Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 7. kapitola

5. kikina - Alice Cullen


Správná rodina, ale špatná sestra - 7. kapitolaJe tady další dílek. Myslím, že oproti minule je to kratší časový úsek. Tentokrá jsem se na dílku podílela trochu víc.
Edward je doma z párty. Nebyl z ní moc nadšený. A tak se rozhodne pro jednu věc. No, uvidíme, jestli mu to vyjde.
Přejeme příjemné počtení a nestresujte se jako Edward. :) DeSs a blotik

Edward

Amerika, Canada, město Rivers

Byl jsem rád, když jsem mohl včera odjet z oslavy. Sice to bylo hodně pozdě, protože El si tu párty chtěla užít do posledního dechu spolu s Bellou, která byla utahaná, ale nakonec jsem se jejího konce stejně dočkal. Byl jsem ze všeho zmatený. Má mysl byla rozdělená na dvě části. Jedna chtěla opustit El, chtěla se rozběhnout za Bellou a chodit s ní. A ne jen to. Tentokrát se ukazovaly mé pravé upíří pudy. Chtěl jsem, aby byla jen má. Ta druhá část ovšem říkala, že s El jsem už nějakou dobu byl a nevím, kvůli tomu, že její (stejně jako Bellina) mysl je pro mě nečitelná, jestli se změnila, nebo je stále stejná. Nevěděl jsem, jestli mě doopravdy nemiluje. Pokud by mě milovala, věděl jsem, jakou bych jí způsobil bolest, pokud bych se s ní rozešel. Navíc kvůli její sestře, kterou ona milovala, pozvala ji na jejich oslavu, ještě ji přemlouvala, aby vůbec přišla a já bych šel za ní. Byl by to podraz. A já nerad dělám podrazy.

Celou noc jsem přemýšlel, jak to udělat. Jak zjistit Eliny city ke mně, když se od začátku chovala, že mě miluje. Nebo jsem byl jenom slepý a namlouval si to? Byl jsem zmatený. Chtěl jsem je obě jet navštívit, ale bylo teprve 5 hodin ráno. I tak jsem se rozhodl, že pojedu aspoň před jejich dům, nebo aspoň někde blízko k němu, a až bude lepší čas, půjdu se tam podívat a… Vlastně ani nevím, co bych měl dělat.

Ale po chvíli jsem dostal nápad. Co kdybych vytáhnul obě ven, ne najednou, ale postupně, a zkusil, jak se budou chovat. U El jsem to už vyzkoušel, ale až teď mi tak nějak docvaklo, že to byla spíš jenom přetvářka. Možná ne, možná jsem se zmýlil, ale potřebuju to vědět na jisto. Ale kterou vezmu první? Uvidíme na místě.

„Edwarde, kam jedeš?“ zeptal se Jasper.

„Jedu za, no…“ nevěděl jsem co říct, ale nakonec jsem se vymáčkl. „Jedu za holkami,“ pokrčil jsem rameny.

„Hodně štěstí,“ popřál mi s úsměvem a přihrál mi trochu odvahy. Byl jsem mu vděčný. Věděl, jak je to pro mě těžké. Cítil mé emoce. Vlastně spíš chaos v emocích.

Stejně mě ta odvaha opustila, jakmile jsem se vzdálil od domu. Škoda, že Jasper neumí ovlivňovat emoce i na delší vzdálenosti. Teď by se mi to hodilo. Na chvíli mě napadlo, že pojedu zpátky domů a vezmu Jaspera s sebou, aby mi dělal našeptávače a podporu. Hlavně tu podporu. Nakonec jsem se ovšem rozhodl neotáčet se a mířil ke svému cíli.

Dojel jsem ke kraji lesa a vydal se tou odbočkou k jejich domu. Byl jsem tam za chvíli, ale nejel jsem úplně k domu. Schoval jsem auto někde v okolním lese a zbytek doběhl v jeho přítmí. Slunce už pomalu vycházelo, ale jakmile ukázalo první paprsky, hned ho pohltil mrak. Měl jsem pocit, že to slunce jsem já a ty mraky mé pochybnosti a nerozhodnost. Za chvíli mě taky pohltí a umlčí.

Z lesa jsem přelezl plot, který byl okolo celého domu jako značka pro nezvané hosty, jako jsem já, že tohle je soukromý majetek a nemají tady co dělat. Ovšem mně to ani trochu nevadilo a s lehkostí jsem ho přeskočil a pomalu se blížil zezadu k domu. Ani nevím, proč jsem to dělal. Prostě jsem se zbláznil.

Ovšem po chvíli jsem před sebou uviděl Bellu, která byla v županu a pila kávu. Seděla na houpací lavičce a pozorovala východ slunce. Měla zasněný výraz a já nevěděl, nad čím přemýšlí. To mě tak strašně frustrovalo. Proč zrovna ony dvě. Kdyby aspoň Bella měla otevřenou mysl, mohl bych vědět, jak mě vnímá. Při prvním setkání nevypadala, že by ze mě byla nějak paf. A to jsem upír a měla by. Už jenom tahle skutečnost se mi nelíbila. Proč se chovala jinak než ostatní. Neříkám, že se mi to nelíbí, ale ani neříkám, že jsem z toho naprosto šťastný. Všichni spolužáci, dokonce i El, ze mě byli paf. Ano, věčně mě to štvalo, ale teď mě štval pravý opak.

Bella se zhluboka nadechla a viděl, jak se její hrudník zvedá a její tvář dostává blažený výraz.

Sakra, co kdybych pozval jako první ji. Vždyť už je vzhůru. Ale proč tak brzo, když šla tak pozdě, kvůli oslavě, spát?

Běžel jsem zpátky k plotu, hravě ho přeskočil a potom běžel k autu.

„Edwarde?“ zvedla telefon Alice, když jsem jí z auta zavolal.

„Ahoj, Alice. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli dneska bude svítit sluníčko, nebo bude zataženo. A navíc, neměla bys vědět, na co se tě chci zeptat?“ provokoval jsem ji trochu.

„No, já měla teď trochu něco jiného na práci,“ zasmála se, „ale bude zataženo.“ Pak zavěsila. Asi tuším, co měla důležitého. A to jsem byl z domu teprve chvíli. Esmé byla zařizovat nějaký dům a Carlisle byl v nemocnici. Rose a Emmett jeli „lovit“ už celkem brzo ráno, nebo spíš pozdě v noci, takže měli Jazz a Alice volný kvartýr. Chápal jsem to.

Aspoň, že budu mít zataženo a budu moct provést to, co jsem chtěl.

Nastoupil jsem do auta, nastartoval a jel za Bellou. Na příjezdové cestě jsem zastavil a vystoupil. Zazvonit jsem nechtěl, protože bych tím probudil celou rodinu, včetně El a kromě Belly. Raději jsem zaklepal, a jakmile jsem uslyšel rychlé kroky, Bellinu vůni a její hlas, jak volá, že už jde, začal jsem se rozplývat. Neviděl jsem ji pouze pár hodin a už mi to všechno chybělo. A to nemluvím o tom, že jsem ji před pár minutami sledoval.

„Edwarde?“ zeptala se Bella udiveně. „Co tady děláš?“

„Přijel jsem za tebou. Nechtěla bys se mnou zajet na oběd?“ vybalil jsem to na ni rychle. „I když v tuhle dobu spíše na snídani,“ opravil jsem se. Ona jenom zvedla obočí.

„Prosím?“ zkusil jsem to.

„Vážně si myslíš, že je vhodné, abys zval ven sestru tvé přítelkyně?“ zamračila se.

„Noo…“ protáhl jsem. …tohle jsem vlastně nedomyslel, že. Naštěstí můj upíří mozek zapracoval a dřív, než si uvědomila, že nějak dlouho mlčím a přemýšlím, už měl vymyšlenou jinou výmluvu: „Zaprvé bych chtěl poznat sestru své přítelkyně. A zadruhé bych se chtěl dozvědět něco o El z první ruky, moc o sobě nemluví.“ Spíš v jednom kuse, došlo mi. Vlastně mluví málokdy o něčem jiném.

„Vážně?“ nadzvedla obočí a já měl pocit, že když s ním pohne ještě trošku, splyne s vlasy.

„Potřebuju nestranný zdroj informací,“ zkusil jsem neodolatelný úsměv. A nepatrně se jí zrychlil tep. Jenže to mohlo mít hned několik důvodů.

„Hm, vezmu si něco na sebe, všichni ještě spí a hádám, že ještě dlouho budou,“ přikývla nakonec a zmizela v domě s pootevřenými dveřmi. Nepotřeboval jsem jít dovnitř a znovu čichat včerejší vyčpělý pach, raději jsem zůstal venku s pozůstatky Belliny vůně a připadal si jako prachobyčejný hajzl – jenže srdci neporučíš a já se tím s radostí řídil.

Slyšel jsem všechno; klouzání jehlic hřebene v jejích vlasech, jejich šustění, když si je svazovala, kartáček drhnoucí o zuby…

A pak, v černých upnutých riflích a tmavě modrém roláku stála přede mnou, usmívala se a zabouchla za sebou dveře. Ten zvuk mě trochu probral z rozčarování – tmavě modrá jí neskutečně slušela. Donutil jsem se tvářit normálně a nezaujatě jako normální sedmnáctiletý kluk. Špičkou bot jsem rozkopával kamínky na jejich příjezdové cestě a nenápadně se zeptal, jestli má nějakou oblíbenou restauraci.

Po chvíli přikývla, ale odmítala říct, kde to je.

„Chci řídit!“ hádala se.

„Máš vůbec řidičák?“ Vehementní kývání hlavou mi sebralo celkem nesmyslný argument – kdo by ho v našem věku neměl, že?

„Neznám tě, jak ti můžu věřit? Mám to auto – i sebe – rád.“ A tebe taky.

„A jak můžu věřit já tobě?“ nadhodila. Něco v jejích očích mi říkalo, že se nebojí, že by se případně ubránila – proti člověku. Nicméně mě její pádný argument zaskočil, měla pravdu.

„Já nevím…“ Nikdy jsem to auto nepůjčoval. Svoje Volvo jsem řídil vždy a zásadně sám.

„Budu si jistá, že mě neuneseš nikam do lesa, a když budeš hodný, nechám tě řídit zpátky.“ Vážně to řekla? Uchechtl jsem se a hodil jí klíčky. Obratně je chytla a obešla mě.

Suverénně si sedla za volant a já udiveně sledoval, co se mnou dělá. Když na mě zatroubila, zaplul jsem nezvykle na sedadlo spolujezdce a připásal se – pro jistotu.

„Nevadí ti trošku delší cesta?“ zeptala se, když míjela jejich vždy otevřenou bránu.

„Ani trochu,“ přiznal jsem. Právě naopak. Pozoroval jsem její naprostou jistotu, když ovládala mého miláčka. Řídila skoro tak dobře jako upír. To El byla za volantem číslo.

„Odkud jsi včera přijela?“ nedalo mi.

„Beth se nezmínila?“ Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o kom mluví. Taky hezká zkratka. Vzpomněl jsem si na její otázku, ale nečekala na odpověď. „Ze Sierry Leone.“

„Nezuří tam občanské nepokoje?“ udivilo mě.

Klidně přikývla.

„Jsi blázen?“ vyhrkl jsem.

„Ne, sestřička,“ rozesmála se a podívala se na mě. Musel to být zajímavý pohled, protože se rozesmála ještě víc – a strašně jí to slušelo.

„Dávej pozor,“ napomenul jsem ji. „Takže jsi s El dvojče, to znamená, že je ti devatenáct.“

„Výborný postřeh – neuvažoval jsi někdy o dráze detektiva?“ rýpla si.

Dělal jsem, že jsem to neslyšel: „Jak může devatenáctiletá holka být sestřička?“

„Všechno jde, stačí chtít,“ pokrčila rameny. Bylo na ní vidět, že o sobě mluví nerada. „Ty pocházíš odsud?“ odvedla řeč.

Přikývl jsem. Pak jsem rychle zavrtěl hlavou. Stejně ani jedno neviděla, věnovala se vozovce. „Přistěhovali jsme se sem loni.“

„Jak dlouho chodíš s Beth?“

„Pár dní.“ Zachmuřila se.

„Miluješ ji?“

„To má být výslech?“

„Už to tak bude. Takže, miluješ ji?“ To je teda otázka!

„Já… nevím,“ připustil jsem.

„Doufám, že ne,“ zamumlala tak, že člověk by to prostě neslyšel. Ale vidět to mohl, ne?

„Říkala jsi něco?“ zeptal jsem se nevinně.

„Nic, jen… nevím, jak moc jsi ji poznal – pravdou je, že střídá kluky častěji než ponožky. Je to moje sestra, měla bych ji spíš podporovat, ale… už hodně klukům zlomila srdce. Ne, vždycky chodila s těma, co ji měli doopravdy rádi, ale pár jich bylo a nedopadli nejlíp. Nechci, abys tak skončil, vypadáš mile.“

Jen mi potvrdila to, co jsem tušil.

„Eh… díky.“ Co jiného na to říct? Zdálo se mi to, nebo se jí v oku zaleskla slza? Každopádně, když se na mě otočila podruhé, nebyla po ní ani stopa.

Ticho mezi námi bylo příjemné, takové klidné a uvolňující, ale já toužil po jejím hlase a přiznejme, i po informacích o ní.

„Proč nepracuješ třeba v nemocnici? Proč jezdíš někam do válek?“

Zasmála se. „Myslela jsem, že máme mluvit o sestře.“

„Jablko nepadá daleko od stromu,“ nadhodil jsem.

„Věř mi – dva rozdílnější lidi, než nás dvě, bys hledal těžko – a asi i marně.“ Souhlasil jsem.

„Takže?“ Pěkně odvedla řeč.

Protočila oči: „Chtěla jsem do světa a pomáhat tam, kde je to opravdu nutné.“

„Máš odvahu,“ uznal jsem.

Pokrčila rameny. Tak neuvěřitelně mě iritovalo, že nevím, co se jí honí hlavou!

„Jsme skoro tu,“ přerušila ticho, když jsme projížděli kolem cedule s nápisem Levine. Minula pár domů a na prostorném náměstí zaparkovala před příjemně vypadajícím bistrem. „Vždycky sem jezdíme s tátou snídat,“ usmála se, když vystupovala.

„Jen s tátou?“

Přikývla. „Je to po cestě do Brandon, mamka s Beth tak jezdí nakupovat a nás vždycky vyhodí tady. Najíme se, promluvíme, navštívíme staré tátovy přátele – vyrostl tu, a projdeme se v parku. Pak si většinou voláme taxi domů, protože ty dvě jsou ve městě až do zavíraček.“

Usmál jsem se. Tohle by se nelíbilo Alice, ale já nemohl být šťastnější. Tohle byla dokonalá holka. Tak dokonalá, že jsem si ji nezasloužil. Ona patřila bohu a já ďáblu. Bylo to nad slunce jasné, ale mně to došlo až nyní – nikdy bych ji nemohl zatáhnout do svého světa.

Najednou jsem pochopil, proč je mi s ní tak dobře; zapomínal jsem na to, čím jsem. Cítil jsem se jako člověk, zapomínavý, okouzlený, teplý.

Tohle jsem nedomyslel, napadlo mě, když nám servírka donesla kouřící čaje a muffiny. Nemuseli jsme si objednávat, asi ji tu znali. Usměvavá postarší tmavovláska na Bellu mrkla, ta jí to oplatila úsměvem a houpavým krokem se vzdálila zpět za pult.

Svoje myšlenky mi ale v hlavě nechala. Viděl jsem Bellu u toho samého stolu s jejím otcem, úsměvem na tváři a hrnek kouřícího čaje.

„Pokud chceš něco jiného, klidně si to objednej. Tohle bývala naše klasika,“ nabídla mi, když viděla, jak se na jídlo tvářím. Asi mi utekl nějaký škleb, či co.

„To je v pořádku. Na čaj jsem měl zrovna chuť,“ usmál jsem se, už ne tak opravdově jako před tím, než mi došlo, že ona pro mě není. Asi si všimla mého odstupu, protože se jí na čele vytvořila drobná vráska, ledabyle pokrčila rameny a zamíchala kouřící nápoj.

Já rychle zhodnotil plnost vázy s květinami – půl hrnečku by se tam jistě vlezlo.


Když jsem parkoval před jejich domem, vzhůru byla jen paní Swanová a věnovala se poněkud rozšířené ranní hygieně. Ještě nevylezla z pokoje, takže si nemohla všimnout, že jí jedna dcera chybí.

Vystoupil jsem a chtěl jí jít otevřít dveře, ale byla rychlejší.

„Tak ahoj,“ řekla rozpačitě.

Přikývl jsem. „Děkuju za hezké ráno.“

Přikývla ona a překotně vyrazila k domu.

„Ahoj,“ stihl jsem ještě zavolat a důkazem, že to slyšela, byla jen její zvednutá ruka. Zamávala jí a zmizela uvnitř. A já si připadal ještě bídněji než předtím.

Bellu jsem miloval, ale kvůli ní se s ní nechtěl seznamovat, nehledě na to, že nevypadala, že by měla zájem. Jsem milý.

El ne, ale nechtěl jsem jí ublížit.

Jak z toho sakra ven?!

 



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 7. kapitola:

 1
12.07.2011 [16:21]

Kika57To by mě taky zajímalo a doufám, že se mu to nepodaří Emoticon Už jsem říkala, jak nesnášim opakování? To mám z toho, že píšete hezky... pak do komentářů píšu to stejný a já jsem pak naštvaná Emoticon No nic... Je to hezká povídka Emoticon Bella se zdá jako dobrá sestra, ale z toho varování mi přišlo, že ji Edward neni zas až tak lhostejný Emoticon Emoticon
A teď to začne... Prosííííííííííííím!! Já chci další! Nemůžeš mě takhle mučit!! Prosím, prosím, prosím! Emoticon Co chceš za další díl? já se nebudu zlobit, když ho napíšeš sama Emoticon hlavně, když bude Emoticon Teď jen čekat tu nechutně dlouhou dobu, než vydáš další díl Emoticon Emoticon Pche... takhle se ke mně chovat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Via
06.07.2011 [21:50]

Ryychlo pokracko prosiiim :)

19.05.2011 [9:48]

BlotikVeruše, možná to uvážím. Ale musíš se připravit, že určitě kapitoly nebudou tak krásné jako kdybych je psala s DeSs. Bohužel se mi stále neozývá. Můžu se pokusit je teda psát dál, ale mám hodně práce, takže dílky určitě budou přibývat pomalu. Emoticon Ale děkuju, že se o tuto povídku zajímáš. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!