Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 24. kapitola

01.12.2013 (09:45) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4613×

Vědomí jsem nabírala pozvolna, avšak skutečnost jsem si uvědomila ihned. Obrázek Edwarda, chtějíc vysát z Nicka krev, se mi vpálil do mozku jako cejch. Nemohla jsem uvěřit svým očím, ale vím, co jsem viděla. Bylo to jednoduché.

Pravdu.

Edward je upír.

Zasténala jsem a zavrtěla se.

Už jenom to slovo znělo směšně, bláznivě. Jak je to možné? Cožpak to vážně může být realita? V moderní době s nejnovějšími technologiemi a vědeckými fakty? Proč na upíry – vůbec mi to slovo nešlo do úst – ještě nikdo nepřišel? Že mezi námi žije odlišný druh? Nebo snad nežije? Měla jsme pocit, že mi z toho praskne hlava.

Bylo to šílené, ale nejkomičtější na tom všem bylo, že mě Nick varoval. Po celou dobu mluvil pravdu a já mu zaslepená láskou k Edwardovi nevěřila.

A teď za to možná zaplatí životem. Kvůli mně. A navíc Edwardovou rukou, nebo spíše zuby.

„Éch,“ zaskučela jsem a znovu se zavrtěla. Nemohla jsem na to ani pomyslet. Můj Edward…

Věděla jsem, že musím otevřít oči, ale bála jsem se. Ještě jsem nebyla připravená to všechno přijmout a akceptovat. Unesu toho spoustu, ale tohle… tohle bylo zkrátka moc.

„Bello?“ uslyšela jsem tichý nejistý hlas pronesený člověkem – nad tím termínem jsem si v duchu odfrkla – kterého jsem myslela, že znám.

„E…Edwar-de,“ zamumlala jsem a konečně se odvážila otevřít oči.

První, co jsem spatřila, byl dřevěný strop chaty. Ležela jsem zády na pohovce, na kterou jsem se předtím skácela, a měla strach se i jen pohnout. Srdce mi splašeně uhánělo a dech zadrhával.

Netušila jsem, co čekat.

„Bello, všechno je v pořádku.“ Jo, to určitě. To samé mi vykládal Nick těsně před tím, než mě svázal!

Sykla jsem, poté co jsem se zkusila zvednout na lokty a ve spáncích ucítila ostrou bolest. Pozvedla jsem ruku, abych si jeden promnula, když jsem si uvědomila, že už nejsem spoutaná.

„Určitě musíš být zmatená a vystrašená, ale všechno ti vysvětlím, přísahám.“

Na třetí pokus jsem se dokázala již vzpřímeně sednout, přičemž jsem zjistila, že Edward sedí na druhé straně pohovky, jen necelý metr ode mě. Ztuhla jsem, ale jinak na sobě nedala nic znát. Jen se mi trochu zrychlil tep.

„Bello, vidím na tobě, že se mě bojíš a… Tak hrozně mě to mrzí! Tohle jsem neměl nikdy dopustit!“ Jeho vzteklý tón byl pro můj údiv mířený na něho samotného, což mě donutilo k němu překvapeně pozvednout tvář.

Vypadal jako hromádka neštěstí. Zhrouceně seděl v rohu a hlavu třímal v dlaních, bylo mi ho skoro líto. Hlavně jeho krásných bronzových vlasů, které si, jak bylo vidět, brzo vytrhá.

„Pravdu ses… pravdu ses měla dozvědět mnohem později,“ špitnul se skloněnou hlavou.

Skousla jsem si dolní ret. „T-takže,“ hlas jsem měla hrozně ochraptělý, a tak jsem si odkašlala, „tohle tedy bylo to tvé velké tajemství?“ zašeptala jsem velice tichounce. Až pak mi došlo, jak hloupá to byla otázka.

Nepatrně se usmál. „Ano, Bello. Tohle je mé velké tajemství.“ Nevím, čím to dokázal, možná svým výrazem, ale taky jsem se musela pousmát.

„Takže je všechno venku.“

„Ohledně mě, ano.“

Zamračila jsem se. „Copak je toho víc?“

Zavrtěl hlavou. „Zapomeň na to. Špatně jsem se formuloval.“

Přimhouřila jsem oči, ale nechala jsem to být.

Vtom se z druhé strany místnosti ozvalo zakňourání. Trhnutím jsem se natočila tentýž směrem a spatřila Nicka, jak sedí svázaný na zemi opřený o stěnu.

„Panebože!“ vyhrkla jsme a přispěchala k němu. Vím, že mě unesl, ale tohle si nezasloužil. Byl potlučený, samá krvavá rána a… prostě v bídném stavu.

„B-b-be,“ víc toho ze sebe nedostal.

„Ššš, nemluv.“ Naštvaně jsem se otočila k Edwardovi. „Cos mu udělal?!“

„Nic, jen zajistil, aby nezdrhnul.“ Jeho hlas ztratil na jemnosti a poprvé od mého probuzení mi pohlédl do očí. Svými děsivými rudými duhovkami. Trhla jsem sebou a přesunula pozornost zpátky k Nickovi.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřila.“

Pousmál se, ale vzápětí zaskuhral, když pocítil natržený ret. „D-d-drž,“ nadechl se, „se o-o-od n-n-něho,“ další nádech, „dál!“

Zmučeně jsem si povzdychla. „Ach, Nicku. Tohle je hrozně těžké rozhodnutí, víš. Navíc…“ odmlčela jsem se a zadívala se do blba.

Ano, pravda o Edwardovi byla děsivá. Co děsivá, příšerná, ale na druhou stranu, nepřišel mi jako někdo cizí. Když jsem na něho pohlédla, byl to pořád on – i s těma karmínovýma očima, na které si budu muset ještě zvyknout.

Nick ale zděšený mou odpovědí vyvalil své modré oči podlité krví. „Ne!“ vyhrkl a začal se v provazech kroutit. „N-nemužeš!“ Bolestí zasténal a já nevěděla, co dělat. Bylo mi ho líto, ale v koutku mysli jsem měla pořád uložený, že mě unesl.

„Nicku, nezáleží mi na tom, čím je, ale kým.“ A v podstatě to byla pravda. Dosud jsem se nad tím nezamýšlela, ale opravdu jsem se ho nebála. Nechápala jsem to, ale v tomhle blázinci se již nebylo čemu divit.

„B-b-blá-zen!“ vyhrkl Nick a já se zakabonila. Stoupla jsem si a pohlédla na něho z vrchu.

„Možná, ale stále je to mé rozhodnutí, Nicku. Na tom si zakládám.“

Nick se zatvářil tak zklamaně, až mě píchlo u srdce. Je možné, že jsem byla moc tvrdá? Třeba -

„P-pro mě m-m-mrtv-á!“ A odvrátil tvář.

Zalapala jsem po dechu a zavrávorala dozadu.

„Bello,“ vyhrkl Edward a v poslední chvíli mě zachytit. Bohužel jsem zatím nebyla na jeho dotyk připravená a ucukla před ním. Jeho tvář se bolestně stáhla, ale rychle se ovládnul a odvrátil se ode mě. Zamrzelo mě to, ale pohrdavé odfrknutí ze spodu mě přivedlo na jiné myšlenky.

„Co s ním uděláš?“ zeptala jsem se potichu.

„Zná pravdu, Bello. Nesmím ho nechat jít.“

Vyděšeně jsem se na Edwarda podívala. „Přece ho nemůžeš… zabít?!“

Zavrtěl hlavou. „Nic tak drastického, i když kdybys mě předtím nezastavila…“ Vzpomněla jsem si na jeho ústa u Nickova krku a rozklepala se mi kolena.

„Musí tu být jiná možnost!“ Cítila jsem, že mi oči zaplavují slzy. Ocitla jsem se ve slepé uličce. Nechtěla jsem, aby se Nickovi něco stalo, ale na druhou stranu už jsem s ním nechtěla mít nic společného. Zato u Edwarda to bylo přesně naopak. Nechtěla jsem o něho přijít, milovala jsem ho, ale nyní jsem se ho nemohla ani dotknout.

Jestli to bude takhle pokračovat dál, určitě z toho zešílím.

„Možná je,“ pronesl Edward a já pocítila první náznak něčeho dobrého.

„Několik jedinců mého, ehm, druhu vládne určitou mocí, má dar. A můj dlouholetý přítel dokáže manipulovat s lidskými myšlenkami.“

Zamrkala jsem, nic jiného jsem nedokázala.

„Může mu je vymazat, Bello,“ pokračoval. „Zařídit, aby na poslední týdny zcela zapomněl, a nahradí pravé vzpomínky za falešné.“

Mé ohromení se stále zvětšovalo, až nabralo gigantické rozměry.

„T-to jako vážně? To d-dokážete?“

Letmo se zasmál. „Každý má jiný dar, ale o tom později. Pokud k tomu tedy svolíš, zařídím to. V opačném případě se toho budu muset ujmout sám, a to by mělo… nepříznivé následky.“ Jinak řečeno, musel by ho zabít. Otřásla jsem se a otočila se k oběma zády.

„Samozřejmě, že tě nenechám, abys ho zabil,“ řekla jsem rázně, vypadajíc, že mluvím s podlahou. „Takže, ať je po tobě, zavolej svýmu příteli, aby mu… vymazal vzpomínky.“ Stiskla jsem zuby i víčka. Příčilo se mi to, bylo to nelidské, ale co jiného jsem mohla dělat? 

„Dobře.“

Z kapsy vytáhnul mobil a vyšel si hovor vyřídit ven, já se mezitím usadila na známé nepohodlné pohovce. Měla jsem toho opravdu mnoho k zamyšlení.

Ani ne za dvě minuty se Edward vrátil.

„Do půl hodiny tu bude,“ oznámil mi a zastavil se uprostřed místnosti. Pohledem kmitnul k volnému místu vedle mě, ale nakonec si povzdychnul, sklonil hlavu a zůstal stát.

„Klidně si… sedni.“

Rozzářeně ke mně pozvedl své rudé hluboké oči a šel si sednout na druhou stranu pohovky. Ani jeden z nás neuhnul pohledem.

„Tvoje oči,“ řekla jsem a naznačila to ukazováčkem, „jak si udělal… žes je měl zelené?“

Usmál se a jako první přerušil oční kontakt. „Jednoduše, kontaktními čočkami.“ Překvapeně jsem nadzvedla obočí. „Ale bylo dosti těžké před tebou moji pravou barvu utajit. Jed, který mi koluje tělem namísto všech tekutin, mi je každé tři hodiny rozpouštěl. Proto ti někdy přišlo, že se mi zbarvují do hněda, zelená se mísila s červenou. Vždycky u sebe nosím nejmíň dva páry, abych si je mohl měnit.“

Na srozuměnou jsem přikývla a opřela si ze strany obličej o opěradlo, jednu nohu si strčila pod zadek. „Povídej mi o sobě. Tedy, o svém druhu.“

Zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „Nevím, kde začít.“

„Co takhle od začátku?“

„To je dobrý nápad,“ uchechtl se. „Takže. Naše charakteristické rysy jsou nadpřirozená síla, rychlost a… taky půvab.“ Pozvedla jsem jeden koutek úst, ale Edward si toho nevšímal a pokračoval. „Tím myslím, že dokážu zvednout jednou rukou auto, vyvinout rychlost vyšší než pět set kilometrů za hodinu a lidé mě shledávají velice, ehm, přitažlivým.“

„Vysoké sebevědomí,“ podotkla jsem s úsměvem na rtech.

„To patří k povaze upírů,“ zasmál se.

„Dobře, takže máš nadpřirozené schopnosti, co dál?“

„Předtím jsem mluvil o darech. Každý člověk si do nesmrtelného života přenese charakteristickou vlastnost. Můj přítel, který tomu blbovi tamhle v rohu vymaže vzpomínky, si jako člověk pravděpodobně dokázal zapamatovat nejtintěrnější detaily všeho, takzvaně měl fotografickou paměť. Proto teď dokáže všem mazat a nahrazovat myšlenky. Já mám podobnou schopnost.“ Odmlčel se a já se nedočkavě nadechla. „Dokážu je číst.“

Zalapala jsem po dechu. „To myslíš vážně?!“ vypískla jsem. „Tys mi celou dobu četl v mysli?“

Znovu se zachechtal a já ho zmrazila pohledem. „To není směšné.“

„Ne, není, ale pravda je taková, že ty jsi jediná, u koho má moc nefunguje. Ještě nikdy se mi to nestalo, a to už jsem na světě dlouhou dobu.“

„Fakt? Doopravdy mi je právě nečteš?“ Jestli jo, tak radši rychle přestaň, jinak si mě nepřej! Panebože, já tomu vážně věřila?! V duchu jsem si ťukala na čelo.  

„Ne, nečtu. Tvému ex-příteli právě běží hlavou spousta myšlenek, ale u tebe,“ fascinovaně zavrtěl hlavou, „ticho jako po pěšině.“

„Na co myslí?“ naznačila jsem bradou k Nickovi.

Pokrčil rameny. „Na tebe. Na mě. A na to, že se asi úplně zbláznil, když se tě pokusil unést. Lituje toho, ale mě proklíná. Myslí si, že jsem pro tebe… smrt.“ Ke konci se Edwardovi vytratil hlas a výraz se mu zkroušeně zachmuřil.

Raději jsem mlčela, poněvadž jsem nevěděla, co na to říct.

„Ale abych se vrátil k původní otázce,“ řekl opět veseleji, byla jsem ráda, že změnil téma, „od lidského druhu se zase až tak moc nelišíme.“

„Kromě jídelníčku,“ vyhrkla jsem, prostě jsem to v sobě nedokázala udržet.

Pohrdavě se ušklíbl. „Krom jiného.“

Srdce mi nepatrně zrychlilo. „Ty… t-ty zabíjíš lidi?“

„Co myslíš? Bože, divná otázka.“

Kousla jsem se do rtu. „Myslím… myslím si, že bys člověka dokázal zabít, ale nezabíjíš. Ne pro potravu. Nejsi vrah.“

Zamyšleně se na mě zadíval. „Zvláštní, v podstatě máš pravdu.“

„Mám?“

„Ano,“ usmál se.

„A čím se tedy živíš?“

„Já osobně piju darovanou krev. Mám kontakt v krevní bance a doma mám velice dobře zásobovanou chladničku v tajné chodbě s balíčky A+.“

Trochu jsem vyvalila oči. „Ty okrádáš nemocnice?“

„Dá se to tak říct.“ Panenko skákavá, můj přítel pije lidskou krev! Darovanou lidskou krev. Žaludek se mi nad tou představou zhoupnul.

„Vím, že ti to přijde nechutné, ale ostatní jedinci mého druhu se drží dlouhodobé tradice a živí se lidmi.“

„Jasně, chápu, krevní banka je super.“ 

Zasmál se, když se najednou napjal a pohledem přejel ke dveřím. Chvíli je propaloval očima, když se postavil a postavil přede mě.

„Zvládnuls to rychle.“

„Když jde o tebe, nikdy neotálím.“

Do chaty vešel asi sto osmdesát centimetrů vysoký s úhlově černými vlasy muž střední postavy. Měl jasně italské rysy a třpyt v – ach, už zase – v červených očích.

„Edwarde,“ zasmál se dotyčný a chlapecky ho objal.

„Rád tě vidím, Antonio.“ Navzájem se poplácali po zádech a pustili.

„Takže, co tu máme?“ zeptal se Edwarda a promnul si dlaně. Edward pokynul k svázanému Nickovi na zemi.

„Potřebuju, abys tamtomu vymazal vzpomínky na náš svět.“

„Ví pravdu?“ podivil se.

„Dlouhý příběh,“ mávnul nad tím Edward rukou a Antonio přikývl. Popošel k Nickovi a dřepnul si před něho. Nikdo ani nepípnul.

„Zajímavé,“ pronesl po chvíli Antonio. „Hej, ty, podívej se na mě. Podívej se na mě!“ vyštěkl na Nicka a surově ho chytil za bradu, aby navázali oční kontakt.

Vyskočila jsem na nohy a přiblížila se k Edwardovým zádům, zpoza kterých jsem celou scénu pozorovala.

Antonio se asi minutu soustředěně díval do Nickových očí a pak ho jednoduše pustil. Zděšeně jsem pozorovala, jak mu přepadla hlava na stranu, byl v bezvědomí.

„Cos mu udělal?!“ vyjekla jsem, ale neodvážila se ani hnout.

Antonio se ke mně se zájmem otočil a svůdně vyklenul tmavé husté obočí. „A co tady s krasotinkou? Taky vymazat paměť?“

Vtom Edward hrozivě zavrčel, až jsem sebou trhla, a Antonio pozvedl ruce do úrovně ramen ke kapitulaci.

„V pohodě, kámo, jako bych na nic nemyslel.“

Edward úsečně přikývl a uvolnil se. „Děkuju.“

„Bez problému,“ mrknul na něho a naposledy na mě spočinul pohledem. Pousmál se. „Doufám, že s tím kuřátkem nezamýšlíš nic… peprného. Byla by ho škoda.“ Ztuhla jsem a zděšeně vtáhla vzduch do plic.

„Je to novicka třetí kategorie,“ odpověděl pouze Edward a Antonio se zatvářil udiveně.

„Chceš z ní udělat u -“

„To stačí,“ přerušil ho Edward chvatně a vzal ho kolem ramen. „Jsem tvým dlužníkem, Antonio, ale o zbytek už se postarám sám.“

„Beru na vědomí.“ Edward ho vyprovodil ke dveřím, kde se rozloučili, a zavřel za ním dveře.

V té chvíli jsem se uvolnila a nadechla, ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

Bez výrazu se na mě otočil, jeho rudé oči mi propalovaly díru do duše.  

„Postarám se tady o tvého bývalého přítele a ty se můžeš vrátit domů.“

„Co s ním uděláš?“

„Dopravím ho do jeho bytu, kde se probudí. Antonio mu vzal všechny vzpomínky na mě i tebe tady v Italii, takže se nemusíš bát, že by ti dělal opět problémy. Ani nebude vědět, že jste ve stejné zemi, natož městě. Navíc mu nasadil myšlenku, že musí nutně odcestovat, takže nehrozí, že tu na sebe narazíte.“ Chápavě jsem pokývala hlavou a přešlápla z nohy na nohu.

„Bello,“ oslovil mě s naléhavostí a vykročil ke mně, v polovině se však zastavil. „Chápu, že toho na tebe bylo dnes moc a pravda ohledně mě tě musela velice vyděsit. Proto budu akceptovat, pokud se rozhodneš se vším… skončit. Ohledně nás.“

Srdce se mi nad jeho slovy sevřelo strachy. „Co? C-co to povídáš?“

„Jsem upír, Bello,“ pronesl tvrdě a já sebou škubla. „Jsem nejhorší predátor na světě a piji lidskou krev. Chápeš, co to znamená? Nejsem člověk!“ zařval, až jsem se otřásla. Jeho oči podivně zčernaly a já se ho opravdu začínala bát.

„Miluji tě, carissima, na tom se už nikdy nic nezmění,“ pravil už jemněji, „ale pochopím, jestliže už se mnou nebudeš chtít mít nic společného. A slibuji ti, že tě navždy nechám na pokoji.“

Né, křičelo jedno mé já. Nemůžu ho přeci opustit! Po tom všem, co jsem kvůli nám podstoupila! Leč srdce si s rozumem protiřečilo, a přestože jsem ho milovala celu svou duší, v tuto chvíli jsem mu padnout kolem krku nedokázala.

„Edwarde,“ špitla jsem sklíčeně, až se mi nahrnuly slzy do očí.

„Mrzí mě to, lásko, tak moc mě to mrzí.“ Edwardovy duhovky se změnily zpátky v červenou a odhalily hloubku jeho lásky. Srdce mi krvácelo, ale ani tak jsem se nepohnula ani o centimetr, nešlo to.

Zřejmě vytušil mé rozpoložení, protože se smutně usmál a vytáhl z kapsy džínů klíč. „Mám tu s sebou Astona Martina. Jeď s ním domů, klíčky pak nech v zapalování.“

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nevyšlo ze mě nic. Bolestně stáhl tvář a uhnul přede mnou pohledem. Klíček položil na nejbližší stolek a poodstoupil.

Opatrně jsem se k nim vydala a pevně je stiskla v dlani.

„Sbohem,“ zašeptal srdcervoucně a věnoval mi poslední pohled.

Slzy už mi tekly po tvářích, ale nedokázala jsem s tím nic dělat. Z hrdla mi vyšel první vzlyk. A druhý a další…

Hlasitě jsem se rozbrečela a s vědomím, že dělám největší chybu svého života, jsem se rozběhla z chaty. Ani jsem se neohlédla.

Vystřelila jsem ven do již úplné tmy a mrkala, dokud jsem zrak nepřizpůsobila okolí. Edwardovo auto stálo hned vedle kadibudky.

Neohrabaně jsem si stírala slzy a přitom pádila k autu. Otevřela jsem dveře na straně řidiče, když jsem se zasekla a zůstala stát. Před očima se mi začaly přehrávat obrázky mě a Edwarda. Od našeho prvního setkání v kavárně až po dnešní den. Byla jsem úplně zkoprnělá.

„Co to ksakru děláš?!“ křičela jsem na sebe v duchu a přestala brečet. Zírala jsem do prázdna a v hlavě mi šrotovalo. Křečovitě jsem se držela otevřených dveří a činila rozhodnutí svého života.

Bez Edwarda jsem nic. Jen dýchající lidská schránka. A nezáleží na tom, zda je člověk, upír nebo vodník. Miluji ho tak moc, až to bolí, a žít bez něho je jako nejkrutější mučení. Kdybych ho opustila, zatratila bych sama sebe. A to nedopustím!

Rozhodně jsem se vzpřímila a zhluboka se nadechla. V další vteřině jsem se kvapem rozběhla zpátky do chaty.

„Edwarde!“ křikla jsem na něho, poté co jsem vběhla dovnitř. Trhnutím se ke mně otočil čelem a vyvalil své rubínové krásné oči. Na nic jsem nečekala a skočila mu do náruče. Přitiskla jsem se k němu celou svou silou a vdechovala jeho sladkou vůni. Cítila jsem, jak se ve mně každičký kousek zaplavuje ryzí láskou. Houževnatě jsem se ho držela kolem krku.  

„Miluji tě, Edwarde,“ šeptala jsem mu do ucha, „a vždycky, pamatuj si, vždycky, budu.“ Pevně mě pažemi objal kolem pasu a přivinul ke svému tvrdému tělu, vydechl mi na krk chladivý vzduch. „Jen mi dej čas,“ pokračovala jsem naléhavě, „dej mi čas si to všechno urovnat v hlavě a vstřebat. O nic jiného tě nežádám.“

„Ach, lásko, mio amore, máš celý čas světa, to ti přísahám.“ Dal mi dlouhý polibek do vlasů, po čemž jsem se ho prudce pustila a utekla pryč. S vědomím, že nic není ztraceno.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 24. kapitola: