Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 15. kapitola

22.11.2011 (17:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 5743×

Ačkoliv jsem měla v plánu spát až do odpoledne, mé představy se zbortily už kolem šesté ráno, kdy ticho, které v domě panovalo, prořízl otravný zvuk domovního zvonku. Jen velmi nerada jsem vylezla z vyhřáté postele a došla jsem otevřít dříve, než by stihlo zvonění probudit i babičku.

Sotva jsem otevřela, naskytl se mi pohled na Alici, která se usmívala jako měsíček, a v jejím závěsu stála Esmé. Při pohledu do jejich rozzářených obličejů jsem měla co dělat, abych si neklepala na čelo.

„Ehm… Co tu děláte tak brzo?“ zeptala jsem se a pokusila jsem se o vstřícný tón, ale bylo mi jasné, že se mi to vůbec nepovedlo. Ale kdo se má chovat mile, když je tak neohleduplně vzbuzen a ještě k tomu v tak nekřesťanskou hodinu?

„Taky tě zdravím,“ zvolala Alice nadšeně a mou poznámku ignorovala. „Honem se jdi převléci, jde se nakupovat!“

„Nakupovat?“ zopakovala jsem nechápavě a podívala jsem se na ni, jako by právě spadla z višně.

„Samozřejmě.“ Nechápala jsem, kde se v ní ten její nezdolný optimismus bere. „Jedeme nakupovat svatební šaty!“ vyhrkla nadšeně a v očích jí poskakovaly jiskřičky.

„Počkat, počkat… Jak jako svatební šaty?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou a čekala jsem na odpověď.

„Chceš se snad vdávat v pyžamu?“ zeptala se a dívala se na mě, jako bych tu byla já ta, které přeskočilo.

„No, to sice ne,“ uznala jsem. „Ale… Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by se na úřadě vdával ve svatebních šatech.“

„Na úřadě?“ vypískla zděšeně. „To nepřipadá v úvahu! Slíbila jsem sice, že to nebude nic velkého, ale rozhodně nepřipustím, aby se můj bratr ženil někde na úřadě!“

„Alice, možná by takový sňatek stačil. Myslím, že v takové situaci, v jaké se Edward ocitl, není žádného honosného obřadu potřeba,“ vložila se do toho Esmé a přísně na Alice pohlédla.

„Proboha! Ani jedna z vás nemá rozum… Bello, nepovídej hlouposti a jdi se převléct. Uvidíš, že poté, co uvidíš všechny ty překrásné šaty, hned změníš názor!“ I přesto, že jsem její nadšení nesdílela, nakonec jsem se s tichým brbláním otočila a vrátila jsem se zpět do ložnice, kde jsem na sebe navlékla první triko a kalhoty, které jsem zahlédla.

Když jsem se vrátila zpět ke dveřím, k mému překvapení tam již děvčata nestála. Ale před bránou vedoucí k domu jsem zahlédla auto.

Došla jsem k němu a rychle jsem nastoupila. Dříve, než jsem se stihla připoutat, už se Alice dostala na hlavní silnici a rychlostí, která asi vysoce překračovala povolenou rychlost, si to hasila pryč z města. Měla jsem pocit, že jestli přežiji tohle nakupování bez toho, abych ohluchla kvůli hudbě, která se hlasitě prolínala autem, tak již přežiji opravdu úplně všechno.

Nakupování mi připadalo nekonečné. Dříve, než jsme se vůbec dostaly do obchodu, kde se daly koupit, nebo popřípadě vypůjčit svatební šaty, tak mě Alice zatáhla i do obchodu s obuví, zlatnictví i několika obchodů s oblečením. Alice a Esmé ale byly očividně nadšené a v obchodech se očividně cítily jako doma, takže jsem zatnula zuby a snažila jsem se jim to nezkazit jedovatými poznámkami nebo znuděnými monology.

„Tak co, Bello, neměla jsem pravdu?“ zeptala se Alice sladce.

„S čím?“

„S tím, že je nakupování zábava.“ V jejím obličeji jsem viděla, že si pohled na můj trpitelský výraz užívá a ještě se jím baví. Už jsem jí ale nestihla odpovědět, protože mě dotáhla k obrovskému obchodu, v jehož výloze se skvělo hned několik nevinně bílých šatů všech možných velikostí i střihů.

Vevnitř jsem ale zjistila, že ne každá nevěsta se vdává v bílém. Na figurínách i věšácích tam visely šaty různých barev, od světle žluté až po temně černou. Jestli jsem si myslela, že jsem divná, když se chci vdávat v obyčejných pohodlných džínách, tak teď jsem byla přesvědčena o opaku.

„Ty šaty jsou přenádherné,“ rozplývala Alice a pokynula k jedné z figurín, která měla na sobě navlečené světle růžově šaty připomínající cukrovou vatu. Snad každou jejich část zdobily volánky, šaty měla nabírané rukávy a sahaly až na zem. Nedokázala jsem si sama sebe v něčem takovém představit.

Pomalu jsem procházela mezi regály a snažila jsem se najít alespoň jediné šaty, které by se mi doopravdy líbily. Když už jsem ztrácela naději i trpělivost, padly mi do oka šaty, které byly zastrčeny až v úplně zadní poličce.

Lehce jsem přejela po jejich čistě bílém lemu a vytáhla jsem je, abych se na ně mohla pořádně podívat.

Vypadaly vlastně úplně obyčejně. Byly dlouhé, splývavé a jejich povrch nezdobily žádné krajky ani volány. Neměly rukávy a společně s nimi na ramínku visel i krátký průhledný závoj, který jednoduchost a krásu šatů ještě podtrhoval.

Esmé byla šaty očarována snad stejně jako já, Alice ale nebyla z mého výběru příliš nadšená. Nakonec to ale nekomentovala a raději šla domluvit jejich vypůjčení s prodavačkou.

Domů jsem se dostala až v sedm hodin večer. Nohy mě neskutečně bolely a já neměla sílu absolutně na nic, takže jsem si jen sedla ke stolu a nepřítomně sledovala telenovelu, kterou měla babička puštěnou v televizi.

„Copak, Bellinko, něco tě trápí?“ zeptala se mě babička najednou.

„Ne, ne, proč by mělo?“ Usmála jsem se na ni, ale nevypadala, že by mi to věřila.

„Poslední dobou vypadáš utrápeně, máš kruhy pod očima. Dělá mi to starosti,“ pověděla mi svým chraplavým hlasem a pootočila se v křesle, aby na mě viděla.

„To se ti jen zdá, babi.“ Jen nerada jsem jí lhala, ale nechtěla jsem jí přidělávat starosti a navíc jsem se bála, že by to stejně nepochopila, nebo by se mi mé rozhodnutí snažila rozmluvit. I tak jsem ale věděla, že už brzy budu muset s pravdou ven.

„Vždyť já tě znám. Pověz mi, co tě trápí, uleví se ti,“ zamumlala.

Naštěstí jsem si nemusela lámat hlavu s odpovědí, protože se ozvala tiché zaklepání na dveře. Vyskočila jsem na nohy a došla jsem otevřít.

Když jsem zahlédla příchozího, měla jsem co dělat, abych se překvapením udržela na nohou. Mezi dveřmi stála osoba, kterou bych tu rozhodně nečekala. Byla to Rosalie.

„Dobrý večer,“ pozdravila a křečovitě se usmála. „Potřebovala bych s tebou mluvit, jestli je to možné.“

„J-jistě. Tak pojď dál.“

„Nevadilo by ti, kdybychom šly ven? Nechci, aby nás někdo slyšel.“ Neměla jsem ani potuchy o tom, co by po mně asi mohla chtít, ale snažila jsem se nad tím příliš nepřemýšlet. Jen jsem si rychle oblékla bundu a boty a zabouchla jsem za sebou dveře.

„Tak prosím, co potřebuješ?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby můj hlas zněl pokud možno mile.

„Vlastně jsem se tě přišla na něco zeptat,“ odpověděla a úsměv jí zmizel z tváře. „Řekni mi, jak moc ti záleží na mém bratrovi?“ Jen jsem nechápavě zakroutila hlavou a pohledem jsem ji vyzvala, aby mi to objasnila. „Dobře… Máš mého bratra ráda?“

Nechápala jsem to. To se mě sem přišla zeptat na tohle?

Nejen že mě její otázka překvapila, ale také mě donutila, abych se nad ní zamyslela. Věděla jsem, že mi na Edwardovi záleží. I za těch pár dní jsem dokázala poznat, že je výborný kamarád, který by mi byl ochotný pomoct vždy, když bych to potřebovala. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bych k němu opravdu mohla něco cítit. Když se mě teď na to ale Rosalie zeptala, nebyla jsem si jista tím, že mám odpovědět ne. Ano, měla jsem Edwarda ráda, záleželo mi na něm. Na něm i na Carlie. Kdyby to tak nebylo, nikdy bych se nerozhodla pomoct jim.

„Mám,“ odpověděla jsem popravdě.

„Tak v tom případě tuhle hru ukončíte a necháte ho být. Jeho... A i Carlie.“

Chceme vám velice poděkovat za překrásné komentáře, které jste zanechali u minulé kapitolky. Jen díky nim je tu tato kapitola tak brzy. Doufáme, že i dnes tu zanecháte komentář se svým názorem a že se vám kapitolka líbila.

Protože se „dohoda" uchytila, zůstáváme u ní i nadále. Když tu bude 25 komentářů, kapitola bude opět do tří dnů. Víme, je to hodně, ale psát o pracovním týdnu je někdy opravdu o nervy a najít si na něj čas dává zabrat.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 15. kapitola: