Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 9. kapitola

Soumračný úsvit - 9. kapitolaJejí šaty byly rozervané a zkrvavené a její bledé, jemné tělo zlomené. Hluboké šrámy hyzdily všechny větší plochy její kůže, krev se pomalu valila ven a její vůně, tak blízko, mě najednou nechávala naprosto chladným.

9. kapitola: Páska přes oči

ARO

Pod nohama jsem vnímal lesní prsť nebo hrubý beton. Vítr kolem mě zpíval. Vteřiny ubíhaly.

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy tolik cítil. Možná to bylo během mého lidského života? Ano, ano, to je přece docela dobře možné. Můj život člověka skončil v roce 1275 před Kristem, a to bylo naposledy, kdy jsem vnímal takovou mučivou bolest.

Necítil jsem spalující žár mé žízně. Necítil jsem nic než bezbřehou panickou nutnost pohybu a nemohl jsem běžet dost rychle, abych upokojil tu hrůzu.

Moje siréna mě potřebovala a já jsem nevěděl, jestli budu moci dorazit včas. Tak prosté to bylo. Tak strašlivě prosté. Moje sladká Isabella mě potřebovala a já odešel jednat s těmi psy. Přitom naše poslední slova byla pronesená s uraženou pýchou a pošetilou hrdostí.

Mé srdce z kamene se snad zlomilo v půl, když jsem si uvědomil, že poslední vzpomínka na ni by mohl být potlačený vzlyk, jejž jsem zaslechl při odchodu.

Bohové, nemodlil jsem se k vám tři tisíce a téměř tři sta let. Nedovolte mi přijít pozdě. Nedovolte mi selhat. Nebyl jsem uvyklý selháním a každé z nich mě draze stálo.

Moje sestřička, moje Sulpicia… neberte mi moji Isabellu!

Její domov se blížil a moje zoufalství dosáhlo nového stupně, moje peklo nového rozměru. Cítil jsem její vůni, milionkrát zesílenou vůní její krve, a Isabella mě volala, posledními zbytečky svého slabého tepajícího srdce mě volala.

V řídkém lesním podrostu jen pár desítek metrů za svým domem ležela. Upírka se nad ní skláněla, nevnímající nebezpečí a svůj brzký a nehezký konec.

Rudá clona mě obklopila a já na osvobozující okamžik přestal myslet, přestal cítit.

Se zavrčením, které znělo jako dunivý hrom, jsem ji odmrštil a její tělo proletělo obloukem mezi stromy. Postavil jsem se před Isabellu, přikrčil se a připravil ji chránit.

Usilovně jsem nedýchal a neotáčel se. Neunesl bych ten pohled, to jsem věděl.

Během chvíle byla zpět, prskající, přikrčená. Její šaty a ruce byly pokryté krví mé sirény a její obličej zkřivený do nenávistného šklebu, zuby vyceněné.

„Je moje!“ zasyčela jako podrážděný had. Kluzká, jedovatá mrcha.

„Nikdy se jí nedotkneš!“ zahřímal jsem a vyrazil proti ní. Byla rychlá, zatraceně rychlá, ale já byl rychlejší. Byla mrštná, jako by mohla předvídat můj další pohyb, přesto jsem ji zachytil za holé rameno a začal trhat.

Moji mysl zaplavily její myšlenky. Poslala Laurenta jako obětního beránka vlkům a čekala, neviděná a neslyšená, na šanci, kdy bude Bella osamocená. Victoriin talent byl velice zajímavý – měla na své straně štěstěnu, která jí umožňovala vyklouznout z nemožných situací a nahrávala jí do karet při jejích plánech, ale byla to vrtkavá štěstěna a mohly uplynout měsíce, aniž by se jí dařilo.

Potom jsem narazil na obrazy z uplynulých pár minut; na neomluvitelný okamžik jsem v hrůze povolil stisk a ona vyklouzla. Vší svou silou mě odkopla stranou a začala utíkat, utíkat a kličkovat, co jí síly stačily.

Prokleté štěstí! Zlostně jsem zaburácel.

Sebral jsem se ze země a zůstal nerozhodnut. Na jednu stranu jsem nechtěl nic jiného než se vrhnout za ní a rozsápat ji na tak drobné kousky jako puzzle, tak drobné, že by bylo nemožné je najít a sesbírat všechny…

A potom tu byla ještě silnější touha, která mě obrátila na patě a já, bez dechu, padl na kolena vedle svojí Isabelly.

Její šaty byly rozervané a zkrvavené a její bledé, jemné tělo zlomené. Hluboké šrámy hyzdily všechny větší plochy její kůže, krev se pomalu valila ven a její vůně, tak blízko, mě najednou nechávala naprosto chladným.

Vnímal jsem jen okrajově příchod Aleca a vlků. Byli agitovaní, vrčeli a kňučeli a vyli a značná část jejich smečky vyrazila po stopě. Nestaral jsem se o ně. Nestaral jsem se o nic. Všechen oheň mě opustil a nikdy předtím jsem se necítil studenější, prázdnější – jako dutá, holá skořápka.

Ruce se mi chvěly jako člověku, když jsem je vztáhl k Isabelle a dotkl se jejího krku. Slyšel jsem slabé záchvěvy jejího srdce, ale pod mými prsty nebyl cítit tep. Nedýchala.

Když zemřely moje žena a sestra, truchlil jsem. Nezlomilo mě to jako Marca, ale ta bolest byla palčivá a skutečná. Trvalo, než jsem ji překonal, ale překonat se dala. Ne jako tohle. Cítil jsem, jak se propadám a nebylo nic, co by mě zadrželo, co by mě zbrzdilo. Temnota hrozila, že mě pohltí a já bych ji snad i uvítal, protože vědomí, že by ona nebyla…

„Je mrtvá?“ chraptivě se zeptal Uley.

„Mistře, mistře…“ Alec mě zachytil za rameno a jemně zatřásl. „Musíme…“

„Je mrtvá?!“ Za druhé rameno mě zachytil ten vlk. „Necítím její tep! Jacobe, jdi pro Charlieho…“

Zatřásl jsem hlavou a oběma se vytrhl. Ona byla můj svět. Teď jsem to pochopil. Celé měsíce byla jeho středem, už od té chvíle, kdy jsem ji poprvé ucítil, mě připravila o pevnou půdu pod nohama.

Byla jako slunce, kolem kterého se točilo všechno ostatní, jen její existence mě svazovala k tomuto ubohému bytí. Náhle jsem věděl, že bych nedokázal žít jako předtím, protože by to byla prázdná, mučivá existence bez světla, bez radosti a bez jiskry zájmu. Beze smyslu. Jako u Marca bez Didyme.

„Ne, to nedovolím,“ zavrčel jsem a sklonil se k jejímu hrdlu. Za sebou jsem slyšel zavrčení vlka a Alecovo vlastní podrážděné zoufalé zafrkání, když Uleyho zneškodnil.

Zakousl jsem se do křehkého masa své sirény a nebýt situace tak naléhavá, cítil bych se jako v nebi. Upil jsem jen kapku krve, jen kapičku, a vpustil svůj jed do jejího řečiště. Bylo to ale málo, její život visel na tak tenkém vlásku, že ani můj jed nemusel znamenat vítězství.

Se zanaříkáním jsem opřel své čelo o její a prsty propletl v jejích vlasech. Byly slepené krví, tou přesladkou krví, a plné jehličí a drobných větviček.

„Mistře, musíme jít, pojďte,“ Alec mě znovu tahal za rameno a tentokrát jsem se nechal. Nechal jsem odvést svým mladým společníkem do domu, který jsme tu obývali, a usadil se do křesla.

Alec se posadil naproti mně, jeho téměř dětská tvář zkroušená a oči naplněné slzami, které nikdy nemohou skanout. Nezbývalo nám nic jiného než čekat a oba jsme to věděli. Možná se mi podařilo ji zachránit, možná bude přeměněná. Možná bylo pozdě a moje srdce se snad sevřelo při té myšlence a já znehybněl a ustrnul.

Jak snadné bylo zaplést se do této sítě, jak snadno se stala mou největší a jedinou slabinou.

Byla ten nejlákavější, nepřitažlivější tvor na světě. Nemluvím teď jen o té skvostné vůni a sladké chuti, mluvím o jejím růměnci, o jejích mumlaných poznámkách, jejích bystrých očích a nekonečné milosti a soucitu. Mluvím o její odvaze a bojovném duchu. O jejím nedostatku sebezáchovy, o její houževnatosti a přímočarosti.

Její existence mě mátla a já miluji hádanky a záhady, miluji ten pocit vítězství, když je rozluštím a pochopím. Jak jsem byl překvapený, jak nadšený, když jsem ji nemohl přečíst! Jak utěšující bylo držet ji za ruku a nevnímat nic kromě svých vlastních myšlenek! Jak frustrující to bylo!

Brzy jsem byl, upřímně, okouzlen, omámen, naprosto očarován a nechtěl jsem ani nic jiného. Bylo pro mě nezbytné, abych ji rozluštil, abych ji poznal – a během těch chvil jsem se cítil živý a měl jsem zájem o svět kolem jako už stovky let ne.

Bavilo mě ji vyvádět z míry, aby rovněž okusila, jaký vliv na mě má. Bavilo mě, jak se jí rozbušilo srdce, když jsem stál příliš blízko, když jsem se jí dotkl, když jsem ji držel blízko u sebe. Masochisticky jsem vítal žár ve svém hrdle, kdykoliv jsem ji ucítil, a nenáviděl pomyšlení, že stejně působila na Cullena.

S postupem času samozřejmě přestala červenat a její srdce se uklidnilo, ale to neznamenalo, že bych byl ochotný ji pustit ze svého dosahu. Nikdo jiný neměl nárok se jí dotýkat, mluvit s ní a zažívat s ní všechny ty prosté lidské radosti jako je kinematograf, výšlapy po lesích, i hloupé večeře a hloupé imitace toho, co nazývala randem.

Ze všech nejméně na to měl právo ten mladíček, ten hlupáček Edward Cullen, který ani nebyl schopný zastavit jednoho ubohého stopaře, než ji mohl kousnout…

Moje ruce se roztřásly bezmocným hněvem, toužil jsem něco zničit, něco roztříštit. V tomhle ohledu jsem Cullenovi nemohl nic vyčítat. Nebyl jsem o moc úspěšnější než on, byl jsem podstatně horší. Její krví zborcené tělo mě bude pronásledovat během tichý bezesných nocí.

Jak já mu záviděl! Její oddanost, její blízkost, její všechno. Vždyť i teď stále hájila jejich klan, stále měla zájem na jejich bezpečí! Bohové, čím jsem se proti vám provinil? Proč jste se rozhodli mě trestat dnes takovým způsobem?

Týrat mě vizí něčeho tak čistého, tak dokonalého, co nebude moje? Nikdy moje?! Ukázali jste mi můj perfektní protějšek, ale pozdě, příliš pozdě. Byla rozumem mé pošetilosti, byla řádem mému chaosu, bijícím srdcem mému z kamene, byla tichem v moři hlasů, mým pevným ostrovem uprostřed bouře.

Jak jsem jej nenáviděl! Nedalo se to téměř snést. Líbal ji? Dotýkal se jí na místech, kam mé ruce nesměly zabloudit? Cítil stejný hlad jako já? Užíval si jej stejně jako já? O co byl ten kluk lepší?!

Zavřel jsem oči a sklonil hlavu. Nemohl jsem pochopit, jak mezi nimi mohl vzniknout vztah. V čem se lišila jejich situace od té naší? Byly to mučivé myšlenky. Proč si vybrala jeho, proč mu věnovala svoje srdce, které jí zlomené vrátil? Proč milovala… jeho?

Proč ne mě?

Poslouchali jsme povyk venku. Lékaře, pohřební službu. Poslouchali jsme nářek Charlieho Swana a vytí vlků. Poslouchali jsme, jak končí jeden lidský život.

Zůstával jsem i nadále téměř nehybný a přemýšlel, kdy přesně se všechno změnilo. Kdy se má fascinace stala posedlostí? Kdy došlo ke zlomu? Který z jejích pohledů, který její úsměv mě zanechal toužícího po něčem víc, než mi dávala?

Měl jsem její pozornost, měl jsem její volný čas, téměř všechen, měl jsem její tělo ve svém náručí kdykoliv jsem se pro to rozhodl – ale nebylo to dost. Chyběla tam ta její jiskra, kterou kdysi zmínila.

Já pro ni vzplanul. Moje Isabella k tomu zůstávala naprosto netečná. S jakou nevinností se uvelebila v mém náručí, s jakou důvěrou mi dovolila ji k sobě přivinout. Bylo to tak samozřejmé, tak intimní – a pro ni tak nevýznamné. Mohl jsem stejně snadno být její otec, nebo bratr.

Nebyl jsem zvyklý nemít, co jsem chtěl. Ale Isabella byla jediný tvor, který byl stvořen jen za tím účelem. Nemohl jsem mít její myšlenky, nemohl jsem mít ji, ne tak, jak jsem chtěl.

Přesto byla určitým způsobem moje a to vědomí mě uklidňovalo ve chvílích, kdy pro mě bylo těžké přetrpět vědomí, že patřívala jinému. Byla moje siréna a to pouto, ten nárok, byl silnější než cokoliv jiného mezi upírem a člověkem kdykoliv mohlo být.

Byla moje siréna.

   ***

O dva dny později byl pohřeb, jehož jsme se s Alecem zúčastnili. Charlie Swan naštěstí nepostřehl slabé napětí mezi námi a Blackovými a jeho dalšími indiánskými přáteli, kteří se shromáždili na druhé straně malého hřbitova.

Třetí noci od Isabelliny smrti jsme měli naplánovaný odlet zpět do Itálie a většinu toho času jsem strávil bez pohybu na svém místě. Ta nehybnost a ticho, kterými jsem se obklopil, mě udržovaly podivně nad hranicí propasti, z níž by nebylo návratu.

Byly tu časy, kdy jsem tušil její blízkost, to šílenství monstra, ale byly to jen slabé ozvy. Teď, najednou, bylo tak nablízku. Co mě drželo od toho pádu? Od konce? Dřív to byly mé povinnosti, moje zodpovědnost. Nyní…

„Cara mia,“ povzdechl jsem si. „Alecu, pojďme.“

Slabá, umírající naděje na svět, v němž i nadále existovala v jakékoliv formě moje Isabella. Jak patetické a ubohé stvoření se ze mě stalo? Z toho, kdo rozdrtil rumunský klan, kdo téměř vyhladil vlkodlaky? Nesměl jsem dát najevo žádnou slabost, žádnou skulinu v mé síle a pancíři. Byl jsem konstantou našeho světa po dva tisíce let a nesměl jsem si dovolit klopýtnout a padnout.

Když jsem konečně prohlédl, když mi strhli pásku z očí, byl jsem nucen se odvrátit a kráčet dál, zdánlivě nepoznamenán. Naštěstí bude moje sladká zhouba se mnou a po mém boku. Protože jí nedovolím být kdekoliv jinde. Potřebuji ji a potřebuji ji u sebe. Na očích, na dosah, v palčivé blízkosti.

Och, sladké mučení, krásná trýzeň!

Alec zaparkoval před branou hřbitova a vytáhl z kufru lopatu. Snažil jsem se příliš nevnímat, jak… klišé to bylo. Isabella bude určitě nadšená, až ji vykopeme.  Pousmál jsem se nad očekáváním nějakého kousavého komentáře.

Po několika minutách, během kterých Alec pomalu kopal pod novým náhrobkem se jménem Isabella Marie Swanová, konečně dosáhl rakve. Ustal v práci a zahleděl se na mě s vystrašeným bojácným výrazem, který jsem v jeho tváři naposledy viděl před dvanácti sty lety, když se plazil k nehybnému očazenému tělu své sestry mezi špínou, blátem a popelem, sám těžce popálený.

„Pokračuj, chlapče,“ vybídl jsem ho jemně a pevně stiskl ruce za zády. Teď nebo nikdy. Fungovalo to? Zachránil jsem Isabellu včas?

Seskočil dolů a zaklepal na víko rakve. Jeho jasný hlas se mírně chvěl: „Hola, Bello, je někdo doma?“

Žádná reakce. Znovu se na mě podíval, vyplašenější, a já podvědomě udělal krok kupředu a pokýval hlavou. Bohové, kdokoliv, prosím.

Opatrně uvolnil a nadzvedl víko a zahleděl se dovnitř.

„Baf!“ ozvalo se a Alec se začal hlasitě smát, úleva a radost vepsané v jeho obličeji všem k přečtení. Odhodil víko stranou a sklonil se, aby ji objal a pomohl jí vstát. Podvědomě jsem vycenil zuby nad jeho troufalým gestem náklonnosti, ale podařilo se mi potlačit zavrčení.

Tu šílenou majetnickou posedlost odstartoval Laurent se svými kroky k Isabelle. V tu chvíli se ve mně prolomila hráz a já věděl, že jsem ztracený. Málokdy jsem podléhal nutnosti vyjadřovat svůj nesouhlas tímto způsobem a neviděl jsem nutnost, proč bych s tím měl začínat jen kvůli žhnoucí nevoli nad tím, že se Isabelly dotknul někdo mužského pohlaví.

Jednalo se o Aleca, a pokud existoval některý člen stráže, o němž jsem si mohl být jistý, že si k mé siréně nevypěstuje nepatřičný vztah, byl to on. A Jane. Byli přeměnění ve věku, kdy chápali koncept romantických vztahů, ale před dvanácti sty lety mládež v tom věku neměla valný zájem se na něčem takovém ještě podílet.

Oba ladně vyskočili z hrobu a Bella se nejistě rozhlédl kolem sebe, zády ke mně. Jak zvláštní bylo neslyšet její srdce bít.

Podařilo se mi seskládat rysy do zdánlivě neutrálního obličeje, když se ke mně obrátili, a byl jsem vděčný za to, že jsem nepotřeboval kyslík k životu, protože bych se jistě zadusil, jak se mi dech zadrhl v hrdle.

Nesmrtelnost jí velmi slušela. Proměna, kterou každý z nás prošel, vyhladila veškeré nedokonalosti bídné lidské existence. Všechny drobné nešvary a těžkosti, které se na člověku podepsaly, se odrážely na jeho vzhledu. My byli čistí, hladcí jako tesané sochy, vypracovaní k dokonalosti a k plnému potenciálu našeho vzhledu, k maximálnímu využití našich genů.

Hleděla na mě s otevřeným zkoumavým výrazem a já na chvíli ustrnul, vědom si toho, že mě zkoumá svýma novýma očima, se změněnou perspektivou. Dovolovalo mi to oplátkou zkoumat ji.

Načervenalé prameny v jejích vlasech byly nyní výraznější, stejně jako se o něco více vlnily a kroutily. Její tvář byla mramorově bledá, charakteristický znak naší rasy, a její hnědé oči získaly rubínový lesk a hlubokou rudou barvu. Byl to trochu netypický odstín pro nově zrozeného upíra.

Spojil jsem před sebou ruce a přiložil si je rtům, zatímco jsem přejížděl očima po jejích křivkách. Rozpačitě se na mě usmála, tak nejistá, tak zranitelná, až bych přísahal, že se mi sevřelo srdce. Nedokázal jsem potlačit široký úsměv a vykročil jí v ústrety.

„Isabello,“ vydechl jsem a rozpřáhl ruce, čekaje. Bez zaváhání přistoupila blíž a omotala kolem mě své paže, zatímco jsem ji k sobě pevně přimáčkl. Slabě se rozechvěla v mém náručí a po chvíli mi došlo, že jí zmítají suché vzlyky. Objal jsem ji pevněji, až to muselo téměř bolet, protože si krátce povzdechla.

„Omlouvám se, nejdražší,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Kdybych jen…“

„Neměla jsem být tak…“ odvětila a zavrtěla hlavou. Trošku se odtáhla a já ji nechtěl nechat jít. Váhavě jsem uvolnil stisk a podíval se jí do očí. Zůstávaly stále stejně hluboké a měl jsem dojem, že bych se v nich mohl ztratit.

„Smažme to hloupé nedorozumění, Isabello,“ řekl jsem jí s úsměvem a pohladil ji prstem po čelisti. „Oba jsme byli nervózní z událostí na louce a reagovali přehnaně.“

Slabě přitakala a znovu mě objala, tvář přitisknutou k mé hrudi. Můj pohled padl na Aleca, který nás z povzdálí pozoroval s jasnýma očima a přemýšlivým, vědoucným výrazem ve své mladistvé tváři.

Pomalu se od nás odvrátil a začal zasypávat nyní prázdný hrob.

„Jsi tak nádherná, tesoro mio,“ zhluboka jsem se nadechl vůně jejích vlasů, její vůně, a v ten moment mě plnou silou udeřilo uvědomění; voněla stále omamně, jediný rozdíl ovšem byl, že nevoněla najednou jako jídlo, ale jako jedna z nás.

Necítil jsem žízeň, která mě provázela uplynulé tři měsíce, přesto touha po ní, dočista jiného charakteru, a jiný druh hladu mě neopouštěly. Naopak.

Mimovolně jsem ji přitáhl ještě blíž, blíž ke mně, zachytil ji zoufale pevněji. Už ke mně nezpívala, nebyla to už moje siréna. Poslední chatrný nárok nazývat ji mou byl právě zlomen a já si připadal stejně – zlomený.

Bylo to jako propadat se hlubokou spirálou a to vědomí, že není moje, mě poslalo vstříc temnějším koutům mé vlastní mysli. Protože já jí patřil bezvýhradně.

   ---

tesoro mio - miláčku


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 9. kapitola:

 1 2   Další »
18.11.2017 [19:09]

MelodyBescherProč to děláš? :D Vážně doufám, že v příští kapitole najdu ujistění o tom, že Paul i Sam jsou naživu.

01.01.2017 [9:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.02.2013 [20:41]

VeubellaNaprosto dokonalá kapitola! Prostě fantastické! Smekám a klaním se před tvým telentem! Už se moc těším na pokračování! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Lucka
17.02.2013 [22:16]

tak to bylo ohromující procitnutí do upířího světa. Skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2013 [22:22]

Agule99Wow! Úžasná kapitolka! Boj, pohřeb, i první minuty Bellina upířího života... Všechno jsi popsala doslova ukázkově, nádherně! Nebo pocity Ara, když si myslel, že Bellu ztratil... Píšeš skvěle, vážně! Moc se těším na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.02.2013 [17:26]

NatalieVolturiwaaaaa uuuuuuuaaaahhhhh krasna kapitola už som napalena na dalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. petra
14.02.2013 [13:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. muffin8
14.02.2013 [2:14]

Vím, budu se zase opakovat, ale jsem opět úchvácena a okouzlena tvým Arem. Emoticon Tvoje povídky se čtou tak lehce. Sice bude brzy poslední dílek, ovšem taky přibude pokračování série, jej! Emoticon Už aby to bylo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. nikebiela
13.02.2013 [16:12]

to je úúúúúúúúžasné a dokonalé jako vždycky :)))) :DDDD sem hrozne ráda že takhle rychle pridáváš další dílky.....nesnáším u nekterých autoru když jim to trvá...já fakt zbožnuju ara a ty píšeš povídky s ním to je proste božííí :))).....očekávám další dílek co nejdríve :DDDDDDD....dokonaléé....konečne autor dle mého gusta :))))

5. Jana
13.02.2013 [14:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!