Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 28 - Vlci

30.08.2010 (07:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3287×

28. Vlci

Když jsem se dostatečně probrala, abych věděla, že už opravdu nespím, první, na co jsem pomyslela, bylo to, že se mi nakonec opravdu všechno zdálo. Ale jen co jsem se trošku pohnula, lehce jsem se otřela o horkou kůži a uvědomila si, že mě jeho ruce objímají a moje hlava leží na jeho hrudi.

Zamrkala jsem a moje oči se ze rozlepily. Do pokoje svítilo sluníčko a mně se povytáhly koutky úst. Byla jsem šťastná.

Nejspíš poznal, že jsem se probrala, protože jsem ucítila jeho rty ve vlasech. „Dobré ráno, lásko,“ zašeptal. A já spokojeně zamručela, protože se mi to nanejvýš líbilo. Uslyšela jsem jeho tichý smích, nad mojí reakcí.

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem.

„Jak se ti spalo?“ hladil mě po zádech.

„Krásně, a co tobě?“

„Už dlouho jsem se takhle nevyspal.“

Ucítila jsem, jak se usmívá.

Opatrně jsem se nadzvedla, abych viděla jeho usměvavý obličej. Jemně jsem ho políbila na rty.

„Vždycky jsem si přál, abych od tebe dostal pusu, až se probudím.“ Zase se usmál.

„Já si přála, abys byl se mnou,“ zašeptala jsem.

Beze slova mě pohladil po tváři a usmíval se.

„Máma,“ vypadlo ze mě najednou.

„Odjela před půl hodinou,“ informoval mě, „věděla, že se zamykáš, takže tě nerušila.“ Zazubil se.

„Už jsem se bála, nevím, jak bych jí to vysvětlovala,“ pokrčila jsem rameny, „zvlášť po tom týdnu.“

„To bychom vyřešili,“ uklidnil mě.

„Dal by sis něco k snídani?“ zeptala jsem se.

„Pusu,“ zazubil se. A já mu jeho přání okamžitě splnila.

„A kromě toho?“

„Uvidíme,“ usmál se.

Když jsem se přemohla a vymanila se z jeho horké, něžné náruče, šla jsem se zchladit do sprchy. Převlékla jsem se a na chvíli se zastavila u otevřeného okna. Sluníčko si dneska dalo záležet. Pražilo do mokré země, na nebi nebyl ani jediný mráček. Počasí přesně odpovídalo mojí náladě. Bylo bezchybné, krásné, šťastné. A já se vznášela na vlastním obláčku spokojenosti. Byla jsem až po uši zamilovaná a šťastná. S úsměvem jsem scházela schody, Jacob už seděl dole a v konvici se vařila voda na čaj.

Nemohla jsem se na něj vynadívat. A vědomí, že mě miluje, bylo pro mě strašně osvobozující. Na všechno se zapomínalo, na všechno trápení, na všechno, co mě čeká. Že pokud Volturiovi přijdou, čeká mě smrt… A nebo nesmrtelný život, pokud bych chtěla s Jakem zůstat navěky. Což se mi v tuhle chvíli zdálo jako to nejlepší řešení na světě.

„Po snídani ti musím něco ukázat,“ stáhlo se mu obočí do přemýšlivé vrásky.

Celou tu dobu, co jsme snídali, jsem přemýšlela, proč je najednou tak roztržitý. Když mě pak popadl za ruku a vedl na kraj lesa, moje podezření se stupňovalo.

Otočil si mě k sobě čelem. „July, miluješ mě?“ zeptal se. Neusmíval se, byl naprosto vážný.

„Ano, miluju tě. Nechceš odejít, že ne?“ stáhlo se mi hrdlo napětím.

„Ne,“ ujistil mě.

„To bych totiž nepřežila,“ zamumlala jsem potichu, ale jeho uším nic neušlo.

„Neboj se, já bych od tebe nikam nešel,“ šeptal.

„To je dobře,“ obtočila jsem mu ruce kolem krku. Stoupla si na špičky a lehce ho líbla na rty.

„Počkej tady,“ šeptnul mi a sám šel do lesa. Svlékl si tričko a pak zmizel mezi stromy. Za pár vteřin jsem uviděla mezi stromy červenohnědé zvíře.

V panice jsem se chtěla rozeběhnout do lesa. Vždyť je tam Jacob! Ale ten vlk, kterého jsem už velmi dobře znala, šel ke mně. Zastavil se metr ode mě, lehl si, čekal a já se mu dívala do tmavých očí. A teď mi to došlo. Jeho oči, Jacobovy oči. Jacob je ten vlk. Udělala jsem pár kroků a klekla si k jeho hlavě. Ruce zabořila do jeho kožichu a na tváři se mi roztáhl lehký úsměv.

„To jsi byl ty, celou tu dobu,“ vydechla jsem, „a já se bála, že sis tenkrát ublížil.“ Hladila jsem ho. Zuby se mu roztáhly do úsměvu a lehce zakňučel.

„Neboj, Jaku, miluju tě.“ Zabořila jsem tvář do jeho krku.

Najednou se vedle něj objevil další, světlý vlk. Měl skoro až pískově zbarvený kožich, otřel se mi ocasem o ruku a špičkou jazyka mi olízl tvář. Podívala jsem se na něj a přemýšlela. Bylo jednoduché uhodnout, kdo to je. Plácla jsem ho přes velkou tlapu.

„Sethe, ty jsi čuně,“ zamumlala jsem a otřela si tvář do rukávu. Jacob i Seth se rozesmáli. A pak k mému velkému překvapení, se mezi stromy objevilo o něco menší, šedé zvíře. Zuby mělo roztažené od ucha k uchu, bylo jasné, že se směje. „Leo?“ vykulila jsem oči překvapením.

Šedá vlčice kývla hlavou. Teď už jsem pochopila, co všichni mysleli. Všechny narážky mi v tu chvíli došly. Tedy ne všechny, ale většina z nich. To co bylo mezi Leah a Jakem bylo tohle. Byli přátelé, protože se měnili ve vlky. Bylo mezi nimi to zvláštní pouto.

„Nechcete se proměnit zpátky? Potřebovala bych se na něco zeptat,“ zaprosila jsem. Leah se Sethem se vydali mezi stromy, jen Jacob zůstával. Pohladila jsem ho po hlavě.

„Já čekám, Jaku,“ zašeptala jsem.

Usmál se a zmizel mezi stromy. Za pár minut se všichni tři vrátili, usmívali se od ucha k uchu. Seth se rozeběhl a popadl mě do náruče. „Tak a teď už víš všechno,“ začal se smát.

„Jo, už chápu to tvoje tajemství.“ Strčila jsem do něj, aby mě pustil.

Podívala jsem se na Jacoba, usmíval se, to ano, ale ze všech nejméně. Popadla jsem ho za ruce a donutila ho, aby se na mě podíval. „Nemrač se,“ požádala jsem ho.

„Překvapuje mě, že ti to nepřipadá ani trochu divný,“ zamumlal.

„A co sis myslel? Že až se proměníš ve vlka, tak se tě budu bát a láska bude fuč? To ses spletl, miluju tě,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

Rozesmál se. „Já vlastně ani nevěděl co čekat. Bál jsem se, že si budeš myslet, že jsem příšera.“

„Příšera? To, že jsi ty a moji kamarádi vlkodlaci, na tom nic nemění. Jestli ti to nevadí, polovina mojí rodiny jsou upíři,“ dodala jsem skepticky.

„Jo, takže máme ještě štěstí,“ řekl Seth, „jsme jen poloviční příšery.“ Zašklebil se.

„Že to říkáš zrovna ty, když je máš tak rád,“ ušklíbla se Leah.

Zamračila jsem se: „Nikdo tady není příšera. To slovo bych prostě nepoužívala.“

Všichni se rozesmáli. „Jak chceš, sluníčko,“ usmál se na mě Jacob. A sedl si do tureckého sedu. Stáhnul si mě do klína. Seth a Leah si sedli naproti nám.

„Tak se ptej,“ vyzvala mě Lea.

„Jak se to stalo?“ zašeptala jsem.

„To je na dlouho, ale myslím, že ti to ve zkrácené verzi povím, můžu, Jaku?“ zeptal se Seth.

„Samozřejmě,“ přikývl Jacob.

„Ještě než začnete,“ přerušila jsem je.

„Ano?“

„Proč je Jacob větší než vy dva?“ podívala jsem se na Jaka.

„Jacob je větší než všichni ostatní,“ zazubila se Leah.

„Ostatní?“ vykulila jsem oči.

„Celá rezervace… to se dozvíš,“ ujistil mě Seth.

„A proč teda... ?“ odmlčela jsem se.

Jacobova tvář se zkřivila pobavením. „Víš, když došlo k transformaci, podle všeho bych měl být já vedoucím smečky, tedy alfa. Protože můj pradědeček byl vůdcem kdysi dávno… No, a jelikož první, kdo se proměnil, byl Sam a já nechtěl převzít funkci, byl alfa on. Vlastně on je jím pořád, je nás tolik, že máme dvě smečky. A já před rokem a půl dovolil, aby se Bella stala upírkou. Víš, Quileuté měli dohodu s Carlislem, že nekousnou jediného člověka… a já se rozhodl, že to dovolím a nebudu považovat smlouvu za porušenou. Chtěl jsem, aby byla šťastná. A Sam s tím nesouhlasil, tak jsem se mu postavil, probudilo se ve mně bohužel to, že jsem musel alfou už zůstat. Musel jsem odejít, dvě alfy se nesnesly. A pak se ke mně přidal Seth a Leah. A teď už je nás pět… Mluvím moc na přeskáčku, že jo?“

„Trošku, budete mi to muset říct od začátku, ale myslím, že chápu. Takže ty jsi podle nějaké genetické vlastnosti vůdce vlků v La Push, a proto jsi tak obrovský,“ zkrátila jsem to a v hlavě se mi ukládaly všechny informace.

„Jo,“ zazubil se.

„Sethe? A teď mi prosím řekni celou tu historii,“ požádala jsem svého nejlepšího přítele a schovala se do Jacobovy náruče. A s napětím poslouchala celou Quileutskou historii a jejich vlastní zážitky.

Kapitola 27 * Kapitola 29

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 28 - Vlci: