Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 28. kapitola

02.10.2013 (20:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2023×

O tři měsíce později

Pohled Bella

Čas. Pro upíra něco, co ho trápí ze všeho nejmíň. Pro nás to neznamená o nic víc než tři po sobě jdoucí písmenka. Věčnost, kterou máme, nám zaručuje možnost povznést se nad něco takového, jako je právě čas plynoucí nezadržitelně dál. Až v lidském světě dokáže upír pochopit, jak právě čas je pro obyčejné lidi něčím tak důležitým. Něčím, co nejde vynahradit, co si nemůžete koupit. A přesto to potřebujete ze všeho nejvíc.

A čas, který jsem trávila s Nessie a Edwardem letěl neuvěřitelně rychle. Snažila jsem se vstřebat a uchovat si v sobě každou sekundu, kterou jsem s nimi strávila. Náš společný čas byl pro mě vzácný. Teď ale vím, že kdybych tehdy věděla, jak málo nám ho zbývá, spoustu věcí bych udělala jinak…

„Myslíš, že to zvládnu?“ zeptala se mě znenadání Nessie. Vyndala jsem špendlík z pusy a podívala se na ni skrz zrcadlo, přes které na mě vehementně upírala zrak.

„Určitě to zvládneš, zlatíčko,“ usmála jsem se a připnula poslední špendlík do jejího kostýmu. Prohlížela se v zrcadle ze všech stran. Tolik chtěla tu roli ve školním představení dostat, že když se tak stalo, byla štěstím bez sebe. Ale její den se blížil a ona byla čím dál víc nervózní.

„Budeš úžasná a ta nejkrásnější víla ze všech,“ garantovala jsem jí s hrdostí, kterou jsem opravdu cítila.

„Budu jediná víla kmotřička,“ vyčítavě se zachmuřila a pohodila hlavou na stranu. Měla pravdu, v Popelce jiná víla ani nebyla. Otočila jsem ji čelem k sobě.

„A jednoznačně budeš ta nejlepší, která ji kdy hrála,“ usmála jsem se, abych svá slova podpořila. Nebyl den, kdy by mě ta malá nedostala.

„Co když zapomenu text?“ vyhrkla svou největší obavu. Oči se jí zaleskly.

„Nezapomeneš, Nessie. Jak bys mohla? Cvičíme to spolu každý den,“ připomněla jsem jí a naposledy jí upravila levé křídlo. Nějak mi nechtělo držet.

„Budeš tam, kdybych náhodou zapomněla?“ ujistila se a popotáhla.

„Budu tam a budu s tebou ten text v duchu odříkávat. Slibuju, že všechno dopadne dobře, zlatíčko,“ objala jsem ji, ale ne silně, abych jí nepomačkala kostým. Však jsem se na něm nadřela. Nikdy bych neřekla, že ušití kostýmu by mohlo být i pro upíra tak těžké.

Naposledy se prohlédla v zrcadle, aby mi zkritizovala i ten sebemenší detail a nakonec se na mě zářivě usmála.

„Moc se mi líbí,“ zajásala a zvesela seskočila ze stoličky, když uslyšela svého tátu, jak vchází do bytu.

„Tatí,“ křičela, když se jako žíznivá čára řítila ze svého pokoje do obýváku, kde akorát odkládal své věci.

V poslední době nebyl Edward ve své kůži. Celou tu dobu bojoval se svými vnitřními démony a pocitem viny, ale snažil se, aby to na Nessie mělo co nejmenší vliv. Toho jsem si cenila. Ale v poslední době bylo něco jinak. Něco špatně.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Už jen dva dny,“ hlásila mu Nessie datum svého školního představení. Poslední měsíc jsme měly nastavený nový večerní rituál. Kromě pohádek, které jsem jí před spaním vyprávěla, jsme si každý den odlepily jednu samolepku, abychom věděly, jak dny do představení utíkají. Teď už jí nad postýlkou zbývaly poslední dvě.

„Jaký dva dny?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval. Definitivně bylo něco zle…

„Ehm,“ odkašlala jsem si nahlas, abych upoutala jeho pozornost. Nechápavě ke mně zvedl pohled, a tak jsem mu důrazně naznačila, kam má nasměrovat svoji pozornost. Hned jak uviděl Nessie v jejích vílích šatičkách, došlo mu to.

„Jo tak. To představení,“ vydechl. Jak mohl zapomenout?

„Budeš tam, viď, tati?“ ujišťovala se ihned.

„No, jasně že tam budu,“ slíbil a předklonil se, aby jí dal pusu na čelo. Nessie uspokojená odpovědí hopkala zpátky do svého pokojíčku, aby si znova prohlédla své šatičky.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. S Edwardem jsme měli velmi komplikovaný vztah. Vlastně byl velmi jednoduchý, ale tím, co se stalo po Indii, se velmi zkomplikoval.

„Nic,“ lhal. Naštvaně jsem sklopila pohled a dala ruku v bok. Jen on mě dokázal vytočit do nepříčetnosti. Jen si neuvědomoval, co znamená vytočit do nepříčetnosti upíra. A bylo pravdou, že poslední dobou mě točil čím dál častěji.

„Vlastně…“ Zvedla jsem hlavu s nadějí, že mi poví, co ho trápí a proč není jako ty poslední měsíce. „Asi se ještě půjdu projít. Potřebuju na vzduch,“ řekl. Střihla jsem po něm pohledem a setkala se tak s jeho očima.

„Vzduch nebo chlast,“ prskla jsem rozčíleně. Díval se na mě a ani jeden jsme neuhnul pohledem. Byl to oční kontakt, který říkal víc, než tisíc slov. Pak sklopil zrak, vzal klíče a odešel. Zaklonila jsem hlavu a sebeuklidňujíc jsem si protřela obličej. Pak jsem se vrátila k Nessie, abych jí konečně pomohla z těch šatů, nebo hrozilo, že v nich bude spát.

„Bude tam, viď?“ zeptala se, když jsem ji konečně vysvlékla. Nemusela jsem se hloupě ptát kdo.

„Nenechal by si to ujít ani za nic,“ řekla jsem, i když jsem o svých slovech pochybovala. Ale říct jsem to mohla, protože jsem věděla, že on tam sedět bude. O to se už postarám…

…

„Není tu!“ zašeptala Nessie, když se zase dívala skrze oponu do hlediště a on nebyl na svém místě.

„Určitě přijde,“ chlácholila jsem ji.

„Ale vždyť to už za chvíli začíná!“ protestovala a už jsem viděla, jak fňukla. Mrkla jsem na hodiny, abych zjistila, že má pravdu. A on stále nikde.

„Pojď,“ vzala jsem ji za ruku a vedla zpátky do zákulisí. Tam jsem ji postavila ke zdi a klekla si k ní. Byla nádherná. Měla růžové stíny a obličej posypaný třpytkami. Vlasy měla sepnuté velkou mašlí, a přirozeně se jí vlnily až do pasu. A ten můj kostým vážně neměl chybu.

„Teď tady počkáš, než to začne, a znovu si předříkáš svůj text, ano? Já se za chvilinku vrátím,“ řekla jsem a Nessie horlivě přikyvovala.

„Dobře,“ odkývala jsem si a očima už hledala, kudy se odsud nepozorovaně vypařím. Nakonec jsem to vzala přes střechu budovy a pak i ostatních budov. Měla jsem jediné štěstí, že už byla skoro tma. Jed se ve mně vařil a přesně jsem věděla, kam mám jít. To mě možná popohánělo k ještě většímu výkonu v běhu.

Seskočila jsem ze střechy té putiky a naštvaně rozrazila její dveře. Všichni vevnitř utichli a nasměrovali své oči na mě. Až na něj. On věděl, že jsem to já. A možná mu to bylo i jedno. Jako bílá pomsta jsem se blížila k baru, kde seděl. Věděla jsem a neustále si opakovala, že se musím mírnit, nebo bych ho na místě zabila.

„Víš, co je dnes za den?“ procedila jsem skrz zuby. Na protest do sebe kopnul zbytek panáku. Rukou naznačil barmanovi, že chce dalšího. Zavrčela jsem na něj, což mělo za následek, že se zpoza baru klidil tak rychle, jak jen mohl. Vlastně, tak nějak všichni v baru se klidili z cesty. Asi jsem pouštěla víc hrůzy, než bylo zdrávo.

„Je mi to jedno,“ řekl a podíval se na svou prázdnou skleničku.

„Takže tobě je to jedno,“ zopakovala jsem jeho slova. No, na další jsem se nezmohla.

Bafla jsem ho za ruku a přehodila si ho přes rameno. Vzpíral se a nadával, no, proti mojí síle to bylo nic. Vyšla jsem ven a tam jedním odrazem vyskočila na střechu té hospody. Pak jsem nabrala takovou rychlost, ze které by se měl přinejmenším pozvracet. Běžela jsem s větrem o závod a zastavila se až na střeše školy.

Tam jsem ho ze sebe shodila a počkala, až nabere dech.

„Co to…? Jak to…?“ koktal jako smyslů zbavený.

„Dovol, abych se ti představila. Jmenuji se Isabella Volturiová a jsem upír. Nejhorší predátor na světě a taky mýtická bytost. A proto by sis měl rozmyslet, jestli mě opravdu chceš takhle srát, protože ti garantuji, že příště to dopadne špatně,“ řekla jsem hlasem plným zloby a autority. Zhluboka dýchal a zaostřoval na mě.

„Věděl jsem, že to není normální, ale… Jak je to –“

„Možné?“ doplnila jsem jeho otázku. „Ve skutečnosti celkem jednoduché. Zvolíš si věčnost místo obyčejného lidského života a nastavíš hrdlo upírovi, který ti vdechne nesmrtelnost,“ zhodnotila jsem vlastně svou vlastní proměnu v tohle monstrum. Dokonalé monstrum. Nevěřícně si mě měřil a zběsile mrkal.

„Takže je to pravda. Všechny ty historky a báchorky. A ty pohádky, co vyprávíš Nessie…“ Nic jsem na to neříkala. Nechala jsem mu minutku, aby si utřídil myšlenky, než jsem se po něm ohnala a za nohu ho vytáhlá do vzduchu.

Houpal se ve vzduchu, když jsem ho držela hlavou dolů ze střechy školy. V tom okamžiku byl paralyzovaný strachem a možná i překvapením, že se nezmohl na jediný pohyb. Dokonce se ani nebránil.

„Měla jsem pro tebe pochopení, Edwarde. Bůh ví, že měla, přestože to není zrovna moje silná stránka. Ale ty jsi mě zklamal,“ řekla jsem a dál ho držela tak, abych mu viděla do obličeje, no, zároveň aby on viděl na chodník před školou.

„Ale dnes je den, který je pro Nessie hodně důležitý. Dost se na něm nadřela a jediné, co si přeje, je, aby tam byl s ní její otec. Takže ti to řeknu takhle. Teď tě pustím a ty půjdeš tam dolů a budeš tleskat jejich představení, tak jako každý normální rodič. Potom půjdeme domů a ty uložíš svoji dceru do postele, protože je to věčnost, cos to udělal naposledy. Hned potom se už konečně přestaneš litovat a začneš žít normální život. Nebo...“ Na chvíli jsem se odmlčela. Nikdy jsem nevěřila, že mu tohle jednou budu muset říct. „Nebo to budu muset udělat po svém,“ řekla jsem a jedním pohybem ho pustila na zem.

Než stačil dopadnout a rozplácnout se jako malina, seskočila jsem dolů a nastavila ruce, abych ho chytila. S hrůzou v očích se na mě podíval. Když jsem ho postavila na nohy, celé se mu děsem třásly. Udělal krok, po kterém zavrávoral tak, že jsem ho rukou raději podepřela. Pak jsme společně vstoupili do školy a školního sálu.

Po očku jsem Edwarda neustále sledovala. Byl zelený, což měl nejspíš za následek náš malý rychlý výlet. Ale zato vypadal, že mu začínala i přes alkoholové opojení docházet realita. Společně jsme se usadili do hlediště, které bylo už setmělé kvůli tomu, že jsme přišli pozdě. Mrkla jsem na hodinky a byla si jistá, že za těch deset minut jsme o nic nepřišli.

Představení to bylo opravdu povedené. Všichni poctivě tleskali a v momentě, kdy se na jevišti objevila Nessie, Edwardovi se zaleskly oči. Nejen on byl v ten okamžik dojatý. Když zvládla svůj výstup, přísahala bych, že na jeho konci nás vyhledala a ještě zářivěji se usmála. Když jsem viděla Edwardův výraz, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Ať už prozrazení našeho tajemství znamenalo cokoliv. Udělala jsem dobře a udělala bych to znovu. Protože tenhle moment Edward ve skutečnosti zmeškat nechtěl. Nesměl…

„Nemůžu uvěřit, že…“ zašeptal a podíval se dolů. Sledovala jsem ho, zatímco ostatní tleskali ke konci představení. „Že jsi… mrtvá,“ dodal nakonec. Pak zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Neměla jsem mu na to co říct. Nemohla jsem ho začít chlácholit, ani jsem nechtěla. Takhle to bylo, tohle jsem si zvolila.

„Upír,“ vydechl. Tohle byl rozhovor jen mezi námi. Nikoho okolo nezajímalo, jak vážný problém jsme tam právě řešili. Odtrhla jsem od něj zrak a podívala se jinam. Nechtěla jsem snášet jeho vystrašený, zrazený a snad i naštvaný pohled.

„Jak jsi… Co sis myslela? Že mi řekneš takovou neuvěřitelnou věc a já to prostě vezmu? Vždyť… ale to přece…“ drmolil. Možná i rozhořčeně. Byl zmatený a dalo se to chápat. Já jsem to chápala.

„Tys přišel!“ ozvala se Nessie od pódia a už se hnala ke svému otci. Ten se postavil a čekal na ni s otevřenou náručí. Po chvilkovém objímání a vyprávění všech detailů jsme mohli vyrazit domů. V autě panovala hustá atmosféra, kterou Nessie ani nepostřehla. Ze všech těch zážitků byla tolik vyčerpaná, že téměř okamžitě usnula.

„Jak sis myslela, že tohle vezmu?!“ opět s tím začal.

„Jako dospělý?“ odpověděla jsem otázkou.

„Myslíš, že můžeš jen tak někomu říct takovouhle věc?! Je ti jasný, žes mi tím nabourala celý život a to, čemu jsem doposud věřil?“ začal s obviňováním.

„Tys měl svůj svět nabouraný už dávno,“ sykla jsem. Tyhle debaty jsem nesnášela. A taky jsem dost dobře věděla, že on takhle nevyváděl kvůli faktu, že jsem upír. No, možná trochu… Ale proto, že mu to uniklo. Proto, že na to nepřišel sám.

„No, to je výborný!“ přehrával své zděšení. „Tak ty mi po takové době sdělíš, že jsi bytost, která nemá ani existovat, a já to teď mám brát jako dospělý, protože mám život v prdeli?!“ zaječel, až se sám podíval, jestli tím Nessie nevzbudil.

„Ty nemáš život v prdeli, ty se jen tak tváříš,“ odsekla jsem a podívala se z okýnka.

„Ty se mi snad zdáš!“ hystericky se pousmál.

„Nezdám, Edwarde. Žiješ ve světě, o kterým nevíš zhola nic. Ale uklidnit tě může fakt, že nejsi sám. Každopádně, teď to víš a je jen na tobě, jak se s tím srovnáš. Alespoň máš šanci přežít o něco dýl, než měla nebohá Nessie, když se málem stala obětí jednoho z nás,“ řekla jsem a vytáhla tak své eso. Prudce dupl na brzdy a vyletěl z auta o sto šest. Otevřel dveře a tím mi naznačil, abych vylezla.

„Cos to řekla?“ zaječel.

„Tu noc, co jsem Nessie potkala na ulici, tak tu noc mohla zemřít rukou upíra, co ji chtěl jako zákusek.“ Proč bych se inženýrovala. Takhle to přece bylo. Byl to chlap, měl by dokázat unést pravdu.

„Já… Cože?! Já ho zabiju!“ prskal a chodil dokolečka. „Víš, kdo to byl?!“

„Uklidni se, Edwarde. Je to vyřízené. A navíc, upíra zabít nedokážeš.“

„Jak to? A co ty kolíky a tak?“

„Blbost, kterou si lidé vymysleli, aby měli pocit, že jsou v bezpečí. Ve skutečnosti totiž v bezpečí nejste a nikdy jste nebyli.“

„Já… A jak to, že s tebou… S tebou jsme?“ zeptal se nedůvěřivě. Instinktivně o krok ustoupil.

„Myslíš, že bys ještě žil, kdybys mi nemohl věřit? Dala jsem ti někdy záminku k tomu, aby ses mě bál? Zatím jsem byla vždy jen tvým svědomím…“ zdůraznila jsem.

„Dneska…“ vydechl a podíval se mi do očí.

„Protože ses dotkl toho, co je mi na světě ze všeho nejdražší,“ osvětlila jsem mu.

„Já vím,“ přitakal a svěsil ramena. Stoupl si zády ke mně a chvilku všechno vstřebával. Pak se ke mně otočil čelem a zadíval se mi hluboko do očí.

„My spolu nikdy nebudeme, viď?“ pronesl věc, kterou jsem v tu chvíli čekala ze všeho nejmíň.

„Ne, Edwarde, nebudeme,“ řekla jsem a dál se dívala do jeho očí, které mi i přesto všechno byly vším.

Tak, další kapitola za námi. Bylo mi sice Edwarda líto, ale musel si tím projít. :-/ Každopádně, v té další nás čeka teprve sranda. Edward Bellu dost zaskočí, když řekne nahlas svou myšlenku. A pak nás už čeká volterrský hrad a jeden velmi nepříjemný rozhovor s vládcem. :-)

Děkuji za vaše kometáře, moc mě těší!

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 28. kapitola: