Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 5. kapitola

18.04.2011 (22:00) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 6142×

5. kapitola

Bella:

O půl sedmé mi zazvonil budík, který oznamoval, že je čas jít vstávat. Neohrabaně jsem ho zamáčkla a hlavu jsem strčila pod polštář.

V tom jsem si ale uvědomila, že už tu nebydlím sama. Úplně jsem zapomněla na Edwarda. Vytřeštila jsem oči a hbitě jsem vyskočila z postele.

Rozrazila jsem dveře a vběhla do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward, který už chystal snídani a byl – jako vždy – perfektně oblečený a připravený do školy.

„Dobré,“ zívla jsem. Podívala jsem se do země a když jsem jen koutkem oka spatřila, co mám na sobě, okamžitě jsem se zastyděla. Měla jsem na sobě jen noční košilku. V tom spěchu jsem přes sebe nějak zapomněla přehodit župan...

Co nejvíc jsem se snažila zakrýt si tělo a urychleně jsem se otočila a zamířila do pokoje, kde jsem popadla župan a přehodila ho přes sebe.

„Předtím ti to taky slušelo,“ neodpoustil si Edward poznámku, když stál nad pánvičkou a míchal vajíčka.

„Cože?“ vyvalila jsem oči.

„Nic,“ dusil se Edward smíchy a divila jsem se, že ty vajíčka už dávno nepoprskal.

On tady hodnotí můj vzhled, když se známe teprve necelých 24 hodin? Musela jsem uznat, že mě to docela potěšilo, ale není na to trochu brzy?

„Chceš vzít do školy?“ zeptal se Edward, když jsem do sebe ládovala míchaná vajíčka.

Vzít do školy? Edward má auto? Hm, nejspíš ho vážně ještě tolik neznám. Ale takovou zásadní informaci, jako že má auto, tak to mi mohl říct, ne?

Už už jsem chtěla odpovědět, že by to bylo super, ale vážně by bylo? Všichni na nás budou zírat, a to vážně nepotřebuju. Myslím, že bude lepší, když si každý půjdeme po svých.

„Nevím, podle toho, jak budu stíhat,“ vymluvila jsem se, abych ho přímo neodmítla.

„Alo no tak, Bello,“ škemral Edward. „Trošku tam ty madam ve škole pozlobíme,“ křenil se.

„Jasně, a na mě pak bude spáchaný hromadový atentát, že?“ rozohnila jsem se.

„Nebude, neboj,“ nadal si říct Edward. „A kdyby něco, tak tě ochráním,“ mrkl na mě.

„Nemyslím si, že bys stačil na hromadu zuřících holek,“ zasmála jsem se.

„Nenech se prosit,“ škemral.

„Tak dobře. Ale poprvé a naposled! Je ti to jasné?“ Nezapomněla jsem zdůraznit slovo naposled.

Jak dlouho že to je, co se s Edwardem známe? Necelý den a už společně plánujeme, jak vyvolat vlnu vzbouření na škole? No to je paráda! Jestli to takovou rychlostí půjde dál, tak bych se nedivila, kdybychom do týdne podpálili školu...

„Tak na mě počkej. Dojdu se obléct,“ řekla jsem a už jsem mizela ve svém pokoji.

Otevřela jsem skříň a chvíli jsem se v ní přehrabovala. Pořád jsem nic nenacházela, ale po pěti minutách intenzivního hledání jsem si přece jen vybrala. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné, jemně jsem se nalíčila a mohla jsem vyrazit.

Vrátila jsem se k Edwardovi a ten se neubránil úsměvu.

„Jak už jsem ti dneska jednou řekl. Sluší ti to,“ pochválil mi můj vzhled.

Musím říct, že jsem s mou vizáží dnes byla také celkem spokojená. Kolikrát už se mi stalo, že jsem se dobře vyspala a pak, když jsem se ráno podívala do zrcadla, mi každičký vlas, který jsem měla na hlavě, trčel na jinou světovou stranu.

Vycházeli jsme z domu a já jsem se marně rozhlížela po autě, které by mohlo patřit Edwardovi, respektive které tu přebývá. Ale jak na potvoru tu těch nových aut bylo nějak moc a já jsem mohla jedině hádat, které to vozítko je Edwarda.

Na studenta, který bydlel na koleji, bych čekala, že bude vlastnit nějaké staré auto po otci, které už je dávno zapsané na seznamu aut připravených ke šrotu. Zmýlila jsem se.

Edward se zastavil u nablýskaného stříbrného Volva. Z kapsy vytáhl klíč na dálkové ovládání, zmáčkl tlačítko pro odemčení a boční světla na autě třikrát zablikala.

Jako pravý gantleman mi otevřel dveře spolujezdce a já jsem nastoupila.

„Edwarde, můžu mít dotaz?“ zeptala jsem se opatrně.

Začalo mi vrtat hlavou, proč někdo jako on, který má takové auto, bydlel prvně na koleji a teď se mnou v podnájmu.

„Už se ptáš,“ usmál se a otočil klíčkem v zapalování.

„Proč si bydlel na koleji a teď bydlíš se mnou, když máš takové auto? Vždyť si tady můžeš koupit ten nejluxusnější byt. Nemám pravdu?“

Na chvíli se zarazil, ale nejspíš počítal, že se na to zeptám, až mi ukáže své auto.

„Máš,“ přiznal. „Ale určitě sis všimla, že jsem jiný než ostatní. A tak jsem chtěl co nejvíc zapadnout mezi ostatní. Myslel jsem si, že když budu bydlet na koleji s ostatními studenty, tak se to zlepší,“ vyprávěl.

„Dobře. Ale proč sis pak tedy nekoupil byt, když sis začal hledat jiné bydlení?“

„Jak už jsem řekl. Chtěl jsem co nejvíc zapadnout mezi ostatní a kdybych si koupil sám nějaký byt, tak by to nebylo to pravé ořechové, nemyslíš?“

„Hm. Něco na tom je. A kupodivu jsem ráda, žes už nechtěl bydlet na koleji, ani si kupovat byt. Nutně jsem potřebovala spolubydlícího a konečně se mi své přání splnilo,“ usmála jsem se na něj.

„A teď budu mít já dotaz, jo?“ Konečně zařadil a rozjel se ke škole.

„Tobě nevadí, že jsem kluk? Většina holek v tvém věku by spíš hledala spolubydlící, ne?“

„Když jsi mi zavolal a řekl, že se hlásíš na ten inzerát, tak mě to celkem zaskočilo. Opravdu jsem spíš počítala se spolubydlící, ale upřímně,“ odmlčela jsem se. „Jsem ráda, že jsi zrovna ty můj spolubydlící, protože si nedokážu představit, kdyby se mi v bytě zabydlela nějaká běsnící fanynka Justina Biebera a já ho musela poslouchat každý den.“ Znechuceně jsem si odfrkla.

To, že jsem si o Edwardovi myslela, že je namyšlený frajírek, jsem radši vynechala.

Edward se jen usmál nad mým výrazem.

Z okna jsem už uviděla budovu školy a Edward vjel na školní parkovště. Najednou ze mě nějak opadla ta veselost, když jsem si vzpomněla na mou chytrou poznámku s atentátem. Opravdu jsem nechtěla vyvolat běsnící dav studentek. Já versus všichni ostatní. Při pomyšlení na to, jak já samotná stojím proti stovce rozzuřených holek, se mi stáhl žaludek.

Neslyšitelně jsem broukla. „Peklo začíná.“ Otevřela jsem dveře spolujezdce a pomalu vystoupila.

Edwardovi moje poznámka neunikla a stejně tiše prohlásil. „Neboj. Kdyby něco, ochráním tě.“

To už jsme kráčeli bok po boku k hlavní budově. Nenašel se jediný student, který by na nás necivěl s otevřenou pusou. Někteří se dokonce i zastavili a nevěřícně na nás zírali. Párkrát dokonce i zamrkali, jestli se jim to nezdá. Nezdálo.

„Edwarde, klidně běž. Půjdu ještě za Leah a Angelou. Každý den na mě čekají,“ promluvila jsem k Edwardovi.

„No,“ promluvil opatrně Edward. „Jestli by ti to nevadilo, tak bych šel s tebou. Slíbil jsem, že tě ochráním, tak to ber tak, že teď jsem něco jako tvůj bodyguard,“ usmál se.

„Tak fajn. Stejně tě chtěla Leah poznat.“

Nechápavě na mě pohlédl při zmínce, že se s ním chce Leah seznámit. Jen jsem nad tím mávla rukou a začala se smát. Dokonce už jsem trochu přestala vnímat ty čumily, kteří na nás pořád zírali. Ale opravdu jen trochu.

Leah s Angelou na mě čekaly - jako vždy – na jedné z laviček, které stály u hlavní budovy. Když mě uviděly, obě se usmály, ovšem úsměv se jim vytratil, jakmile uviděly, že vedle mě kráčí Edward. Jejich výrazy byly opět takové, jako ostatních studentů. Úžas. Nevěřícnost.

Došla jsem k nim a pozdravila je.

„Ahoj, holky.“

„A-ahoj,“ pozdravila jako první Leah, která už se pomalu začala vzpamatovávat.

Angela na nás pořád zírala a připadalo mi, jakoby usnula s otevřenýma očima. Ani nemrkla.

„Leah, tohle je Edward. Můj nový spolubydlící,“ představila jsem Edwarda.

„Těší mě,“ usmál se na ni Edward a ona zalapala po dechu. Usmál se nad její reakcí a já jsem se také neubránila úšklebku.

Obrátila jsem se k Angele, která ale pořád lítala někde v jiné dimenzi.

„Země volá Angelu.“ Zamávala jsem jí před nosem.

Rychle zamrkala a vymanila se z tranzu, ve kterém se do teď nacházela.

„Co-co?“ vykoktala ze sebe.

„Jen bych Ti chtěla představit svého nového spolubydlícího,“ usmála jsem se na ni a hlavou jsem kývla k Edwardovi. Zamával jí na pozdrav a Angela předvedla stejnou reakci jako Leah. Právě jsem přestala pochybovat, že jsou sestry.

„Tak co, Leah?“ zeptala jsem se. „Jdeme?“

Jen kývla a začala se zvedat. Měly jsme opět společnou přednášku. Co jiného by se taky dalo čekat, že? A jako náhodou měl Edward hodinu jen o dvě učebny vedle. Rozloučili jsme se a Edward slíbil, že po hodině mi zase bude dělat osobního strážce.

„Proč jsi mi to neřekla?!“ vyjela na mě Leah hned, jak jsme vešly do učebny.

„Protože jsem se těšila na tvůj výraz, až ti to řeknu. A díky. Nezklamala jsi,“ zasmála jsem se a Leah si mě pořád měřila vyčítavým pohledem.

A taky,“ dodala jsem. „Nebylo to jisté, jestli se Edward nastěhuje.“

„A včera, jak ti někdo volal u oběda... To byl on?“

Přikývla jsem.

Leah už chtěla začít něco namítat nejspíš ohledně toho, že jsem jí vůbec neřekla, že mi volal Edward Cullen. Ovšem do třídy vešel profesor, a tak zmlkla jak housle.

Jak už jste určitě dočetli ve shrnutí, tak Spolubydlící se stává spoluautorskou.

Příští kapitolu najdete ve shrnutí u rezule.

A chtěly bychom se omluvit, jestli budete muset na kapitoly čekat déle. Ale budeme doufat, že i delší doba mezi kapitolami nezabrání vytrvalým čtenářům, aby si povídku přečetli.

A všem děkujeme za komentáře.

eMCullen a rezule

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 5. kapitola: