Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 19. kapitola

13.07.2011 (14:30) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6882×

19. kapitola

Bella:


Později, když jsem šla na hodinu biologie, byla jsem neskutečně nervózní. Je pravda, co říkala Alice? Nějaká část uvnitř mě v to doufala a částečně i věřila. Připadalo mi to neskutečné. Opravdu mě Edward pořád chce po tom, co jsme si navzjem provedli? Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Doufala jsem, že mi Alice nelhala, a proč by to taky dělala? Tohle neměla zapotřebí. Všechno jsem si to chtěla s čistou hlavou promyslet, ale fakt, že teď je biologie, kde sedím hned vedle Edwarda, mi to nijak neusnadňoval. Vždyť právě on je ten, kterého miluju a pořád na něj myslím...
Nepromluvili jsme spolu za celou hodinu ani slůvko, ale já si jeho blízkost stejně neustále uvědomovala a vůbec jsem nepochybovala o tom, že Edward má úplně stejný problém jako já. Doslova jsem cítila tu přitažlivost mezi námi, skoro jako bychom v sobě měli zabudované magnety opačných pólů, neustále se přitahovali, ale vynaložili jsme veškerou sílu, abychom se od sebe drželi co nejdál.

Jakmile zazvonilo, zvedla jsem se a chystala se vyjít na chodbu ze třídy, když mi v kapse u kalhot začal vibrovat mobil. Málem jsem leknutím nadskočila, protože jsem nebyla zvyklá na telefonáty ve škole a vlastně se nikdy nenašel nikdo, kdo by mi zavolal. Když jsem se podívala na displej a viděla jsem, že mi volá táta. Teď jsem byla opravdu překvapená, protože táta, když volal, tak jedině večer. Věděl, že teď mám školu.

„Ano, tati?” řekla jsem do telefonu.
„Be-Bello,” vzlykal Charlie. On brečel?

„Co se stalo, tati?” zeptala jsem se okamžitě. Vyděsilo mě jeho chování. Panebože, co se stalo?
„Tvá máma...,” hlesl tiše.

„Co je s mámou?“ vykřikla jsem.

„Bells, máma... umřela,“ zašeptal Charlie a pořád tiše vzlykal.
„Co? Jak? N-ne! To nemůže být pravda!” Nevěřila jsem tomu, co právě řekl. Moje máma je zdravá! Je jak rybička! Není možné, aby umřela, to prostě nejde.

To je jen zlý sen, přesvědčovala jsem se.
„Dojeď, p-prosím, co nejdříve d-domů,” zašeptal zdrceně. Pak nastalo jen ticho a my poslouchali vzlyky toho druhého.
„Ještě dnes,” slíbila jsem mezi vzlyky a pak zaklapla mobil. Máma zemřela! Zemřela! Ona zemřela! Nedokázala jsem si to připustit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Renée? Ta věčně energická, usměvává žena? To ne.

Aniž bych si to uvědomovala, po tváři mi začaly stékat slzy.
„Bello, jsi v pořádku? Vypadáš vyděšeně,” ozval se najednou za mnou sametový hlas. Edward. Položil mi ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Kdykoli bych uvítala jakýkoli dotyk, ale teď mě to neuvěřitelně vytočilo.
„N-ne!“ vypálila jsem na něj. Otočila jsem se k němu tváří v tvář a z ramene jsem setřásla jeho ruku. „Jak bych taky mohla, když jsem se právě před minutou dozvěděla, že mi umřela máma?!” Nevím, co to do mě v té chvíli vjelo, ale hystericky jsem ječela. Překvapeně na mě hleděl. Nedokázala jsem jistě říct, jestli kvůli tomu mému záchvatu nebo mé mámě.
„Prosím tě, pro-promiň.” omluvila jsem se a vzlykala a aniž bych nad tím přemýšlela, prostě jsem ho objala. Nechala jsem se mile ráda od něj utěšovat, potřebovala jsem to. Po minimálně pěti minutách jsem se musela odtáhnout, ačkoli velice nerada.
„Nemůžu ztrácet čas, musím ještě dnes dojet do Forks.” Otřela jsem si slzy z očí.
„Zavezu tě, nenechám tě jet samotnou,” nabídl se pohotově.
„Děkuju,“ usmála jsem se na něj smutně. „Vážně bych to asi nezvládla a budu ráda, když mi bude někdo dělat během cesty společnost a nebudu pořád myslet jen na... mámu.“

Biologie byla mou poslední hodinou, a tak jsem si hned sbalila věci a s Edwardovým doprovodem jsem došla až domů. Vlastně mě zavezl a celou dobu mě nezpustil z očí. Nenutil mě do žádných rozhovorů a za to jsem mu byla neskutečně vděčná. Asi mu jen stačilo, že mě má pod dohledem a je si jistý, že neudělám žádnou blbost.

Doma jsem si sbalila jsem ty nejnutnější věci a za deset minut už jsme byli s Edwardem na tří hodinové cestě do malého městečka jménem Forks.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho. „Jsem vážně ráda, že jedeš se mnou.“

„Bello, to je samozřejmost,“ usmál se na mě. Položil mi ruku na mou a já jsem si propletla prsty s těmi jeho.

Usmáli jsme se na sebe a dál jsme pokračovali v cestě mlčky.

„Bello!“ Objal mě táta hned, jak jsem vešla do dveří.

„Tati! Co se stalo?“ vzlykala jsem mu do ramene.

„Bells, já-já vlastně ani nevím,“ koktal Charlie. „Ale doktoři říkali, že to byl asi infarkt, i když jim není jasné, jak se to mohlo stát u někoho tak mladého, jako byla tvá máma.“

Na tohle jsem neměla odpověď a slzy mi dál smáčely tvář.

Za tři dny se konal pohřeb. Kolem příprav bylo neuvěřitelně moc práce. Obvolávali jsme všechny příbuzné, o kterých jsme jen věděli, máminy přátelé, kolegy z práce a všechny, koho máma měla ráda. Edward mi byl v tom všem oporou. Choval se jako opravdový kamarád. Nic víc, nic míň. Byla jsem ráda, že zavolal Alici, na kterou jsem teď neměla skoro ani pomyšlení, ale chtěla jsem, aby věděla, co se s mnou stalo a kde jsem. Ani vzkaz jsem jí doma nenechala.

Bydlel u nás – v mém pokoji – a táta neměl ani žádné námitky. Prostě respektoval, že se mnou přijel kamarád. A nejspíš byl rád, že v celém tom zmatku jsem nebyla sama.

Když bylo všechno hotovo, zjistila jsem, že jsem si ze Seattlu nevzala žádné šaty vhodné pro pohřeb. Nemohla jsem tam jít v ošoupaných džínách a tričku a u Charlieho jsem jiné věci neměla.

„Tati?“ zavolala jsem na něj do celého domu.

„Jsem v obýváku,“ zavolal mi nazpátek.

„Dívala jsem se do skříně a nemám tady žádné oblečení. Potřebuju si ještě zajet do Port Angeles něco si koupit,“ uvedla jsem svůj problém.

„Dobře. Chceš peníze?“ zeptal se hned Charlie.

„Ne, ne. Ale díky, tati. Spíš jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys mi nepůjčil auto,“ začala jsem.

„Klidně si ho vezmi, Bells. Klíčky jsou na botníku hned vedle dveří,“ usmál se na mě.

„Díky.“

Vrátila jsem se do pokoje a Edward seděl na posteli.

„Odvezu tě, jestli chceš,“ nabídl mi odvoz.

„Ne, to je dobré. Už jsi toho pro mě udělal víc než dost,“ odmítla jsem jeho návrh.

„Rád ti pomůžu. A,“ zamyslel se. „Vím o jednom místě, kde si šaty rozhodně vybereš a ani nemusíš do Port Angeles a lítat po všech obchodech. Vlastně to není ani tak daleko. Tak pět minut jízdy.“

Přemýšlela jsem, jaký obchod se nachází asi pět minut jízdy. Ale jak jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, na nic jsem nepřišla. Abych jela pět minut na všechny strany, pořád bych byla ve Forks.

„Tak dobře,“ kývla jsem. „A díky.“

Nasedli jsme tedy do Edwardova Volva a už jsme vyjížděli po hlavní cestě směrem z Forks. Nevěděla jsem, kam jedeme, a tak mě překvapilo, když jsme najeli těsně před koncem Forks na cestu, která vedla někam do lesů.

„Edwarde, jedeme správně?“ pochybovala jsem, když jsem se podívala na krajinu, která nás obklopovala.

„Ano. Za chvilku jsme na místě,“ ujistil mě.

Dál už jsem se tím nezabývala. Edwardovi jsem věřila. Byla jsem nemálo překvapená, když zastavil před ohromnou vilou, která se před námi vyloupla z... ničeho.

„Tak pojď,“ vybídl mě, když jsem se neměla k vystupování.

Otevřela jsem tedy dveře a s neskrývaným údivem jsem pořád zírala na vilu přede mnou. Co tady vůbec děláme? Vždyť ani nevíme, kdo tady bydlí. Nebo já to aspoň nevím.

„Co tady děláme, Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě.

„Jdeme ti vybrat šaty.“ Myslela jsem, že si dělá srandu, ale když jsem se na něj podívala, vůbec nevypadal, že si dělá legraci.

Nejvíce mě ale překvapilo, když Edward vytáhl z kapsy klíče a odemkl vchodové dveře. Copak tohle všechno je jeho? To není možné.

„Edwarde, tohle.“ Obsáhla jsem rukou celý prostor kolem mě. „Tohle všechno je tvoje?“

„Ne. Tohle patří celé rodině. Dřív jsme tady bydleli, ale pak jsme se přestěhovali do Seattlu a tady to jen tak udržujeme a jezdíme sem na prázdniny, nebo prostě když se nám zachce.“ Pokrčil rameny a táhl mě dovnitř. „Od Alice si určitě něco vybereš.“

„Od Alice?“ podivila jsem se.

Kývl. Šli jsme někam do patra a bylo to tu opravdu zabydlené, jako by lidé, co tu bydlí, byli jen někde na dovolené. Zamířili jsme doleva a hned jsme vešli do prvních dveří, které jsem uviděla.

„Tak tohle je Alicin a Jasperův pokoj,“ prohlásil Edward. Ale nezastavili jsme se tady, šli jsme dál k dalším dveřím, které byly v pokoji.

Edward vešel a já hned za ním. Vešli jsme do ohromné šatny, která praskala ve švech. S úžasem jsem hleděla na to všechno.

„Doufám, že ti nevadí, že ty věci jsou Alice. Vlastně z toho téměř nikdy nic neměla na sobě. Jen nakupuje a pak to tady je, protože se usmyslí, že to vyšlo z módy a potřebuje oblečení nové.“ Edward protočil očima.

Zavedl mě k věšáku, na kterém byly jen šaty všech barev a odstínů. Zamířila jsem k černým. Dlouho jsem se v šatech nepřehrabovala a vybrala jsem si jednoduché šaty bez ramínek. Ani jsem nepostřehla, že se Edward ztratil, ale když jsem ho poté uviděla, v ruce svíral oblek. Schválil mi výběr a my jsme se vrátili zpět domů.

Pohřeb proběhl bez komplikací. Všichni pozvaní přišli a také nemohli uvěřit, že moje máma už tu s námi není. Popřáli nám upřímnou soustrast, chvíli se s námi zdrželi a zanedlouho jsem opět zůstala jen s tátou a Edwardem. Všechno jsme poklidili a já jsem se musela opět vrátit do Seattlu. Nechtěla jsem tady tátu teď nechávat samotného, ale slíbila jsem, že za ním budu každý víkend jezdit.

A tak jsme se rozloučili a já jsem se s Edwardem vydala na zpáteční cestu do Seattlu.

Tak. A na světě je další kapitola. Doufáme, že se vám alespoň trošku líbila a že nám tady zanecháte alespoň nějaký komentář. Musíme říct, že nás vážně mrzí, že komentáře ubývají. Autoři to znají a ví, jak komentáře povzbuzují k napsání další kapitoly, ale právě naopak, když ubývají, chuť psát také ubývá. Ono když se na to podíváme a vidíme, že je kolem 400 shlédnutí a najdeme u toho jen 20 komentářů, tak to je vážně síla! :-/ Copak je takový problém klepnout třikrát do myši?

No... Necháme se překvapit.

A jak se vám líbila kapitola? Co říkáte na to, že Belle umřela máma?

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 19. kapitola: