Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 10. kapitola

22.08.2012 (07:45) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2736×

 „Nedělám si starosti o Volterru,“ řekla potichu Bella. A já začínal tušit, proč tolik obav a z čeho.

„A o co tedy?“ zeptal jsem se a neodolal a nesměle ji pohladil po tváři. Nakonec ale stejně zazněla ta otázka, která už několikrát padla. A které jsem se každou chvíli bál víc a víc.

„Proměníš mě?“

Nadechl jsem se k odpovědi, ale neměl jsem slov. Vůbec jsem nevěděl, jak odpovědět.

„Ano, nebo ne?“ zeptala se znova Bella.

„Ne,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení.

„Ráno si řekl, že…“ začala Bella, ale přerušil jsem ji, protože jsem věděl, kam tento hovor spěje.

„Vím, co jsem řekl, ale nemyslím si, že je teď vhodný čas, abychom se o tom bavili.“

„A kdy bude?“ To bych chtěl taky vědět.

„Až přistaneme, bude na nás určitě čekat Alice a ta ti bude chtít něco říct, pak si najdeme nějaký čas, dobře?“ zeptal jsem se s nadějí v kompromisu. Bella chvíli váhala, ale nakonec stejně přikývla.

„Dobře,“ zašeptal jsem potěšeně s úsměvem a naklonil se k Belle pro sladký polibek. Vyhověla mi, ale ne tak jak jsem si přál, a tak jsem si ji chvíli na to více přivinul do objetí. Když jsem ji pustil ze svých rtů, aby se nadechla, slastně si povzdechla. Pak vztyčila ukazováček těsně před mýma očima a jemně s ním zakroutila.

„Ale na tohle si moc nezvykej!“

„Na co?“

„Že vždycky ustoupím a nechám se opít rohlíkem.“

„Ale prosím tě…“

„Chceš se začít hádat?“ zeptala se roztomile naštvaně a já se musel zasmát.

„Nejsme spolu ani týden a ty už se chceš začít hádat, jo?“

„My už spolu máme nějaký jiný vztah než pracovní, pane Masene?“

„Odteď už pane Cullene, slečno Isabello Swanová, a ano, myslím, že už bychom se mohli považovat za šťastný pár, který se chystá k sobě nastěhovat.“ Bella vykulila oči a znovu mě rozesmála. „No co, slečno Swanová, pod mou střechou stejně už bydlíte, tak proč vás nepřesunout i do mé po…koje do mého pokoje.“ Změnil jsem rychle, když jsem viděl, jak Bella zvedá vyděšeně obočí a snaží se ode mě odtáhnout.

„Nechci, abych byla jedna z mnoha,“ řekla potichu Bella.

„Nebudeš, ty jsi teď moje a já tě nikdy nepustím, navždy.“

„To neznamená, že nebudu jedna z mnoha,“ zašeptala opět potichoučku Bella, že jsem i jako upír těžko slyšel.

„Nebudeš jedna z mnoha, to nedovolím. Budeš jedna jediná,“ řekl jsem už trochu naštvaně a nekompromisně.

„Slibuješ?“ řekla a zavrtala se mi čelem do trička.

„Slibuju,“ zpečetil jsem slib a políbil jí do vlasů a s tím vdechl i její vůni, která nad míru uklidňovala.

Letadlo přiletělo se čtvrthodinovým předstihem, ale samozřejmě ani to Alice nepřekvapilo a už dávno čekala v první řadě na letišti u výstupu pasažérů. Okamžitě vběhla Belle do náručí a zatočily se spolu, ke mně přišel Jasper a bratrsky mě poplácal po rameni.

„Konečně jste zpátky,“ oddechl si. „Chvíli jsme si mysleli, že tam zůstanete,“ řekl Jazz potichu, abychom to slyšeli jen my dva a Alice. Ta když pustila Bellu, kterou se jal objímat Jazz, skočila po mně a chtě nechtě jsem se s ní musel zatočit a dát jí pusu na tvář. Alice se zasmála a řekla.

„Nesliboval jsi náhodou Belle v letadle, že bude jedna jediná? Nejste na zemi ani ne deset minut a už pusinkuješ jinou!“ pokárala mě Alice se zdviženým ukazováčkem a špatně hraným kázajícím pohledem.

„Já to čekala,“ řekla zklamaně a smutně Bella a sklopila zrak. Ihned jsem pustil Alice a přispěchal k Belle ji přesvědčovat o opaku. V tom mě ale zastavil Alicin a Jasperův smích a potom i Bellin, která zvedla svůj smuteční pohled od země, a podívala se na mě s jiskřičkami v očích.

„Isabello, ty mrcho jedna!“ zakřičel jsem pobaveně, když jsem konečně pochopil její zinscenované divadlo. Chytil jsem ji a taky ji vyhodil do vzduchu jako Alice, ale Bellu jsem nakonec chytil a blíže si ji k sobě přitisknul, abych se mohl potopit do hlubin jejích čokoládových korálků. Asi v tom fakt lítáš, kámo. „Slečno, vy jste mi ale herečka,“ řekl jsem potichu a slastně si vychutnal polibek, který po tom nadešel. Nic jsem neslyšel. S Bellou jsem ani nemohl, veškeré moje myšlenky zaplňovala jen a jen ona a nikdo jiný. Byla jedna jediná.

Následující týden se mi navždy otiskl do paměti. S Isabellou jsme se od sebe nehnuli na krok a jenom jsme si povídali. Nechápu, kde jsme pořád nacházeli společné téma, ale já jsem se do Belly díky tomu ještě více zbláznil, nebo mi to spíše více došlo. Díky ní mi opět začalo bít moje mrtvé srdce a já našel něco, pro co jsem chtěl žít a dýchat. Alice se ze začátku bála Belle říct o jejím takzvaném obětování, ale nakonec to vyřešila Bella, když jsi vzpomněla na náš rozhovor v letadle, naštěstí pro mě dodržela kompromis a místo rozhovoru o proměně chtěla znát Alicinu řeč. Alice se pokoušela vykroutit, ale Bella ji odhalila a po krátkých výčitkách Alice odpustila s úsměvem na rtech. Ale když skončilo jejich usmiřování, usmyslela si Bella, že se chce konečně bavit o přeměně, a tak vyklidila celý dům a my jsme osaměli.

„Edwarde?“ zeptala se opatrně Bella.

„Ano?“ zeptal jsem se a pokoušel jsem se z toho vykroutit stejně jako před chvílí Alice.

„Pamatuješ, na čem jsme se dohodli v letadle?“ zeptala se Bella. Chvíli jsem rozvažoval nad každým možným východiskem.

„Nad tím, že se přestěhuješ ke mně do pokoje?“ zeptal jsem se doufajíc. Bella se začervenala, ale za chvíli svoji tvář ovládla a podívala se na mě nasupeným výrazem.

„Slíbil jsi, že si o tom promluvíme, až si promluvím s Alice,“ řekla plakavě a div si nedupla nožkou. „V… Itálii si tomu svému příteli řekl, že mě nechceš proměnit, jenom když si to budu přát, že nebudeš dělat nic, co bych si nepřála!“

„Jak dlouho jsi byla vzhůru?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Dost dlouho na to, abych něco pochytila.“

„Takže ty chceš být upír?“

„Ano!“ řekla nadšeně Bella, ale mně tím ještě více zhnusila tento rozhovor.

„Nevíš, co tě čeká,“ pokoušel jsem se ji přesvědčit.

„Vím.“

„Znáš tu bolest, která tě bude do konce věků sžírat?“

„Sama ji neznám, ale Alice mi ji dokázala docela pěkně vylíčit.“

„Víš, že nikdy nebudeš moc mít děti?“ zeptal jsem se v dalším pokusu a doufal, že ji tentokrát odradím.

„Teď po nich nijak extra netoužím,“ odsekla mi nepříčetně Bella.

„Ale budeš, Isabello, a pak se to už nedá vrátit zpátky!“

„Nerozhoduj o mém životě! Do teď jsem si řídila sama a docela to dobře šlapalo.“

„Jo, jasně. Nechala ses zaměstnat v domě sto šedesát dva let starého záletnického upíra, abys mu dělala uklízečku, jemu přijela na návštěvu parta dalších šesti upírů, kteří se živí stejně jako on, a skamarádila ses s nimi. Pak přijeli k nim jejich vládci, tebe odvlekli jako svědka, a když zjistili, že úchylný upírský král z tebe nic nevyčte, tak tě nechali vyspat. Pak si se vrátila domů, řekla tomu upírskému playboyovi, že ho miluješ a rozhodla ses stát taky takovou zrůdou, jakou je on sám.

Isabello! Vždyť ty jsi úplně normální člověk a tohle se přece děje na ulici každý den!“

„Nech si tu ironii!“ obořila se na mě naštvaně Bella.

Na chvíli jsme se odmlčeli, protože ani jeden neměl co říct, až Bella zas prolomila to tíživé ticho.

„Proč se vlastně považuješ za zrůdu? Já myslela, že se ti být upírem líbí?“ Tím mě zaskočila. Líbí se mi být upírem? Co by se stalo, kdybych tenkrát nepotkal Iris? Kde bych teď byl, kdybych se nestal upírem? No asi v hrobě, protože bys brzo shnil. Být upírem bylo vlastně pro mě skvělé, poznal jsem věci, o kterých jsem v době, když jsem byl člověk, jenom snil, ale chci to samé i pro Bellu? Chci, aby byla upíra, protože to bude znamenat, že se jí nebudu muset už nikdy vzdát, ale zase dovolit svojí sobeckosti, aby Belle vzala to, co jako upír nikdy mít nebude moct mít. Dítě si ale bude moci adoptovat, jako jsem to udělal s Erichem. Budeme ho moci spolu vychovat jako vlastní, i když nebude biologicky naše. Můj upíří život byl skvělý, tak proč nechtít to samé i pro Bellu. Že by možná proto, že ona nejsem já?

„Edwarde?“ vyrušila mě Bella z přemýšlení.

„Víš, Isabello, když nad tím přemýšlím, tak vlastně chci, abys byla upírkou, a to se mi právě nelíbí, protože to chce moje sobecká stránka, a já jsem si slíbil, že s tebou už nikdy nebudu takový sobec jako před tím.“

„Edwarde, ty jsi sobec a nezměníš to? Stačí to? Přestaneš mít výčitky? Já chci být upírkou a jediný problém pro mě teď je, že sis to nepřál ty, ale jestli si to nepřeješ jenom kvůli tomu, abys nevypadal jako sobec, tak jsi největší sobec na zeměkouli. Být upírkou je pro mě jediná možnost, jak být s jedinými lidmi, kteří mě v životě měli alespoň trochu rádi, a protože tě miluji, chtěla jsem znát i tvůj názor. Popravdě… jsem doufala, že budeš souhlasit.“

„Isabello, ty jsi tak příšerně tvrdohlavá!“ obořil jsem se na ni se smíchem. Bella se zasmála.

„To jsi mě naučil ty! Před tím, než jsem tě poznala, jsem taková vůbec nebyla.“ Zasmál jsem se a políbil Belliny sladké rtíky.

„Proč mi vlastně pořád ještě říkáš Isabello?“ zeptala se mě po chvíli zamyšlení.

„Nevím, jestli sis toho všimla, ale já jsem slušně vychovaný mladý muž.“ Bella mě přerušila vyprsknutím od smíchu, za což jsem po ní vrhnul káravým pohledem. „A proto jsem čekal, kdy mě vyzveš k tomu, abych tě oslovoval Bello, ale jak jsem po čase zjistil, ty zjevně nesdílíš stejné vychování, takže se tvé výzvy nikdy nedočkám.“

„To víš, ne každý jsme se narodily v polovině devatenáctého století.“ Bella vyskočila z mého objetí na dobrý půl metr a natáhla ke mně ruku. „Dobrý den, pane Edwarde Masene Cullene, dovolte, abych se vám představila. Isabella Maria Swan jméno mé, ale byla bych nadmíru potěšena, kdybyste mi říkal Bello.“ Chytil jsem Bellinu drobnou ručku a políbil ji navrch. Podíval jsem se na ni skrz řasy a Belle se zrychlil tep.

„Je mi nesmírnou ctí vás poznat, slečno Bello. Ani nevíte, jak dlouho jsem čekal, dokud vás nepoznám. Mohu se na něco zeptat?“ zeptal jsem se podmanivě a Bella se zmohla jen na slabé kývnutí, což mi vyvolalo pobavený úsměv na tváři. No jo, ego zaplesalo. „Bolelo to, když jste padala z nebe?“ Belle se na tváři usídlil zamilovaný úsměv.

„Ani ne… chytil jste mě.“

„Mohu vás políbit?“ zeptal jsem se s třesoucím se hlasem.

„Můžete to zkusit,“ vrátila mi potěšeně Bella a zamilovaný úsměv změnila na svůdný. Otočila se a začala utíkat daleko ode mě. Samozřejmě jsem ji ihned chytil do náručí.

„To je běžné, pane Edwarde, že chytáte dívky do pastí?“

„Ne, ale vy nejste dívka.“

„A co tedy jsem?“

„Vy jste anděl, kterého musím chytat, aby si neublížil, když letí z nebe.“ Bella se mi zadívala hluboko do očí a stejně tak i já do jejích. Pak se ke mně naklonila a já už nic neprodlužoval.

„Miluju tě, Bello,“ zalapal jsem, když jsem se musel vzdát jejích rtů.

Po proměně jsme se na rok odstěhovali od Cullenů a žili v ruských tajgách, kde byl dostatek zvířecí krve a málo té lidské. Když si začala Bella uvědomovat i něco jiného, než krev kolem sebe, vrátili jsme se zpátky ke Cullenovým a to akorát včas na Rosaliinu svatbu s Emmetem. Tam dostala Bella nápad posunout náš svazek i po úřední stránce dál. Já jsem se chvíli cukal, ale nakonec jsem podlehl jejím přesvědčovacím taktikám a teď můžu Belle jedině poděkovat za to, že mě dovlekla k oltáři.

„Ty pocity si pamatuji až do teď, možná to je kvůli tomu, že od té chvíle Isabellu vroucně miluji a nikdy se jí nevzdám, protože byla, je a bude moje jedna jediná,“ vyprávěl jsem svému synu. Ač byl adoptovaný, stejně jako byl Erich, tak jsem ho miloval jako vlastního. Je to poloupír a s Isabellou jsme se ho ujali, když jsme ho našli v lesích Amazonie, kde jsme byli na líbánkách a návštěvě našich upířích známých. Matka byla mrtvá, našli jsme ji podle krve, kterou mělo dítě všude po sobě nalepenou. Zvířata už se o ni skoro postarala, ale stále byl ještě patrný její jemný bolestí stažený obličej. Vedle ní jsme našli ležet ještě jednu ženu, podle toho jak byla matce podobná, jsme usoudily, že byly zřejmě příbuzné, možná sestry. Tato žena byl méně roztrhaná od zvířat, ale byly na ní vidět drobné ranky od malých zubů. Ihned nám bylo jasné, kdo ji zabil, a Isabella se div nerozplakala, když viděla, jak se malý chlapeček tulí ke své matce a tetě, které obě nechtěně zabil, jen aby mohl přežít.

Rozhodli jsme se ho vzít s sebou a okamžitě jsme se rozjeli za Carlislem. Jak nám dal za pravdu, chlapec byl vskutku zplozen spojením upíra s člověkem. Nejdříve jsme se namohli dohodnout, jestli ho vydat Volteře, nebo ne. Část naší rodiny si ho chtěla nechat převážně ta ženská, ale někteří jsme zase sdíleli strach z jeho existence u nás, protože jsme netušili, jaká síla v něm dřímá a jestli ji postupem času budeme schopni ovládat, natož co na to řekne Volterra, když se dozví, že si v naší rodině vychováme napůl upíří dítě. Nakonec to za nás sama Volterra vyřešila, když přijela jedna z královen Volterry Iris Avital Arningová Volturiová spolu se svým švagrem Arem Volturi.

Sice přijeli na přátelskou návštěvu – i s nejsilnější půlkou gardy -, ale když spatřili chlapečka, Aro rozhodl, že s nimi musíme celá rodina do Itálie a dořešit to. Sice se nám od začátku nevedlo zrovna nejlépe a chvíli to dokonce vypadlo, že nezabijí jen dítě, ale i zbytek rodiny. Nakonec nám, ale opět pomohl Nicolas, který znal upíří zákony nazpaměť a díky mému najednou velmi užitečnému daru mi pomáhal v nejtěžších chvílích, dokonce Ara pak už tak štvalo, že jsem mu pokaždé dokázal odpovědět nějakou skulinou, že poslal Nicka narychlo do Asie, aby vyřešil konflikty novorozených, ale chybu udělal v tom, že než stačil Nick dojet až do Asie, tamní smečky novorozených se navzájem vyhubily. Takže se zase obratem vrátil zpátky a pomohl nám přesvědčit vládce, kteří nás nakonec pustili a to jen všechno kvůli Nicolasovi. Proto jsme se společně rozhodli, čí jméno bude chlapec nosit, a tak se k nám dostal Nicolas Eric Cullen. Přál jsem si, aby se chlapec jmenoval také po Erichovi, ale rodina to přijala, jen s tím, že poslední písmeno ve jméně vypustíme, a tak z Ericha udělali Erica, prý by to vůči dítěti nebylo fér, ale stejně si myslím, že mi to udělali na truc.

„A ona tě taky tak strašně miluje, strejdo?“ zeptala se malá Celestina. Rose s Emmettem se zalíbil nápad, s jakým jsem získal Ericha, ale oni po Celestie nechtěli, aby jim sloužila, a před ní jedinou jsme tajili naši skutečnou tvář, ale sám za sebe bych řekl, že a chvíli to nebude třeba, protože Tina Nick se mají raději než skuteční sourozenci, a jak se mi můj syn už několikrát svěřil, Celestina je podle něj ta nejkrásnější bytost pod sluncem, i když je o tři roky mladší. Nickovi už táhne na šestnáct, ale vůbec se u něj nevyskytují nálady jeho vrstevníků, možná je to i tím, že většinu času trávil v přítomnosti bytostí, kteří si prošli tvrdou výchovou devatenáctého století.

„No samozřejmě, Tino, copak nevidíš, jak mě teta šíleně miluje? Dala by za mě duši, kdybych si to přál.“ Akorát šla kolem pobavená Isabella. „Že lásko?“ zeptal jsem se a zaklonil hlavu. Bella se zastavila, zapřemýšlela se a pak nasadila ten svůj hraný nazlobený výraz, který jsem už moc dobře znal. Napřáhla se a vlepila mi slabý pohlavek, který byl od ní skoro jako pohlazení.

„Nefandi si zase tolik, Edwarde Anthony Masene Cullene!“ Zakřenil jsem se jako puberťák, co dostal první pusu.

„Taky tě miluju, Isabello.“

„Neříkej mi Isabello. Víš, jak to nesnáším.“

„A mojí dceři neříkej Tino, má nádherné jméno a já si jako její rodič nepřeji, abys ji oslovoval tou tvojí příšernou zkratkou!“ zakřičela na mě Rose z kuchyně, aby ji všichni slyšeli.

„Víš, jak dlouho trvá, než vyslovím Celestino?“

„To je jedno, ale je to moc krásné jméno na to, abys ho mrvil,“ vrátila mi zpět Rosalie.

„Rose má pravdu, tati!“ přidal se i můj vypečený syn.

„Neměl bys držet vždycky s tátou,“ smál se mu příchozí Jasper. Nick sklopil pohled k zemi a Celestina se k němu blíže posunula, aby ho mohla chytit za ruku. Asi nám tady začíná nový příběh. Ale to už je o něčem jiném.

Váš Edward Anthony Masen Cullen se svou dokonalou manželkou Isabellou Marií Swan Masen Cullen. 

Tak a je konec. Najednou je docela snadné přiznat si, že už jsem s touto povídkou skončila. Konečně si můžu oddychnout od toho ustanovičného shánění termínů, aby mi vše vyšlo, a abych všechno stihla a odeslala. Jedno jediné mi vždy vrátilo chuť ke psaní a to byli právě vaše komentáře, kterých jsem si proto tak moc vážila.

Chtěla bych napsat něco neskutečně poutavého a krásného na závěr s čím bych se s vámi a s SvZ rozloučila, ale... nějak mě nic nenapadá.

Možná se ptáte, proč jsem povídku pojmenovala Sny v Zahradách. Abych řekla pravdu sám důvod je opravdu ujetý. Poprvé mě ten příběh,nebo aspoň jeho základ, napadl, když jsem usnula na zahradě a zdálo se mi o tom. =oDD (No jo trochu Meyerovský, no) A pak jsem hlavně měla v plánu úplně jiný příběh, ve kterém by Bella o Edwardově tajemství zjistila právě na zahradě, taky proto je v obrázku, který jsem vytvořila pro tuto povídku v jednom z okem zářivým odlesk postavy. Ale jak říkám, nějak mi to kvůli podmínkám nevyšlo a vzniklo toto. Ani dítě nebylo v plánu, ale nechtěla jsem  se rozloučit jen se dvěma stránkami. A tak to prostě šlo a šlo až měla dítě i Rosalie.

Svým psaním jsem způsobila spustu komplikací a to hlavně se svými korektorkami, které jsem tady už jednou zmiňovala. Chtěla bych se tedy ještě jednou a hluboce omluvit oboum holkám, že jsem je nějak zklamala, nebo naštvala. Opravdu jsem to neměla v úmyslu. Jsem poučená pro příště a určitě si už budu dávat větší pozor na posílání kapitol, protože tato soutěž mě velice vyškolila a asi si budu dávat ještě dlouho pozor, abych se do něčeho takového už neuvrtala. =oDD

Páni ze začátku mě nic nenapadalo a teď nemůžu zastavit prsty!=oDD No,ale teď už vážně konec. Rozloučím se s vámi parafrází na slova Edwarda Anthonyho Masena Cullena: „Láska je jako válka,je lehké ji začít,těžké skončit a nemožné zapomenout.“ - (neznám autora, takže jenom) facebook=o)

Děkuji vám

   AfroditaAliceCullen 

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 10. kapitola: