Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrze zpěv - 3. kapitola

05.01.2012 (08:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2200×

Hodina se nesmírně vlekla. Spolužáci se nejčastěji bavili tím, že po mně pokukovali a mysleli si bůhví, jak jsou neviditelní. Šíleně mi to lezlo na nervy. Seděla jsem vedle nějaké holky, která po mně minutu co minutu šlehala závistivými pohledy. Snažila jsem se to ignorovat, ale bylo to těžké.

Tohle však nebylo všechno, co mě trápilo. V hlavě jsem stále přemítala o tom neslušném ignorantovi. Má reakce na něj byla zvláštní. Byla jsem zvyklá, že mi kluci okamžitě padají k nohám, jen když na ně mrknu, ale tenhle ne. Proč mě jeho odtažitost tak fascinuje? Je to prostě nějaký nevychovaný fracek, ale přece jen… Netuším, co na něm bylo, ale byla jsem rozhodnutá to zjistit.

„Slečno Swanová!“ sykl na mě učitel a to mě probralo. S trhnutím jsem k němu zvedla hlavu. Pochechtávání spolužáků a učitelův výraz rozzuřeného býka mi napovídal, že na mě mluví už delší dobu.

„Můžete mi zopakovat otázku, kterou jsem položil?“ zabrblal a vítězně se na mě šklebil. Polil mě pot, absolutně jsem netušila, co doteď blábolil. Odhadovala jsem, že zrovna s tímhle učitelem nebudeme zadobře.

„Jestli vlaštovky migrují?“ šeptla jsem první kravinu, co mě napadla. Na chvíli jsem zatoužila, aby mi narostla obrovská křídla a já mohla z téhle mučírny také emigrovat. Společně s vlaštovkami se vznést k oblakům…

„Slečno Swanová!“ zakřičel téměř učitel. Ups…

„Já dávám pozor,“ ohradila jsem s nevinným úsměvem.

„A jaká je tedy hodina?“

„Ehm… Biologie?“

„Matematika! Mám toho dost, zůstáváte po škole!“

„Cože?!“
„Domluvil jsem! A teď se, prosím, uráčejte vypočítat tuhle rovnici.“ Pohledem jsem přejela po složitých vzorcích, které byly načmárány neúhledným písmem. Pousmála jsem se. Vědomostmi jsem byla mnohem dál. S úsměvem na rtech jsem hravě vypočítala celou rovnici. Učitel na mě trochu nedůvěřivě zíral. Kmital pohledem mezi mou prací a svými poznámkami. Když ale uznal, že to mám všechno dobře, s brumláním mě nechal usednout.
Do konce hodiny si mě nevšímal. Obdržela jsem akorát pár povzbuzujících pohledů od mých spolužáků.

Zazvonilo a já si pomalu začala dávat věci do tašky.

„Jsi Isabella, že?“ zeptal se mužský hlas a já k němu vzhlédla.

„Bella,“ opravila jsem ho automaticky a bez zájmu jsem popadla tašku.

Zamračil se a tašku mi strhl z ramene a přehodil si ji na svoje. Ušklíbla jsem se na něj, ale nechala jsem to být.

„Víš, napadlo mě, že bych ti mohl ukázat město. Jsou tady docela hezká zákoutí, jen musíš vědět, kde ty mršky hledat,“ šeptl a mrkl na mě.

„Jsem si jistá, že si poradím, ale děkuji za ochotu.“

„No tak alespoň večeře. Znám opravdu hezký podnik, vaří tam jeden rodinný přítel.“

„Možná později, nejdřív se chci tady alespoň rozkoukat,“ řekla jsem a natáhla se pro svou tašku. Uhnul a místo toho se ke mně naklonil.

„Mně nikdo neříká ne. Jsem si jistý, že ani ty nebudeš výjimkou,“ šeptl a natlačil se na mě, takže jsem udělala dva kroky dozadu. Díval se na mě jako na svou oběť. S úsměvem na rtech se ke mně pomalu blížil, ale já už neměla kam dál couvat. Natlačila jsem se co nejvíce na cihlovou zeď a nepřestávala jsem ho sledovat. Začínala jsem mít strach. Už byl skoro u mě, když do něj někdo strčil a on klopýtl o několik kroků dozadu.

„Hej!“ ohradil se po svém útočníkovi.

„Dáma řekla ne!“ zavrčel na toho kluka mně již známý hlas.

„Tobě může být houby do toho, co říkala!“ zasyčel ten kluk. Se zadrženým dechem jsem je sledovala. Edward beze slova strhl mou tašku z ramene toho kluka.

„Bello, jdeme!“ sykl Edward a tvrdě mě za ruku odtáhl ke dveřím.

„Tímhle to neskončilo! Ještě se uvidíme, Bello!“ křikl za námi ten kluk. Edwardův stisk při jeho slovech zesílil. Sykla jsem bolestí a on mě pustil.

„Promiň,“ zamumlal a hleděl přímo před sebe. Chvíli jsem na něj jen zírala.

„Ehm… Děkuji ti,“ šeptla jsem zahanbeně. Jen pokýval hlavou.

„Dávej si na Mikea pozor. Ten kluk je totální magor,“ sykl skrze zaťaté zuby.

„Jo, budu,“ špitla jsem a sklopila pohled.

Mlčky mě odvedl před třídu, kde mi podal mou tašku.

„Příští hodinu tě nevyzvednu, na oběd tě zavede Alice, je to moje sestra. Už ses s ní setkala,“ řekl a já přikývla. Zmateně jsem vešla do třídy. Byla jsem ještě dost v šoku z toho, co se stalo s Mikem. Nedovedu si ani představit, co by se stalo, kdyby se tam Edward neobjevil. Možná jsem si myslela, že je to ignorant, ale je to ignorant, který mi opravdu pomohl.

„Bello! Tady! Sedni si ke mně!“ pištěl na mě vysoký hlásek mé prťavé kamarádky. Mávala na mě z jedné ze zadních lavic. Sedla jsem si tedy k ní.

„Tak už ses seznámila s Edwardem, co?“ šeptla a nepřestávala na mně viset ohledem. Jako by to znamenalo bůhví co.

„Ehm… jo, dostal mě na krk.“

„Já pana Huntera miluju!“ zavýskla a poskočila na židli.

„Jak víš, že to udělal Hunter?“ Ušklíbla se. „Intuice,“ šeptla tajemně a zazubila se na mě. Zavrtěla jsem hlavou a začala raději dávat pozor na hodinu.

„No a co na Edwarda říkáš?“

„Co by? Je to totální ignorantskej hňup. Ale… přitom je zvláštní. V jednu chvíli se mi zdá, že jsem pro něj vzduch a v tu druhou mě brání před školním playboyem. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Jo, je trošičku složitý, ale věř, že ti, kteří se dostali do té jeho ulity, nikdy nelitovali. Je to úžasný bratr… A velice atraktivní muž,“ řekla a po očku mě sledovala. Zdálo se mi, jako bych se zpovídala seznamce.

„Možná, kdyby se ke mně choval jinak, tak by se mi i líbil, ale takhle? Je to jen trouba.“ Alice se zamračila, zdálo se, že čekala jinou odpověď.

Mlčky jsem hleděla na neuvěřitelně pomalou ručičku na hodinách.

Po pár minutách jsem se konečně dočkala svého vytouženého konce.

Sbalila jsem si věci a s Alicí v patách jsem následovala chumel studentů tlačících se do jídelny. Vystála jsem s Alicí řadu a pak jsem si s chutí nabrala talíř plný těstovin. Mlsně jsem se olízla a i se zaplaceným tácem v ruce jsem se tlačila za Alicí, která mířila někam do rohu jídelny. Naskytl se mi pohled na veliký stůl, u kterého seděly již tři osoby.

„Alice, nechci se k vám vtírat, sednu si bokem, bude to lepší.“

„Jestli nechceš, abych tě k tomu stolu dotáhla, tak si k němu prostě sedni,“ zasyčela Alice a já ji raději rychle poslechla, vypadala dost děsivě. Odcupitala jsem za ní až k tomu slavnému stolu.

„Tohle je Bella. Bello, představuji ti Rosalii, Jaspera a Emmetta,“ řekla a mávla rukou směrem k lidem sedícím u stolu. Všichni se na mě usmáli, jen Rosalie se na mě zamračila.

Nesměle jsem si sedla na volné místo, které bylo vedle toho obrovského kluka. Myslím, že mi ho Alice představila jako Emmetta. Všichni na mě zírali a já se trochu nesměle začala přehrabovat ve svých těstovinách a občas i něco uzobla. Byl to šíleně zvláštní pocit, nejedli, nepili, jen zírali. Připadala jsem si hůř, než když jsem dříve jedla obklopena bodyguardy.

Najednou vedle mě zavrzala židle a já leknutí nadskočila.

„Čau,“ pozdravil Edward a s nechutí svůj pohled zabodl do talíře plného jídla. Úlevně jsem vydechla, když se ty zkoumavé pohledy přesunuly na Edwarda a já si konečně mohla vychutnat svou porci.

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se Jasper, ale když k němu vzhlédl, chápavě přikývl. I já jsem se zadívala Edwardovi do očí. Vyděšeně jsem sebou škubla. Sakra, co to je?! Vždyť ještě před chvílí měl světle hnědé oči! Jak je možné, že změnily barvu! Teď se zalily spíše do zlatova. Byly zvláštní, ještě nikdy jsem takovou barvu neviděla.

„Nosíš čočky?“ zeptala jsem se s pozdviženým obočím. Nechápavě se na mě zadíval.

„Ehm… ne?“ Uchechtla jsem se. Zapírání – nejlepší přítel člověka.

„Nemusíš se za to stydět, znám plno lidí, co špatně vidí, ale příště si raději vezmi průhledné. Já vím, že chceš být něco extra, ale tohle je extrém,“ poznamenala jsem a nesouhlasně zakroutila hlavou. Nechápavě na mě hleděl.

„To jsi jako právě řekla, že špatně vidím?“ ujišťoval se. S tím Emmett dostal neuvěřitelný záchvat smíchu, až jsem sebou škubla. Nechápala jsem, proč na mě všichni pobaveně civí. Co jsem řekla legračního?

Za mými zády se ozvaly kroky a následovalo tiché odkašlaní. Rychle jsem se za zvukem otočila. Stál tam pan Hunter aneb Ten velice milý učitel, co mě nechal po škole.

„Slečno Swanová, máme velice málo dívek na náš letošní konkurz na divadelní představení. Váš trest si odbydete tam. Chci vás tam vidět, Swanová! Hlaste se po obědě před tělocvičnou.“

S tím zase pyšně odkráčel a já naprázdno polkla. Divadlo?! Sakra, já odjela z LA, protože jsem netoužila po pozornosti a teď se mám zapsat na divadlo?! Znovu na jevišti… Nikdy!

O pět minut později

„Fakt nechápu, jak to že se školní tresty takto zhoršily,“ stěžovala jsem si rozmrzele. „To bych raději drhla záchody než tohle!“ sykla jsem a mávla ke dveřím tělocvičny.

„Ale jdi, bude to zábava, uvidíš,“ pískla vedle mě Alice. Občas mi opravdu připadala jako taková ta pískací hračka.

„A co ty jsi vlastně udělala?“ zeptala jsem se se zájmem. Opravdu by mě zajímalo, koho tenhle hyperaktivní skřet dokázal tak moc vytočit, že je nucena se teď hlásit na nějaký trapné vystoupení.

„Nic, jsem tu dobrovolně. Vždy jsem chtěla zkusit herectví a s tebou to alespoň bude zábava.

„Tak moment! Vždyť mě ještě nevybrali. Neraduj se tak.“ Nad tím se jen Alice pousmála a s úsměvem si brumlala nějakou melodii.

Edward se na ni zašklebil a zvedl se.

„Na to ani nemysli! Sednout!“ sykla na něj Alice.

„Ale to není fér!“ stěžoval si.

„To ty jsi prohrál sázku, ne já a teď sednout, nebo to řeknu Emmettovi.“

Edward tiše zavrčel a pak ztěžka dosedl zpět na lavičku.

Na lavičce se mnou, Alicí a Edwardem sedělo ještě pár děcek, která jsem ani neznala. S Edwardem jsme si vyměnili zoufalé pohledy, ale nikdo z nás proti hurikánu jménem Alice nic nesvedl.

„Bude to zábava, uvidíte!“ pištěla nadšeně Alice. Oba jsme s Edwardem zároveň protočili panenky.

„No to určitě,“ šeptli jsme dvojhlasně a ušklíbli se tomu.

Postupně začali volat jména a dané osoby pak vklouzly do obludných dveří, za kterými se skrývala má osobní smrt.

„Slečna Swanová,“ ozvala se postarší paní. Znechuceně jsem se zvedla.

„Opovažte se mi někdo z vás držet palce!“ sykla jsem spíše po Alici. Ta se na mě jen zazubila.

Opatrně jsem vešla do dveří a vstoupila do jakési místnosti. Byla poměrně tmavá. U zdi seděli tři lidi. V jedné postavě jsem rozeznala mou osobní zhoubu učitele Huntera, a vedle něj seděly ještě dvě ženy, které jsem neznala. Hodila jsem po Hunterovi otrávený škleb a stoupla si do středu místnosti.

„Dobrý večer, Swanová,“ sykl na mě Huter a já se na něj falešně usmála.

„Ráda bych vás opravila, pane učiteli. Pokud je mi známo, tak je poledne, ale když trváte na večeru, tak vám vaši iluzi nebudu brát,“ šeptla jsem nevinně a mile na něj zamrkala.

Ten se po mých slovech nafoukl jako balón a přimhouřil svá prasečí očka. Ženy vedle něj se na rozdíl od něj však velice dobře bavily.

„Slečno, abych vás uvedla do děje, tak vaše postava byla právě odmítnuta mužem, kterého tolik milovala. Improvizujte,“ řekla mile jedna ze sedících žen.

Pozvedla jsem jedno obočí a zadívala se na „komisi“. Kdo takovou blbost vymýšlel?

Pousmála jsem se tedy a pustila se do práce. Vše jsem brala s nadhledem. Nechtěla jsem se ucházet o tu roli, spíš jsem si z toho dělala legraci, ale i tak jsem do svého výkonu vkládala bolest, smutek a ztrátu, kterou jsem v posledních dnech utrpěla. To dodalo mému výstupu zcela jiný rozměr.

Když jsem skončila, všichni tři na mě tak nějak zvláštně zírali. Nervózně jsem se zavrtěla a přála si, ať už mě co nejrychleji propustí domů.

Počítala jsem minuty, ale nikdo z nich se stále neměl k pohybu. Zavrtěla jsem hlavou a odklašlala si, abych je alespoň trochu probrala. Konečně sebou vyjeveně cukli.

„Počkejte, prosím, v čekárně,“ řekla jedna z žen. Čekárně? To myslí tu jednu lavičku na chodbě? No, všude lépe než tady. Co to do nich vjelo?

Vyšla jsem ven a naskytl se mi pohled na zářivě se smějící Alici a nevnímajícího Edwarda. Jak vidím, tak vše zůstalo při starém.

Všichni už před porotu předstoupili, teď se akorát čekalo na rozsudek. Většina lidí zde byla nervózní, zřejmě já jediná jsem si přála být co nejdále od té prapodivné tělocvičny, tedy pokud nepočítám Edwarda, ten již pět minut nejevil známky života. Připadalo mi, jako by se z něj stala socha. Chvíli jsem ho pozorovala, ale když za tu dobu ani nemrkl, ztratila jsem o něj zájem. Po dlouhých patnácti minutách se konečně se skřípotem otevřely dveře. Žena držela v ruce papír.
„Pan Cullen, Newton, slečna Cullenová a Swanová byli vybráni na role do školního představení. Prosím, pojďte za mnou.“

Alice vedle mě vypískla radostí a já úlekem vyprskla z úst vodu, kterou jsem právě pila.

„Cože?! To musí být nějaký omyl!“ sykla jsem na ženu.

„Ne, to není omyl. Prosím, následujte mě,“ šeptla s úsměvem a mile se na mě usmála.

Zasténala jsem. Nechtěla jsem hrát v divadle! Většina ostatních studentů, kteří teď zklamaně odcházeli se svěšenými rameny, měli tisíckrát víc štěstí než já. Co já bych dala za to, abych nemusela opět do těch divných dveří!

Já divadlo prostě hrát nebudu!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přednostně se moc omlouvám za zdržení, ale teď mám napsanou i pátou kapitolu a rozepisuji šestou, takže to půjde rychleji. K tomu divadlu, původně to tam sice nemělo být, ale hezky se mi to tam hodí a nebojte, pořád jde především o zpěv. Začínám přecházet na komedii. Takže se to bude střídat. Snad nevadí. :) Taková depresivní komedie. :D

Snad se vám kapitola alespoň trošku líbila. Prosím, zanechte alespoň kraťoučký komentík, přece jen to potěší. :)

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrze zpěv - 3. kapitola: