Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 27 - Nespíš

29.08.2010 (07:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3286×

27. Nespíš

Ležela jsem na posteli, světlo zhasnuté, oči zavřené. Čekala jsem na svůj sen. Okno dnes bylo otevřené dokořán v naději, že jej Jacob využije.

Můj sen přišel skoro v zápětí.

Ucítila jsem horké rty na svých, čekaly, až se částečně proberu, a pak na mě bez zaváhání zaútočily.

Obtočila jsem ruce kolem jeho krku a on mě nadzvedl, jako bych byla peříčko.

Když se naše rty odpojily, otevřela jsem oči, abych si ho mohla prohlédnout. Byl tam jako každou noc a já věděla, že kdyby mě teď někdo probudil, asi bych vraždila.

„Ahoj," zašeptala jsem a prsty mu přejela po rtech.

Seděl naproti mně, ruce měl položené kolem mých boků a usmíval se. Milovala jsem ho.

„Ahoj," odpověděl.

„Budeš muset zase jít, viď?" zeptala jsem se a svěsila hlavu.

„Dnes ne." Zakroutil hlavou.

„Ne?" Byla jsem překvapená.

„Ne," pousmál se.

„Jak to?" divila jsem se pořád.

„Já se ti nezdám, sedím tady a čekám, že mě tady dneska necháš," řekl.

Našpulila jsem pusu: „Zdáš."

„Nezdám, jsi vzhůru," hádal se se mnou.

„A když se probudím, tak zmizíš. Jako každou noc," odporovala jsem mu.

„Nespíš, přesvědčím tě," řekl a přitáhl si mě k sobě na klín.

„Spím," odpověděla jsem.

„Nespíš," ujistil mě a políbil s takovou razantností, že jsem dokonce zapomněla i to, jak se jmenuju.

„Ale jo," nedala jsem se, když jsem si vzpomněla, jak se mluví.

„Vážně, přísahám." Zvednul dva prsty.

„Nespím?" Dívala jsem se na něj.

„Ne," Zakroutil hlavou.

„Už nevím, jak tě mám přesvědčit," povzdechl si, pak mě popadl do náruče a zvedl se. Odemknul dveře a potichu přešel do koupelny.

Postavil se nad umyvadlo a pustil vodu. Ale to mě nezajímalo. Dívala jsem se na nás dva v zrcadle.

Jacob vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Moje vlasy byly podivně zesvětlené, byly spíš zlaté a kůže byla bělejší, než jsem byla zvyklá. Vypadalo to, jako by mi Jake patřil. A musím říct, že ten pohled se mi zamlouval víc, než by měl… držela jsem se ho kolem krku, nohy měla zaháknuté o jeho boky, byla jsem mu tak blízko…

„July?" Uslyšela jsem jeho hlas a přestala sledovat nás dva v zrcadle.

„Ano?" Otočila jsem se čelem k němu a jeho ruce se mi přitiskly na tvář. Ale jeho dlaně byly studené. Což na Jacoba byl vážně úspěch. Jestli je jasné, o čem tu mluvím. Vypískla jsem. Ještěže máma má ty špunty do uší.

„Jsem tady a nezdám se ti," zašeptal a já si opravdu uvědomila, že nespím. Že všechno tohle je pravda. Že je Jacob se mnou.

Zabořila jsem hlavu do jeho prsou a konečky prstů mu jezdila po šíji. „Nespím, jsi tady a nezdáš se mi," opakovala jsem jeho slova.

„Přesně to se ti snažím celou dobu říct," řekl a já ucítila, že se dal do pohybu. Za chvilku jsem slyšela, jak cvaknul zámek. „Jsme tady, můžeš se mě pustit.“

„Nechci," zabručela jsem.

„Byl jsem tady každou noc, nic z toho se ti nezdálo," šeptal a mně se zatočila hlava. Bylo to ještě lepší, než jsem si myslela. Jestli se mi nic z toho nezdálo, mohla jsem si být jistá jednou věcí. Jednou, pro mě teď nejdůležitější. Nikdy o něj nepřijdu.

„Promiň," zašeptala jsem a rty mu přitiskla na klíční kost.

„Neomlouvej se. Kdybych věděl, proč jsi mě tenkrát odmítla, vysvětlil bych ti to hned na místě. Klidně bych šel s tebou pro Leu, aby ti to potvrdila." Kroutil hlavou, „a mohli jsme spolu být už týden a ty ses nemusela trápit."

„Myslela jsem, že je všechno úplně špatně, že jsem to zkazila," povzdechla jsem si a čekala až udeří ostré bodavé útoky, ale Jacobova přítomnost mě ochránila, moje srdce bilo šťastně a plnilo se pocitem tak zvláštním, že jsem nevěděla, co to vlastně je.

Jako by všechno zapadlo na své místo.

„Nic se nestalo." Pohupoval se mnou jako s plačícím dítětem. Jako kdyby mě utěšoval.

„Stalo se toho hodně," odporovala jsem mu.

„Nestalo, věř mi." Cítila jsem jeho ruce na zádech, jak mě konejšivě hladily.

„Dobře," vydechla jsem. Uvěřila bych mu i tu největší lež na světě, kdyby mě ujišťoval. Ale zase jsem věděla, že by mi nikdy nelhal.

„Měla bys jít spát," řekl a nadzvedl mi hlavu.

„Nechci," zamračila jsem se.

„Neboj se, budu tady s tebou," ujistil mě.

„Až do rána?" ptala jsem se.

„Když si to budeš přát." Pohladil mě po tváři hřbetem dlaně.

„Prosím." Upřela jsem na něj prosebně oči.

„Nikam nepůjdu," slíbil.

Lehce mě položil do peřin na jeden kraj postele a sám se natáhl vedle mě. Nohy mu čouhaly do prostoru.

„Mám malou postel," zamumlala jsem.

„To nevadí, já bych byl s tebou kdekoliv, takže postel je vlastně docela dobrá." Na tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv na světě.

Posunula jsem se, abych mu viděla do obličeje. Opřela jsem se o jeho hruď a vlasy mi přepadly přes uši až na jeho obličej. Konečky těch kratších ho začaly šimrat na tváři, se smíchem mi je dal zpátky za ucho.

Ale pak zvážněl. Jemně se rty otřel o moji čelist, a pak mi prsty vjel do vlasů. Lehce jsem mu vtiskla pusu do koutku úst.

„Dlouho jsem na tebe čekal," řekl po chvilce. Mlčela jsem. A on pokračoval: „Víš, před čtyřmi lety, když se sem Bella přistěhovala, stali se z nás kamarádi. Pak se seznámila s Edwardem a zamilovala se do něj. A pak ji Edward opustil, myslel si, že to pro ni bude lepší." Odmlčel se, protože zaregistroval, jak jsem ztuhla překvapením.

„A dál?"

„Bella na tom byla opravdu špatně, a tak mě navštívila. A já si neuvědomoval, že je pro mě víc než kamarádka. Až jsem si to uvědomil," povzdechl si. „Zkrátím to. Bella zjistila, že mě taky miluje, ale Edwarda milovala víc. A já se trápil, do té doby, než jsi přijela ty." Jeho prsty mi přejely po spáncích, přes oční víčka, protože jsem přivřela oči.

„Než jsem přijela já?" podivila jsem se.

„Jo," zazubil se.

„To nechápu." Zamračila jsem se a na čele se mi objevila vráska.

Jacob ji palcem vyhladil a usmíval se. „Byl jsem do tebe blázen od první chvíle, co jsem tě viděl," šeptal.

„Mě to k tobě táhlo," usmála jsem se, „od prvního okamžiku.“

„Ale já tě zbožňoval ještě dřív, než jsi mě viděla ty," zašklebil se.

Vzpomínala jsem na svoje první hodiny ve Forks. Najednou jsem si vzpomněla na ty škrábance na stromě. „Ten strom, to jsi byl ty," vydechla jsem.

„Ano, chtěl jsem vědět, kdo tu bydlí. Charlie o tobě mluvil." Znovu se pousmál.

„Vážně?"

„Jo, a měla by sis lehnout, je pozdě," pokáral mě. A spojil naše rty.

„Miluju tě," zašeptal do tmy.

„Já tebe taky," odpověděla jsem a ještě ho políbila. Schoulila se co nejblíže k němu a cítila jen jeho prsty ve svých vlasech a už jsem upadala do snů, které se mi opravdu budou zdát…

Kapitola 26 * Kapitola 28

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 27 - Nespíš: