Já a kajka007 vám přinášíme naši spoluatorskou povídku. Bella se stěhuje do Forks. Má za sebou velmi těžkou minulost, na kterou nemůže zapomenout - přišla o dítě. Začne pracovat jako učitelka v mateřské škole, protože chce být nablízku dětem. Tam se seznámí s pohledným Edwardem Cullenem, který do školky vodí svou adoptovanou dcerku. Jednoho dne se ale objeví komplikace a hrozí, že Edwardovi dceru vezmou. A jediný, kdo mu může pomoct, je Isabella. Pomůže mu, i když ví, že ji to samotnou může zničit?
02.09.2011 (19:00) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 8127×
Venku byla silná bouře. Kapky vody bubnovaly o okenní desku. Už před dlouhou chvílí vypadl proud. Seděla jsem ve tmě a rukou si přejížděla po vystouplém bříšku. Bouřky jsem nikdy neměla ráda, takže jsem byla nesvá a i mé děťátko to cítilo. Kopalo jako divé, ale já za to byla ráda. Měla jsem potom pocit, jako už by tu bylo se mnou. Těšila jsem se na něj, hrozně moc jsem se těšila.
Kopání najednou ustalo. Můj brouček nejspíše usnul. Zaposlouchala jsem se do zvuku bubnujícího deště, který po chvíli ustal. Přestalo pršet a měsíc stydlivě vylezl zpoza mraků, ale elektrika stále nefungovala. Neměla jsem ráda tmu, a ani slabé měsíční světlo mi nestačilo. Vstala jsem, abych si mohla dojít pro svíčky. Sotva jsem se postavila na nohy, ucítila jsem palčivou bolest. Opřela jsem se zády o stěnu, ale nohy mě zradily a já žuchla na zem. Pohlédla jsem směrem k židli, na které jsem ještě před chvílí seděla. Kdysi bývala bílá, ale teď se na ní zračila obrovská rudá skvrna…
S trhnutím jsem se probudila. Stále jsem seděla v autobuse, který mě měl zavést do Forks. Po tvářích mi tekly slzy. I když se mi již více než dva roky každý den zdával stejný sen, vždy mě dokázal rozplakat. Nic bych si z něj nedělala, kdyby to nebyla krutá realita, která se mi teď v podobě snu vracela znovu zpátky. Každá vzpomínka na tuto část mé minulosti bolela, jako bodnutí nožem přímo do srdce. A mé srdce bylo kvůli tomu rozerváno na miliony kousků. Neměl ho totiž kdo opatrovat, můj andílek již nebyl.
Říká se, že andělé nemohou zemřít. To ale není pravda. Moje malá holčička andílkem byla, ale umřela dříve, než se stihla narodit. Byla to moje chyba, mohla jsem tomu zabránit. Muselo být něco, co jsem udělala špatně. Něco, čím jsem zmařila život svého nenarozeného děťátka.
Ale ani tohle peklo nebylo konečné. Přišla další rána. Jen o pár týdnů po mém děťátku opustila tento svět i má maminka. Zahynula při automobilové nehodě. Na tomto světě mi už zůstal jen jediný příbuzný, má babička. A jak jsem se dověděla, ani s ní to teď nevypadá nějak pozitivně. Babička nikdy nic neměla zadarmo, život si s ní pěkně pohrával. Narodila se jako jedna z dvojčat. Její matka při porodu zemřela a pro jejího otce byla vždy důležitější její sestra. V dospělosti dvakrát potratila, a proto mi rozuměla tak, jako nikdo jiný. Chápala, čím procházím, jak moc těžké to je. To ona byla ta, která mi nejvíce pomohla. A teď jsem se já musela postarat o ni, dlužila jsem jí to. Měla neléčitelnou nemoc. Alzheimerovu chorobu. A pomalu ale jistě se to na ní začínalo projevovat, zapomínala čím dál více a já věděla, že postupem času nebude schopna bez mé pomoci žít.
A proto se stěhuji do Forks, do jednoho z nejdeštivějších městeček vůbec. Nejen že se tu budu starat o posledního člověka, který mi na tomto světě ještě zbyl, ale snad se mi podaří zapomenout na minulost. Ne, to je hloupost. Mně se nepodaří na minulost zapomenout, ale možná se s ní konečně smířím. Smířím se s tím, že se můj andílek již nevrátí.
Autobus zastavil u polorozpadlé zastávky. Popadla jsem svou tašku a vystoupila z autobusu. Dříve jsem tady trávila celé prázdniny. Znala jsem to tu jako své vlastní boty. Teď jsem tu již téměř čtyři roky nebyla, i tak se tu ale nic nezměnilo.
Prošla jsem několika polorozpadlými ulicemi, než jsem došla k obrovské budově. Bílá barva na domě již byla značně zašedlá a po stěnách se plazil plevel. Trávník byl asi metr vysoký, už dlouhou dobu ho nikdo neposekal. Přesněji od té doby, co dědeček zemřel. Před domem stálo kolo. Bylo staré a lak na něm již slezl. Dříve jsem na něm jezdívala. Ale to už je dávno.
Ke dveřím jsem se musela téměř probořit. Zazvonila jsem na zvonek. Adolph a Charlotte Swanovi, stálo na něm. I přesto, že byl děda již několik let mrtvý, babička neuklidila ani jedinou věc po něm. Pro ni pořád žil a vždy pro ni v jejím srdci žít bude. A ať raději předstírá, že děda žije, než aby byla nešťastná.
Najednou se dveře otevřely a stála v nich babička. Vlasy měla svázané v uzlu a na sobě měla špinavé květované šaty. Její vrásčitá pokožka byla vysušená. Vypadala o tolik starší, než když jsem ji viděla naposledy. Zmateně se na mě podívala a najednou mi zavřela dveře před nosem. Takže mě nepoznala.
Chtěla jsem zaklepat znovu, ale dveře se najednou znovu otevřely.
„Bello! Holčičko moje,“ řekla tiše a pohladila mě po rameni. Potom ustoupila stranou, abych mohla vejít dovnitř.
Po zbytek večera mi babička vyprávěla o pletení a turecké telenovele. V devět hodin usnula na křesle, tak jsem ji alespoň přikryla pletenou dekou a také si šla lehnout. Nechtěla jsem usnout, protože jsem přesně věděla, o čem se mi bude zdát. Ale spánek nade mnou nakonec přece jen vyhrál.
Seděla jsem ve tmě a jednou rukou si přejížděla po vybouleném bříšku. Bouřky jsem nikdy neměla ráda, takže jsem byla nesvá a i mé děťátko to cítilo. Kopalo jako divé, ale já za to byla ráda. Měla jsem potom pocit, jako už by tu bylo se mnou. Na koleni mi seděla holčička s hnědými vlásky. Její oči byly hluboké, člověk by se v nich lehko utopil…
Probudila jsem se. Byla jsem zmatená. Celé dva roky se mi den co den zdával ten stejný sen. Tenhle byl natolik podobný, ale přitom úplně jiný. Ta malá holčička tam byla navíc. Nevěděla jsem, proč se mi o ní zdálo. Ale bylo to jedno a teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Byl nejvyšší čas vstávat. Na sedmou hodinu ranní jsem totiž měla domluvený pohovor v mateřské škole. Mateřská škola. To bylo jediné pracovní místo, kde jsem mohla být nablízku dětem a nepotřebovala k tomu vysokou školu.
Od domu ke školce to bylo asi deset minut cesty. Raději jsem všude chodila pěšky, mohla jsem si tak lépe vyčistit hlavu. Cestou jsem se rozhlížela po okolí. Poznávala jsem každý strom, keř, budovu… Dříve jsem to tady tak milovala, ale dnes již bylo vše jinak. Změnila jsem se, změnil mě život. Život se s nikým nemazlí, ale tohle už bylo moc.
Zahlédla jsem důvěrně známou budovu mateřské školy. Byla přetřená a hrála všemi barvami duhy. Podívala jsem se na ceduli, která byla rovnoměrně pověšená nad vchodovými dveřmi. Mateřská škola Medvídek, stálo na ní. Otevřela jsem a vešla do chodby, která byla celá přetřena na růžovo. Dokonce i strop měl stejnou barvu. U jedné ze šaten stála žena a u ní přešlapoval asi tříletý chlapeček. Už zdálky bylo vidět, že pláče.
„Ty jsi snad padlý na hlavu!“ zařvala najednou žena na chlapce a ten se rozvzlykal ještě více. Popadl mě hrozný vztek. Jak může křičet na tak malé dítě?!
„Můžete mi říct, proč na to dítě křičíte?“ zeptala jsem se jí naštvaně, ale ona mě ignorovala. Stále hleděla na chlapce, který vzlykal čím dál tím hlasitěji. Žena k němu přistoupila blíže a uhodila ho. Popadla jsem ji za zápěstí. „Jste normální?“
Ona mě ale jen odstrčila a to takovou silou, že jsem zavrávorala.
„Můžete mi říct, co se to tu děje?“ zeptal se najednou nějaký muž medovým, ale rozzlobeným hlasem.
Jestli jste to dočetli až sem, zanechte, prosím, komentář, ten vás nezabije.
Příští kapitolku píše má skvělá spoluatorka kajka007.
Následující díl »
Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 1. kapitola:
SUPEEEEEEEEEER
Super!!! Jdu dál. 
Dobry namet hned jdu na dalsi super
No tak nejak som sa zase nudila a potom to dopadá takto. 
No a môžem povedať, že to bol naozaj krásny začiatok. 
Síce mi bolo Belly neuveriteľne rýchlo a s tou jej babičkou to bude mať ešte riadne ťažké, ale na tom konci ma Bella chytila za srdce. Zachovala sa krásne a správne. 
Skvělý nápad a ještě lepší zpracování. 
Bohužel mi tam velmi schází Charlie, ale nějak se s tím smířím...
Povedené
povídka mě na tvém shrnutí zaujala a tak jsem si ji precetla. je skvělá
Nádhera! Jdu na další. 
Super
To vypadá dobře. Hned jdu na další kapitolu 
Idem ďalej, zhltla som to ako nič.
těším se na další, doufám, že to bude romantika až k slzám, ty já ráda
urcite je to moc pekny napad a krasne napsane jen tak dal rychle dalsi
No rozhodně se těším na další. Vypadá to víc než zajímavě
Tak to bylo vážně úžasný a já už se těším na další díl :)
nádherný 
jdu číst další kapitolu
moc se ti to povedlo a máte suprový nápad 
Holky! Sice nenapíšu tak dlouhý a ani určitě tak hezký komentář jako máte od budu, ale pokusím se vás potěšit. Je to perfektní! Mám radost, že dvě holky, od kterých moc ráda čtu se spojily a píší spolu. Nápad je to hezký, i když smutný...
Děj:
Chudák Bella. Když jsem si na začátku četla ten sen, tak mně běhal mráz po zádech. Strašně mě mrzelo, že potratila. Osud je opravdu krutý a hlavně i ta maminka... Opravdu jí nepotkalo moc štěstí a doufám, že se babiččina nemoc bude projevovat pomalu. Ten její druhý sen. Bylo mi jí taky líto, protože její podvědomí asi vytvořilo dítě, které čekala. Já bych zešílela, kdybych něco podobného vysnila! Ve školce se jí asi bude líbit. Děti má ráda a alespoň trochu nahradí tu díru v srdci. Docela mě překvapil název školky... Proč? Protože do té jsem chodila já! Jste geniální!! Ta ženská, co uhodila toho kluka... Zákeřná a zlá... A kdo je ten muž? Že by to byl Edward? 
Moc se vám to povedlo. Je to originální, vtipné a krásně napsané. Klidně bych se rozepsala víc, ale už musím jít... Takže se těším na další kapču!!
taky se mi to zatim tamlouvá...
Zaujímavý originálny nápad - najmä podľa perexu
.
Jediné, čo mi vadilo, bolo opakovanie toho istého slova v dvoch odsekoch za sebou - polorozpadlá zastávka, polorozpadlé ulice 
hezké.snad budete pokračovat...
Není krátká????Moc hezký.
Kráva jakási, jen ji dej Bello! 
Jinak perfektní nápad baby a provedení taky úžasné. Budu se těšit na další!
Milá, zlatá, skvelá a vtipná, DarkFirefiliels a kajka007, musím vám povedať, že nápad je excelentný a zaujímavý.
Prečítala som si perex a okamžite sa pustila do čítania, pretože ma strašne navnadil. Okamžite mi ten nápad zablikal v hlave a mala som pocit, že je to od vás, premyslený a perfektný nápad. A mala som pravdu.
Hneď po prvých veršoch, ma to úplne dostalo. Bellu mi bolo nesmierne ľúto. Chudinka. Ona to maličké tak ľúbila a potratila ho. Je to hrozné a nesmierne ťažké pre matku, ktorá čaká na svoje prvé dieťa. Ja by som vôbec nevedela, ako to napísať, ale tebe Dark, sa to podarilo perfektne. Krásne si sa vžila do úlohy a nádherne ju opísala. Úplne, akoby som tam bola. Potom, hneď ďalšie prekvapenie, že zomrela Bellina mama, na tú zlú chorobu. To ma nesmierne dostalo a k Belle som pocítila ďalšiu ľútosť. Je to naozaj zlé, že to tak na ňu padá a chápem, že aj po dlhšom čase sa kvôli tomu rozplače...
Je úžasné, že prišla ku starej mame. Mňa by teda naštvalo, ak by mi najprv zatvorila dvere pred nosom a až potom otvorila. Ale nakoniec ju spoznala, a to je fajn. 
Potom sa Belle znova sníval ten sen. Chudinka, mám taký pocit, že ju to tak skoro nepustí.
Keď prišla do škôlky, tak to bolo opísané úplne bombasticky. Ja sama som bola naštvaná na tú ženu, čo vrieskala na toho chlapca, a potom mu ešte strelila facku. To bolo nesmierne netaktné. A vtedy som spolu s Bellou, začula ten medový hlas... Mám taký pocit, že ten hlas, bol Edward. Možno je to spolužiak jeho dcéry, no nechám sa prekvapiť.
Mám plno otázok, ako napríklad, prečo si Edward adoptoval dcéru. Ako sa to bude vyvíjať a čo sa bude diať a ako to všetko bude vyzerať.
Prológ bol krásne napísaný, zaujímavý, pekný, dobrý, smutný, nádherný a mne sa veľmi páčil. Úplna nádhera a krásny nápad. Som veľmi rada, že ste to začali písať a nesmierne sa teším na ďalšiu kapitolu.
Krásný
tak tohle je hodně dobrý honem další kapitolu!
krásne
teším sa na pokračovanie
jenoduše nádherné
Vyzerá to veľmi dobre, určite si prečítam aj ďalšiu časť. Ten nápad je fakt zaujímavý a táto kapitola bola veľmi pekná.
dcv:Ver mi, že na Meyerovú nemá nikto, lebo ani tieto poviedky bez nemohli byť bez nej. 
Jůů, to je krásný!! Honem další, holky, píšete snad líp než Meyerová! Chudák Bella a to v té školce... 
Honem další!
Úžasný!!! 
Bylo to sice smutné, ale moc povedený!!
Je mi líto Bells, že přišla o svoji holčičku. 
Doufám, že ten medový hlas patří Edwardovi...
Miluju spojení Edward a děti, takže už se moc těším na pokračování - snad bude brzy! 
Ja komentár poslušne nechávam. A priznávam, že ma to zatiaľ nezabíja... 
Už som Ti síce písala, že je tento nápad perfektný, no to, čo som si teraz prečítala, bola dokonalosť! Každé jedno slovo tam skvelo sedelo. Pred týmto štýlom písania a nápadom, ktorý ste vytvorili, sa úprimne klaniam.
Aj keď už pomaly začínam ľutovať, že som to začala čítať už teraz. 
Pretože vyčkať na ďalšiu kapitolu bez toho, aby som si od nedočkavosti vytrhala všetky vlasy, asi nepôjde. 
Len dúfam, že ďalšia kapitola už nebude tak smutná ako táto. Pretože pri tejto som sa dokonca rozplakala! Chúďatko Bella.
Takže dúfam, že si pohnete a ďalšiu kapitolu pridáte čo najskôr!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!