Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 1. kapitola + Prolog

30.04.2010 (13:45) • Blotik, DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4307×

Prolog

Bella:
Afrika, Sierra Leone, deštné lesy v povodí řeky Sawy

Snažila jsem se nevnímat ostré pálení v plicích a běžet dál. Každou chvílí jsme zakopla o kořen stromu nebo se zabořila hluboko do bláta. Nohy mi připadaly jako odlité z olova a mokré oblečení snad vážilo víc než já. Přesto jsem pevně svírala kufřík s lékárničkou a běžela dál. Kdybych zpomalila, mohlo by to stát lidské životy a to jsem nehodlala připustit.

Obklopovala mě nepřístupná africká tma a mému zraku nepomáhaly ani husté řetězce deště, který při dopadu hlasitě bušil do kaluží a bláta. Už dávno bych se v té neprostupné tmě a hustém lese ztratila, nebýt Damianových kroků kousek přede mnou. Ticho tu narušovalo jen naše prudké dýchání, kroky, šumění větru v korunách stromů a déšť dopadající na zem.

„Jsme tu,“ zašeptal Damian tiše a počkal, až ho doběhnu. Snažila jsem se trochu vydýchat a připravit se na to, co spatřím. Už tolikrát jsem viděla hořet vesnice, umírat lidi, brečet děti a křičet matky. Tolikrát jsem si musela vybírat, koho zachráním, protože pomoct všem jsem nemohla. A teď mě to nejspíš čeká znovu.

„Připravená?“ zeptal se tiše. Jen jsem přikývla. Na tohle nemůžu být připravená nikdy, vždycky mě to zasáhne a bolí. Tolik ztracených životů. Kvůli čemu? Kvůli zábavě. Prostě se nudí, vezmou zbraně a auta a vyrazí do nějaké vesnice pobavit se. Znásilňují ženy, zabíjejí muže, zotročují si děti a zapalují vesnice. Smějí se jako pominutí a popíjejí alkohol. Prohlašují, že vláda může za chudobu a oni jsou ti dobří. A přitom jen pustoší vše okolo. A tohle se děje v celé střední Africe. A my nemáme dostatek vojáků, abychom tomu zabránili a dostatek lékařů, abychom pak lidem pomáhali.

Damian opatrně odhrnul houští bránící nám ve výhledu na vesnici. Okamžitě nás oslepilo prudké světlo ohně. Když jsme si na něj přivykli a rozhlédli se, znatelně jsme si oddychli. Bylo po všem. Povstalci už jsou pryč. Ohně už hasili vojáci a pomáhal jim v tom i silný déšť. Pár jich vytahovalo lidi z ohně a rozbořených domů. Na nic jsme nečekali a rozběhli se k místu, kde byli shromážděni všichni ranění. Byly tam křičící děti, plakající matky a zranění nebo mrtví muži. Byl to otřesný pohled, ale tím jsem se teď nemohla zabývat. Nejdůležitější bylo pomoct co nejvíce lidem a zachránit co nejvíce životů…

***

„Bello, běž se prospat,“ položila mi na rameno ruku Grace.
„Je tady stále příliš raněných,“ odbyla jsem ji a sehla se do lékárničky pro další obvaz. Žádný tam už nebyl.
„No tak, pracuješ celou noc, musíš si odpočinout,“ přemlouvala mě. „Mám to tady vzít za tebe a poslat tě do tábora.“
„Tak dobře,“ rezignovala jsem a vstala od asi desetileté holčičky s popálenou rukou. Sama jsem ji vytáhla z trosek jejího domova, kde našel smrt její otec a bratr. Zůstala jí jen matka, která přišla o zrak a malá sestřička.
„Děkuju,“ zaslechla jsem slabý hlásek dívky. Otočila jsem se na ni a pohlédla do uslzených očí barvy čokolády, které mě propalovaly vděčným pohledem. Grace už u ní klečela, a ruku jí obvazovala. Tahle holčička bude po fyzické stránce brzy v pořádku, ale po psychické? Dostane se z toho někdy? Zapomene na ty hrůzy, co tu prožila?

Zamířila jsem do tábora. Nohy se mi pletly a víčka klesala. Byla jsem přes dvacet čtyři hodin na nohou a je to na mě znát. Už jsem se těšila na tu nepohodlnou madraci u nás ve stanu a hrníček čerstvé vody. Snažila jsem se nemyslet na to, co se tu před chvílí stalo a zatlačit to hluboko do paměti, nebo to z ní vymazat úplně, stejně, jako to dělám vždycky.

Konečně jsem se dostala do táboru, na pozdravy kolegů jsem jen kývla a zamířila si to do našeho stanu. Nikdo tam nebyl. Svlékla jsem si krvavé a zablácené oblečení, natáhla na sebe čisté tričko a pohodlné tepláky na spaní, vzala si láhev pitné vody a svalila se na madraci. Hltavě jsem se napila, ignorovala kručící žaludek a snažila se usnout. Ještě než jsme propadla spánku, pohlédla jsem na nástěnný kalendář na stěně stanu. Stihla jsem si uvědomit, že mám za tři dny narozeniny, a pak o sobě už nevěděla…

1. kapitola

Edward:
Amerika, Canada, město Rivers

Dneska má Alice posvícení. Proč? Oslava. Oslavy, ty jsou její. Tak, jako Emmett dělá vtípky a chová se jako malé dítě, Alice miluje nákupy a ještě více oslavy. Oslavy miluje proto, že se kvůli oslavám musí na nákupy. Na normální, běžné, nákupy nikoho moc nevytáhne, ale na nákupy kvůli oslavám... To má více štěstí. Může nakupovat dvakrát víc a nikdo ji do toho raději neremcá.

Sice tuhle oslavu nezařizovala Alice, ale Esme, ale ani to ji nezabrání přemluvit Esme, abychom tam všichni mohli. Všechny nás chce ztřískat jako psy.

Esme zařizovala nějakou oslavu u Elizabeth Swanové. Její rodiče se znají s mými, takže Esme důvěřovali a prostě ji zavolali. Věděli, že je nejlepší z nejlepších. Věděli, že pro jejich dceru je Esme to nejlepší řešení. Esme je zázrak. Je milá, laskavá, dobrosrdečná a za svou rodinu by dala i život. A když má někoho ráda, ten člověk (upír) může být v sedmém nebi. Když má někoho ráda, je to doopravdy.

„Alice, ale já si to nevezmu. Vždyť v tom budu vypadat, jako gay.“

„Nebudeš, tak neodmlouvej,“ durdila se Alice, když mi nutila nějaké blbé oblečení se třpytkami.  Vršek byl třpytivý a modrý, modrý, jako obloha, a spodek vypadal, jako nějaké legíny, které nosí holky. Buďto mě chce převléct za toreadora, nebo gaye. Nevím, která možnost je lepší nebo horší. Jedno vím jistě, ani jedna možnost se mi nelíbí.

„Já si to prostě nevezmu. Tohle mi nerozmluvíš. Dneska ses asi pomátla na rozumu, ne? Normálně ti do toho nekafrám, ale tohle není móda. Maximálně tak ujetá móda. Nebouchla ses dneska do hlavy?“ Když mi to bude nutit dál, vykecám jí do hlavy díru. Já si tohle prostě nevezmu.

„Tak ti najdu něco jiného, ale to si vezmeš.“

„Nekývnu na nic, co jsem neviděl. Ještě bys mi mohla dát horší oblečení.“ I když, co může být horší, než tohle? Nevím, ale Alice by určitě něco vymyslela.

„Tohle může být?“ ukázala na normální rifle a košili. Jenom jsem spokojeně přikývnul a Alice, jako býk, zafuněla.

„Tak jdeme,“ zakřičela Alice na celý dům. Už jsme byli všichni oblečení a párty měla za chvíli začít. Nevím, jaké téma měla, ale když to dělala Esme, tak to tam bude vypadat úchvatně.

Všichni jsme jeli autem a jediné Alice a Esme se těšily. Esme, protože chtěla vědět, jak zareagujeme na její práci a Alice, protože to byla párty a… A něco mi ještě ukrývala. Něco mi nechtěla ukázat. Raději to nechám tak. Jestli to má být něco důležitého, tak se to stane. Pokud to bude něco nebezpečného, tak mě varuje, ne?

Alice a Jazz jeli se mnou volvem a ostatní Carlislovým mercedesem. Zámecké sídlo Swanových je až na druhém konci města na soukromých parcelách, ještě nikdy jsem tam vlastně nebyl, takže mi Alice radila, kam jet. Párty byla uspořádaná pro jejich dceru, jen tak, z rozmaru. Jen doufám, že se jí vyhnu. Ty namyšlené husičky zrovna nemusím, zvlášť jejich rádoby svůdné pohledy, dolézání a někdy až nechutné myšlenky. Ale to ke mně bohužel patří, jak říká Emmett, roztomilý panic Eda, kterého chce každá.

Bohužel její otec byl ředitel nemocnice, kde Carlisle pracoval a její matka je módní návrhářka, proslavená svatebními šaty. Takže odmítnout jsem nemohl, nechtěl jsem Carlislovi přidělávat nepříjemnosti a čelit neoblomné sestřičce Alice.

Za půl hodiny jsme už parkovali na příjezdové cestě obrovského starobylého zámku, který byl kompletně zrenovovaný a působil až moderně. Vystoupili jsme z aut, která od nás ihned převzala obsluha parkoviště a zavezla je do garáží. Rodina se roztřídila do páru a zavěšeni v sobě se vydali do zámku. Jen já za nimi klusal jako černá ovečka rodiny, sám. Všichni ostatní muži tu měli do sebe zavěšeny ženy v drahých róbách a lesklými šperky, jen já tu byl zase ta výjimka. Kde má ta holka spolužáky? Vždyť tu jsou samé postarší páry…

Raději jsem se tím nezabýval a pořádně se rozhlédl. Rozlehlý zámek, udržovaná francouzská zahrada a téměř celý areál obklopen lesy. Všechno bylo symetrické a sladěné do renesančního slohu. Všechny okrasné i lesní stromy byly ověšeny světýlkami a cesta k hlavnímu vchodu označená starožitnými lampami. Zase jsem Esme obdivoval a to jsem ještě ani nevešel dovnitř.

Prošli jsme po rudém koberci podél lamp a zastavili se na konci řady. Netrvalo dlouho, Esme podala pozvánku vrátnému a všichni jsme vešli dovnitř. Sice jsem Esmeina díla už znal, ale tohle bylo jako vždy naprosto geniální. Podle myšlenek jsem poznal, že je večírek rozdělen na dvě části. V pravé polovině hradu jsou rodiče Swanovi a jejich kolegové z práce, přátelé a postarší příbuzní, zatímco nalevo je jejich dcera a její přátelé. Esme je prostě dokonalá, skloubila dva různé druhy oslav dohromady. Pro mladé i pro starší. Automaticky jsem zahnul napravo, nehodlal jsem trávit čas s několika rozmazlenými huberťáky, ale někdo mě chytil za paži a zastavil v půli kroku.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ pozvedla Alice zvědavě obočí.
„Na čajový dýchánek?“ zkusil jsem to.
„Ne, my,“ ukázala na „dětskou" část Cullenů, „jdeme tam,“ a ukázala nalevo.
„Ale já chci tam,“ ukázal jsem napravo.
„Ale nám je jedno, kam chceš ty,“ řekla nekompromisně a sourozenci unisono přikývli.
„Já snad nemusím s vámi, ne?“ odsekl jsem. Jim se to mluví, když mají sebe a nemusí neustále odhánět holky.
„To tedy musíš!“ dupla si Alice. „Stejně půjdeš, viděla jsem to, tak nedělej cavyky!
„Tak fajn,“ řekl jsem otráveně. Musím tu přetrpět alespoň tři hodiny a nakonec je přece jedno, kde.

Neochotně jsem se otočil a mířil se svými sourozenci do té „živější“ části zámku. Prošli jsme halou na levou stranu, minuli obrovské uzavřené schodiště do obytné části a prošli velkými dveřmi do další místnosti. Ty dveře byli sice zvukotěsné, ale i přesto jsem odsud předtím slyšel hlasitou hudbu, ale teď? Můžou upírovi prasknout ušní bubínky? Doufám, že ne. To bych si dal.

Vešel jsem se svou „dětštější“ částí rodiny dovnitř a to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Věděl jsem, že Esme je neskutečně nadaná na podobné výtvory, ale splnit sen huberťákovi, který je podle mě rozmazlený jako fracek, to je něco. Bylo to, jako na diskotéce.  Ale jenom jedna část. Jedna byla jako bary, ve kterých se pořádají podobné večírky, ale ta druhá byla spíše taková… odpočinková? Na zemi byli polštáře a ten, kdo netancoval, na nich seděl. Musely být pohodlné, ale já jsem to zkusit nemohl. Mě je pohodlné, i kdybych stál na jedné noze. Jsem upír, co čekáte?

„Čaute, děcká,“ zakřičela Alice a běžela do prostoru. Samozřejmě lidskou rychlostí. To se divím, že je tak živá. Teda, víte, jak to myslím.

„Ahoj, já jsem Elizabeth,“ přiběhla ke mně jedna z holek. Vypadala jako načapaný mazánek rodičů.

„Hm, jsem Edward. Edward Cullen.“ Bohudík, nebo bohužel, jsem byl vychovaný v době, ve které, i když jste někoho nemuseli, bylo slušené pozdravit dámy. I když nevím, jestli se tohle dá považovat za dámu.

„Já jsem Elizabeth Swanová. Já jsem… jen jsem… Nechtěl by sis zatancovat?“ koktala. Swanová? To její je ta oslava? Určitě si o mně myslí, jak mě sbalí a dostane do postele. Nebo si mě představuje nahého nebo taky jak jí dělám striptýz. Moment! Já ji neslyším. Teda její myšlenky.

Vysvětlivky: Huberťáci - Puberťáci, kteří hubují. (Je to blbost, ale s DeSs jsme se nasmály.) :D

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), DeSs, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 1. kapitola + Prolog: