Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 23. kapitola

23.11.2013 (16:15) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4775×

Mohly uběhnout minuty, hodiny, dny, já však pojem o čase po nějaké době úplně ztratila. Tma a neustálé drncání mi na psychiku také nepomáhaly, což zapříčinilo, že jsem pomalu balancovala na pokraji zdravého rozumu. Snažila jsem se udržet při vědomí, abych nepropásla jedinou vteřinu, kdy by se mi třeba naskytla šance na útěk, ale bylo to těžké a stálo mě to veškerou energii.

Všechno mi to spíše přišlo jako sen. Bizarní a hloupá noční můra, ze které bych se ráno probrala a vyprávěla ji Edwardovi. Bohužel jsem měla nevalné tušení, že je to realita. A nechápala, jak mě Nick, můj bývalý přítel, doopravdy dokázal unést.

Bylo to nekonečné. Ramena jsem už necítila a močový měchýř si akutně žádal mou pozornost. Čekala jsem, že zastavíme, ale vytoužená zastávka se nekonala.

Bylo mi hrozně.

Měla jsem žízeň a prášky, které do mě ten bastard napral, mi rozházely žaludek, takže jsem se navíc k tomu všemu snažila nehodit šavli. To by mi ještě tak scházelo. Svázaná a s blitkami kolem sebe. Bože!

Měla jsem pocit, že ztrácím a nabírám vědomí. Jelikož se kolem mě rozprostírala černota, nedokázala jsem to poznat. Ale věděla jsem, že můj zdravotní stav – a hlavně psychický – začíná nabírat na vážnosti.

Jedinou kotvu pro mě představovala myšlenka, že mě Edward najde. Jsme zvyklí si hodinu co hodinu psát esemesky či telefonovat, a když mu nebudu odpovídat, dojde mu, že se něco stalo. Zdravý rozum mi předhazoval, že by ale i přesto neměl vodítko, jak mě najít. No, můj šestý smysl mi napovídal, že by si poradil.

Nickova slova mě ovšem ve skrytu duše nahlodávala. Ačkoliv to bylo na první pohled šílené, v podstatě měl pravdu. Edwardovi se měnila barva očí, jeho kůže připomínala kámen a byl studený, jako by právě vylezl z ledničky. Děsilo mě to.

Ale upír? Proboha! To bylo naprosto směšné!

Jenže co rozumu přijde jako nesmysl, tomu srdce pošetile věří.

Zatřásla jsem hlavou, abych se těch absurdních myšlenek zbavila. Super, už mi zcela jasně začínalo hrabat.

Uběhl další čas a já se pomalu ale jistě vzdávala naděje na záchranu. Už jsem ani nedokázala rozpoznat, co je realita a co sen, ocitla jsem se v prapodivném polovědomí, ze kterého nevedla cesta ven. Začínala jsem ztrácet sama sebe.

Když jsem si již bezmála myslela, že jsem navždy uvězněná v tomhle pekle, se dodávka z ničeho nic zastavila. Srdce mi poposkočilo. Třeba jen stojíme v zácpě? Ale opravdu. Motor utichl a dveře vpředu bouchly. Nemohla jsem tomu uvěřit!

Chtěla jsem se posunout, přetočit, jakkoliv se pohnout, ale ani jedno se mi nepovedlo. Byla jsem na pokraji svých sil. Do háje!

Ozvalo se hlučné zarachocení, když mě najednou ozářilo světlo.

Zasténala jsem, jak mě paprsky zapadajícího slunce zaštípaly v očích, a zhluboka se nadechla. Čerstvý vzduch, taková lahoda!

„Bell, miláčku, jsi vzhůru?“ Chtělo se mi z něho zvracet! Jak se vůbec opovážil mě oslovit takovou něžnůstkou?! Vždyť mě unesl! Zdrogoval a svázal! Šmejd jeden!

Zaskuhrala jsem.

„Ach, Bello, je mi to tak líto! Ale kdyby byla jiná možnost, věř mi, že bych neváhal a skočil po ní.“

Slyšela jsem, jak vyskočil dovnitř, po čemž jsem na svém těle ucítila jeho pracky.

„Ne!“ snažila jsem se vykřiknout, ale hlasivky mě neposlouchaly. Hrdlo jsem měla vyprahlé, jak jsem umírala žízní.

„Neboj, nic ti neudělám. Jen tě musím přenést.“

Strašně moc jsem chtěla protestovat, ale nešlo to. Byla jsem úplně zmožená, jen ubohá lidská schránka.

„Vím, byla to dlouhá cesta, ale zvládli jsme to. Jsme na hranicích s Francií.“ Panebože. „Je tu malá chata, ve které se můžeme prozatím schovat. Autobus odjíždí za tři hodiny.“ Tři hodiny?! To nás nemůže v žádném případě nikdo stihnout najít, ani kdyby trakaře padaly! A jakmile překročíme hranice… je konec!  

I když jsem neměla sílu brečet – vzlykat a popotahovat –, slzy se mi automaticky spustily.

„Ach, Bellinko, prosím, neplač, všechno bude v pořádku, slibuju.“ Pro Kristovy rány! On je opravdu magor!

Vtom jsem ucítila, jak se mi uvolnily ruce. Panebože, přeřízl provaz! Ihned jsem si chtěla promnout zápěstí, ale nedokázala jsem se ani hnout. Kurvafix! Takhle utéct fakt nedokážu!

Vzal mě do náruče a seskočil s námi na zem. Připadala jsem si jako mrtvola. Ruce a hlava mi visely dolů a v uších se mi odrážel zvuk křupajících kamínků pod Nickovými botami. Byla jsem vyděšená.

„Uvnitř to není žádný luxus, ale k přečkání nám to tu postačí. Z kohoutku teče pitná voda a přítel mi tu zanechal i nějaké jídlo.“

Když mi za zavřenými víčky černá barva zhoustla a praskot kamínků se změnil ve vrzání dřevěné podlahy, došlo mi, že jsme v chatě.

Udělal asi pět kroků, když mě opatrně položil na tvrdou pohovku. Žádný přepych to nebyl, ale oproti plechové podlaze dodávky to byl učiněný ráj. Teď se ještě tajně zotavit a hurá pryč!

„Přinesu ti něco k pití, už musíš mít určitě žízeň.“ Bingo! Že ti to ale trvalo, idiote!

Zkusila jsem otevřít oči.

Nejdříve jsem viděla rozmazaně, ale po několika zamrkání se mi podařilo zaostřit a já si tak mohla prohlédnout interiér chaty.

Bylo to tu malé a ošuntělé, ale vlastně tu nic nechybělo. V jedné místnosti se nacházela kuchyňka, pohovka a model zastaralé televize s anténou. Odtud vedly dvoje dveře, jedny ven a druhé snad do koupelny? Netuším a upřímně mi to bylo jedno.

Co by se však hodilo, by byl záchod. Můj močový měchýř byl plný k prasknutí a já se bála, že už to dlouho nevydržím.

„Tady to je,“ pronesl Nick, když ke mně došel se sklenkou vody. Měla jsem hroznou žízeň, ale bohužel si to protiřečilo s již zmíněným močákem.

Zřejmě se mi musely pocity promítnout do tváře, neboť vodu rychle odložil na stolek před pohovkou.

„Panebože, promiň, vůbec mi to nedošlo!“ vyhrkl a zatvářil se opravdu omluvně. No, to mi moc nepomůže, tupče! pomyslela jsem si hořce. „Jenže na zastávku nebyl čas. No nic, záchod tu chybí, ale venku je kadibudka. Když ti tam pomůžu, zvládneš to?“ Kadibudka? Ach, Ježíši! Za co mě trestáš?!

Ale pořád lepší než nic, ne? nabádalo mě mé vnitřní já.

Přikývla jsem.

„Tak dobře.“ Vzal mě opět do náruče a vynesl ven.

Kadibudka stála hned vedle chaty. A vypadala děsivě.

Proč, proč, proč, proč, proč, proč… skuhrala jsem v duchu, když mě na zkoušku postavil na zem a zkoušel sílu mých nohou.

Nejdřív se mi podlamovaly, ale po chvíli jsem se na nich udržela. No vida! První dobrá zpráva.

„Tak jo, počkám tady.“

Beze slova jsem se odšourala do kadibudky a zavřela za sebou dveře s vyřezaným srdíčkem v úrovni očí.

Povzdychla jsem si. Fajn, jde se na to.

Naštěstí jsem to zvládla, aniž bych se pozvracela či omdlela. No, nejsem šikulka? A když jsem vyšla ven, bylo mi mnohem krásněji.

Potom, co jsem však málem narazila do Nicka, jsem si plně uvědomila svou situaci. A vytušila okamžik, který by mohl vést k mé volnosti. A tak jsem neváhala a rozběhla se.

Netrvalo ale ani deset vteřin a zakopla jsem. Blbé vratké nohy! A Nick mě samozřejmě dohnal a chytil.

„Bello!“ vykřikl a pomohl mi postavit se. Zavrtěl hlavou a já naštvaně stiskla čelisti. „Už by ti mohlo dojít, že tě nenechám utéct.“ Mlčela jsem. Stejně bych nemohla nic říct, v krku jsem měla sucho jako na Sahaře.

Uvnitř chaty mě posadil na pohovku a poodstoupil ode mě. Ani jsem se nehnula. Povzdychl si.

„Mrzí mě to, Bello, ale budu tě muset přivázat.“ Vyvalila jsem oči. „Znám tě a vím, že by ses při každé příležitosti snažila utéct a vyhledat pomoc od toho… parazita!“

„Jsi blázen!“ zachraptěla jsem dopáleně, ale zůstala u toho sedět.

Stiskl rty, ale namísto, aby mi odporoval, mi podal skleničku s vodou. Škubnutím jsem mu ji vytrhla, až se jí trošku vylilo na zem, a hltavě se napila. Mlčky mi ji poté prázdnou vzal a vrátil se s plnou. A takhle jsme to zopakovali ještě třikrát.

„Žízeň uhašená?“

Jen jsem si odfrkla a provrtala ho mrazivým pohledem.

„Když budeš odporovat, akorát si to znepříjemníš.“

„Patříš do blázince!“ vykřikla jsem.

„Je mi jedno, jak moc mě budeš urážet. Ale zachráním ti život, ať se ti to líbí nebo ne.“ A s tím popadl tlustý provaz.

„Ne!“ zapištěla jsem a jala se s ním prát. Bohužel jsem byla slabá jako moucha a za minutu už byla znovu svázaná, dokonce přivázal konec provazu k noze pohovky! A tohle byl prosím můj ex přítel! Pff!

„Jestli si myslíš, že dobrovolně nastoupím do autobusu, tak jsi na omylu!“

„Nebudeš při vědomí, takže…“

Nevěřícně jsem zamrkala. „Ty mě prostě musíš mermomocí dotáhnout do Států, že jo?“ zeptala jsem se ho předstíravě klidným hlasem.

„Přesně.“

„A nenapadlo tě, že jakmile se tam dostaneme, šupem se vrátím prvním letadlem do Itálie?“

Překvapeně se mi zadíval do očí. „To bys přeci neudělala, po tom všem? Se všemi informacemi?!“ Jak bylo vidět, má věta ho jaksi vykolejila. Mé krutější já se zaradovalo.

„Ty jsi opravdu ubohej,“ pronesla jsem co nejodporněji. A zřejmě jsem ho zasáhla na správné místo, protože jeho grimasa se stáhla do bolestné. Ucítila jsem mírné škubnutí v srdci, ale pak jsem si připomněla svoji nynější situaci a soucitný pocit zahnala.

„Do téhle země se už nikdy nevrátíš. Na to se spolehni!“ prsknul, otočil se na patě a odpochodoval ráznou chůzí pryč.

„Možná až zmrzne peklo! Edward si mě totiž vždycky najde!!!“ křikla jsem za ním. Ale neodpověděl mi. Zasténala jsem. Co teď?

Musela jsem usnout, jelikož mě probudil děsivý křik a zvuk rozbíjejícího se nábytku. Leknutím jsem otevřela oči a vzpřímila se do sedu. A následně zalapala po dechu s výkřikem zadrhnutým v hrdle. Na pohled, který se mi naskytl, v životě nezapomenu.

Konečně jsem našla hlas.

A zaječela tak hlasitě, až mi málem praskla hlava.

Bylo to příšerné.

Chatou se ozývaly nelidské zvuky, tak děsivé, že jsem z nich měla husí kůži. A tři muži, velcí a otočení ke mně zády, se rvali se dvěma dalšími, vypadajícími stejně hrozivě. Neměla jsem šanci pohlédnout jim do tváře; pohybovali se tak neuvěřitelně rychle, že chvílemi představovali jen rozmazané šmouhy.

A mezi tím vším ležel na zemi Nick a krvácel snad odevšad. Byl to hrozivý obrázek. A můj žaludek se nebezpečně zhoupl.

Netušila jsem, co se to tu děje, a měla strach jako nikdy dřív.

A náhle byl konec. Ozval se zvuk jakoby lámajícího se plechu a tři rozmazaná těla se zastavila zády ke mně. Změnila se opět v lidské bytosti, a když jsem pohledem sjela k jejich nohám… V sekundě jsem se natočila za sebe a vyzvracela žaludeční šťávy, neboť jsem měla prázdný žaludek. Pane Bože na nebesích!

Otřesená jsem se opatrně podívala zpátky a přikryla si ústa dlaní. Na podlaze ležely ostatky lidí. Jejich oddělené údy představovaly dvě hromádky, ze kterých se mi dělalo mdlo.

„Co uděláme s ním?“ promluvil někdo. Ani jsem se nehnula, stále jen zírala na tu… ohavnost.

„O zbytek se postarám sám,“ pronesl známý hlas a mně se rázem zastavilo srdce. Ne, ne, ne, ne, ne, ne! Na pokraji zhroucení jsem si ještě víc přitiskla dlaň k ústům, nahrnuly se mi slzy do očí. Ne, prosím, ne! Ať to není pravda! „Děkuju, že jste mi pomohli.“

„Bez problému, kamaráde!“ zachechtal se jeden z neznámých. Dovolila jsem si k nim pozvednout bradu.

Edward, prostřední z tria byl můj Edward. Už jen linie jeho zad, styl postoje a bronzové vlasy…

Druhý z nich měl bohatou zlatou hřívu po ramena, byl o něco nižší, ale stejně vypracovaný.

Zato poslední z nich byl úplná hora. Vysoký a nadřený, s uhlově černými krátkými vlasy, byl ještě hrozivější než ti dva dohromady, a já, aniž bych si to uvědomila, hystericky popotáhla.

Třásla jsem se jako osika.

Sledovala jsem, jak dva z Edwardovo skupinky opouští chatu a berou s sebou ostatky těch… mrtvých. Ach bože! Zase se mi zvedal žaludek.

Edward ke mně stál pořád zády a tentokrát svou pozornost přesunul k Nickovi na zemi. Přistoupil k němu a – dech mi uvízl v krku. Jednou rukou ho drapl za krk a vyzdvihl do vzduchu. Tohle přeci normální člověk nemůže dokázat?!

Třísknul s ním o zeď, přičemž jsem vykvikla a Nick zaskuhral.

„Myslel sis, že tě nechytím?“ zasmál se Edward nelítostně a odhodil Nicka, jako by byl obyčejná hadrová panenka. Tiše jsem vzlykala. „A že tě tví ubozí ochránci ochrání?!“ Opět ho zvedl a hodil s ním přes celou místnost. „Dali jsme ti možnost utéct,“ řekl temným hlasem a klekl si k Nickově hlavě. „Ale tím, že jsi unesl Bellu, sis podepsal rozsudek smrti.“

S tím ho popadl za vlasy a přiblížil si zdravou stranu jeho krku ke rtům.

„Ne!“ vykřikla jsem a zděšeně se chtěla rozběhnout k Edwardovi, abych ho zastavila. Bohužel mi v tom zabránil provaz připoutaný k pohovce. Ach ne!

Naštěstí jsem tím vzbudila Edwardovu pozornost. A proto natočil svou tvář mým směrem.

V ten moment se se mnou zatočil svět a já zděšením úplně ztuhla. Namísto zelených smaragdů, které jsem tak zbožňovala, mě propalovaly dvě sytě rudé duhovky. Edwardovo pravé oči.

Najednou jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Nickova slova.

Upír.

A s tím jsem se skácela na pohovku jako podťatá.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 23. kapitola: