Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 2. kapitola

13.04.2012 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 8717×

Druhý den, po mém až příliš dokonalém snu, jsem nad tím pořád přemýšlela. Snažila jsem se nechat sen snem, ale já se vážně a zcela prostě udělala ve snu a nějak se to odrazilo i ve skutečnosti. Takové sny bych si nechala celkem líbit… Mívala jsem tolik erotických snů a všechny byly skvělé, ale rychle jsem je zapomněla a jen věděla, že to bylo pěkné, ale tohle… Tohle se mi ještě nestalo. A komu taky jo?

Do tváře mi něco vrazilo a já se probudila z transu. To Eric mi hodil vlaštovku do obličeje, ale nasadil ten výraz, že on nic - on muzikant a civěl z okna.

„Jak malý,“ zamumlala jsem si pod nos a modlila se, aby ta proklatá porada už skončila. Beztak tu nemám co dělat. Jsem jenom sekretářka. Jenže Eric tu prostě musel mít aspoň nějaký záchytný bod, protože se na první pohled příšerně nudil. Točil se na židli, spal, anebo mi házel to svoje origami do ksichtu. Vůbec ho nezajímalo, co jeho matka v čele vypráví – ať už to bylo důležité jakkoliv.

„Spustíme to v listopadu. Má někdo otázky?“ zeptala se jeho matka, a pak přišel šok, a to když se Eric aktivně přihlásil. Všichni se na něj otočili celým tělem a vyvaleně zírali.

„Ano, Ericu?“

„Už můžu jít?“ chtěl vědět a usmál se uličnickým úsměvem. Aha…

„No, jistě,“ pronesla ledově a divila jsem se, že neslyším až sem, jak skřípe zuby. Eric vstal, s tou svojí dvoumetrovou postavou jako tank od stolu, a kývnul na mě, abych se k němu připojila. Omluvně jsem se usmála a tiše pokračovala za ním. Kupodivu mi otevřel dveře.

„Nemůžeš se chovat jako ještě větší ignorant?“ zasyčela jsem na něj, když jsme šli chodbou pryč. Přimhouřil přemýšlivě oči, a pak na to kápnul.

„Myslím, že můžu… Bože, já tohle tak nesnáším,“ řekl otráveně a rázoval si to ke kanceláři. Musela jsem přidat, abych mu stačila. „Všichni tam jsou takoví deb…“

„Pssst!“ zasyčela jsem a přiložila si ukazovák na ústa. Ukázala jsem na asistenty šéfů z firmy, se kterou firma uzavírala obchod v zasedačce. Podíval se na ně a vážně přikývnul.

„Bože, nesnáším ty idioty…,“ začal řvát na celé poschodí a už chtěl použít expresivnější výrazy a lokalizovat to. Strčila jsem ho do dveří a zabouchla je.

„Ty jsi debil. Tvoje máma na tom tvrdě pracovala,“ vyčetla jsem mu a on se zašklebil. Ale zafungovala provinilost, a tak si rezignovaně odkráčel do svojí kanceláře vedle a sedl si za stůl. Posadila jsem se před něj, zatímco on kouzlil s počítačem.

„Mám nápad. Pustíme si porno,“ navrhnul a já se plácla do hlavy.

„Můžu hádat třikrát, že ty jsi tohle dělat nechtěl – myslím tohle šéfování,“ dodala jsem a ukázala na jeho stůl.

„Chytré děvče,“ poznamenal a položil se zády na židli. Vzal si ze stolu tablet a - podle otravných zvuků - už hrál ty svoje dementní, brutální hry, kdy trhal hlavy kresleným postavičkám.

„Ericu, měl si někdy sny, co… Co byly fakt živé? Jakože… No, radši nic,“ uzavřela jsem to, když jsem se do toho začala motat. Musela jsem se zkusit zeptat, protože jsem měla ty zrzavé vlasy vypálené na sítnici. Eric se na mě zkoumavě podíval.

„Ahá! Někdo tu měl erotické sny,“ uhodnul a já se proti své vůli začervenala.

„Vážně si musím najít kamarádku ženského pohlaví,“ utrousila jsem nešťastně a podepřela si bradu dlaní.

„No, to nevím kdy, protože v noci šukáš a přes den jsi se mnou. A mezi ty harpyje pod námi tě nepustím,“ upozornil mě a já se radši zvedla a doplahočila se za svůj stůl, kam jsem se zhroutila jako hromádka neštěstí, abych si zase začala hledět své práce. Vtom začal zvonit telefon, a tak jsem vystřelila ruku, jako kdyby mi volali, že jsem vyhrála milion dolarů.

„Prosím?“ zeptala jsem se vstřícně. Zase tolik námahy to nestálo, protože mě dneska ještě nikdo neotravoval.

„Kafe!“

„Už jdu, Ericu.“ Ach jo…

Jakmile konečně odzvonilo mojí pracovní době – a moje pracovní morálka je sakra dobrá, takže jsem to statečně vytrpěla do poslední minuty – vyzvednul mě Oliver a odnes si mě v náruči – fajn, takhle pohádkové to nebylo – domů. Někdy prostě přijdete ráno do práce, a než se stačíte otočit kolem své osy, je konec. No, a někdy to je jedna dlouhá, nekonečná prázdnota a vy pořád zíráte na hodinky. A nezáleží na tom, že jste se na ně koukali před pěti vteřinami – radši se podíváte znova, jestli už náhodou neuběhla hodina, protože v práci si nikdy nemůžete být jistí… Čas tam ubíhá jinak.

„Kdy si budeš dělat ty testy?“ zeptal se tiše Oliver v autě, když vyjel z podzemních garáží a já se na sedadle napřímila a podívala se stranou.

„Teď je to ještě zbytečné… Víš, jak to funguje,“ šeptla jsem a do obličeje se mi vkradla zkroušenost. Vážně to bude poslední pokus, kdy se spoléhám na přírodu. A jestli bude zase jenom jedna čárka, na přírodu z vysoka kašlu, ať se mi to líbí nebo ne. Moje biologické hodiny byly čím dál hlasitější a z těch Oliverových poznámek jsem měla pocit, že se snad zbláznil ciferník i jemu.

„Přál bych si syna,“ zašeptal a soustředěně sledoval silnici. „Učil bych ho baseball…,“ rozpovídal se a já se něžně usmála nad jeho přáním. Položila jsem mu hlavu na rameno a pohladila ho po stehně.

„Když to bude holčička, taky ji budeš moct učit hrát baseball. Žádná diskriminace,“ varovala jsem ho a políbila pod čelist. Přikývnul a už se jen věnoval řízení, protože to v tuhle večerní dobu na šestiproudovce nebyla žádná legrace.

Doma jsem vyklouzla z bot a cestou do kuchyně si svlékla sukni a sako, a tak za sebou nechala cestičku z oblečení. Když jsem unavená - jsem prase.

Z lednice jsem vytáhla víno a po chvíli přemýšlení ho zase rychle zandala. Podívala jsem se do odrazu na troubě a prohnula se v páteři. Třeba už jsem vážně těhotná… Třeba nosím pod srdcem živého tvora, kterého jsem stvořila s Oliverem. Neuvěřitelné. Bylo to něco tak dokonalého… Splynutí našich buněk. Pohladila jsem si břicho a prohnula se ještě víc, abych imitovala tu perfektní budoucnost.

„Budeš tak sexy,“ prozradil mi Oliver a já se zase narovnala, protože moje malá show v troubě byla celkem ujetá.

„Těhotná… A příšerně nadržená,“ dodala jsem a zazubila se.

„Myslím, že to zvládnu.“

„O tom nepochybuju.“ Chytil mě za stehna a přehodil si mě přes rameno, když jsem objela špičkou jazyka horní ret.

„Pusť!“ řvala jsem, protože jsem se plánovala najíst a osprchovat. A byla jsem dost utahaná… Já se na rozdíl od něj neflákala celé odpoledne na golfu. Golf… Ještě jednou to někdo nazve sport a já vytáhnu kulomet.

K mé radosti mě uložil do postele na břicho a přetáhnul mi tílko přes hlavu.

„Řekni mi, že jdeš dělat to, co si myslím,“ hlesla jsem s prosíkem a zabořila hlavu do matrace. Když mi jeho prsty přeběhly po páteři, slastně jsem zavrněla. Třikrát sláva jeho šikovným rukám, co mi dokázaly krásně uvolnit svaly, a tak poslat úlevu do celého těla. Vyrovnaně jsem dýchala a ani si nestačila všimnout, kdy přesně jsem začala ztrácet vědomí.

Ležela jsem na boku a pod sebou cítila vůni čerstvě vyleštěného dřeva. Byly to parkety. Kolem byla děsivá tma, ale na místo, kde jsem z nějakého důvodu odpočívala, mířil kužel světla, jako kdyby sem snad někdo cíleně namířil reflektor. Cítila jsem svoji nahotu, která byla pod tím ostrým světlem ještě výraznější, stejně jako moje kůže, kterou to vypálilo do běla. Vtom mi přejela obrovská ruka po břiše a na záda se mi natisklo něčí tvrdé, studené tělo. Ale nechvěla jsem se zimou, i když jsem se třásla jako osika. Naopak mi pod kůží plápolaly drobné ohníčky, ale ten největší oheň mi hořel mezi stehny.

Nezkusila jsem se otočit, abych zjistila, kdo si tu bere moje tělo. Nezajímalo mě to. Jen jsem chtěla, aby se mě dotýkal všude. Chtěla jsem, aby probádal každý milimetr mé kůže a věnoval se mu a rozmazloval jej. Měla jsem pocit, že to musí udělat, a že kvůli tomu jsme tady, abychom si plnili přání a touhy.

„Jsi tak teplá,“ zazpíval mi sametový hlas a já se zachvěla, protože to byla ta nejkrásnější hudba, co jsem kdy slyšela. Rozplýval se ve vašich uších jako cukrová vata na jazyku, a byl stejně sladký. Až teď jsem zacítila drobné bodnutí touhy, kdy jsem chtěla vědět, komu ta symfonie vyšla z úst. Ale tu touhu spálila na prach jeho ruka, když mi odtáhla stehna od sebe a přitlačila se na mě svým tvrdým klínem. Už jsem si jen říkala – tak dělej… Tak strašně jsem ho chtěla. Chtěla jsem vědět, jestli má ledové absolutně všechno, a teď mi to dá pocítit.

Věděla jsem, že je tvrdý jako skála a připravený mi to dát, ale pořád byl jen na kraji. No, tak dělej…

„Na co čekáš?“ vydechla jsem, už dokonale odhodlaná teď navštívit ráj. Konečně se pohnul, a tak do mě zapadnul, jako kdyby tam odjakživa patřil. Když do mě ta ledová vlna narazila, vytřeštila jsem oči, a pak je zase pevně zavřela, protože to bylo lepší, než jsem si představovala. Dravě jsem chňapla po jeho vlasech za mnou a přitáhla si ho ke krku, abych tu Antarktidu cítila i tam. Prsty si vepředu hrál s mým nejcitlivějším místem a já do toho tichého prostředí hlasitě a namáhavě oddechovala. Měla jsem dojem, že teď, když do mě z boku přirážel, bych měla křičet jeho jméno – a já ho chtěla křičet, chtěla jsem vykřičet do celého světa to jedno slovo, a tak dát průchod té škále pocitů, co se ve mně hromadila, ale nemohla jsem, protože jsem ho neznala. A tak můj jazyk zůstával v klidu a netvořil žádná slova, i když tušil, že by měl.

Jeho prsty drtily můj klitoris a já věděla, že to přichází. Vevnitř jsem se stáhla kolem jeho penisu, ale zvenku se naopak napjala a vytáhla se do délky, jak jsem dosahovala nebe. Dotkla jsem se ho celými dlaněmi a držela se ho pár vteřin. Pak mě stahy začaly opouštět a země si mě zase přitahovala zpátky k sobě. Dokázala jsem oklamat gravitaci asi na pět sekund, a už mi ta mrcha znovu dávala najevo, že celou tu dobu je stále se mnou, a že jsem nevyhrála. Ale já jí plivla do tváře tím, když jsem se slastně usmála, dokonale uspokojená.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, ale pak mi někdo zaháknul kotvu za žaludek a trhnul dřív, než jsem si stačila poslechnout odpověď.

„Ježiš, ty si mě zase vyděsila,“ řekl Oliver a já zamrkala. Zírala jsem mu do tváře a byla opět totálně promočená, a to úplně všude.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se hloupě. Věděla jsem, co jsem udělala, i když jsem to ve skutečnosti vlastně neudělala.

„Řvala si jako na lesy a mlátila sebou. Musel jsem s tebou pořádně zatřást, abych tě probudil,“ vysvětlil a já si otřela čelo, ze kterého mi lilo.

„Promiň, Olivere,“ hlesla jsem provinile. Najednou na mě udeřila vina, jako kdybych ho snad vážně podvedla. A ty následky doznívajícího orgasmu přilévaly ještě olej do ohně.

„Za co? Za to, že máš zlé sny?“ chtěl vědět překvapeně, a pak zakroutil hlavou.

„Asi ano. Je to hloupé,“ šeptla jsem a chtěla se osprchovat, abych ze sebe všechno sedřela, i když jsem tušila, že ty stopy po ledových rukách nejsou jen tak omyvatelné. Pořád jsem ho na sobě cítila… Ale jak, sakra? Jsou to sny!

„Půjdu se osprchovat,“ nahlásila jsem mu a vstala z postele. Chytil mě za ruku s tím, že se ke mně přidá. „Ne, lásko. Chci to mít rychle za sebou, abych mohla jít spát. Jsem příšerně unavená,“ vymluvila jsem se pravdivě, protože jsem už padala na hubu.

„To bys měla. Zvlášť, když jsou dvě hodiny ráno,“ řekl a já vyvalila oči.

„Cože? Jak dlouho… To jsem spala přes tři hodiny?“ Připadalo mi, že jsem zrovna přišla z práce a cítila se ještě hůř, než předtím. Rozhodně jsem si nepřipadala odpočatá. Ideální by bylo teď aspoň dvanáct hodin spánku a potom kafe. A ne tři hodiny a hromady papírů. Čas zase plynul jinak…

Už je noc a já jdu ulehnout do postele - bohužel asi bez takových snů. Ale jednou řeknu - bohudík.

Děkuju vám za komentáře u první kapitoly. Já se vždycky divím, že vás ještě bavím, ale jsem za to neskutečně ráda. A nechci citovat jednoho českého zpěváka s tím, že jsem to tentokrát opravdu nečekala, takže zůstanu u prostého a vroucného děkuji.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 2. kapitola: