Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 33. kapitola

25.06.2012 (11:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 6825×

Bella

Pozorovala jsem Edwarda, jak zírá na město ze střechy mrakodrapu. Seděl na kraji a nohy měl zkřížené v kotnících. Vypadal, že se kvůli něčemu trápí. Už jsem to v té tváři viděla, protože dřív jsem měla na očích šupiny vzteku, co mi bránily vidět v jeho tváři něco jiného, než posměch a nezájem. On vážně cítil. Trpěl za to, co mi udělal. A já mu po tom, co se položil dobrovolně pod gilotinu, když zavolal Ericovi, odpustila. Bylo to spontánní. Já to neplánovala. Cítila jsem takovou vděčnost, protože teď jsem pořád neomílala v hlavě, co by, kdyby, a jak se má asi Eric. Teď můžu začít nanovo a definitivně uzavřít lidský život Belly Swanové a být někdo jiný.

Ale to, co mě dostalo nejvíc, bylo, že když jsem se kvůli tomu rozhovoru s Ericem propadala na dno, on tam byl a zachytil mě. Mé srdce je možná mrtvé, ale pořád je tam a srdce dívek i žen jsou křehká a romantická. Ať už se tomu brání sebevíc intenzivněji, chtějí, aby je někdo objal a slíbil, že všechno bude dobré. Tomu se nedalo odolat.

Přešla jsem po okraji čtyřiceti patrové budovy, dokonale vyvážená bez sebemenšího balancování. Posadila jsem se s jistou dávkou elegance k němu.

„Takže… Kolik ti je?“ chtěla jsem vědět. Vždyť je nesmrtelný. Ta otázka vás přímo lechtá na jazyku celou dobu.

„Století a pár drobných,“ odpověděl a já se to snažila absorbovat.

„Tobě bych svíčky na dort kupovat nechtěla,“ poznamenala jsem a on se zasmál.

To odpuštění jsem mu ale, přes všechen vděk, darovat nechtěla. To by bylo moc jednoduché. Mučil mě a zabil. Připravil mě o budoucnost s Ericem a vyrval ze mě lidství. Nad tím nemůžu mávnout rukou. Nebyla jsem si jistá, co chci. Nejspíš, aby za to ještě pykal. Nebo já nevím… V tomhle novém těle a mozku se nedá vyznat.

„Co je, Bello? Co se změnilo?“ zeptal se po chvíli a zvednul ke mně oči.

„O čem to mluvíš?“ hrála jsem idiota.

„Ptáš se mě. Zajímáš se o mě. Předtím ti bylo jedno, co jsem zač, protože jsem nebyl nic jiného, než bezcitná zrůda. Takže se ptám – co se změnilo?“ Odvrátila jsem pohled a nejistě protahovala obličej. Pak jsem si povzdechla – podle jeho učení. Měla to být rezignace.

„Jsi jediný, koho mám. Stvořil jsi mě a nic o tobě nevím,“ přiznala jsem a on pokýval hlavou.

„Stručně řečeno jsem velmi komplikovaná povaha a málokdo dokáže pochopit moje činy a úmysly. Klavír, četba a lingvistika jsou moje velké vášně…“ Ušklíbla jsem se a on se zastavil uprostřed věty. „Co?“

„Jen, jak mluvíš – moje velké vášně,“ posmívala jsem se mu a napodobovala jeho kadenci.

„Narodil jsem se v roce 1901. Sice jdu s dobou, ale často si zavzpomínám na staré časy, kdy byl způsob vyjadřování naprosto odlišný. To poznáš. Až za sto let někoho pošleš do hajzlu, tak se ti vysměje, protože takové zastaralé nadávky se už nepoužívají,“ vysvětlil a já fascinovaně pozorovala jeho plné rty, jak se plynule hýbají a třou o sebe s takovou něžností a elegancí, i když byla zcela zachována artikulace.

„Předtím ses mě ptala na moji rodinu. Mám dva bratry a dvě sestry. Náš otec stvořil většinu z nás. Všichni jsme umírali, když to udělal.“

„Rodina… Vysvětlíš mi to někdy detailněji?“

„Proč tě to tak zajímá? Ty nemáš rodinu,“ konstatoval a já přemýšlela, jak na to přišel. „Zajímá tě to, protože máš šanci na to si vytvořit skutečnou rodinu, kterou jsi jako člověk neměla.“ Přikývla jsem.

„Moji rodiče se utopili,“ přiznala jsem a on ztuhnul, když se mu nešťastně nakrabatilo čelo.

„Co zase?“

„V jednom snu… Byl tam bazén a ty ses mohla zbláznit. Tak proto,“ mumlal si sám pro sebe. Já nad tím jen pokývala hlavou. Jen další vzpomínky, co se ztratily. Ale poprvé jsme vlastně mluvili o těch snech jako o snech a ne o nástroji mučení.

„Když se mi ten sen zdál poprvé, tak si pamatuji, že jsem chtěla usnout znova – abych tě zase viděla. Ale pak se mi začalo všechno sypat pod rukama a já jen chtěla klid – vyspat se. Ani nevím, jak se to stalo, ale podvedla jsem Olivera s Ericem. Vyspala jsem se s ním v kanceláři hned potom, co se mi zdálo o tobě. Spala jsem se třemi chlapy najednou. Připadala jsem si jako největší děvka…“

„Bello, mě to mrzí,“ zopakoval a chytil mě za ruku. Překvapeně jsem se mu vytrhla.

„Víš, když tě něco mrzí, je to horší, než když si mrtvý. Jsem ráda, že ti ta hlava zase přirostla, protože je málo lidí, co trpí za špatné věci, co udělali. Kdybys byl mrtvý, netrpěl bys za mou smrt. To všechno… Ten rok, kdy jsi musel uklízet po mně a mojí žízni… Když jsem s tebou nemluvila. Byla to lekce, aby tě to mrzelo. Strašně jsem se bála, že tebe to ale mrzet nemůže, protože nemáš city. Ale po včerejšku už vím, že je máš – že je upíři mají. Myslela jsem, že mi pukne srdce… Cítila jsem toho tolik. A díky tomu vím, že ty můžeš litovat – litovat toho, cos mi udělal. A to je pro mě důležitější, než jakákoliv omluva,“ vyložila jsem mu.

Chvíli mlčel a napínal bradu, když přemýšlel o tom, co jsem mu řekla. Zřejmě mu došlo, že teď sice věřím, že je schopný litovat, ale že to neznamená, že mu skočím do náruče. Jednalo se tady o moji smrt. Z mého úhlu pohledu to měl moc jednoduché. K rodině se zase může vrátit a moje novorozené období skončilo. Teď mě vlastně podle upířích zákonů může opustit, protože už jsem svéprávná, takže cokoliv teď udělám, už bude jen na mně. Věřili jsme, že masakr v Kanadě pro naši společnost a vládu vyšuměl. A to zase záviselo na té lidské, která to nejspíš nakonec přisoudila nějakému psychopatovi.

„Takže… Ještě jednou se omlouvám, Bello. Opravdu toho lituju a budu toho litovat po zbytek svojí existence. Stejně jako budu po zbytek své existence cítit další, pitomé emoce,“ dodal šeptem zamračeně.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zaujatě, když jsem viděla jeho výraz. Páni, když se mračil, tak byl přímo k sežrání. No, nebudu si hrát na slepou. Ať už se stalo cokoliv, nepopře to fakt, že Edward je ten nejkrásnější chlap, co jsem viděla. Už po snech jsem to věděla, ale teď, když jsem ho měla vedle sebe a mohla na něj koukat svýma dokonalýma očima, mohla jsem ocenit tu jeho sošnou, nelidskou krásu. Perfektní vlasy, perfektní zuby, perfektní zadek… To všechno byl Edward a ještě mnohem víc. Vzhledově do detailu dokonalý. Ale co jeho nitro? Věřila jsem, že je zkažené a prokleté. Už mi to tak nepřišlo. Chtěla jsem vědět, jaký je.

„O ničem,“ odbyl mě. No, jistě. „Co se vůbec včera stalo?“ zamluvil to. Otiskla jsem svoje ruce do betonu, když jsem sevřela okraj střechy. Ještě trochu a rozdrtím ho na prach.

„Je konec. Já a Eric… To už by nikdy v životě nemohlo fungovat.“

„Proč?“ zeptal se. Netušila jsem, proč ho zajímají moje milostné vztahy z minulého života.

„Protože on je člověk, já upír. On má syna a zřejmě má nakročeno k tomu, aby se zamiloval do jiné. Lidé,“ povzdechla jsem si. Eric nebyl žádný princ na bílém koni, co by mě miloval a ctil i potom, až by mi začaly padat prsa k zemi. To mimochodem není žádný chlap, i když to o sobě rádi tvrdí. Ale ať už byl sebearogantnější hajzl, milovala jsem ho a prožila s ním nejhezčí chvíle lidského života. Měl své světlé i tmavé stránky, ale já se naučila i ty tmavé zbožňovat a brát je jako jeho přednosti.

„Mohla bys ho svést. Zamiloval by se do tebe znovu,“ garantoval mi Edward. Nevím, kde bral tu jistotu.

„Proč tě to tak zajímá?“ chtěla jsem vědět, když mi zíral do očí a něco tam hledal. Odtáhnul se z předklonu a zase se narovnal.

„Řekl jsem, že mi záleží na tom, abys byla šťastná a udělám proto cokoliv. I kdybych ti měl dotáhnout Erica Lenschera na stříbrném podnose,“ vysvětlil pevným hlasem a kdyby mi srdce tlouklo, tak určitě poskočí radostí. Bylo krásné slyšet, že tohle pro vás někdo udělá. Udělá vážně cokoliv a položí za to život. Jenže tu byl jeden velký problém. Edward to nedělal z lásky nebo tomu podobnému ušlechtilému citu. Dělal to jen proto, protože se snažil ulehčit svědomí. A i když jsem tomu byla vážně ráda a byla mu za to vděčná, mrzelo mě, že to nevychází z něčeho jiného. Jak jsem řekla, každá žena je uvnitř křehká labuť, co touží po tom, aby jí někdo čechral peří a staral se o něj.

Mlčeli jsem, dokud se ke mně Edward zase nenatočil.

„Pamatuješ ten sex v Japonsku?“ zeptal se a já se vsadím, že být člověk, tak tu kuckám jako o život.

„No, to teda,“ přitakala jsem. Nejdokonalejší sex, co mohl existovat, plný krve a primitivních potřeb, co ale stejně byly tím nejdůležitějším - ty, co s námi nejvíce hýbaly a měly na nás největší dopad… Ty potřeby ukojil právě Edward a já si nedovedla představit něco víc osvobozujícího a uvolněnějšího, než byl právě ten sex v Japonsku, kdy se ve mně probudilo i to, co jsem do té doby neznala. Zkrátka nirvána.

„A já jsem potom řekl, ať už na mě nikdy nesaháš,“ připomněl mi. Samozřejmě jsem to měla vytesané do své neomylné paměti a viděla to před sebou, jako by se to odehrálo před třemi vteřinami. Přikývla jsem. „Řekl jsem to proto, protože sex mezi upíry, kde jeden utrhl tomu druhému hlavu, protože ho zabil, je špatný,“ vysvětlil a já pokývala hlavou. Tak to byl zřejmě nezapomenutelný zážitek jen pro mě. A to jsem myslela, že jako upír jsem v posteli ještě lepší. Vždyť to bylo tak perfektní a bez zábran a mantinelů. „Ale jde o to, Bello,“ přerušil moje bičující myšlenkové pochody, „že to nebylo vůbec špatné,“ zašeptal a já překvapeně pozdvihla obočí a rty se mi zvlnily do úsměvu. Edward se taky usmál, jenže pak přišel výraz, který zastavoval srdce, a to ne v tom pozitivním slova smyslu. Naší přirozenou rychlostí otočil hlavu na druhou stranu.

„Edwarde?“

„Ne, to ne. Teď ne,“ zamumlal a náhle stál.

„Tak co je?“ Chytil mě za zápěstí a rozmazaně mě vytáhnul za nohy taky. Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí.

„Bello, běž, jak nejrychleji dokážeš a už se nevracej,“ nakázal mi a odsekával od sebe každou slabiku, přestože mluvil šílenou rychlostí.

„Co se stalo?“

„Bello, prosím, běž. Ty musíš žít,“ řekl a pustil mě. „Běž!“ zavrčel a já se zmateně rozběhla na druhou stranu. Když jsem se chystala seskočit ze střechy na asfalt pode mnou, moje ruce zachytily jiné, stejně tvrdé, a mrštily se mnou do betonu, který se pod tou silou probořil i se mnou.

Výhled na bouřkou zčernalé nebe mi zastínil andělský obličej malé dívky, co se ale usmívala jako ďábel.

„Nejenom, že máš právo nevypovídat – ty mlčet musíš. A jestli nebudeš držet ústa zavřená, budu tě mučit tak dlouho, dokud se to nenaučíš. Cokoliv řekneš, bude využito proti tobě. Jako dítě jsi zlobila, Bello. A zlobivé děti se musí potrestat,“ šeptala na mě sladce a bylo vidět, jak si tu svoji zvrácenost užívá. To byli oni. Volturiovi.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 33. kapitola: