se upír zamiluje, je to navěky.“ Bella nasucho polkla a jazykem si navlhčila spodní ret.

„To má štěstí, že se zamiloval do labutě,“ vydechla. Na víc jsem nečekal.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 23. kapitola: