Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 2. kapitola

Soumračný úsvit - 2. kapitolaJaký dopad může mít Bellino krátké setkání s neznámým upírem uprostřed Volterry? „Musíš nechat sirénu jít,“ řekl pak. „Pamatuj na zákon. Žádný lov v našich zdech, bratře.“

2. kapitola: V síních z mramoru

ARO

Lidé věřili, že stará zadní část volterrské pevnosti je prodaná bohatému hýřivci a uzavřená veřejnosti. V přední části, s hodinovou věží a několika pokoji bez valné historické hodnoty, byly po většinu času kanceláře. Některé patřily úřadům města a některé soukromníkům. Některé byly naše, pro styk s lidmi, kteří věděli o naší existenci. Zbytek našeho obydlí byl ve staré pevnosti, vzadu a na vrcholku kopce protkaného tunely.

Žádné hrobky a rakve, žili jsme si vcelku pokojně a civilizovaně. Už stovky let byly pryč časy, kdy se naši museli jako divá zvěř skrývat před lidmi, v tmavých dírách a špinavých stokách. A ty časy se nikdy nevrátí, dokud budu živ. Nedovolím to.

Seděli jsme v trůnní síni pevnosti a čekali jsme. Nejednalo se o nic výjimečného, jen pravidelné roční hlášení našich strážců. Posílal jsem je sbírat informace po celém světě, abych měl přehled, jak se mají a co dělají naši lidé. Caius se nudil. Marcus bez hnutí hleděl kamsi do strany, truchlivý výraz v obličeji, a já jsem seděl zapřený s rukama stisknutýma před sebou, rovněž se nehýbaje.

Felix měl zpoždění, napadlo mě. Nebývalo to v jeho zvyku – vždy dorazil ve stanovený čas, a pokud ne, měl k tomu nějaké vysvětlení. Byl jsem trpělivý, tolerantní otec a Felix věděl, že dokud bude říkat pravdu, dokud zůstane upřímný a věrný, budu k jeho nedokonalostem i nadále tolerantní a trpělivý s jeho drzostí a rozmary.

Demetri přešlápl, slyšel jsem ho. Byl to jen nepatrný pohyb, ale prozrazoval mnoho. Někteří z mých chráněnců stále ještě trpěli takovými věcmi. Přešlapovat. Mrkat. Dýchat. Nedokázali si pomoci – byli všichni tak mladí, tak těkaví.

Uplynuly klidně i dekády, během kterých se Marcus ani nepohnul. A uplynuly týdny, během kterých jsem se nepohnul já. Na rozdíl od svého bratra jsem byl ale daleko… vitálnější, můžeme říct. A neztratil jsem se smrtí své ženy chuť do neživota jako on, ne tedy úplně.

Byl jsem sběratel a objevovatel; neuběhlo desetiletí, aby se mi nepodařilo přijít na něco fascinujícího a zajímavého, překrásného, co bylo třeba prostudovat a získat a ochránit. To byla moje radost, mé potěšení, které mi dodávalo sílu pokračovat i nadále v tom nesnadném a vznešeném poslání.

Neb na mých bedrech spočívalo blaho našeho rodu. Nebylo mnoho upírů starších, než jsem já, nebo mocnějších. Postaral jsem se o to během posledních dvou tisíc let, neboť jsem nevěřil nikomu z nich, že by se dokázal chopit takové výzvy.

Byla to moje vize, moje předvídavost, která nám dovolila přežít v bezpečí a tajnosti do dnešních dnů, a moje vláda, která i nadále všechno tohle zajišťovala. Naše zákony chránily nejen nás, ale dokonce i ty hloupoučké lidičky před něčím, co by si nikdo z nás nechtěl vyzkoušet.

Udržoval jsem svět v rovnováze, spořádaný, a byl to těžký a osamocený úděl.

Moji bratři, samozřejmě, jsou určitou oporou. Ačkoliv Marcův apatický stav a roky, kdy se nehýbá a nevnímá, se dají těžko považovat za podporu, jeho talent naší věci slouží dobře. V případě pozoruhodné krize, nebo za přítomnosti individuí se zajímavými citovými pouty, i Marcus dokáže být… trochu méně deprimovaný. Caius se často nudí a jsem skutečně vděčný, že se nám podařilo uchránit jeho ženu. Dokáže jej udržet na uzdě a zabaveného jako nikdo.

Uspokojit bratrovu krutost je totiž namáhavé a zachytit jeho pozornost čímkoliv, co nezahrnuje masakr, hony a pronásledování, bývá obtížné. Vynikající a nelítostný bitevní generál, skvělý stratég. Ano. Vládce v časech míru a pokoje, po kterém tak toužím? Nikdy.

Víme to všichni. Přestože jsou moji bratři nepatrně starší než já, přestože oficiálně vládneme společně, já jsem ten, kdo drží v rukou skutečnou moc a komu patří loajalita stráže.

Demetri opět přešlápl a poté konečně dorazil drahý Felix.

Bez hnutí jsem jej sledoval se blížit.

„Promiňte, pane,“ zamumlal a jak ke mně kráčel, už natahoval ruku. Vždy jsem byl potěšen nezdolnou důvěrou, kterou mi moje stráž zas a znovu prokazovala. Nemusel jsem je nikdy žádat, všichni ochotně mi otevírali svou mysl.

V tu chvíli jsem to ucítil. Felix vyzařoval cizí vůni. Znal jsem pach každého člena stráže nebo člověka, který měl přístup do hradu – kvůli bezpečnosti, samozřejmě. Znal jsem způsob, jakým se pohybují, abych poznal, kdo se ke mně blíží ještě dříve, než ho uvidím.

Ale ta vůně, ta vůně!

Byla slabá, ulpívala na něm mimochodem a téměř neochotně se vzduchem vznášela až k mému čichu. Nezažil jsem takovou vůni, kam má paměť sahá. Zpívala, volala, křičela. A jakkoliv matná byla, udeřila mě s nebývalou silou. Se silou hurikánu, divoké vichřice a nezdolných vln rozbouřeného moře.

Můj svět se rozletěl na tisíc kusů, na drobné střípky, ztratil jsem půdu pod nohama, propadl se do nejhlubší propasti temnot. Teď jsem konečně ztratil ty chabé zbytečky ubohého lidství a konečně byl monstrem, v které jsem se začal měnit dávno před začátkem současného lidského letopočtu. Neexistovalo nic než nekonečná touha pít a potřeba utišit ji.

Ta žízeň, ten žár, který najednou spaloval mé hrdlo. Nikdy, za víc než tři tisíce let, jsem necítil takový žár, takové mučení. Takové sladké mučení! Kdybych věděl, že někde, někdy, může existovat taková vůně, neustal bych, dokud bych ji nenašel. Prohledal bych celý svět od severního po jižní pól. A kdybych ji nenašel, hledal bych znovu a znovu – dokud bych ji neměl. Čekal bych celou věčnost, abych takovou vůni ucítil, abych ji okusil.

Veškerá apatie byla pryč. Moje nehybnost zlomená, jako kdyby někdo cvakl vypínačem, a jen okrajově jsem zaregistroval, jak Marcus hluboce vydechl – vůbec první jeho reakce za uplynulých čtyřicet let – a jak se Caius nedůvěřivě naklonil kupředu, jako by nevěřil svým očím.

Vymrštil jsem se z trůnu a zuřivě zachytil Felixe za nataženou dlaň. Kde potkal tu skvostnou vůni? Komu patřila? Kde? Kde? Kde?!

Pár vteřin jsem stál nehybně, hlavu zakloněnou, oči zavřené. Jeho vzpomínky na setkání s tou dívkou mě zaplavily. Cítil jsem ji, viděl jsem ji. Brunetka s tmavýma očima, světlou pletí. Ano, ano! Vnímal jsem její vůni silněji přes Felixovy vzpomínky a naprosto mě to ochromilo. Zmáčkl jsem obě ruce v pěst, rozechvělý, a byl jsem ji jistý, že jsem Felixovi drtil prsty na prach.

Na tom ale nezáleželo. Na ničem jiném nezáleželo. Na náměstí! Viděl ji na náměstí. Musel jsem se dostat ven. Byla to fyzická, mučivá potřeba pít. Její krev, její vůni. Té dívky, té mladé Američanky, co si četla v srdci mého města.

„Držte ho!“ Ten rozkaz se rozduněl síní, a než jsem se mohl vůbec podivovat nad neobvyklou silou v Marcově hlase, Felix mě sevřel do svěráku.

Bohové, ta dívka do něj vrazila, její vůně byla vtisknutá do záhybů jeho pláště a přiváděla mě k šílenství. Musel jsem ven. Musel jsem se k ní dostat. Moje siréna. Nedokázal jsem přemýšlet, nedokázal jsem se ovládat. Ta vůně probudila sopku a já vybuchl.

Felix byl – a je – ten nejsilnější z upírů, které jsem kdy poznal. Jeho fyzická síla dalece převyšuje normální sílu nesmrtelných a jeho sevření se nedalo zlomit. Nicméně drahý Felix zapomínal, stejně jako to často činili členové mé gardy, že během první poloviny svého života, dřív, než jsem svou dnešní stráž shromáždil, jsem se neostýchal pošpinit si ruce krví a prachem a popelem. Vedl jsem naši rodinu do bitev – proti Rumunům, proti těm nechutným vlkodlakům, které jsme téměř vyhladili, proti komukoliv a čemukoliv, co mi stálo v cestě.

Och ne, nevěděli o svém králi úplně všechno, mé pošetilé, pošetilé děti.

Felix zakřičel bolestí. Nebylo snadné ho zranit, proto nikdy dobře nezvládal, když k tomu došlo. Držel mě, paže podél těla. Zapřel jsem se o něj, jeho vlastní síla mi posloužila jako opěrný bod, a nohou mu roztříštil holeň. Bylo obdivuhodné, že i nadále se pokusil nepustit… což mu vyneslo roztříštění druhého lýtka. Svezli jsme se na zem a povolil.

Konečně jsem byl volný a zamířil jsem mezi ochromenými členy stráže ke dveřím. Alec s Jane nebyli schopní proti mně zasáhnout, moji mazlíčci nikdy. Demetri s otřeseným a bojácným výrazem zatěkal očima mezi mnou a Marcem a pak se mi postavil do cesty. S otráveným zavrčením jsem ho odmrštil. Zbývalo mi projít na chodbu a několika schodišti do přední části pevnosti a ven, na náměstí.

Kterým směrem šla? Polkl jsem suše. Najdu ji, nebude to vůbec těžké. Její vůně se bude líně vznášet ve volterrském vzduchu, a po její stopě ji tak snadno naleznu.

Jak dlouho to bylo, co jsem naposledy lovil? Co jsem byl tak živý? Kdyby mé srdce bilo, bušilo by právě teď o závod. To vzrušení, napětí…

„Alecu, zastav ho!“ Znovu Marcus. A pak všechno zčernalo. Neviděl jsem, neslyšel jsem, necítil jsem. Ach, můj drahý Alec, takový talent, takový talent. Taková nebetyčná drzost!

   ***

„Aro,“ Marcus promluvil. Slyšel jsem ho, ačkoliv jsem stále zůstal slepý, neschopen pohybu a neschopen cokoliv cítit. Můj bratr mluvil klidně, ale v jeho tónu nebylo ani stopy po obvyklé apatii. „Oprosti se od toho.“

Ta slova, já vím, dávala smysl. Měl samozřejmě pravdu. Bez vlivu její vůně a bez pocitu spalující žízně, dávala smysl. Měl bych se oprostit od té iracionální potřeby lovu, žízně, uvolnit se z osidel toho sladkého volání.

Bohové. Rozum se mi pomalu vracel a s ním i zamlžené myšlenky na těch pár okamžiků mezi Felixovým příchodem a černočernou tmou beze smyslů. Alecův dar měl vynikající účinky, jako anestetikum, a měl bych být vděčný, že se odhodlal poslechnout Marca.

Jaký pohled na mě musel být! Hanba pomyslet! Kam se poděla moje sebekontrola, moje trpělivost? Zkoušel jsem si prorazit cestu ven jako to divoké zvířátko zahnané do kouta. Jako neukázněný a nekontrolovatelný novorozený.

Ts, ts, ts.

„Musíš nechat sirénu jít,“ řekl pak. „Pamatuj na zákon. Žádný lov v našich zdech, bratře.“

Moje siréna… ano, její úžasná, dokonalá vůně. A nechat ji jít? Tu mladou dívenku? Nechat ji jen tak jít?! Ne, ne, jen vzpomínka na tu vůni stačila na to, aby se moje mysl znovu rozběsnila.

Necítil jsem takové nutkání stovky let, ne od vlkodlačích válek. Ne od smrti mé drahocenné Sulpicie. Necítil jsem se tak živý takovou dobu! A jestli je krev jedné dívky to, co mi tenhle úžasný pocit může vrátit, nemám v plánu ji nechat jí.

„Aro, nech to pouto vychladnout,“ pokračoval znovu. Jistě, musel to postřehnout v okamžiku, kdy jsem ji poprvé ucítil. Pouto sirény. Jak příznačné – jak dokonale k sobě přikovala moji pozornost. Sladká, přesladká vůně.

„Neposloucháš mě,“ zkonstatoval. „Alecu…“

A už jsem neslyšel nic. Tohle byl stav, kdy se upír mohl nejvíce přiblížit bezvědomí – ačkoliv jsem si byl vědom každičké myšlenky, která mi prolétla hlavou, čas plynul podivně a ty myšlenky se po nějaké době blížily spíše představám, snům, dovolil bych si dokonce říct.

Předpokládám, že mě někam položili, a tak jsem si pokojně ležel a přemýšlel. Musel jsem vypadat pošetile. Vím, že mezi nesmrtelnými existovali někteří, kteří věřili, že ztrácím rozum. Tři tisíce let existence se na psychice musí nějak podepsat, není-liž pravda?

Kdyby jen věděli! Koho nenapadají podivné myšlenky? To je pravda. Ale na druhou stranu, kromě mých bratrů nebylo mnoho stejně starých nesmrtelných pro srovnání – a ani jeden z nich nemohl být považovaný za duševně příčetného ani během mladších roků svých existencí.

Ti Rumuni? Těžko. Marcus přišel o podstatnou část sebe samého se smrtí mé sestry. A já ztratil, možná, kousíček příčetnosti během let. Dětinský, to o mně říkali, moc dobře to vím. Ale co na tom sejde? Každý jsme nějaký…

Ach! Nečekaně se mi smysly vrátily a já shledal, že skutečně ležím. Tak jsem se posadil a rozhlédl kolem sebe. Místo Marca mě přivítal Caius, otrávený a povýšeně spokojený.

Jistě, naprostá ztráta sebekontroly z mé strany jej musela pobavit. Obvykle jsem to byl já, kdo usměrňoval jeho.

„Bratře můj,“ protáhl. „Vyčerpal jsi chudáka Aleca málem ke hranici kolapsu.“

Alec se na mě chabě a omluvně usmál a trhl rameny. Jeho chlapecká tvář byla nejistá a díval se na mě s výrazem tak otevřeným, že jsem ani nepotřeboval podívat se do jeho mysli.

„To je v pořádku, chlapče drahý,“ řekl jsem vřele. „Děkuji, potřeboval jsem trochu… uklidnit.“

Zamlaskal jsem a široce se na něj usmál. Při nejbližší příležitosti jej nějak chytře vytrestám – jako jednomu z mých nejtalentovanějších jsem Alecovi mohl dovolit jistou svobodu, ale vyžaduji naprostou loajalitu. Mně, ne mým bratrům.

„Jak dlouho jsem byl… indisponován?“ zajímal jsem se a gestem poslal chlapce pryč.

Caius se opřel o stěnu za sebou a vyleštil si nehty pravé ruky o náprsenku. „Dva dny.“

„Dva dny? Ha-ha.“ Musel jsem se zahihňat. Dva dny, celé dva dny. To bylo chytré. „Je už pryč, že?“

„Je,“ souhlasil. „Zpátky a bezpečně tam, odkud přišla.“

„A vy ji nechali jít,“ zavrčel jsem, trucovitě. „Jen tak!“

„Nechali. Marcus na tom více méně trval a já neviděl nutnost ji jakkoliv trestat za tvoje selhání.“

Jistěže, Caius by ji raději nechal běžet, už jen z čiré zlomyslnosti vůči mně. Takový drahoušek, ten náš Caius. Marcus, na druhou stranu… ach jistě. Byla to mladá dívka a měla někde doma nejspíše svého chlapce. Jistěže ji Marcus nechal běžet. Mladí milenci mu pokaždé připomněli jeho vlastní vztah k Didyme a měl ve zvyku omlouvat skutky učiněné z lásky.

„Bratře,“ nadechl jsem se a pomalu začal procházet kolem. „Proč jste přesně považovali za nutné mě zneškodnit na celé dva dny?“

Sledoval mě s nepříjemně vědoucím výrazem. „Muselo se to udělat, Aro. Byl jsi jako utržený ze řetězů – ne že bych si neužíval tvé běsnění, ale… vtrhl bys tam, našel bys ji a zabil. Mezi lidmi. V našem městě. Nemohli jsme to dovolit, protože, Aro, ani ty nestojíš nad zákonem.“

Rozesmál jsem se, neboť Caius měl pravdu. Byla by to krvavá podívaná, a jakmile by se mi vrátil zdravý rozum, patrně bych litoval. A patrně by bylo čeho.

Závažnost celé situace mě najednou zarazila a já se přestal smát a dosedl na židli.

Všechno, co jsem tak pracně budoval, by bylo pryč. Naše utajení, respekt, pověst a víra, všechno by bylo zničené. V jednom jediném okamžiku nekontrolovatelné žízně. Bohové.

Jako člověk jsem v ně věřil, v bohy, a když přišlo křesťanství a koncept pekla, věděl jsem, kam bych putoval. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych ho sám rozpoutal tady na zemi. Co by se jen stalo s naší společností, kdybych si dovolil padnout a chybovat jako nějaký druhořadý upírek z předměstí? Nechci ani pomyslet, jak by zdivočeli nomádi, jaká zvěrstva by začali Stefan a Vladimir zase páchat, kdyby věděli, že už nejsou Volturiovi, aby je zastavili.

Takový chaos, návrat do starověku! Bohové, to nikdy!

Jakou podivnou sílu v sobě skrývala ta vůně, to volání. Znal jsem ty účinky, viděl je a cítil v myslích mnoha nesmrtelných, kteří se v honbě za svou sirénou nechali odhalit a ohrozili nás. Za celý svůj život jsem to volání krve necítil, a když přišlo, byl jsem tak bezbranný. Nemyslel jsem a málem zničil celé svoje impérium.

Takovou moc nade mnou měla jedna jediná lidská dívka.

„Vidím, že sis konečně spojil dohromady všechny souvislosti,“ poznamenal Caius kousavě. „Ještě štěstí, že Marca zaujalo pouto tvé sirény.“

Široce jsem rozpažil a vesele zahlaholil: „Ach, pravda! Miluji šťastné konce! Ty ne?“

Caius zavrtěl hlavou a odkráčel. V jeho pohybech bylo dobře vidět rozladění – miloval, pokud mě mohl popichovat, a já miloval to zklamání, když se mu to nepovedlo. Sotva zmizel z dohledu a doslechu, moje paže pomalu klesly a široký úsměv jsem nechal opadnout. Pomalu jsem zkřížil nohu přes nohu a prsty spojenými do stříšky si lehce podepřel bradu.

Nebyl to konec, zdaleka ne. Moje siréna je někde venku a čeká na mě, s tou voňavou krví, která mě i teď, tak daleko a tak nedostupná, pomalu připravuje o rozum, která mě dočista zbavila sebekontroly a kázně.

A já si nemohu jednoduše dovolit podobný nedostatek. Nemohu riskovat ztrátu sebeovládání. Tolik dalších je na mně závislých – i když to třeba ještě oni sami nevidí. Beze mě, náš svět by byl chaotický, neuspořádaný a neskonale náchylný ke zničení.

Musím se naučit odolat volání své přesladké sirény. A proto ji musím najít.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 2. kapitola:

 1 2   Další »
11.01.2016 [16:49]

slecnaVolturiovaÚžasný skvělý!!! Emoticon Emoticon Emoticon dokonale jsi tu vystihla pravý význam Volturiových, tohle by si měli přečíst všechny ty holky co je berou jako hajzly co chtějí zničit všechnu lásku a neuvědomují si že nebýt jich ta Bella by ani nikdy nežila...

17.04.2014 [15:30]

Elisabellamoc pěkné píšeš skvěle Emoticon

14.01.2013 [15:39]

Agule99Skvělá kapitolka, hned jdu na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Píšeš úžasně! Emoticon Emoticon Emoticon

9. Sari
13.01.2013 [8:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.01.2013 [1:53]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.01.2013 [15:38]

SiReeNJej, to je prostě pecka! Emoticon Emoticon Emoticon Naprosto skvělá kapitola, moc se mi líbil poblouzněný Aro. Moc se ti to povedlo. Emoticon

6. Gemm
12.01.2013 [14:28]

GemmNaprostá paráda. Nemůžu se dočkat pokračování, protože tohle začíná naprosto perfektně. Emoticon Emoticon Emoticon Jinak, koukala jsem na tvoje HP povídky, bohužel zrovna tvoje oblíbená dvojice není oblíbenou mojí, ale asi to přejdu, protože tvůj styl psaní je úžasnej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Mell
12.01.2013 [11:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.01.2013 [11:25]

VeubellaJuchů! Aro! Emoticon Tušila jsem, že to bude on a jsem za to nesmírně ráda. Tohle byla fantastická kapitola, jeho pohled vždy dokáže překvapit. Už se moc těším na další kapitolu, takže doufám, že bude brzy! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Faye
11.01.2013 [23:59]

FayeTeda, tak tohle jsem nečekala Emoticon Aro? Emoticon Pecka! Emoticon Už se nemůžu dočkat dalšího pokračování Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!