Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 19. kapitola

24.04.2013 (17:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2261×

Hodila jsem ho na gauč, načež zase začal naříkat. Chytal se bolestivě za záda a marně se snažil podívat se na ně. Protočila jsem nad jeho snahou oči. Byl tak ubohý, opilý a smradlavý. Dělalo se mi z něj zle. Opovrhovala jsem jím jako snad ještě nikým, a to jsem ho znala sotva patnáct minut.

„Pst!“ sykla jsem a prstem na něj ukázala, aby pochopil, že to myslím vážně. Doufala jsem, že nestačil vzbudit Nessie. Rozhodně jsem si nepřála, aby viděla svého otce v takovémhle stavu. I když mi něco říkalo, že to rozhodně není poprvé, co se takhle zřídil. Zavrčela jsem pod tíhou té myšlenky. Vzteky bych ho roztrhala, a tak jsem radši přešla k Nessiinu pokoji, abych se ujistila, že nebyla po dobu mé nepřítomnosti vzhůru.

Spala jako andílek a já si při pohledu na ni uvědomila, že když ji vidím, veškeré negativní pocity mě opouští. Usmála jsem se nad jejími našpulenými rtíky a sladkým oddechováním. Tak strašně jsem si přála ochraňovat tohle boží stvoření. A moje podvědomí mi říkalo, že tak učiním, ať tím poruším jakékoliv zákony…

Potichu jsem zavřela dveře a vrátila se k tomu trapiči dětí. Seděl na sedačce, ale neopíral se. Hlavu měl svěšenou a opíral se lokty o kolena. Postavila jsem se na bok k němu a on vzhlédl. Tentokrát byl jeho pohled krotký, zato plný otázek. Poprvé jsem si všimla, že jeho oči mají stejný odstín zelené, jako má jeho dcera. Ale já teď neměla náladu na povídání. On byl silně pod vlivem alkoholu a já silně nasraná. To nebyla dobrá kombinace. Proto, když otevřel pusu, že se nejspíš zeptá, kdo jsem a co tu chci, zatlačila jsem jeho hlavu do sedačky a donutila ho tak si na ni lehnout.

„Spát!“ rozkázala jsem tlumeným hlasem. Mrkal a zmateně se na mě díval. Sáhla jsem na opěradlo a vzala z něho složenou deku. Mrskla jsem ji po něm a čekala, až ji přes sebe přehodí. Jeho motorika nebyla nic moc, a tak jsem nervózně klepala nohou o podlahu a čekala, než se konečně přikryje.

„Nech toho! Bolí mě hlava!“ štěkl po mně a přetočil se na bok.

„Aby tě za chvíli nebolela i prdel!“ zavrčela jsem na něj, načež vykulil oči a na protest si složil jednu ruku pod hlavu. Po chvíli zavřel oči a konečně se odebral do hlubokého, opileckého komatu.

Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno. Bylo mi jasné, že z tohohle se za dvě hodiny nevyspí. Podívala jsem se na zavřené dveře jejího pokoje a byla rozhodnutá, že to ráno zařídím sama. Teď ale bylo na čase vrátit se zpět a dokončit hru.

…

„Promiň, promiň,“ volala jsem už z dálky na Santiho, který stál v předsálí hradu.

„Kdes byla?!“ ptal se naštvaně. Hodně naštvaně. Vběhla jsem za ním a zastavila se až v jeho objetí na délku předloktí.

„Musela jsem něco… Prostě, v noci se stal jeden takový incident a já to musela vyřídit. Kde jsou ostatní?“ ptala jsem se a rozhlížela se okolo sebe.

„Ještě se nevrátili. Ale nejspíš tu budou každou chvíli,“ řekl rozladěně.

„Projeli jsme to na plné čáře, co?“ spytovala jsem svědomí. Bylo mi líto, že jsem ho v tom nechala.

„Vysvětlíš mi, co se stalo?“

„Potom,“ slíbila jsem a usmála se na něj. Bohužel mi úsměv nevrátil. Byl naštvaný. Budu si ho muset potom nějak udobřit, přemýšlela jsem v duchu.

Dnešní hru, jak se ukázalo později, vyhrál Alec s Renatou. Měla jsem za něj velikou radost. Hlavně, že nevyhrála Jane s Felixem. Toho jsem po oku sledovala a čekala, kdy začne žalovat. K mému překvapení se nic takového zatím nestalo. Hned po našem propuštění jsem se beze slova odebrala do svého pokoje. Nechtěla jsem nikoho potkat a s nikým mluvit.

Rychle jsem vlítla do sprchy a pak se začala oblékat do čistého a nového oblečení. Nebyla jsem si jistá, co bych si měla vzít na sebe. Povezu Nessie do školy. Co se nosí do školy? Stála jsem před otevřenou šatnou a nevěděla, jakým směrem se vydat. Zaklepání na dveře mě na moment vyrušilo z mého přemítání o dnešní módě.

„Já vím kdy přijít,“ uchechtl se Alec, hned jak mě uviděl jen ve spodním prádle.

„Co je?“ ptala jsem se, ale víc mě zajímalo, co si vzít na sebe. Nakonec jsem se přece jen rozhodla pro černé úzké džíny, bílé tričko s krátkým rukávem a koženou bundu.

„Nechceš si promluvit?“ pronesl Alec a rozvalil se na mé posteli. Přešla jsem k botníku a vzala z něj černé lodičky na vysokém podpatku.

„Nechci,“ řekla jsem jednoduše a obula se. Přešla jsem k zrcadlu a začala se trochu upravovat.

„Byla jsi s tou holkou, viď?“ Otočila jsem se na něj a on si mě zkoumavě prohlížel. Přistihnutá při činu jsem se stydlivě usmála.

„Víš, co se stane, až se to dozví Aro?“ zeptal se mě a já na něj skrz zrcadlo přikývla.

„A on se to dozví…“ garantoval mi. Sklopila jsem zrak a na chvilku zapřemýšlela. Bylo mi jasný, že jsem si zavařila na pěkný průser.

„Ano?“ vyzvala jsem dotyčného, který v ten moment zaklepal na dveře.

„Proč, když kdykoliv vstoupím do tvého pokoje, je tu nějaký chlap? V tomhle případě půlchlap?“ zeptal se provokativně Demetri a sjel nás oba pohledem s pobaveným úsměvem.

„Ha ha,“ odkašlal si na oko Alec.

„Nejspíš proto, že jsem neodolatelná,“ usmála jsem se a přešla ke stolku, ze kterého jsem si vzala své sluneční brýle.

„Chci s ní mluvit. Můžeš…?“ naznačil Alecovi směr - dveřmi ven. Otočila jsem se a dál si jich nevšímala. Stejně jsem neměla v plánu ani jednomu něco říkat. Ticho, které se znenadání usadilo za mými zády, mě znepokojilo. Otočila jsem svou celou pozornost na ty dva a ihned mi to došlo. Alec Demetriho odstavil… Ležel na mé posteli, ruce jemně natočené na Demetriho a na tváři ten jeho vítězný úsměv. Smál se mu do jeho bezradné tváře, která se momentálně nacházela někde mimo realitu a užíval si jeho bezhmotného stavu. Nakonec vstal z mé postele a přešel ke mně.

„Dopovíme si to večer?“ Přikývla jsem. Mlasknul směrem ke mně a tím mi poslal vzdušnou pusu. Oplatila jsem mu to a taky mu jednu poslala. Přestal působit na Demetriho a odcházel z mého pokoje.

„Ty jeden malej...!“ nedopověděl Demetri a už Aleca naháněl. Okamžitě mu totiž došlo, co se tu právě stalo. Využila jsem toho, že oba zmizeli a nepozorovaně jsem se přemístila do garáže. Byl nejvyšší čas jet.

„Kampak?“ zeptal se mně Demetri a chytil mě za ruku, aby mě zastavil. Protočila jsem oči a vymanila se z jeho sevření.

„Musím jít. Nemám čas…“

„Půjde tu o tvou existenci. Na to by sis měla najít čas,“ umravňoval mě a já si otráveně povzdechla.

„Moji existenci. Správně. Do toho ti teda nic není,“ řekla jsem otráveně a podívala se nervózně na hodinky.

„Musím jít,“ šeptla jsem a rozešla se ke svému autu.

„Za to žádné lidské dítě nestojí,“ zavolal za mnou. Zastavila jsem se uprostřed otevírání dveří a podívala se na něj. Zadívala jsem se do jeho očí a pochopila, že nemá cenu mu něco vysvětlovat. Protože tohle nikdy nepochopí. Nasadila jsem si brýle a nasedla do auta.

Bylo přesně čtvrt na osm, když jsem zaparkovala před jejich domem. Vystoupila jsem a opřela se o auto. Slyšela jsem drobné nožičky, jak běhají po pokoji tam a zase zpátky. Byla jsem ráda, že jsem to nezmeškala. Podle jednotlivých zvuků jsem mapovala její pohyb po bytě. Nakonec jsem opět uslyšela její hlas.

„Tati?“ oslovila toho ožralu, co se nejspíš rozvaloval na gauči.

„Tati, pojď, vstávej, musíme do školy,“ prosila ho. Odhadovala jsem, že ho zatahala za triko.

Otevřela jsem dveře a zatroubila. Vsadila jsem na její dětskou zvědavost a ona mě nezklamala. Přeběhla do svého pokoje a nakoukla z okna, které měla přímo na hlavní ulici. Zamávala jsem na ni a ona mezitím otevřela okno.

„Tak pojď, jedeme,“ zavolala jsem se na ni a rukou naznačila, aby šla za mnou dolů.

„Páni,“ řekla užasle, když uviděla, čím dneska pojede do školy. Usmála se a já cítila, jak mě prostupuje ten pocit, který jsem do včerejšího večere neznala a dnes mi už tolik chyběl.

Sebrala tašku a přeběhla do obýváku, kde podle mlasknutí dala pusu tomu trapičovi. Zakřenila jsem se nad představou jeho, jak vyspává opici. Dveře se otevřely a z nich vyběhla Nessie s úsměvem na tváři. Ale neběžela k autu, jak jsem si myslela. Suveréně ho oběhla a zamířila ke mně. Zabouchla jsem rychle dveře a čekala, než se objeví v mém sevření.

„Bello,“ vydechla a já ji nadzvedla. Měla jsem radost, že ona měla radost z toho, že jsem tu.

„Myslela jsem, že jsi pryč,“ fňukla a já ji pohladila po vláskách.

„Budu tu, dokud mě tu budeš chtít,“ slíbila jsem a dala jí letmou pusu na tvář.

„Teď pojď, musíme do školy,“ řekla jsem a postavila ji na zem. Přeběhla k zadním dveřím a nastoupila.

„Nejdřív ale musíme pro Camilu,“ řekla a postavila tašku vedle sebe.

„A kdo je Camila?“ chtěla jsem vědět.

„No přece moje nejlepší kamarádka,“ protočila očima a plácla se do čela. No jistě, jak to, že to nevím…

„Připoutej se,“ nařídila jsem a zkontrolovala, jestli tak opravdu učinila. A pak jsme mohly vyrazit.

O pár bloků dál jsme na rohu vyzvedly Camilu. Byla to milá holčina s blonďatými vlásky zastřiženými do slušivého mikáda. Jak se ukázalo hned po chvilce, ty dvě byly nerozlučné. Několikrát jsem je musela usměrňovat, aby tolik nehulákaly. Pořád se něčemu hihňaly, až mě nakazily. Celou cestu jsem se totiž usmívala.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti jako ostatní rodiče a otevřela holkám dveře. Pomohla jsem jim navléct tašky na záda a došla s nimi až ke škole. Tam na ně čekala třídní učitelka.

Tuhle školu jsem znala, byla vynikající, což mě potěšilo. Aspoň něco pro tu holku udělal. Když už nic, tak jí dá alespoň pořádné vzdělání. Na to taky pro jistotu dohlédnu…

„Ahoj Nessie, ahoj Camilo,“ zdravila děvčata mile mladá paní se světle hnědými vlasy. Usmívala se od ucha k uchu, až mi to přišlo nepřirozené.

„Dobrý den, paní učitelko,“ pozdravily holky slušně. Nessie stála předem mnou, a tak jsem ji přidržovala za ramena. Kroutila se a rukama narážela do mých nohou.

 „Dobrý den, já jsem Polly Charmelsová, Nessiina třídní učitelka,“ představila se a podala mi ruku. Pokusila jsem se o podobně křečovitý úsměv, jakým mě ona zkoušela obalamutit. Něco se mi na ní nezdálo…

„To je moje Bella,“ předběhla mě Nessie a já se usmála. Sama jsem honem nevěděla, jak bych se měla představit. 

„Isabella Masenová,“ upřesnila jsem a záměrně změnila své příjmení. To skutečné jsem použít nemohla. A tohle bylo víc než žádoucí vzhledem k zákonům a pravidlům školy. Překvapeně se na mě dívala, až zapomněla zavřít ústa. Nejspíš si myslela, že jsem nová paní Masenová. No, to určitě, odfrkla jsem si v duchu a zakřenila se nad tou představou.

„Tak po škole, ano, zlatíčko,“ řekla jsem a pohladila ji, jak se na mě podívala a několikrát přikývla na souhlas. Pak i s Camilou odběhly.

„A kde je Edward?“ zeptala se, když malá zmizela, „tedy, pan Masen?“ opravila se rychle a já byla doma. Byla z něho celá pryč. Nebylo o tom pochyb vzhledem k tomu, že jen při zmínce jeho jména měla mokro v kalhotkách.

„Má pracovní povinnosti,“ lhala jsem, jako když tiskne a navrch přidala jeden hodně falešný úsměv.

„Aha,“ odfoukla si sklesle, aby dala na odiv, že chápe.

„A vy jste v jakém vztahu s malou Nessie?“ S Nessie nebo Edwardem? ptala jsem se jízlivě a měřila si ji přísným pohledem, který jí byl ukryt pod mými širokými, černými brýlemi.

„Jsem Edwardova sestřenice,“ vypálila jsem bez většího rozmýšlení. Příbuzenský vztah, ten nejde jen tak obejít. Edward… hezké jméno, mimochodem... Jedno z mých oblíbených. Jenže v minulém století. Teď jsem měla ráda třeba Toma nebo Davida.

„Ptám se, protože bych s vámi po škole Nessie neměla správně pustit. Asi by bylo lepší, kdybyste s panem Masenem přinesli plnou moc,“ dodala a já přikývla. Nepotěšilo mě to. Myslela jsem, že příbuzenský vztah by měl stačit. Na druhou stranu jsem měla v plánu postarat se o malou tak dlouho, dokud to bude potřebovat. A po včerejší zkušenosti s jejím neodolatelným otcem jsem se utvrdila v tom, že mě ta malá potřebuje.

„V pořádku. Domluvím se s ním a hned, jak si to bude moct zařídit v práci, přijdeme a on to podepíše,“ garantovala jsem jí a v duchu si říkala, že i kdybych měla použít fyzickou sílu, tak to prostě podepíše.

„Dobře,“ usmála se. „A mohla byste mu připomenout, že je příští týden schůzka rodičů ohledně toho výletu?“ Evidentně si myslela, že vím, o čem je řeč, jenže já informovaná nebyla.

„Jistě, připomenu mu to,“ řekla jsem a vtom zazvonilo.

„Musím za dětmi. Ráda jsem vás poznala, Isabello,“ řekla a podala mi ruku.

„Nápodobně,“ odvětila jsem chladně s hraným úsměvem. Aspoň jsme si neměly co vyčítat. Pak jsem se otočila a šla ke svému autu. Čekal mě teď daleko složitější úkol než nějaká schůzka... Promluvit si s Edwarda Masenem o včerejší noci a jeho výchově a pak ho donutit, aby podepsal tu plnou moc...

Jsem hrozná, já vím! Moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho. :-( Bohužel u mě došlo k dočasnému (já doufám, že dočasnému) vyhoření. :-( Ne, že bych nevěděla, co psát, nebo co se stane. Ale tak nějak mě to teď nebavilo psát, a proto jsem dávala přednost ve psaní všemu možnému jen ne slzám. Mrzí mě to, jednak kvůli Vám, ale hlavně proto, že tu povídku mám moc ráda. Pokusím se polepšit a tu dvacátou kapitolu dopsat co nejdřív. Co v ní bude? Bella pojede vyzvednout Vanessku ze školy a večer se setká s jejím otcem. Kde to bude a v jakém stavu, to nechám, abyste zkusili uhodnout sami. :-)

Moc Vám děkuju za trpělivost a budu ráda, když se tu objeví pár komentů. :-)

Váš mmoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 19. kapitola: