Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 4. kapitola

24.04.2012 (21:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7588×

Následující dny bylo všechno horší a… horší. Připadalo mi, že na krku už ani žádnou hlavu nemám, no, někdy zase vážila tunu. Byla jsem protivná a otrávená. Ale co bylo to největší negativum, v posteli jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. Když jsem Olivera odmítla poprvé, nebylo to nic příjemného, ale když to přišlo popáté, málem jsem si brečela do polštáře. Extrahovala jsem ze sebe poslední slabý pramínek energie a roztáhla mu nohy k sexu, který byl absolutně katastrofální, a to jen díky mně, protože my dva měli úžasný sexuální život, na který bych si nikdy nemohla stěžovat. A ještě k tomu se to přihodilo teď, když jsme pevně rozhodnuti pro dítě. Tahle frekvence pro to nebyla ta pravá. Takhle tu vlnu nechytíme. Jenže já byla na odpadnutí.

Sny se pořád opakovaly. A i když byl každý úplně jiný, zůstávaly stejné a já v nich prožívala fantastické věci. Jenže to byly jen sny vytvořené v mé hlavě, ale probouzela jsem se unavená a nevyspalá, protože jsem tím pádem vůbec neodpočívala. Když má někdo živý sen, ze kterého se probudí zpocený a všechno si pamatuje, přežije to, protože je to jen jednou. Ale já je měla každou noc a dostávalo mě to přes okraj propasti. Začínala jsem mít pocit, že bych měla kontaktovat neurologa nebo psychologa… Nevím. Jak to mám vědět? A komu to mám říct? Oliverovi určitě nepřiznám, že si v noci užívám s neznámým chlapem, co má jazyk přesný jako břitvu. To bylo jak nepojmenovatelné, zvrácené, astrální… podvádění. Neřadilo se to prostě do žádné skupiny, ale bylo to. Existovalo to a já nevěděla, co s tím.

Přišel čas, kdy jsem mohla opět koupit těhotenský test a už po milionté testovat, jestli jsem konečně gravidní. Byl to nekonečný kolotoč a já zrovna neměla nervy na to, abych spoléhala jen na matku přírodu. Už jsem spoléhala dost dlouho. Tentokrát tam budou pěkně dvě čárky… Musí. Prosím, bože. Dobře, přikláním se k ateistům a nemodlím se, ale on je vždycky ten, kterého se v posledních chvílích dovoláváme. Už to máme z nějakého důvodu vsugerované.

Když jsem přišla do lékárny a strhla si z očí sluneční brýle, lékárnice vytřeštila oči. Nutno dodat, že jsem vypadala příšerně. Kruhy pod očima, které nezamaskoval ani make-up, a usínala jsem ve stoje. Vlasy jsem si nemyla dva dny. Byla ze mě protivná a neupravená ženská. A jinak taky budoucí maminka a manželka… Obojí mi teď proklouzávalo mezi prsty kvůli snům. Bože, to je něco tak padlého na hlavu. Musí to mít i jiný důvod. Možná mám nějakého parchanta v hlavě, co mi tam dělá paseku, ale momentálně jsem věděla jen o jednom zrzavém a bezejmenném.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě, když namarkovala dva testy, co položila přede mě. Já si přitáhla šálu blíž ke krku, protože mi byla zima, ačkoliv bylo dusno. Navíc jsem ho měla i přes hlavu, abych zakryla moje vlasy.

„Já? Jo. Jsem úplně… v pořádku,“ vybreptla jsem a přiložila si ruku na ústa, když jsem je roztáhla na účet nepěkného zívání.

„Vypadáte unavená,“ poznamenala. No, neříkej. Když má farmacii a bůhví, co ještě, asi to pozná.

Chci do postele…

Opřela jsem se loktem o pult, abych se nesvezla k zemi, když jsem hledala správnou bankovku v peněžence. Hodila jsem jí to do plastové misky a sbalila si svůj velkolepý nákup. Sedla jsem za volant auta a přemýšlela, že bych možná nikam neměla jezdit, abych nenabourala. Ale nakonec to vyhrálo mé méně zodpovědné já. Přece nebudu jezdit městskou jen kvůli snům, proboha. Ne a ne. Navíc bych v tom autobuse ještě usnula a dojela na druhý konec města, kde by mě znásilnili a obrali.

V práci jsem vrazila do Ericovy kanceláře a letmo mávla, aby věděl, že jsem tady.

„Ježiš, co mi to tu straší?“ vypadlo z něj tvrdě a já se zamračila.

„Úžasně netaktní jako vždycky,“ zamumlala jsem a hodila svoje věci na stůl. Ale on mi prostě nemohl dát pokoj a vzal mi bez servítek můj nákup ze stolu.

„Co to tu máš za roztomilou, zelenou taštičku?“ mumlal si pod nos a do ruky mu vypadly dva testy. Upustil je na desku stolu, jako kdyby byly posypané jedem na krysy a vystrašeně odskočil. „S tímhle ode mě pryč,“ šeptl a já protočila oči.

„Připadá ti normální, že se mi hrabeš ve věcech?“ vyštěkla jsem na něj a on ztuhnul, protože jsem použila ostrý tón, který jsem v jeho přítomnosti nikdy nevytahovala.

„Co ti je?“ zeptal se opatrně, zatímco ve mně se vařila krev.

„Nic!“ prskla jsem a ruce se mi třásly.

„Jsem tvůj šéf, ale…“

„Jo, ty jsi šéf? Ericu, ty jsi rozmazlený spratek, co jen kňučí a nadává, protože má v garáži Ferrari a v životě nemusel hnout ani prstem!“ dostala jsem ze sebe a ječela to na něj přes celou kancelář. Pak jsme se zarazila, když jsem si uvědomila, co jsem řekla svému velmi dobrému příteli a nadřízenému.

„Ericu, já se přes dva týdny pořádně nevyspala a…“ Nedořekla jsem to, protože se ke mně obrátil zády a tiše za sebou zavřel dveře. To bylo horší, než kdyby s nimi prásknul. Dala jsem si hlavu do dlaní.

„Krávo, krávo, krávo,“ opakovala jsem si pro sebe a mnula si čelo. Když jsem zvedla oči, pohled mi ulpěl na těch testech. No, co. Erica jsem stejně naštvala a urazila tak, že by mě měl vyhodit nohama napřed. Víc to pokašlat nemůžu.

Jeden jsem sebrala ze stolu a schovala si ho za lem sukně, přes kterou jsem přetáhla halenku. Když jsem vyšla ze dveří, všichni se na mě podívali.

„To bylo hezké, Bello,“ zašeptala za mnou jedovatě Penny, když jsem procházela kolem ní.

„Ještě něco?“ zasyčela jsem a obrátila se na ni, aby si to nemumlala jen pod nos.

„Ne,“ hlesla vyplašeně.

„To si myslím,“ uzavřela jsem to a probodla očima všechny ty slepice kolem, které okamžitě sklonily hlavu dolů. Velmi nenápadné.

Odkráčela jsem na dámské toalety na konci chodby a zavřela se v kabince. Rozbalila jsem test a provedla to, co je potřebné. Potom jsem z kabinky vypadla a omyla si obličej ledovou vodou a test položila vedle sebe. Opřela jsem se o zeď a nechala ho ležet na umyvadle. Prosím, ať je to pozitivní, nebo se zblázním. Už bylo dost zklamání. Prosím…

Hypnotizovala jsem test a nejspíš si myslela, že ho tak donutím, aby byl pozitivní. Kdybych byla těhotná, poznala bych to přece… Nebo se to aspoň říká.

Každá vteřina byla jako hodina a táhlo se to nekonečně dlouho. Nejen, že jsem byla ospalá, ale tohle mě mučilo. Nevím, kolikrát jsem řekla v duchu prosím, ale po desáté jsem to přestala počítat.

Byl čas, aby se ukázalo, na čem jsem. Na jednu stranu bych ho nejradši rozdupala a hodila do koše a na druhou jsem už chtěla znát výsledek, protože mi připadalo, že už to přece musí být pozitivní.

„Jedna čárka,“ zašeptala jsem a přivřela oči, když jsem ho vzala do ruky a uviděla ji. Byla tam sama a ani po dalších dvou minutách se k ní žádná druhá nepřidala. Okýnko bylo prázdné stejně jako moje děloha. Nečekám dítě a zrovna teď mi připadalo, že ani žádné čekat nebudu. S roztřesenýma rukama jsem se svezla po zdi na podlahu a nechala téct slzy volně po tvářích, protože jsem neměla sílu na to, abych je setřela.

Po půl hodině vrazila do mého osobního, trpícího prostoru sekretářka šéfové. Vypadala mile, no, když se otočila a odešla, myslela jsem, že končím. Ale místo toho tu do dvou minut byl Eric a sedal si ke mně na studenou podlahu.

„Tak co je?“ zeptal se trpělivě a já se na něj skepticky podívala.

„Jsem asi sterilní. To se děje,“ utrousila jsem po chvíli chraplavě, když se dál tvářil jako psycholog.

„Co to je za blbost? Ty se budeš rodit jak jabloň,“ řekl a zazubil se.

„Jo, tenhle tvůj humor přesně potřebuju,“ hlesla jsem nešťastně a on natáhnul ruku před sebe, abych mu do ní vložila to, co mám ve svojí. S povzdechem jsem mu test podala a on protahoval zmateně obličej a otáčel s ním. Chlapi.

„Hádám, že když tam je jedna, tak je to negativní,“ zašeptal a já přikyvovala.

„Přece si nemyslíš kvůli jednomu pitomému testu, že je něco špatně?“ zeptal se nevěřícně.

„Kvůli jednomu ne, ale kvůli asi třiceti už začínám pochybovat.“ Obličejem mu problesklo pochopení a já pokrčila rameny, když nejspíš přemýšlel, jak tohle okomentovat tak, abych už netruchlila. Pak mě jen vzal kolem ramen a přitiskl si mě na hruď.

„Tohle je taky fajn,“ podotkla jsem a nechala se utěšovat. „Ericu, mrzí mě, co jsem ti řekla.“

„To neřeš. Jsem dostatečně sebevědomý na to, abych si z toho nic nedělal.“

„Nevyhodíš mě?“

„Ne.“

„Ale já jsem tě celkem sprostě urazila a ty jsi můj nadřízený.“

„No, víš, Bello. Sedím tady s tebou na zemi na dámských toaletách a v ruce mám tvůj těhotenský test. Náš soukromý vztah je pro mě důležitější.“

„To by neměl,“ přerušila jsem ho věcně.

„Na to kašlu,“ řekl okamžitě a nezapomněl na otrávený tón.

„Už jsem si stačila všimnout.“ Zasmál se a mně tím poskočila hlava. Vtom se otevřely dveře a já zvedla oči k Oliverovým, blankytně modrým. Stáhl obočí a já se odtáhla od Erica.

„Miláčku?“ hlesla jsem a vyškrábala se na nohy a Eric zůstal bez rozpaků sedět pod sušičkou na ruce.

„Prý je ti špatně,“ řekl zmateně Oliver, no, v očích se mu naštvaně blýskalo.

„Jak to víš?“

„Miluju tuhle firmu. Zprávy se tu šíří rychle,“ nadhodil vesele Eric a usmál se na nás zuby, které zářily jako perličky.

„To šíří,“ souhlasil Oliver. Musela jsem se opřít o umyvadlo, jak se mi podlamovala kolena. Ani v téhle situaci jsem nebyla čilá, i když by mě k tomu nervy měly dovést.

„No, nechám vás o samotě,“ řekl Eric a vyskočil z podlahy a vložil mi test do ruky. Při odchodu poplácal Olivera přátelsky po rameni, ale ten se moc přívětivě netvářil. Dveře se zavřely a Oliver se na mě tázavě podíval. Beze slova jsem zvedla negativní test před sebe a Oliverovi zmizely z tváře všechny stopy hněvu. Vystřídalo je něco horšího. Zklamání.

„Co teď?“ zeptal se a já zakroutila bezvýchodně hlavou.

„Už nebudu čekat. Půjdu na vyšetření,“ rozhodla jsem a on si se zhluboka nadechnul.

„Dobře… A co pak?“

„Počkám, co mi řekne doktor. Potom to budu řešit dál… Olivere, ani nevíš, jak mě mrzí, co se mezi námi děje. Jsem vážně jen šíleně unavená a… Miluju tě,“ ujistila jsem ho, aby si nemyslel, že se mezi námi něco změnilo. Samozřejmě, že jsem ho milovala. Jak bych taky nemohla? Byl to světlý bod mého života. Muž, co se za mě kdykoliv postavil, a co snáší moje nálady.

„Já vím.“ Vzal mě do náruče a já se na ni ráda položila, protože mi dělalo problém stát sama bez podpory.

„Vezmeš si volno. Vždyť se neudržíš na nohou. Jsem si jistý, že ti ho Eric rád dá,“ dodal ironicky, posadil mě na židli a odběhnul do mojí kanceláře. Vrátil se s mou kabelkou a táhl mě do garáží.

„Ale já si nemůžu jen tak vzít volno,“ vysvětlovala jsem.

„Ale můžeš. Klidně za tebe udělám tvoji práci, ale ty se musíš pořádně vyspat.“

„Vyspat,“ zamumlala jsem a zkřivila obličej.

„Jenže se mi nechce nechat tě řídit,“ podotknul s nechutí, když jsem se vyhrabala na přední sedadlo.

„Ale prosím tě. Zvládla jsem to sem, tak to zvládnu taky domů. Jsem velká holka,“ řekla jsem a násilím se donutila usmát, abych podpořila svoje tvrzení.

„Tak dobře.“ Chytil se střechy a natáhnul se pro polibek. Snažila jsem se do toho dát energii, no, radši jsem to vzdala. Zabouchnul za mnou dveře a já otočila klíčkem v zámku. Zamávala jsem a vyjela z garáže. U toho jsem se tvářila, jak mám všechno pod kontrolou, no, jakmile jsem vyjela na denní světlo, začala jsem si zpívat.

„Žádný mikrospánek! Nabouráš! Nabouráš!“ prozpěvovala jsem si nemelodicky. „No tak, Bello! Nespi!“ zaprosila jsem, ale hlava mi těžkla čím dál víc.

Volant jsem stočila prudce doprava, když jsem zaslechla troubení, co mě vytrhlo ze spánku, který jsem nejspíš před chvíli provozovala za volantem na silnici. Šermovala jsem volantem a jen tak tak nenabourala do zátaras.

„Kurva!“ zařvala jsem, když jsem se konečně přestala točit a zůstala na stát na krajnici. Ještě, že jsem tohle nepředvedla na frekventovanější silnici. Nestačila jsem se vzpamatovat z uniknutí smrti jen o vlásek a zabrousila okem o zámky. Stlačila jsem jeden ukazovákem a auto se zamklo. Potom jsem se položila čelem na volant a ruce mi spadly do klína. Už jsem to nevydržela…

„Chci vědět, kdo jsi,“ zašeptala jsem, když jsem mu seděla na klíně, ale zády k jeho obličeji.

„Nepotřebuješ to vědět,“ protestoval tvrdě a líbal mi hebkými rty lopatku.

„Ale já mám pocit, že potřebuju.“ Stiskl mi prsa a jemně mě kousnul do ramene.

„Ještě pořád máš ten pocit?“ zeptal se a já naklonila hlavu ke straně, protože jsem se vzdala.

„Ne. Jen mě udělej,“ rezignovala jsem, protože to jsem chtěla nakonec víc.

Edward

Chtěl jsem jí říct, že jí milerád splním to přání, ale nechtěl jsem ztrácet čas slovy, která byla stejně zbytečná – ať už jsem s ní chtěl mluvit sebevíc.

Chytil jsem ji za boky a nadzvedl ji. Sám jsem se do ní navedl a bez problému vklouznul do té měkké, horké peřiny. Tak jsem si představoval ráj…

„Nebuď tam pořád zavřený a pojď na lov!“

Hnětl jsem jí prsa a chtěl je ochutnat i ústy, jestli jsou pořád tak sladká a jemná, jak si je pamatuji z posledního snu, ale byl jsem v křeči. Jeden příraz a mohl jsem být hotový, protože být v té živé bytosti bylo něco neskutečného. Ale chtěl jsem to prodloužit a užívat si tu slast co nejdéle.

„Edwarde!“

„Co je?“ zavrčel jsem a snažil se neztratit to spojení.

„Co?“ vydechla Bella, když se to promítlo i do snu.

Bylo pozdě. Emmett se rozhodl, že pro mě půjde nahoru. V tom nejlepším jsem to přerušil a vylétnul z postele ve stejnou chvíli, kdy Emmett rozrazil dveře.

„Co tu zase děláš?“ zeptal se, zatímco já jsem v sobě držel trhané nádechy a seděl k němu zády, aby neviděl můj klín v pohotovosti.

„To si nemůžu ani číst, aniž by si mě neotravoval?“ přecedil jsem skrz vyceněné zuby. Emmett vykulil oči a couval s dlaněmi vzhůru na znamení míru.

„Tak promiň,“ hlesl vážně. „Jdeš s námi? Už jsi tu dva týdny zavřený. Já bych měl teda hlad,“ vysvětlil smířlivě a já se uvolnil.

„Jdu. A když dovolíš, tak se převléknu.“ Chtěl ještě něco dodat, no, pokrčil rameny a vycouval z místnosti. Ale jeho myšlenky mluvily za vše.

Když zmizel do bezpečné vzdálenosti, zvedl jsem matraci a vytáhnul dřevěný, vyřezávaný totem nebo co to bylo. Prohlédl jsem si ho, jako kdybych čekal, že najednou praskne a já přijdu o to nejlepší, co jsem kdy poznal, a to sex s lidskou ženou.

„Edwarde!“ zavrčela na mě Rosalie netrpělivě.

„Už jdu,“ šeptl jsem a uklidil ho zpátky do bezpečí. Potom jsem se obléknul a podíval se na své studené ruce, ve kterých jsem cítil její prsa, jak tlačí proti mým dlaním. Ale to jsem nemohl cítit. Byl to jen sen.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 4. kapitola: