Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Staré panny s. r. o. 7. kapitola

21.12.2012 (17:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1142×

Alice

Jeho rty byly snem každé ženy. Hladké, jemné, ale zároveň dobyvačné a náruživé. Moc dobře jsem věděla, kdo mě líbá, i když se musel rozhodnout velmi rychle, protože jsem nedostala vidění.

Tak zvláštně voněl! Nebyla to pižmo, to ani nepotřeboval, ale něco jiného, neidentifikovatelného a já bych ho nejradši celého zlíbala. Radostně jsem mu polibek oplácela, ale nevěděla jsem, jestli to dělám dobře. Přitiskla jsem se k němu blíže, zapletla mu prsty do vlasů a jemně je vískala. Znenadání ale ode mne odstoupil.

„Jaspere? Udělala jsem něco špatně?“ zašeptala jsem udiveně a poprvé za celý rok jsem byla z něčeho nejistá. Když neodpovídal a jen se na mě koukal, sklopila jsem pohled na své boty a chtěla jsem se otočit a co nejrychleji zmizet do mého pokoje, kde bych si mohla lehnout na postel a nechat volný průběh mým vizím a momentálně i své hanbě.

„Alice, nechoď nikam, prosím. Já jsem tě nechtěl nic udělat! Hlavně se přede mnou za nic nestyď! Jsem jenom zaskočený našimi vzájemnými pocity a tím, jak na mě působíš. Podívej, já se celý třesu! Bože, Alice, takové pocity jsem nikdy k žádné jiné necítil a nebudu ti nalhávat, že jsem v minulosti byl kdovíjaký svatoušek.“

Zastavila jsem se v pohybu, ale pořád jsem se bála pohlédnout mu do očí. Přišel ke mně blíž, jemně mi prstem zvedl bradu a pohlédl mi do očí. Zlaté hloubky jeho očí znenadání začaly nabírat temnější barvy. Druhou rukou mi jemně přejel přes odhalenou kůži loktu a po mém těle se rozhořely tisíce plamínků. Na rtech jsem pocítila malý polibek, který byl jemný jako dotyk sametu a rychlý jako mávnutí kolibříka. A ještě jeden, druhý, třetí. Každý stejný, ale přece jiný.

„Jazzi,“ zamručela jsem a přitáhla jsem se k němu blíže.

„Alice, co to se mnou děláš?“ zašeptal a přitiskl se ke mně celým tělem. Já jsem se na něj udiveně podívala.

„Co je? No tak jsi měla pravdu o mém spodku!“ řekl a zasmál se tomu trochu zhrublým hlasem a já se k němu nadšeně přidala.

„Jaspere,“ zašeptala jsem znovu, ale teď už nečekal a políbil mě naplno. Já jsem byla oproti němu tak malinká, že mě objal kolem pasu, vyzvedl do své výšky a přitiskl mě k nejbližší stěně. Nevěděla jsem, co dělám, tak jsem prostě jen začala šmátrat rukama pod jeho košilí.

„Alice, nepokoušej mě, nebo skončíme támhle na té pohovce!“

„Ale mně by se to možná i líbilo!“ vyhrkla jsem a políbila jsem ho do koutku rtů.

„Mmm,“ zamručel Jasper a přitiskl své rty na ty mé. Zažívala jsem tu nejlepší a nejhezčí chvíli v mém životě. Nikdy jsem se necítila tolik… živá.

„Ticho tam na hnoji!“ ozvalo se zničehonic z vedlejšího pokoje. Podle hlasu jsem poznala Emma a Edward se u toho tlemil.

„Vy debilové!“ vykřikl Jasper a než se vydal za nimi, ještě mě políbil na rty.

„Najdu nám klidnější místo, ale dnes už asi ne,“ zašeptal a nechal mě stát v jeho pokoji. Celá jsem se třásla dosud nepoznaným pocitem touhy po ukojení. Hlasitě jsem si povzdechla, ignorujíc nadávky a smích z vedlejšího pokoje.

Po schodech pomalu šla Esmé, a když viděla můj výraz, znenadání přiběhla ke mně, prudce mě objala.

„Děti, byla bych tak ráda, kdyby vám to vyšlo!“ zašeptala mi do vlasů a já ji potěšeně objala. Od smrti své biologické matky jsem poprvé měla pocit, že mám skutečný domov, kde mě lidi milují.

„I já bych proti tomu nic neměl,“ ozvalo se za námi, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem usmívajícího se Carlislea, který se jemně opíral o zábradlí.

„To jste snad všichni poslouchali, nebo co?!“ vykřikla jsem rádoby nazlobeně.

„Já si myslím, že se to nedalo přeslechnout, zlatíčko,“ řekla vesele Esmé.

„Bože můj, tady se nic neutají, že ne?“ hubovala jsem jim, ale můj úsměv jim prozradil, že to nemyslím zase tak vážně. Otočila jsem se od nich a šla jsem do svého nového pokoje. Když jsem tam vešla, zděšeně jsem vyjekla.

„Co to je?“ zaječela jsem.

„Co se stalo?“ Hned u mě byla půlka rodiny.

„Kdo to zařizoval?“ zeptala jsem se jich zděšeně.

„Pierre St. James,“ řekla Esmé a pořád se na mě udiveně hleděla.

„Bože můj, to vypadá hrozně! Vždyť to vůbec neladí!“

Takový šok jsem vážně dneska nepotřebovala. Hleděla jsem na khaki barvu na stěně a poloprázdný pokoj sladěný do divné červené barvy s oranžovou. Všechno to bylo prostě příšerné.

„Já z tebe nebudu!“ rozesmála se Esmé a s mávnutím rukou zmizela v domě.

„Alice, dcerunko, dám ti svoji kreditu a kluci tě zítra vezmou nakupovat,“ řekl Carlisle s úsměvem.

„Ne!“ ozvalo se sborově domem a já měla tak veselou náladu, že jsem jen zašvitořila.

„Děkuji!“

„Zítra ještě nechoď do školy a v klidu se přestěhuj. Jasper nebo Edward tě kamkoliv odvezou,“ řekl mi Carlisle a s úsměvem mě opustil. S povzdechem jsem se otočila do pokoje hrůzy a vytáhla mobil z kapsy. No super, Bella volala dvacetkrát a Rose osmnáctkrát. To zase bude vyčítání. Napíšu jim SMS a snad to bude v pořádku, ale hlavně si musím udělat plány na zítřejší nákupy.

Bella

Strachem jsem se přímo třásla. Kde ta Alice je? Odhodlala jsem se zavolat i k ní domů, ale tam to vzala nějaká služebná a oznámila mi, že neví, kde slečna Alice je. Taky dobrý. Dnešek byl celý ulítlý. Když si přijeli pro auta, tak Rose jela s nimi a mě hodili do školy. Sama sobě se divím, že jsem se z toho dne taky neulila, ale je teprve začátek školního roku!

Až ve škole jsem se dozvěděla, že tam není Alice, ani Edward, natož profesor Cullen. Jako kdyby se vypařili ze světa. Ve škole se nic extra nedělo, jen se už začíná chystat Halloween. Už v září, ale já se do toho nezapojuji, tak mi to může být jedno. Ale něco mi celý den vrtalo hlavou.

Edward.

On celý byl pro mě záhadou. Jeho chování kontrastovalo s jeho pohledy. Když si na něj i nyní vzpomenu, tak mnou probíhá tisíce vln všemožných emocí. Od vzteku, že mi nevysvětlil tu událost v lese, až po ty motýlky v břiše, kteří doslova a do písmene bubnovali svými křidýlky oslavnou píseň, kterou jsem nikdy dosud neslyšela.

Dneska jsem jela ze školy školním autobusem, a to je doopravdy zážitek jen pro otrlé. Já se divím, že ten autobus nenechal někde cestou nějakou součástku. Celý autobus se celou cestu klepal a různě třásl, občas jsem se i bála, aby na mě nevypadlo okno.

Když jsem vylezla z autobusu, doslova jsem děkovala Bohu, že jsem to přežila. Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem byla schopná padnout na zem a líbat matičku zemi, že jsem cestou ze školy neskončila někde ve škarpě.

Celá v euforii, že jsem před chvíli slezla hrobníkovi z lopaty, jsem šla domů. Úplně udiveně jsem koukala na Charlieho, který byl už v tuto chvíli doma. Jak to, že není v práci? Nakládal něco do auta. Jasně, jede někam rybařit.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem normálním hlasem a usmála jsem se na něj.

„Ahoj, Bells, razíme s mamkou kempovat do La Push. Potřebujeme už někam vypadnout. Pohlídáš bratříčka, že jo?“

Já jsem při tom strnula. Svého bratra ve skutečnosti ani neznám. A ani nechci znát! Moc mi připomíná to, co nikdy nemůžu mít.

„Já mám dneska trochu jiný program. Jdu dneska k Rose pro auto a potom máme filmový večer,“ plácla jsem první věc, která mě napadla.

„No jo, kde máš vlastně auto? A to je blbý. A nemůžete přesunout ten filmový večer na jindy?“

„Ty filmy Rose půjčila ve videopůjčovně a musí se brzo vrátit,“ vyhrkla jsem první lež, která mě napadla.

„Ale vždyť jsi přece říkala, že z místní videopůjčovny se nedá nic vybrat,“ vyzvídal Charlie.

„Rose to půjčila v Seattlu,“ zalhala jsem.

„Jo, tak to je jiná. Tak já se pokusím sehnat nějakou chůvu na dnešní večer,“ řekl Charlie a nervózně si prohrábl vlasy.

„Radši na všechny dny, co tu nebudete, tati,“ navrhla jsem jen tak mimochodem a doufala jsem, že nejsem moc průhledná.

„Asi máš pravdu, jo,“ řekl Charlie a zašel do domu. Já vlezla do domu a rychle jsem vyběhla těch pár schodů do mého pokoje, abych se vyhnula Renée. Tu jsem nějak poslední dobou nepotřebovala vidět.

Jak jsem bouchla dveřmi od svého pokoje, rozezvučel se domem známý křik. Drew se vzbudil a až ho Renée uklidní, vrhne se na mě. Proto jsem si rychle připravila učení na zítřek, protože raději přespím u Rose a oblečení na zítřek a nějakou kosmetiku z koupelny, kartáček a pastu. Rychle jsem se převlékla do modrých tepláků a volnějšího trička. Hodila jsem na sebe kabát s kapucí a vyběhla z domu, jako by za mnou hořelo.

Rosin dům byl kousek ode mě, takže jsem prolétla půl bloku a už zvonila u Rose doma. Otevřela mi paní Haleová, která byla celá od různého mazu a špíny, ale stejně veselá jako vždycky.

„Bello, jdeš za Rose? Myslím, že kouká na Top Gear,“ zasmála se paní Haleová.

„Dobrý den, paní Haleová, už zase kouká na auta?“ řekla jsem s úsměvem na tváři.

„Doufám, že ji časem od té televize odtrhneme,“ smála se paní Haleová a pokynutím ruky mě pozvala dovnitř. Odložila jsem si batoh u dveří, sezula si boty a jen co jsem vešla do pokoje, viděla jsem rozvalenou Rose na pohovce jak tam baští brambůrky a směje se nějakým vtipům v televizi.

„Jé, nazdar Bello,“ lekla se mě a rozsypala si křupky, jak se chtěla rychle posadit.

„Čau, tak jsem tě přišla přepadnout,“ řekla jsem s úsměvem a bez váhání jsem si k ní šla sednout.

„Jsi dneska nějaká veselá, ne?“ všimla si Rose a natáhla si nohy přes ty mé a opřela se o polštář a opět upřela pohled na televizi.

„Rose, já jsem vlastně k tobě přišla kvůli tomu, že bych musela hlídat Drewa. Můžu u vás přespat? Nebo mám jít za Alice? Vlastně, ozvala se ti od rána?“

„Jasně, že tady přespíš. A Alice? Volala jsem jí tolikrát a ani jednou mi to nevzala. Kde chceš ustlat?“ Rose vypnula televizi a upřela na mě pohled.

„Mně je to jedno. Klidně tady na zemi. Zítra zkouší z matiky, tak se na to připrav. Já myslela, že bychom si udělaly filmový večer,“ navrhla jsem.

„A bez Alice?“ zeptala se pochybovačně Rose.

„Já z toho taky šílím, co si myslíš! Nemáme zavolat ještě k nim domů?“

„Zkus to. Za zkoušku nic nedáme,“ řekla Rose a pomalu se posadila a já vyskočila k telefonu a v telefonním seznamu jsem našla číslo do rezidence Aliciny rodiny. Chvíli to vyzvánělo.

„Brandonovi,“ ozvalo se v telefonu.

„Dobrý den, tady Bella Swanová. Je tam někde Alice?“

„Ne, slečna Alice dosud nepřišla. Moment…“ řekla asi služebná telefon se na chvíli odmlčel.

„Slečno Swanová, rád by s vámi mluvil pan Brandon,“ oznámila mi služebná a ani nečekala na moji odpověď.

„Slečna Swanová?“ ozvalo se v telefonu. Pana Brandona jsem moc neznala. Viděla jsem se s ním jen jednou a to ještě krátce.

„Ano, pane Brandone?“

„Dobrý večer. Nevíte, kde je Alice?“

„Bohužel, pane Brandone, ráno jsme ji s Rose vyzvedly, ale potom se nám rozbilo auto a ona šla do školy pěšky, ale ve škole jsem ji neviděla a telefon mi nebere.“

„To je situace. Zde se taky neukázala. Uvažuji o tom, že dám vědět policii.“

„Pane Brandone, já si myslím, že jí nic není. A nehledě na to, že nešla do školy sama. Šel s ní ještě pan profesor Cullen a jeho mladší bratr Edward.“

„A neudělali jí něco oni?“

„To si nemyslím, pane Brandone. Jsou to slušní lidé, ale nemám na ně telefon. Pokud by se mi Alice ozvala, dám vám vědět.“

„To byste byla laskavá, slečno Swanová. Pěkný večer,“ řekl pan Brandon a položil mi telefon.

„Tak co? Je doma?“ ozvala se Rose. Už i její hlas byl naplněný úzkostí.

„Není. Hele, Rose, nemáš telefon na Jaspera? Nebo Edwarda?“

„Jasně,“ vyskočila Rose a běžela k poličce u dveří, kde otevřela zásuvku a chvíli se v ní přehrabovala. Potom vytáhla jednu kartičku.

„Tady, mám to. Mám tam zavolat já?“

„Klidně,“ řekla jsem a podala jsem ji telefon.

Rose tam naťukala telefonní číslo a chvíli počkala. Ale pak se její výraz změnil. Byl vyděšený.

„Emmette?“ zašeptala a já strnula na místě.

__________________________________________________________________

Tak je tu další kapitola! Co na ni říkáte? Byla bych moc ráda, kdybyste nechali nějaký komentář. Vaše Iva!

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Staré panny s. r. o. 7. kapitola: