Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 8. kapitola

21.07.2011 (09:00) • Blotik, enchantress • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3229×

Edward

Amerika, Canada, město Rivers

Tak, a co teď? Stál jsem před domem Swanových a nevěděl co dělat. Ráno jsem se už „najedl“ s Bellou a popovídali jsme si. Strávil jsem s ní čas, který byl pro mě opravdu překrásný, a zjistil jsem, že El byla taková, jakou jsem si ji představoval. Jenomže co když už taková není? Jak můžu vědět, co se jí honí hlavou, když se na to nemůžu podívat? Co když jsem ji svým příchodem nějak změnil?

Stál jsem stále před domem a díval se jako blázen na ty stejné dveře, na kterých před chvílí utkvěla perfektní ručka Belly. Mohl jsem ještě zajít někde s El, abych ji vyzkoušel. Ale jak bych to udělal? Mám zase jít ke dveřím, zazvonit na dveře a potom co? Co když mi přijde otevřít zase Bella? Jak se z toho vyvlíknu?

Rozhodl jsem se. Půjdu domů, Alice a Jazz měli dost času na dodělání si svých věcí, takže to snad nebude problém. A pokud ano, uslyším jejich myšlenky, takže se raději rychle zdejchnu dřív, než uslyším i to ostatní.

Jel jsem domů, ale u odbočky na lesní cestu, která vede k naší vile, jsem zaváhal a nakonec jel rovně. Takže mé auto mířilo přímo do nákupního centra. Měl jsem chuť nakupovat, což je pro mě velice neobvyklé. Ale já chtěl něco koupit Belle. Možná i El.

Sakra, všechno teď bylo divné. Já nikdy nenakupuju, ne sám a ne dobrovolně. Všechno mi to zamotaly ty dvě sestry. Ale ne natolik, abych je nenáviděl.

Když jsem dojel před obchody, vystoupil jsem, zamknul auto a rozešel se do centra všeho dění.

Chodil jsem po obchodech a díval se po všem možném. Chtěl jsem, aby mě něco trefilo přímo do nosu a já to mohl koupit Belle. Něco, co by se líbilo i Carlisleovi. On je taky doktor a pomáhá lidem, Bella mi říkala to stejné a svědčí o tom její cesty. Chtěl jsem jí dát něco osobního, ale zároveň, aby to bylo k něčemu. Ne, že si to někde na poličku položí a občas o to zavadí pohledem nebo utře prach. Něco, co by používala a vždy si u toho na mě vzpomněla. Aspoň bych jí byl na blízku.

Chtěl jsem jí koupit nějakou knížku, kterou by si mohla přečíst, ale pak jsem si pomyslel, co asi tak může dělat na svých misích. Asi těžko se tam bude rozvalovat na posteli a číst knížku, zatímco kolem ní se operuje, děti i dospělí křičí bolestí a plno z nich umírá. Otřásl jsem se. Ne, kniha rozhodně ne.

Ještě mnoho věcí mě napadlo, ale nebylo to nijak vhodné. Jedno bylo moc velké, aby si to mohla vzít sebou (vždyť už jen její batoh, který si sebou přinesla, byl těžký až-až), další by bylo nevhodné, další by se mohlo lehce ztratit, další zase nebylo osobní… Všechno mělo svou chybu. Procházel jsem všechny obchody asi už potřetí. Byla to nuda. Chodit stále dokola. Některé prodavačky se divily, že kolem jejich obchodu jdu už poněkolikáté.

Potom se ozvala mladá žena, která naháněla své dítě.

„Matte, vrať to zpět! Ihned. Nebo ti nekoupím zmrzlinu,“ křičela na něho a v mysli si nadávala, proč na něho nedávala pozor. Dívala se na prodavače, který jí něco vysvětloval, a mezitím její dítě vzalo do ruky nějakou věc a utíkalo z toho obchodu. Chudák matka.

„Mami, ale já to chci!“ bránil se ten prcek.

„Ne, ihned to polož!“ nakázala mu a už se za ní hnaly prodavačky, protože ten malej spustil alarm. Bylo to komické pozorovat malého kluka běžet po obchodě, za ním jeho matku a za ní dvě prodavačky. Zadržoval jsem smích, ale bylo mi té matky líto.

Jakmile ten malý, Matt, běžel kolem mě, chytl jsem ho a zvedl do náruče. On se začal vztekat a hodil mi tu věc, kterou si chtěl odnést, přímo do nosu. Nebolelo mě to, ale tu věc jsem chytil, když padala dolů. Podíval jsem se na ni a v tu chvíli mi to došlo. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěl pro Bellu. Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Jednoduché, ne moc velké; prostě perfektní. Doslova mě to uhodilo do nosu, přesně jak jsem si přál.

Pořád jsem se díval na ten malý předmět v mé ruce. Hypnotizoval jsem ho. Malý, stříbrný nožík. Doufal jsem, že jí někdy bude hodit, ale zbývalo mi ještě vymyslet, jak ho bude mít stále u sebe.

„Děkuji vám,“ doběhla k nám jeho máma a vzala si ode mě Matta, který začal plakat. Lepší by bylo, kdybych řekl, že začal přímo řvát na celé kolo. Zakroutil jsem hlavou a vešel do obchodu, kde už stála ochranka, přichystaná kdykoli zasáhnout. Prodavačky vysvětlovaly, že o nic nejde, ale jeden z nich si na ni dělal zálusk. Ušklíbl jsem se a prošel jsem obchod, abych se ještě podíval, jestli tady nenajdu něco dalšího. Bylo mi trapné jí dát jenom nožík, který sice využije, ale jak dlouho jí vydrží, pokud ho ovšem někde neztratí při svých neustálých cestách?

„Chodíte tu půl hodiny, hledáte něco?“ zeptala se prodavačka nepříjemným hlasem. Byla naštvaná, že musí pracovat tak dlouho. Kdybych totiž odešel, už by zavřela.

„Ne,“ řekl jsem a došel k pokladně… Prodavačka mi namarkovala nožík a já ho zaplatil. Vyšel jsem z obchodu a chtěl z toho nákupního centra co nejdříve odejít. Nechci se nakazit nemocí, kterou trpí má malá sestřička Alice. To mi taky připomnělo, že bych už konečně mohl jet domů.

Rozešel jsem se k podzemním garážím a přemýšlel, jak to udělat s tím nožíkem pro Bellu. V tom obchodě jsem nic jiného nevybral, protože mi připadalo všechno příliš zbytečné. Navíc jsem jí nechtěl dávat zbytečnosti. Budu rád, když si vezme aspoň tuhle věc, ne to, kdybych jí měl dávat hromady dárků. A taky se mi to zdálo trochu nefér vůči El.

„Darujte dvě eura na děti v Africe!“ křičel mladík, který stál kousek od bankomatu, a sledoval kolem procházející lidi. V tu chvíli mi to došlo. Vím, co by Belle pomohlo v cizině. Peníze! Šel jsem k tomu mladíkovi a do kasičky mu dal padesát euro. Větší jsem u sebe neměl. Děkoval jsem osudu, že mi ho připletl do cesty, na tuhle odpověď jsem totiž čekal.

Dostal jsem se ke svému autu a vyjel domů. Celou cestu jsem přemýšlel o Belle a El. Měl jsem je rád obě, akorát Bellu víc, ačkoli o sobě moc nemluvila a já tak o ní ani tolik nevěděl. Zato s El jsem se už seznámil, i když většina z toho zřejmě byla přetvářka. Jak jsem si mohl být jistý, že to všechno byla jenom přetvářka? Celý život se mi teď přehoupl na úplně opačnou stranu a já netušil, jak z toho ven. El jsem navíc nechtěl ublížit v tom, že si za jejími zády budu tajně namlouvat její dvojče. Zaprvé nevím, jestli by to Bella vůbec dovolila, jak jsem z jejího chování vyrozuměl, a zadruhé bych to nikdy nedokázal udělat. Takou odpornou věc.

Promnul jsem si spánky na hlavě a zaparkoval u domu. Uvnitř už se neděly žádné nechutné věci a já proto mohl v klidu vstoupit. Esme seděla ve svém pokoji a navrhovala nějaké domy a Emmett s Rose se měli podle jejich myšlenek za chvíli vrátit. Po nějaké době jsem uslyšel jejich myšlenky. Ale nejhlavnější osoba, s kterou jsem si potřeboval promluvit, se tady zatím neukázala. Nebyla doma.

„Esme, nevíš, kde se toulá Alice a Jasper?“ snažil jsem se znít nenuceně. Potřeboval jsem se jí zeptat, jak to vyřešit s tím dárkem a jestli ho Bella přijme. Trochu mě tížilo svědomí, že jsem v tom zmatku, který mě celou dobu doprovázel v obchodě, a já díky němu nedokázal určit, který dárek je vhodný pro Bellu, nepomyslel ani trochu na El. Přece jenom s ní ještě oficiálně chodím a měl bych spíš hýčkat ji, než její dvojče.

„Netuším. Myslím, že někam s Jazzem odjeli,“ řekla neurčitě a soustředila se zase na svůj projekt. Tak z ní to asi nevytáhnu. Možná by ale Emmett a Rose něco mohli vědět.

Přišel jsem do obýváku, kde se Emm koukal na televizi, a Rose si četla nějaký módní časopis. Občas si odfrkla u nějaké fotky modelky, ale jinak na sobě vůbec nic nedávala znát. Ovšem jakmile jsem přišel, oba se na mě podívali a v myšlenkách mi řekli, že mají zákaz mluvit od Alice a že se od nich nic nedozvím. Jenom se jim občas v hlavě mihnul nějaký ten obrázek z mého a Eliného rande, ale jinak se věnovali pouze svým činnostem.

Musel jsem teda počkat na Alice, až se vrátí.

Elizabeth

Amerika, Canada, město Rivers

Ležela jsem ve své pohodlné posteli a sledovala jsem strop. Zkoušela jsem se přinutit vstát, ale hlava mě neuvěřitelně bolela, takže jsem to vzdala a užívala si to pohodlí. Možná jsem včera neměla pít, ale nikdy mi zatím nebylo tak špatně. Ale oslava narozenin musí být vždy něco extra, hlavně když se jedná o mé narozeniny. Možná trochu i Belliné narozeniny, ale na její by nikdo nepřišel, pokud bych je neslavila spolu s ní. Ani nevím, kdy ta párty skončila. Já se do postele dostala kolem šesté hodiny ráno, a to tu bylo pořád hodně lidí. Musím uznat, že Esme Cullenová se tu vyřádila a mně se to líbilo. Možná by neuškodilo to trošku vylepšit pár balonky navíc nebo tak, ale ušlo to. Jen je škoda, že Edík zase odešel. Nevím, co se mu stalo. Chová se, jako by byl z jiného století, možná i tisíciletí. Jiný normální kluk by byl se mnou dávno v posteli a líbilo by se mu to, ale on ne. Maximálně líbání, ale nic víc. Když se tak zamyslím, tak se to stalo poprvé! On mě odmítl a myslí si, že mi to bude stačit? Je neodolatelný, ale na sex po svatbě se mu můžu vybodnout. Já ho dostanu jinak.

Konečně jsem se zvedla a chvíli zůstala sedět na posteli. Stále se mi motala hlava a teď mě ve spáncích trochu píchalo. Po nějaké době to přešlo a já mohla normálně vstát.

Dneska jsem měla v plánu zůstat doma a nic nedělat. Hlavně nikam nejít. Takže obléct se můžu, jak chci a nemusím se řídit tím, co se Edíkovi tak strašně líbí. Ať to mám už konečně z krku. Stačí jedna noc… I když u něho by to mohly být klidně dvě. Pak mu dám pokoj a můžu hledat dalšího krasavce. Takže dneska rozhodně něco sexy, ať si zase zvýším sebevědomí.

Uf, a ono se někdy zmenšilo?

Sešla jsem dolů a požádala naši hospodyni o snídani. Sice už bylo kolem jedenácté hodiny, když jsem zavadila pohledem o zeď, na které visely hodiny, ale na snídani není nikdy pozdě, ne?

„Tady máte, slečno. Přeji dobrou chuť,“ popřála mi a položila přede mě vaječinu. Bezva, tohle zrovna nemusím, ale když je hlad, nevybírá se. Raději jsem to co nejrychleji zblajzla a šla z kuchyně pryč.

„El?!“ zavolala na mě máma.

„Už jdu!“ zavolala jsem nazpátek a pomalu se šourala k ní do pokoje.

Jakmile jsem otevřela dveře, uhodila mě do nosu mámina drahá voňavka a taky vůně z jejich líčidel. Měla nádherný pokoj spolu s tátou. I když ten často přespával v práci. Velká postel z ebenového dřeva s nádhernými tmavě hnědými hedvábnými nebesy. Povlečení ladilo k barvě dřeva postele a noční stolky, stojící po obou stranách postele, taky. Na nich stály malé lampičky, kdyby si někdo chtěl v noci číst, což bych u mámy pochybovala, a na pravé straně budík, aby táta nezaspal do práce.

Máma seděla u toaletního stolku, nanášela na sebe make-up, jako kdyby měla někam namířeno, na stole měla položené noviny a oblečená byla v jednom z jejích obvyklých kostýmků.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a skočila na postel. Však to pak hospodyně zase ustele a stejně to moc nerozházím, když na tom jenom ležím. Tak pohodlně se mi v ní leželo. Možná bych si ji mohla vyžádat do svého pokoje. Taky to bude lepší na noční radovánky.

„Dneska večer mám vést jednu kampaň, ještě jdu něco zařídit. Doufám, že nic nemáš, protože tě tam potřebuju, když jsi naposledy odmítla,“ začala máma a malovala si rtěnkou pusu. Potom se na židličce otočila a podívala mým směrem. Já jsem byla opřená o loket, abych na ni viděla, ale než jsem stačila cokoli říct, pokračovala. „El, no tak, jak to vypadáš? Víš, že se nikdy nesmíš tak zřídit. Víš, co jsem ti říkala, ne? Pokud chceš být opravdu dobrou modelkou, musíš se aspoň trochu krotit.“ Vstala a přišla ke mně, chytila mě za bradu a jemně mi hlavou otáčela. „Ale jo, Charlotte to zvládne zamaskovat. Je super v tom, co dělá.“

Vzala si kabelku a vycházela z pokoje. Já ji nezastavila. Sice jsem dneska chtěla odpočívat, abych se mi zlepšila bolest hlavy, ale co? Aspoň se zase dostanu do cviku. Poslední dobou dávám všechnu svou energii do získání mého Edíka, ale stejně nějak nevidím úspěch.

První větší úspěch se stal, jakmile mi nabídnul chození. Sice to bylo moc rychle, ale já si nevybírám. Tehdy jsem si myslela, že půjde všechno rychle, ale právě na tom jsme se zasekli. Teda spíš on s tím jeho ‚až po svatbě‘. To Bella by si s ním rozuměla. Má podobně přitroublé názory, ale rodina je rodina a u té si člověk nevybere.

Mračila jsem se a šla do svého pokoje se trochu upravit a propláchnout si obličej. Cestou jsem potkala Bellu, jak začtená do knížky míří někam ven. Možná zase na terasu. Ta s těmi knížkami opravdu nepřestane. V tu chvíli mě napadlo, že jsem potřebovala vědět, jak se chová člověk jako ona a Edward. „Belli, počkej,“ zastavila jsem ji a ona zvedla oči od knížek na mě. Aspoň že tentokrát reagovala hned. Jen letmo jsem pohlédla na název knihy a ihned se otřepala. Něco o medicíně, usuzovala jsem podle toho názvu.

„Co potřebuješ?“ zeptala se s úsměvem.

„Jak se chováš?“ vypálila jsem na ni.

„El, nehodlám ti pomáhat v tom, co děláš,“ odpověděla mi dřív, než jsem to stihla doříct. Vypadal, jako kdyby k tomu z určitého důvodu měla nějakou averzi. Protočila jsem oči. Proč mi nemůže pomoct? Vždyť chci po ní maličkost. Je to poprvé, co po ní něco chci. Jen tehdy jsem po ní chtěla, aby mi pomáhala při písemkách, potom párkrát něco s kluky a potom ještě tehdy, jak jsem po ní chtěla, aby za mě něco udělala, ale to je dávno. Navíc to, že mi pomohla, byla její volba.

„Ale Bello, buď na mě hodná.“ Nasadila jsem pohled ublíženého štěněte. Tohle na ni zaručeně fungovalo! Vždy to na ni fungovala a fungovat bude.

„Tak fajn, copak?“ povzdechla si a já zase protočila oči. Vždyť je to jasné!

„Bude lepší, když půjdeme k tobě,“ navrhla jsem rychle a ona kývla. Zapadla do svého pokoje a já šla za ní.  Posadila se na svou postel, která se postelí ani nazvat nedala. Já měla větší a určitě pohodlnější. Nechápu ji. Měla by se chovat stejně jako já, ale ona si odlítá, Bůh ví kam, aby zachránila nějaké lidi. Já bych nemohla odjet do ciziny, kde bych byla několik dní bez teplé vody, manikúry a kosmetiky. A hlavně bez pořádných podpatků a sexy oblečení! Podívala jsem se po jejím pokoji a posadila se vedle své sestry, která mi pomůže. Měla jsem pravdu. Ta postel byla tvrdá!

„Takže já se budu ptát, ty mi budeš odpovídat. Jako u výslechu,“ zasmála jsem se, protože jsem to vždycky chtěla zkusit. Bella nad tím zakroutila hlavou.

„Jak se normálně chováš?“ zopakovala jsem otázku.

„Víš, je těžké ti na to odpovědět. To můžeš asi posoudit jenom ty, ale můžu se pokusit dát ti pár rad,“ navrhla a já se na ni podívala jako na cvoka. Vždyť vidím, jak se chová, jezdí pořád někam pryč a neumí si ani nakoupit oblečení.

„Jaké rady?“

„Hodně čtu, učím se. Takže si zkus někdy něco přečíst, nebo se něco naučit do školy. Jednak ti to zlepší známku a budeš vypadat jako chytrá před Edwardem,“ prohlásila a já měla chuť ji poslat někam. Já a číst knížky? To je na mě moc složité. Já jsem zvyklá číst jenom časopisy o módě. A učení? Tuhle aktivitu jsem nikdy neprovozovala a jistotou bude, když to tak zůstane. Raději jsem si zajela na nákupy, než abych strávila hodiny nad učením. Nejsem jako má sestra, která byla šedá myška. Nikdo ji neměl rád. Jenom učitelé, kteří ji pořád chválili a dávali mi z ní příklad.

„Ale vždyť je to nuda,“ zamručela jsem.

„Ale já ti už jinak poradit nemůžu. Řekla jsem ti všechno, co potřebuješ, abys vypadala jako já. Už nevím, jak víc ti to přiblížit.“

„Bello, ale já ho jenom chci dostat do postele. Nechci si ho vzít,“ povzdechla jsem si otráveně. Nebavilo mě to. Kdyby byl Edík obyčejný, byla bych s ním dávno v posteli.

„Tak s tímhle ti asi neporadím. A určitě víš, že tohle chceš udělat?“ zeptala se opatrně. „Jen si nejsem jistá, jestli chceš tohle dělat celý život.“ Ona mi snad bude rozkazovat? Vždyť jsem starší! Sice jen o dvě minuty, ale to se taky počítá. Já jsem prvorozená dcera našich rodičů.

„Budu úspěšná modelka, která bude provozovat modeling do smrti! Tohle je jenom taková zábava vedle,“ odpověděla jsem jí naštvaně.

„To ti ale nevydrží na věky. Nemůžeš být stále taková.“ Máchla ke mně rukama a ukázala na mou osobu.

„Závidíš mi, že jsem krásná a jsem oblíbenější?“ zeptala jsem se nevěřícně. Dobře, možná mi to nevydrží věčně, ale zatím jsem takováhle. Ještě se neměním, tak to nemusí připomínat. Chtěla jsem po ní jen poradit a díky ní se to všechno zvrhne v úplně něco jiného.

„Tak to není,“ povzdychla si. „Já nevím, co to do mě vjelo. Prostě jen nechci, aby ses takhle chovala.“ Ne, určitě měla nějaký jiný důvod, a já ho zjistím. Takhle se ještě nechovala. Proč mě od toho odrazuje?

„Tak fajn, díky za rady,“ odfrkla jsem si ironicky a šla k sobě do pokoje, abych se mohla připravit. Potřebovala jsem vypadat co nejlépe, abych vypadala jako stará Elizabeth. Ta, která vymetá večírky a miluje módu. Musím si napravit reputaci. Navíc se o tomhle Edík nemusí dozvědět. A co oči nevidí…

Shrnutí - Enchantress Shrnutí - Blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), enchantress, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 8. kapitola: