Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 18. kapitola

02.04.2013 (12:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2257×

Uzemněná jejím hlasem jsem zírala do jejích jasných očí a nebyla schopná ze sebe vypravit hlásku. Absolutně jsem nechápala, jak mě může takhle dostat obyčejné lidské dítě. Jenže tohle stvoření bylo kouzelné. Udivovala mě úplně vším. Byla jsem lapená v její moci, o které ona neměla evidentně ani ponětí. Jak by mohla, vždyť byla ještě tak malinká.

Neustále jsem se snažila mít na paměti, že je to jen malé dítě, které musí být k smrti vyděšené tím, co si právě prožilo. Ale ona ne. Mrkala na mě a odhodlaně čekala na mou odpověď. Měla by se mě bát, plakat, křičet, chtít utéct. Ale ona stála, ruce položené na mých ramenou a bedlivě čekala, co bude dál.

„Bella,“ představila jsem se a zastrčila jí vlásky za uši. Radostně se usmála a pak mě znovu objala. Chvilku jsem ji nechala a užívala si její obětí. Neskutečně krásně voněla. Ne jako večeře. Jako něco, co jsem kdysi dávno znala, ale už to víc nebylo mou součástí. Neuniklo mi, že její krev nebyla tak čistá, jak bych čekala, ale já nebyla připravená to teď zkoumat.

„Podívej se na mě,“ vyzvala jsem ji a opatrně ji od sebe odtáhla. Když jsem se střetla s jejím zvědavým pohledem, usmála jsem se.

„Už se nemusíš ničeho bát,“ ujistila jsem ji a držela ji u toho za ruce, abych se ujistila, že mě dobře poslouchá.

„Já vím,“ špitla a usmála se. Bílé perličky na mě vykoukly z jejích krásně vykrojených rtů. Byla jako malý andílek. Můj malý andílek.

„Doprovodím tě domů. Víš, kde bydlíš?“ zeptala jsem se a Nessie přikývla. Prstem ukázala směr a já se postavila.

„Dobře,“ řekla jsem a pomalu se rozešla ulicí dolů. Zarazila jsem se, když se v mé dlani objevila její teplá ručka. Usmála jsem se a pevně její ruku sevřela.

„Povíš mi, co jsi dělala sama tahle pozdě v noci venku?“ Byla jsem opravdu zvědavá na její vysvětlení. Nedokázala jsem si představit, co se mohlo stát tak vážného, aby nechali rodiče jít takhle malou holku samotnou ven. A ještě uprostřed hluboké noci.

„Ummm,“ přemýšlela, jestli mi to má říct. Nechtělo se jí. Koutkem oka jsem na ni mrkla, dívala se pod nohy a poskakovala z jedné kostky na druhou.

„Kam teď?“ ptala jsem se, když jsme došly na rozcestí, kde se křižovaly další tři ulice. Prstem ukázala doprava. Zabočily jsme a já na ni opět pohlédla. Podívala se na mě a vyšla s pravdou ven.

„Hledala jsem tatínka.“

„Sama a takhle pozdě?“ vyjekla jsem. Přikývla a podívala se dolů.

„A kde máš maminku? Doma?“ zajímalo mě.

„Umřela,“ řekla prostě. Zastavila jsem se a znovu si k ní klekla. Natočila jsem si ji proti sobě a dívala se jí u toho do tváře.

„To mě moc mrzí,“ řekla jsem a přitáhla si ji blíž k sobě. Vzala do ruky jeden pramínek mých vlasů a prohlížela si ho.

„A tatínek je kde?“

„Nevím,“ pokrčila ramínky a promnula pramen mých vlasů ve svých prstech. Postavila jsem se, vzala ji za ruku a pokračovala v cestě k ní domů.

„Opravdu tady?“ ptala jsem se překvapeně, když jsme stály před vchodem do jednoho z řadových domů, ve kterých se nacházely jednotlivé byty.

„Jo,“ přitakala a rozeběhla se ke dveřím, vzala za ně a čekala, než ji dojdu. Nechtěla jsem ji strašit ještě víc, tak jsem k ní došla lidským tempem.

„Tak šup,“ postrčila jsem ji dovnitř a podržela jí dveře. Cupitala po schodech do druhého patra. Vyběhla jsem za ní a zastavila se před dveřmi číslo sedm.

Než jsem se stačila zeptat, jestli má klíč, nebo zazvonit, doběhla Nessie na druhý konec chodby, kde byl stojan na hasicí přístroj. Těžce ho nadzvedla a jednou nožičkou vykopla klíč, který se pod ním skrýval. Překvapením jsem otevřela pusu a zírala na ni. Sebrala klíč a rozeběhla se ke mně. Odemkla a otevřela dveře.

„Nessie, víš, že cizím lidem nesmíš otevírat ani je zvát domů?“ ptala jsem se káravě a měřila si ji pohledem.

„Ty nejsi cizí, ty jsi Bella,“ řekla a sundala si boty.

„Dobře, ale kdyby tady byl někdo cizí, tak bys ho nepustila, viď?“ trvala jsem na odpovědi, že nikoho cizího by nepustila. Potřebovala jsem to slyšet.

„Nepustila,“ odsouhlasila a mně spadl kámen ze srdce. Vešla jsem dovnitř a zavřela dveře.

Prošla jsem do obývacího pokoje a rozhlédla se kolem. Nemohla jsem říct, že by tu byl nepořádek. Z lidského hlediska, samozřejmě. Neurovnaný gauč, kroužky od hrníčku na konferenčním stolku, roztažené noviny, neuspořádané knížky v knihovně, uschlé květiny, které neviděly vodu už hodně dlouho. Nábytek nebyl nejnovější, ale nevypadal špatně. Na zdech byly pověšené zarámované fotky Nessie, ale nikoho jiného. Kdybych necítila vůni jejího otce všude okolo sebe, řekla bych, že tu bydlí sama. Zhluboka jsem nasála tu vůni a nechala ji, aby prostoupila mé tělo.

„Pojď, Bello, ukážu ti svůj pokoj,“ vyrušila mě malá a tahala mě za ruku. Rozešla jsem se za ní a vstoupila do jejího království. Pokoj měla vymalovaný světle fialovou barvou. Nábytek byl v bílé barvě. Vedle okna stála dřevěná postel, na které byly fialové polštářky. Na druhé straně byly poličky, na kterých měla vystavené nejrůznější panenky.

„Máš moc hezký pokoj, Nessie,“ pochválila jsem jí ho.

„Podívej, dostala jsem tašku do školy.“ Doběhla k psacímu stolu a vyzdvihovala školní aktovku s jednorožcem.

„Krásná,“ přitakala jsem a přešla k ní, sedla si na postel a čekala, až si ji pěkně urovná.

„Do které třídy chodíš?“ zeptala jsem se, když jsem na nástěnce zahlédla školní rozvrh.

„No přece do první,“ utrousila a zakroutila hlavou, jakoby to mělo být jasné jako facka.

„Tak to už jsi velká holka,“ řekla jsem a ona se usmála. Přisedla si ke mně na postel a já doufala, že když je ve svém prostředí, tak že se třeba víc rozpovídá. Chtěla jsem vědět, co si myslí o tom, co se stalo.

„Pověz mi, proč jsi hledala tatínka a jak to, že jsi tu byla sama?“

„Tatínek chodí často v noci pryč,“ řekla a zadívala se z okna, „ale já se tu sama nebojím,“ přesvědčovala mě a zabodla do mě svá kukadla.

„Jasně že ne. Vždyť jsi velká holka,“ ujistila jsem ji, mezitímco jsem si v duchu připravovala slova, která se jejímu tatínkovi rozhodně líbit nebudou.

„Dneska jsem ho ještě neviděla,“ povzdechla si smutně, „a já nevím, jestli nezapomněl, že zítra s námi do školy jede Camila,“ vysvětlila.

„A proto běháš pozdě v noci po venku místo toho, abys spinkala v postýlce?“ pozvedla jsem jedno obočí, ale odpověď jsem znala. Zahanbeně přikývla a zadívala se na své ruce položené v klíně.

„Dobře, tak teď do postýlky a spát. Já to zařídím,“ řekla jsem a odhrnula deku. Až teď jsem si všimla, že byla Nessie celou dobu v pyžamu. Zalezla si pod deku a já ji přikryla až ke krku.

Uvelebovala se a já si k ní přisedla na kraj postele. Když si lehla tak, jak potřebovala, pohladila jsem ji a odhrnula vlásky z obličeje. Mačkala plyšového zajíčka a pomalu zavírala víčka.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem teď už tichým pokojem a lehce ji políbila na čelo.

„Budeš tady se mnou?“ chtěla vědět a ospale si zívla.

„Už nikam nepůjdu,“ řekla jsem tiše a naposledy ji pohladila. Spokojeně se usmála a potom už klidně usnula.

Mohla bych její spánek sledovat hodiny a hodiny. Byla tak sladká, tak nevinná a bezbranná. Nechápala jsem člověka, který tohle stvoření nechá samotné. Měl by ho opatrovat jako oko v hlavě.

Byly tři hodiny ráno a její otec nikde. Netrpělivě jsem ho vyhlížela z okna jejího pokoje a přála si, aby přišel. Tak nějak se mi absolutně nezamlouvala představa, že tu malou ráno zklame. Evidentně na něj čekala. Myšlenka, že jí něco slíbil a nedodrží to, mi vlévala do těla ještě větší zlost. Rodiče by měli dodržovat sliby…

Nessie spokojeně odfukovala a já si prohlížela věci na jejím stole. Propisky, tužky, bloky, sešity. Jeden jsem vzala do ruky. Na první pohled mě upoutalo ozdobně napsané její jméno - Wanessa Masenová. Absolutně to k ní sedělo. Přešla jsem nad ni a naposledy ji zkontrolovala. Znovu jsem ji přikryla, protože se už potřetí odkopala. Nejspíš neměla tak klidné sny, jak se mi nejprve zdálo. Jak by taky mohla, potom, co si dneska prožila.

Měla jsem plné zuby čekání na nezodpovědného otce mého andílka. A přestože jsem slíbila, že nikam nepůjdu, musela jsem svůj slib porušit. Zklamání, které tu malou ráno čekalo, byl motor, který mě donutil vyskočit z okna a s těžkým srdcem opustit její pokoj.

Nevěděla jsem, kde začít. Mohl být kdekoliv. Ale vzhledem k místu, kde jsem našla malou Nessie, jsem nemusela dvakrát přemýšlet, kam měla původně namířeno. Stáhlo se mi mé mrtvé srdce při představě toho malého dítě v zakouřeném baru plném podivných individuí, jak hledá svého otce.

Vešla jsem do třetího baru, který byl na cestě od jejich bytu k místu, kde jsem ji našla. Rozhlédla jsem se kolem a byla si jistá, že tady nenajdu nikoho zajímavého. V tuhle noční hodinu a ještě k tomu na začátku pracovního týdne se v takovýchhle místech nikdo normální nenacházel. Pouze budižkničemové, nemakačenka, ztroskotanci, alkoholici a pochybné existence. Hned jak jsem zakotvila pohledem u barového pultu, musela jsem k mému výčtu přidat ještě jednu kategorii. Pan Masen.

I přes silnou zástěru Tequily a Whiskey jsem dokázala rozpoznat chuť a vůni jeho krve. Byla tolik podobná té její. Blížila jsem se k němu a hodně se krotila, abych po něm okamžitě neskočila. Měla jsem chuť vyrvat mu duši z těla. Ještě nikdy se mi nestalo, abych neviděla něčí tvář a tolik toho dotyčného nesnášela…

Postavila jsem se na kraj barového pultu a upřeně se na něj dívala. Byl tam sám. Jen on a jeho sklenička Tequily. Po chvíli ignorování mé osoby konečně zvedl hlavu a malátně se na mě povídal. Ihned mi bylo jasné, po kom Nessie zdědila to prokletí krásné tváře. I když ta jeho kontrastovala se zuboženým výrazem způsobeným sebelitováním a opojením z alkoholu. Mžoural na mě skrz zastřené oči a já tak těžko mohla rozpoznat, o čem přemýšlí. Nakonec mi to bylo vlastně i jedno.

„Pan Masen?“ zeptala jsem se tak, aby mě dobře slyšel. Ve výsledku jsem nečekala odpověď, bylo mi jasné, že je to on. Ale přesto mi přišlo správné se ho zeptat. Odvrátil ode mě zrak a zadíval se na zbytek obsahu v jeho skleničce.

„Kdo se ptá?“ vysoukal ze sebe s velkou námahou. Pak zvedl skleničku a vyklopil do sebe zbytek toho hnusu.

Podívala jsem se dolů a snažila se o sebezklidnění. Prsty levé ruky vyklepávaly o bar rytmy mého rozčílení. Pokoušela jsem se myslet na něco hezkého, ale jediné, co se v mé mysli odehrávalo, bylo to, jak Felix držel malou Nessie v rukách. Jak bloumala po ulici uprostřed noci, aby ho našla. Jak samu sebe přesvědčovala, že se v tom bytě v noci nebojí. Ne, nemohla jsem se uklidnit…

Vymrštila jsem levou ruku a tvrdě, možná až přespříliš tvrdě, narazila do jeho hrudi a čapla ho za límec, který jsem zmáčkla ve své dlani. Mou ranou jsem ho shodila z barové židle a k mému překvapení postavila na nohy. Netušila jsem, že v tomhle stavu ještě dokáže stát.

„Co to...?!“ vyštěkl, když si uvědomil, co se právě stalo. Podíval se mi do očí a teprve teď rozpoznal jejich barvu a pocítil na vlastní kůži jejich zlobu. Nedala jsem mu další prostor a rukou zatlačila do jeho hrudi. Tlačila jsem ho před sebou ven z baru. Neprotestoval, ani se necuklal. Měl co dělat, aby se při zpětné chůzi ven tím prostorem, při němž převracel stoly stojící nám v cestě, udržel na nohou. S rámusem jsme došli až ke dveřím, na které jsem ho narazila a tím je otevřela. Po silném posledním nárazu začal venku silně kašlat. Možná měl vyražený dech, to jsem nevěděla a bylo mi to úplně jedno. Předklonil se a chtěl popadnout dech. Vrávoral a snažil se neztratit rovnováhu. Když kašlání ustalo, narovnal se a podíval se na mě. Byl naštvaný a nejspíš mi chtěl říct několik pěkně ošklivých slov.

„Je na čase jít domů,“ předběhla jsem ho. Nechápavě se nadechl a dal ruce v bok.

„Já jsem ještě nedopil,“ oponoval mi, posilněný alkoholem. Za normálních okolností by totiž už zdrhal. Jenže alkohol momentálně hrál svou roli à la mistr světa. Anebo byl natolik apatický, že mu bylo jedno, jak silnou autoritou na něj působím.

Otočil se ke mně zády s tím, že se vrátí do baru. Než stačil udělat první krok směrem ode mě, chytila jsem ho za kapucu jeho mikiny a prudce trhla směrem k sobě. Udělal dva neohrabané kroky vzad, načež spadnul přímo na zadek. Válel se na zemi jako ten poslední smeták a já si nad ním znechuceně odfrkla. Měla jsem ho tak akorát dost.

Rozešla jsem se směrem k jejich bytu a jeho táhla nekompromisně za sebou. Protestoval, nadával a skuhral, jak jsem ho smýkala po dlažebních kostkách, které jsou na většině cest v téhle části města. S myšlenkou na jeho spálená a bolavá záda, naraženou kostrč a bolavý hrudník se ale můj spokojený úsměv přehlédnout nedal.

Tak jste poznaly pana Masena. Co mu říkáte? Já bych řekla, že si Bella pěkně zavařila. :-)

V příští kapitole se Bella, kromě jiného, vrátí do Volterry. A pro tentokrát bude mít štěstí, že se to zatím nikdo nedozvěděl. Poslechne rady svých nejbližších a zůstane doma? Nebo strach z toho, že otec malou Nessie opravdu zklame, bude silnější? A zklame ji vůbec? :-D

Děkuju za Vaše komentáře, ani nevíte, jak mě těší! :-)

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 18. kapitola: