Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 8. kapitola

Soumračný úsvit - 8. kapitola„Jak je to vůbec možné,“ řekl naléhavě. „Jak jsi vůbec mohla milovat jednoho z nás? Někoho, kdo by tě mohl zabít s neuvěřitelnou lehkostí? Kdo musel tolik bojovat, aby tě nezabil? Proč? Jak toho dosáhl?“

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola: Vidím tě v novém světle

Dny plynuly, týdny plynuly. Březnové deště ustoupily dubnovým slejvákům a ty uvolnily prostor květnovým přeháňkám. Věděla jsem, že se můj čas krátí, a tak jsem se snažila nenápadně rozloučit se všemi svými přáteli a hlavně s Charliem. Po maturitě jsem měla v plánu krátký výlet do Jacksonville a odtud byl směr mého života nekompromisně daný: Itálie, Volterra.

A jakže jsem mohla vědět, že se můj lidský život chýlí ke konci? Každý den bylo pro Ara… nikoliv jednodušší, ale snesitelnější zůstávat v mé přítomnosti bez Alecovy asistence. Začátkem dubna vydržel téměř padesát minut, aniž by dosáhl hranice své sebekontroly, a koncem toho samého měsíce to byly celé hodiny.

Čím více času jsme trávili o samotě, tím otevřeněji jsme hovořili. S Alecem za zády to nebylo tak snadné, ale jakmile se Aro naučil trochu víc ovládat, dlouhé procházky v lesích za naším domem nebo klidné tiché víkendy, kdy Charlie rybařil a já měla za společnost dvojici upírů, mi skutečně dovolily nahlédnout trochu pod jeho masku a poodhalit záhadu jménem Aro Volturi.

A oplátkou jsem splnila jedno z Arových největších přání a nechala ho aspoň částečně a zprostředkovaně nahlédnout do mé mysli.

Mluvili jsme o mé rodině, mých přátelích – o všem, co mu přišlo nějak zajímavé; Aro byl snadno unešený těmi nejobyčejnějšími věcmi, protože v životě věnoval pozornost jen máločemu.

Uměl řídit auto, používat mobil a internet, zapadl mezi lidi, samozřejmě, ale unikal mu smysl drobných každodenních nutností. Jakým způsobem funguje roznos novin, proč se v zimě odklízí sníh, k čemu je třídění odpadu.

V mezidobí jsem rovněž blíže poznávala Aleca. Byl to roztomilý kluk, a i přes jeho věk si zachovával něco… nevinného uvnitř. Bylo to vidět v každém jeho klukovském úsměvu a zamrkání a často jsem se přistihla, že na něj myslím jako na svého mladšího bratříčka. Vždycky jsem chtěla mladšího sourozence a Alec byl dokonalý.

Když byl Aro pryč a on zůstával se mnou, mluvil o své setře Jane a jejích duševních problémech, mluvil o životě mezi stráží a snažil se mi přiblížit, co mě čeká po příjezdu do Itálie. Hovořil o jednotlivých členech stráže, o jejich pozicích v klanu a jejich reputaci a důležitosti pro Volturiovi.

Občas mě tyhle rozhovory zanechávaly rozechvělou a plnou pochybností. To nebyl můj svět a já ani nechtěla, aby byl. Jejich svět byl místo naplněné stejnou měrou stíny a temnotou jako světlem, a bylo bez předsudků těžké soudit některé věci, které Volturiovi dělali.

Mnozí z nich, včetně Aleca, měli mnohavrstvé osobnosti a to dobré se v nich prolínalo s tím zlým tak těsně, že nebylo možné je zařadit mezi hodné nebo špatné. Ten milý kluk naproti mně byl bezcitný a smrtonosný stejně jako zbraň hromadného ničení. Pokud tak konal ve jménu Volturiových, ve jménu upířích zákonů a svého mistra, bylo to, jako by ani neměl svědomí.

Snažila jsem se proto nemyslet na to, co mě potom bude čekat, jaký to bude život. Vychutnávala jsem si Alecovo milé chování bez jeho sadistické stránky a Arovu výstřednost bez jeho propastného temného běsu. Protože to bylo něco, o čem jsem nepochybovala, že se skrývá pod všemi těmi jeho úsměvy a veselostí.

„Můžu se na něco zeptat?“ promluvila jsem jedné jasné hvězdné noci.

Seděli jsme na střeše našeho domu, kam mě Aro vynesl pod záminkou krásného výhledu, a já musela uznat, že tak jasné noční nebe jsem ve Forks ještě nikdy neviděla. Byla jsem zabalená v huňaté dece a Aro seděl usazený vedle mě, zapřený na pažích, z nichž jedna byla příhodně za mými zády. Dovolovalo mi to se o něj částečně zapírat.

Slabě k nám pronikalo Charlieho hlasité chrápání, k našemu nekonečnému pobavení, a dobarvovalo skvělou romantickou atmosféru.

„Jistě, cara mia,“ souhlasil pohotově a zahleděl se na mě. Mohla jsem si být jistá, že budu mít kdykoliv jeho naprostou pozornost – nikdy si nenechal ujít možnost mě zkoumat a charakterizovat.

„Nechtěla jsem se ptát Aleca, ale zajímalo by mě…“ kousla jsem se do rtu a uhnula očima. „Jak reagovali vaši bratři na to, že jste jednoduše odešel?“

Aro se tiše zasmál a natáhl se, přičemž mě stáhl s sebou a přitáhl ke svému boku. Často jsme se nacházeli naprosto bez rozpaků a přirozeně v intimních a důvěrných polohách. Věděla jsem, že za jeho náklonností není nic víc než jeho excentrická osobnost, stejně jako on nic z toho nedělal s jiným úmyslem než přivodit mi růměnec. Bohužel pro něj, přestala jsem se červenat, když jsem si uvědomila, o co přesně mu jde.

Díky bohu jsem už po zkušenosti s Edwardem byla rovněž imunní upířímu kouzlu, jinak bych v životě rudnout nepřestala.

„Dovol mi ti něco prozradit o naší rodině,“ začal zvesela. „Po našem příjezdu do Volterry si jistě jako první všimneš Caia. Je to mrzout, který na tebe nepřestane vrčet minimálně půl století, než tě začne přezíravě ignorovat. Asi tak po dvou stech letech přijde krásná chvilka, kdy si jednoho dne uvědomí, že tam stále jsi, a v ten moment tě začne vnímat jako plnohodnotného člena stráže. Do té doby, než prokážeš svou užitečnost, nebudeš nic než jen obstrukce, kterou musí přetrpět.“

„Zní jako okouzlující chlapík,“ oznámila jsem. Nemělo smysl mumlat si pro sebe sarkastické komentáře, protože mě vždycky slyšel.

„Caius je temperamentní a výbušný,“ řekl trochu vážněji. „Neber si nikdy osobně jeho nevraživost, je těžko zvládnutelný a reaguje přemrštěně.“

„Co to podnítilo?“ zajímala jsem se.

Aro si zhluboka povzdechl a začal si hrát s mými prsty.

„Někdy na přelomu letopočtu jsme byli na vzestupu. Veškerá těžká práce se nám začala konečně vyplácet a my jen vzkvétali a prosperovali. To samozřejmě přilákalo pozornost jiných… nadpřirozených tvorů. Jistě znáš historky o nenávisti mezi naším druhem a vlkodlaky,“ jeho hlas byl studený a pevněji stiskl mou ruku.

„Nejsou to jen historky. Na světě není odpornějších stvůr, než jsou oni. Jsou divocí, nezvladatelní, a ve své vlčí formě nás dalece předčí silou, ale ne rychlostí. Neuznávají žádný řád, žádný pořádek, a když se doslechli, že si přejeme utajit existenci nadlidských stvoření před lidmi, vzdorovali nám. Toho jara se shromáždily téměř všechny smečky pod jedním praporcem a udeřily proti nám plnou silou,“ procedil skrze zaťaté zuby a já se zachvěla nad silou nenávisti v jeho hebkém, mrazivě nebezpečném hlase.

„Zůstaly za nimi jen ruiny a znetvořená těla, celé vesnice vypálené a zničené, a museli jsme dorazit všechny nešťastné přeživší, protože byli infikovaní. Vlkodlaci byli a jsou jako mor, jako ta nejhorší nákaza, která kdy kráčela po povrchu země,“ objal mě paží, jako by se mě snažil ochránit před vizí, kterou měl před očima.

„Když bylo jasné, že jsme příliš silní, aby nás pokořili v přímém útoku, přišli se lstivým úskokem ze zálohy a udeřili v místě, kde jsme byli nejslabší. Napadli naše družky. Toho dne s nimi čirou náhodou byl Caius. Díky jeho přítomnosti se jeho ženě podařilo utéct a mohla nás s Marcem varovat, ale Didyme, moje sestřička, a Sulpicia, moje žena,“ krátce se zarazil a lítostivě zavrtěl hlavou. „Neměly to štěstí jako ona a zemřely během útoku. Měly ovšem víc štěstí než Caius, který strávil dlouhé dny v jejich rukou a jizvy z těch dní si stále ještě nese s sebou.“

„To je mi líto, tak moc líto,“ zašeptala jsem a podvědomě Ara objala. „Neměla jsem se vůbec ptát, omlouvám se.“

„Och, cara mia,“ řekl jemně a k mé hanbě stíral slzy, které mu začaly máčet košili. „Jsem rád, že ses zeptala. Je lepší, když se to dozvíš ode mě s předstihem, než abys byla překvapená nad jednáním mých bratrů.“

„Stejně to ode mě bylo nešetrné.“

„Je to víc jak dva tisíce let, myslím, že to unesu,“ řekl klidně. „Na rozdíl od Marca.“

„Jak se to podepsalo na něm?“ zeptala jsem téměř neochotně.

„Marcus,“ Aro si povzdechl a posunul mě, takže jsem nyní spočívala hlavou na jeho hrudi. Cítila jsem, jak se zvedá a klesá v závislosti na tom, jak dýchá, a přitom neslyšela tlukot jeho srdce. „Marcus toho dne, kdy zemřela Didy, zemřel s ní. Bylo mezi nimi nesmírně silné pouto, které se dá popsat jedině jako souznění duší – přehlédneme-li fakt, že nesmrtelní duše nemají. Moje sestřička pro něj byla ta pravá, ta jediná pravá, jeho skutečná druhá polovina.“

Prsty začal vykreslovat vzorce na mých zádech a zhluboka vdechoval a vydechoval vůni mých vlasů. Jeho dech mě občas zašimral na krku a usnula jsem, aniž bych si to uvědomila. Moje sny byly naplněné nepříjemnými vizemi obnažených tesáků a hrubého vrčení, které bylo diametrálně odlišné od vrčení upírů.

   ***

Aro mě o pár dní později překvapil vlastním dotazem. Seděl u mě v pokoji ve starém houpacím křesle, kde svého času vysedával Edward. Na rozdíl od něj ale Aro neseděl klidně a bez ostychu se houpal s přemýšlivým, podivně nejistým výrazem upřeným přímo na mě.

Koukla jsem na hodiny a mentálně protočila oči. Měla jsem spočítané na minutu přesně, jak dlouho mu vydrží trpělivost během mé rádoby četby, než začne mluvit. Bylo to třináct minut a ani tentokrát nezklamal.

„Vyprávěj mi dnes, cara mia, o tom mladém Cullenovi,“ řekl a znělo to jako by sám sebe musel donutit k tomu to vyslovit. Překvapeně jsem se na něj zahleděla a obezřetně odložila knížku.

Do nynějška jsme se vyhýbali tématu Cullenových a mému vztahu s nimi. Aro věděl, že jsem zpívala Edwardovi, a jeho uražená ješitnost o tom proto nechtěla ani slyšet. Nyní se dobrovolně zeptal? Co ho to popadlo?

„Co chcete vědět?“ zeptala jsem se.

Krátce vypadal, že vlastně ani nic. Potom se ale naklonil blíž a jeho pohled se znovu rozjasnil a rozjiskřil. Měl teď karmínové oči po většinu doby, co byl sám v mé přítomnosti, a musím říct, že mě to neskonale uklidňovalo. Žádná žíznivá černá, díky bohu.

„Jak je to vůbec možné,“ řekl naléhavě. „Jak jsi vůbec mohla milovat jednoho z nás? Někoho, kdo by tě mohl zabít s neuvěřitelnou lehkostí? Kdo musel tolik bojovat, aby tě nezabil? Proč? Jak toho dosáhl?“

Chvilku jsem na něj hleděla a přemýšlela, proč ho to vůbec zajímá. Na druhou stranu, byl to Aro, takže ho zajímalo všechno neobvyklé a vztah mezi upírem a jeho sirénou, který skončil… no, ‚relativně‘ normálním rozchodem, je rarita. Krom toho, sám se nacházel přesně v té samé pozici jako Edward ještě před rokem. Jistěže ho muselo zajímat, jak se mezi námi mohl rozvinout vztah. Z jeho úhlu pohledu to muselo být něco naprosto nepochopitelného a nepředstavitelného.

„Co Edward udělal, abych ho milovala?“ zamyslela jsem se nahlas a snažila se vzpomenout si, čím to všechno začalo, a jak pokračovalo, a v jaké fázi to bylo zpečetěno.

„Ano, je to tak zajímavé,“ potvrdil mi a začal se zase houpat. Když dostatečně vysvětlil, co chce, začal být znovu jenom zvědavý.

„Zachránil mě, několikrát,“ řekla jsem. „Vzbudil můj zájem, mou pozornost. Cítila jsem se v jeho blízkosti navzdory tomu všemu bezpečně a opatrovaná, milovaná. Někdy byl trošku majetnický a trošku paranoidní, ale to jsou detaily, které jsem přehlížela docela snadno. Co jsem ovšem nedokázala často přehlížet, byly jeho sebemrskačské sklony – nikdy v sobě neviděl muže, kterého jsem v něm viděla já… a to mě naprosto frustrovalo. Nevím. Byli jsme jako další páry – zažili jsme krásné časy, měli svoje drobné neshody, a když přišel konec, přišel konec.“

Aro na mě soustředěně hleděl, jako by si chtěl moje slova vyrýt pevně do paměti. Potom se široce usmál: „Musela jsi ho mást stejně, jako mateš mě, cara mia. Protože stále nedokážu pochopit, jak k tomu vlastně došlo.“

„No, taky se občas divím, co na mě viděl,“ trhla jsem rameny. „Je to nejspíš otázka perspektivy.“

Mírně se pousmál a v tu chvíli mě napadlo, že bych mu vlastně mohla ukázat jedno velmi důležité místo, které představovalo milník v mém vztahu s Edwardem. Pochybovala jsem, že v přítomnosti dvou upírů by byli divocí medvědi, co během několika posledních měsíců roztrhali pár turistů u indiánských hranic, příliš velký problém.

„Vlastně… máte plány na zítřejší den? Mohli bychom na výlet.“

Aro nadšeně souhlasil a v neděli dopoledne jsme společně s Alecem vyrazili po lesní cestě, kterou jsem měla v živé paměti, vstříc jisté louce uprostřed quileutských lesů. Po delší konzultaci s kompasem a mapou jsme vyrazili pěšky.

Byl krásný den, jasno a teplo a sluneční paprsky tu a tam prorazily stromovím a osvítily mé dva najednou stydlivé upírské společníky.

„Och, jak krásně se třpytíš, Alecu!“ dobírala jsem si chlapce – a kdyby nebyl upír, určitě by zrudnul.

„Moc vtipné, Bello,“ opáčil.

„Ne, ne, myslím to vážně,“ řekla jsem, už mírnějším tónem. „Líbí se mi, jak hrajete všemi barvami. I mistr Aro hází pablesky…“

Oba upíři na mě temně zahlíželi a bylo jasné, že na přímé sluneční světlo je hned tak nedostanu. Jak bych jim ale uvěřitelně vysvětlila, že se směju jejich výrazu, když jsem propukla v neovladatelný záchvat smíchu?

Aro se vzápětí široce usmál také a já rozpoznala rozjívený lesk v jeho očích. Byl na stezce pomsty, to bylo jasné, a já se právě stala nevinnou obětí jeho škádlení a humoru.

„Takže řekni, cara mia,“ začal jemným tónem a srovnal se mnou krok. „Vzbudil jsem někdy nějak tvou pozornost?“

„Ano, opakovaně,“ řekla jsem suše. „Obávám se, že nevšimnout si vás je… tak trošku nemožné.“

„A domníváš se, že jsem někdy majetnický, nebo snad dokonce i paranoidní?“ šelmovsky se usmál, zachytil mě za pas a přitáhl si mě velice majetnicky k sobě.

„Definitivně majetnický,“ souhlasila jsem a přemýšlela, kam tím směřuje. Rozpoznala jsem svoje vlastní slova ze včerejšího večera. „Paranoidní pravděpodobně také, i když nemám ještě žádné přímé důkazy.“

„A jsem dost sebemrskačský?“ zasmál se. Sklonil se ke mně a hluboce nasál mou vůni. Jeho oči slabě ztmavly a jeho stisk mírně zesílil.

„Dost, ano,“ potvrdila jsem mu.

„Jsi si vědomá toho, jak snadno bych tě mohl zabít, a kolik úsilí mě stojí to neudělat?“ zašeptal pak bez úsměvu a i můj povadl. Zvedla jsem k němu oči a upřímně se ztratila v těch jeho.

„Ano, ano jsem.“

Vteřinu jsme na sebe hleděli a já nebyla schopná rozšifrovat jeho výraz v obličeji, než se znovu usmál a dlaněmi přejel po mých ramenou a pažích, načež se během mžiknutí oka postavil za mě a zezadu mě objal.

„Cítíš se i přesto bezpečně v mé přítomnosti, cara mia? Opatrovaná?“ zavrněl mi do ucha.

Opřela jsem si týl o jeho hruď a široce se usmála. Začínala jsem mít tušení, kam se chce dostat. „Bezpečně, ano, navzdory tomu všemu bezpečně, a velmi opatrovaná.“

„Takže teď už ti jen zachráním život, a můžeš mě milovat,“ zkonstatoval a zakřenil se. Opatrně jsem se obrátila a snažila se ignorovat Alecův smích v pozadí.

„Ano, myslím, že to je poslední věc ze seznamu,“ souhlasila jsem a odvrátila jsem se od něj, protože jsem najednou dostala nepříjemný pocit, jako by nás někdo sledoval, a měla jsem dojem, že mí společníci to oba dokonce vědí s jistotou. Krom toho jsem zahlédla na krátkou vteřinku něco znepokojivého v Arových očích, co připomínalo jeho hlad – ale hlad jiného druhu a po něčem jiném, než je lidská krev.

Ani ve snu by mě ale nenapadlo, jak rychle si budeme moci odškrtnout položku se ‚záchranou života‘ z našeho seznamu. Rozhovor s Laurentem mě omráčil a já byla neschopná žádné smysluplné reakce, když se ke mně začal blížit.

Moje mysl jednoduše zamrzla při zmínce o Victorii a její touze po pomstě. Jako kdyby to stejně něco mohlo znamenat, když byl Edward pryč! Tak pošetilé, tak hloupé, tak zbytečné. Nemluvě o tom, že zanedlouho budu pryč z Forks, pryč z jejího dosahu, a součástí nejsilnějšího upírského klanu.

Hádám ovšem, že mě nejspíše vyřídila ta možnost, jak snadno mě Victoria mohla dostat. Kolikrát jsem se procházela sama v lese, předtím? Kolik lidí jsem ohrozila s takovým terčem na zádech?

Ani jsem ho nepostřehla zaútočit, když jsem zaslechla hrozivé vzteklé vrčení. Moje oči vzápětí našly zdroj toho děsivého, ale zároveň konejšivého zvuku: Aro.

Byl to Aro a přesně jak jsme před chvíli žertovali, cítila jsem se s ním bezpečně a jeho hrdelní výhružky mě ani v nejmenším neznepokojovaly, protože byly namířené na toho, kdo mi chtěl ublížit, byly důkazem toho, že se mě Laurent ani nedotkne.

Nedokázala jsem potom odtrhnout oči od jeho postavy, která najednou pulsovala autoritou, silou a mocí, když nemilosrdně, jako smyslů zbavený a přitom s dokonalou přesností, začal systematicky trhat Laurenta na kusy.

Byla to děsivá podívaná a ty zvuky mi trhaly uši i srdce. Zběsile mi bušilo v hrudi, můj dech byl přerývavý a já si jen ztěžka uvědomovala, jak málo chybělo, abych byla mrtvá. Kdyby byl Aro o okamžik pomalejší, kdyby se nakonec rozhodl nezasáhnout… to byla příliš hrozivá myšlenka, kterou jsem se odmítla zabývat.

Aro po chvíli, která připomínala věčnost, skončil. Pomalu se narovnal a stejně pomalu se ke mně otočil. V ten moment mi nikdy víc nepřipomínal božské stvoření – tolik rozhodnosti, tolik síly. Na plném slunci byl dech beroucí. Dokonalost.

„Jsi v pořádku, cara mia?“ zeptal se mě, a i když jeho hlas zněl tak chraptivě, pro moje uši neexistoval upřímnější, čistší zvuk. Oprášil si ruce a přistoupil blíž. „Dovol mi tě nést, Isabello.“

Rozpřáhl paže a čekal, dávaje mi možnost odmítnout. Jeho tvář byla zdánlivě klidná, ale myslím, že jsem se naučila prohlédnout jej za ty měsíce, a jeho oči ke mně promlouvaly s nebývalou intenzitou. Viděla jsem v jeho pohledu ustupující clonu strašlivého hněvu a strachu a zároveň paniky. Viděla jsem v jeho pohledu bolestnou touhu, téměř chorobnou potřebu se mě dotknout, ujistit se, že jsem v pořádku.

Znala jsem ty emoce, jak dobře jsem je znala! Viděla jsem je už v jiných krásných očích.

Ale to nebylo možné, dávalo to ještě méně smyslu než prvně.

Jeho ruce se nepatrně chvěly a jeho pohled během těch krátkých vteřin mého váhání začínal být zoufalý, úzkostlivý. A já věděla, že pro teď nezáleží na tom, co tohle znamená, kam to povede. Potřeboval ode mě něco – a já v tu chvíli potřebovala něco od něj.

Rozklepaně jsem se zvedla a během tří kroků stála před ním. Při posledním kroku jsem zakopla a spadla rovnou do jeho čekajícího náručí. Byla jsem v bezpečí, byla jsem opatrovaná.

Po krátké chvíli, kdy jsem cítila akorát svištět vzduch kolem nás, jsme byli u mě v pokoji. Moje ruce odmítly uvolnit sevření kolem jeho krku, ačkoliv jsem byla už dokonale v bezpečí.

„Ach, cara mia,“ zašeptal jen a oba nás složil na postel s hlubokým povzdechem. Potom začal přejíždět svými prsty po mé tváři a slabě se usmíval. Když skončil s mým obličejem a já ho konečně byla schopná pustit, vyhrnul mi rukávy a začal mapovat kůži na mých předloktích.

Jeho dotek byl tak jemný, spíše jako polechtání motýlích křídel, a pomalu mě začínal ukolébávat ke spánku.

„Nikdy jsi mi neřekla o Jamesovi,“ řekl pak měkce, ale něco v jeho hlase bylo špatně. Jeho prsty mi opakovaně přejížděly po vnitřní straně zápěstí v podivném půlkruhu a já si zpožděně uvědomila, že kopírují moji jizvu. Musel si z Laurenta vyčíst pravdu, a musel vyvodit, že nikdo jiný by mě nekousl.

„Nemluvili jsme o Cullenových,“ připomněla jsem Arovi slabě. Nechtěla jsem na zrovna tenhle incident myslet – vlastně jsem nechtěla myslet na víc věcí… a ze všeho nejméně na to, proč jsem se v jeho náručí cítila tak znenadání tolik doma.

„Nechtěla jsi o nich mluvit,“ připomněl mi kousavě, se slabým dotčeným tónem. „Očividně jsem měl trvat, Isabello.“

Zavrtěla jsem se a chtěla se posadit, ale Aro mě nekompromisně stáhl zpátky. „Jejich jednání bylo a je neomluvitelné. Nikdy bych nevěřil, jaké zklamání mi jednou Carlisle a jeho rodina způsobí. Jak bezostyšně nedbali našich zákonů, a jak pošetile nebyli schopní vyhodnotit všechna rizika.…“

„Nechcete potrestat Cullenovi!“ vydechla jsem. Byl nemožný. Jenom proto, že jsem se mu okamžitě nesvěřila se všemi svými tajemstvími, se začal chovat jako pomstychtivý malý kluk a vylévat si zlost na druhých, kteří s tím neměli nic společného.

„Nechci?“ zasmál se. „Jistěže to mám v plánu, cara mia.“

„Ale proč? Co vám udělali?“

„Vyzradili naše tajemství,“ řekl.

„Přišla jsem na to sama!“

„Nechali tě bezmocnou před útokem!“ opáčil a hněvivě trhl mou rukou, přitáhl si ji k ústům a potom políbil jizvu na mém zápěstí. „Jakmile odmaturuješ, odlétáme. Nedovolím, aby se k  siréně někdo jen přiblížil.“

Znovu jsem se pokusila posadit, znovu bezúspěšně, a frustrovaně zasyčela: „Copak nemám právo se k tomu vyjádřit? Cokoliv říct?“

„Ne.“

Můj zdravý rozum mě opustil. Nebo spíše ustoupil do pozadí, uchlácholen uplynulými dlouhými týdny, během kterých mi Aro ukazoval svou mírnější stránku. Začala jsem do něj dětinsky tlačit, dokud se nerozhodl mě pustit – spíše ze strachu, že bych si něco udělala, než že bych nad ním získala navrch. Pomalu se zvedl z postele a zkřížil ruce na hrudi.

„Jestli jsi už skončila se svým malým záchvatem nerozumnosti…“ protáhl podrážděně.

„Ne, neskončila,“ oznámila jsem stejně podrážděně. Byli jsme oba rozčilení z toho, co se stalo na louce, a oba jsme měli pocuchané nervy. Myslím, že o mě měl upřímný strach – koneckonců jsem byla jeho siréna, jak zrovna prohlásil, a víme, že Aro je majetnický a háklivý na své věci. Tohle uvědomění zároveň popíchlo něco ve mně a já se rovněž cítila trochu ublíženě.

Tam na louce to vypadalo… měla jsem chvilku dojem, že by…

Ale byla to hloupost, krátkodobé zmatení smyslů.

„Isabello,“ nadechl se a vydechl. „Dovol mi ti připomenout, cara mia, s kým právě hovoříš.“

„To si uvědomuji,“ odpověděla jsem. Bylo ode mě pošetilé na chvilku zapomenout, kdo je a jaký mezi námi je skutečně stav věcí.

„Zdá se, že jsem k tobě byl nepřiměřeně laxní,“ prohlásil a zamračil se. Jeho pohled byl bezvýrazný a jeho oči studily, dva tvrdé kusy rubínů. „V budoucnu si dávej pozor na svoje chování, rozumíš?“

Zachvěla jsem se a přitakala. Byla to nepatrná výhrůžka, ale podařilo se jí vrátit mě do reality. Mé nehezké, neodvratitelně nesmrtelné reality pod jeho záštitou, v jeho světě, jeho městě, jeho službách.

O krok přistoupil blíž a hřbetem ruky mi přejel po tváři. Zachytil mě za čelist, donutil k němu vzhlédnout a usmál se: „Pokornější jsi daleko příjemnější společnost. Tvoje drzost je v mnoha ohledech osvěžující, jak už jsem ti jednou řekl, ale nebudu ji tolerovat věčně.“

Jinými slovy jej moje povaha začínala už unavovat. Vytrhala jsem se z jeho lehkého sevření a zazírala do země. Neměla jsem v plánu dovolit, aby viděl moje slzy, které mě zrádcovsky začaly štípat v očích. „Chápu.“

„To jsem rád,“ řekl a zamířil k oknu. Výsměšně dodal: „Nechám tě trucovat.“

Sotva byl pryč, zabalila jsem se do deky a natáhla se na postel. Pokoušela jsem se mermomocí donutit nevzlykat a kupodivu se mi to i dařilo. Nevěděla jsem přesně, proč jsem byla tak rozrušená, a nadávala si do hloupých husiček a neschopných citlivek, dokud jsem se neuklidnila a nezačala usínat.

Z lehké dřímoty mě za soumraku probudila studená dlaň na čele a jen ten jediný dotek mě upokojil. Alec by mě nikdy nehladil po čele, takže to musel být Aro.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem se s ním, brzy svým mistrem, hádat. Proč si zbytečně komplikovat zbytek věčnosti?

„Omluva nepřijata,“ odpověděl mi melodický líbezný hlas, který přesto dokázal štípat a mrazit jako severní vítr. Otevřela jsem oči dokořán a nad sebou spatřila aureolu rusých vlasů a široký nepříčetný úsměv v krásné bledé tváři.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 8. kapitola:

 1
12. Elisia Alexa Volturi
03.06.2014 [19:17]

Tahle povídka se mi moc líbí.Nejlepší Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.02.2013 [20:31]

VeubellaJůů! Emoticon Fantastická kapitola! Hned jdu na další, jsem napnutá jak kšandy! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2013 [22:10]

Agule99Áááááááááá! ty mi přivodíš infarkt, tím otřesným, hrůzostrašným, ale tak krásně napsaným koncem! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Hned jdu na další, přičemž se chci omluvit, žeto čtu až teď, ael nestíhala jsem... Emoticon Emoticon Emoticon
Aro se na konci choval jak pitomec, chudák Bella... Doufám, že se jen tak nenechá odvlíct do Itálie... A ten konec - odhadla jsme sprvně, že to je Victoria? Emoticon Emoticon Doufám, že jí nic nestihne udělat, jinak... Nwm, ale okamžitě jdu na další! Píšeš nádherně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

9. nikebiela
11.02.2013 [21:15]

Dokonalé a perfektní ......další dílek co nejdrív prosííím :))))))))))))
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Jana
11.02.2013 [19:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. muffin8
11.02.2013 [18:40]

Líbí se mi, že jsi Ara hned nezměnila v zamilovaného slintajícího idiota. Emoticon Jedna z nejlepších povídek na tomto webu, devátou kapitolu, devátou kapitolu... co nejdřív, prosím!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. :)
11.02.2013 [18:09]

Paráda, tá najlepšia poviedka, ktorú som tu doteraz čítala !!! Nemá to chybu. Si veľmi šikovná!!!! Mám prečo chodiť na túto stránku. Emoticon Emoticon Emoticon

5. Mirus
11.02.2013 [17:54]

honem,honem, další, jak je to dál Emoticon Emoticon Emoticon já to snad nevydržím Emoticon Emoticon Emoticon

11.02.2013 [17:50]

CatharineSarahAnnzajímavý zvrat událostí... Emoticon Emoticon

3. Mell
11.02.2013 [16:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.02.2013 [16:32]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.02.2013 [16:24]

ada1987aro sa na konci spraval ako debil! inak Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!