Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silnější než smrt - 5. kapitola

„Chceš říct, že i když Sam bude proti, Jacob může sám vydat rozkaz? To je ale blbost...“ ušklíbla jsem se a Paul se zase zamračil.
„Není to blbost. Mluvil jsem s ním, když jsi odešla a je rozhodnutý zakročit. Samozřejmě mu jde spíš o Renesmé, než o cokoliv jiného, ale to už je jedno.“ Pokrčil rameny a já se znovu ušklíbla. Vůbec to nepochopil.

5. kapitola

 

Domů jsem dorazila o půl jedné v noci.

Stále jsem byla ze Samova proslovu rozechvělá ale když jsem měla šanci nerušeně o tom uvažovat, uznala jsem, že jsem se na Sama rozzlobila docela zbytečně. Věděla jsem, co tím chtěl říct, možná měl i z jedné strany pravdu... I když spíš ne. Ale on si měl uvědomit, že říkat něco takového člověku, kterému ti zmetci vyvraždili rodinu, není zrovna ohleduplné.

Že prý dávají našemu světu řád? Pohrdavě jsem si odfrkla a musela si připomenout, že už jsem Samovi odpustila. Vládci Volterry. Královská rodina... Ať se ti Italští zmetci nazývají jak chtějí, nikdy to nezmění fakt, čím doopravdy jsou. Odpad, který je třeba zničit.  Že dávají řád? Ano, jistě dávají. Ale jakým způsobem? Tak, že když se jim něco nebo někdo nehodí, jednodušše to zničí? Tak, že když jim někdo nejde na ruku, musí počítat s jistou smrtí? Znovu jsem se roztřásla a musela se třikrát zhluboka nadechnout, abych se ovládla.

Mezi tím, co jsem o všem znovu a znovu uvažovala, jsem se došourala do koupelny, kde jsem si začala rozčesávat mokré vlasy. Během mého výletu do lesa se spustil šílený liják. I v lidské podobě jsem teď víc, než cokoliv jiného, připomínala zmoklého psa. Pod zelenýma očima se začínaly rýsovat kruhy z nevyspání, pleť jsem měla lehce zarudlou z toho, jak jsem se sama před sebou styděla za to, jak jsem se dneska chovala. Znovu jsem se pustila do rozčesávání vlasů a spytování svědomí.

Měla jsem se lépe ovládnout a nevyrazit ze Samova domu jako šíp... Měla jsem mu říct, že chápu, co se mi snaží říct ale že s ním nesouhlasím. Možná bych to byla udělala, kdyby s něčím takovým vyrukovala Renesmé nebo někdo jiný z Cullenů. To, co mě nejvíc vyvedlo z míry, byl fakt, že jsem absolutně nečekala, že se jich bude zastávat vlkodlak. Samozřejmě, Renesmé by s ničím takovým nikdy nesouhlasila. Vždyť to bude právě její dítě, kdo bude příště Volturiům nepohodlným přírůstkem do našeho světa.

Po tom, co jsem si pečlivě rozčesala každou loknu a vlasy téměř vysušila, jsem vlezla do sprchy. Až potom jsem si uvědomila, že jsem se se sušením vlasů nemusela obtěžovat.

Ach, jak ráda bych vypustila celý ten večer z hlavy. Byl tak zbytečný, říkala jsem si. Samozřejmě jsem si hned na to vzpomněla, že jsem měla konečně tu čest poznat člověka, který mi byl předurčen. Odfrkla jsem si a pobaveně se uchichtla. Otisk. Teď, když jsem byla z dosahu Paulova vlivu, bylo téměř nemožné myslet si, že by ten jeho vliv na mě, byl tak silný. 

Vypla jsem sprchu a ve značně lepší náladě se zachumlala do županu a vlasy jsem si ručníkem stočila do turbánu. Znovu se mi je sušit nechtělo. 

Už jsem byla v půlce cesty do ložnice, kde na mě čekala má milovaná postel, když se ozvalo zabušení na dveře. Ztuhla jsem na místě a hlavou mi proletěla děsivá představa ve formě nezvaných návštěvníku vyslaných z Volterry. Hloupost. Samozřejmě jsem si už nedovedla představit Jane, jak klepe na dveře. Skoro jsem při těch úvahách zapomněla na nezvaného hosta, ale další hlasité zabušení mě z tranzu probralo. Dala jsem se znovu do kroku, abych mohla dát jednu do nosu tomu, kdo mě v tuhle nekřesťanskou hodinu ruší. Ne že bych snad byla křesťan. 

Kdo je to? zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl co nejpřísněji. Samozřejmě, kapka hysterie ve mně stále byla, a tak se mi to nepovedlo úplně nejlépe.

Paul, ozvalo se po krátké odmlce. Jistě, kdo jiný, řekla jsem si a srdce jsem už zase měla až někde v krku.

Jo, no, bylo by fajn, kdybychom se nemuseli bavit přes ty dveře, prohodil jen tak mimochodem.

Sáhla jsem po klice a uvnitř mě se hádaly dva odlišné hlasy. Jeden z těch hlasů na mě křičel ať neotvírám, jdu zpátky nahoru, zalezu do postele a hned ráno vypadnu z toho proklatého města. Ten druhý, a musím říct, že o dost silnější pocit chtěl, abych ty dveře otevřela o dost rychleji, abych ho zatáhla dovnitř, zamkla a nedovolila mu už nikdy opustit ten dokonalý dům uprostřed ráje. To by byl ale trestný čin...

Dveře už byly dávno otevřené ale já se stále neměla k tomu, abych k němu vzhlédla. Ještě pořád jsem naslouchala hlasům uvnitř mé hlavy. Ne že bych byla blázen... Po chvíli jsem usoudila, že se asi musím aspoň pohnout, aby se taky k něčemu měl, protože pořád nic neříkal. Ačkoliv asi měl co říct, když to nemohlo počkat do rána.

Vzhlédla jsem tedy od jeho bot k jeho rukoum. Ušklíbla jsem se, když jsem viděla, že má přes ukazováček přehozené tkaničky z bot, které k sobě svázal a konečně mu pohlédla do obličeje.

Vlk záchranář. Skvělý, řekla jsem, a když jsem si uvědomila, že to znělo dost nevděčně, připojila i slova díků a snažila se o milejší tón. Ne že bych na něj nechtěla být hodná, vždyť ty jeho oči člověku ani nedovolovaly, aby se k němu choval hrubě. Jenomže hlasy v mé hlavě ne a ne zmlknout a já byla děsivě nervózní, což se mi nepodobalo.

Nikdy jsem neměla problém s kýmkoliv mluvit. Teď jsem měla pocit, že bych měla sklonit hlavu zase zpátky nebo přinejmenším padnout na kolena a začít toho člověka uctívat. Tyhle pocity přízně paradoxně zvětšovaly pocit nevole. Jestlipak se poloupíří vlkodlak může zbláznit?

Často běháš k sousedům polonahej?'' zeptala jsem se a posunkem ho pozvala dál.

K mému velkému údivu se zasmál. Cítila jsem se velmi nepohostinně a tak jsem si nemyslela, že bych si zasloužila slyšet něco tak hezkého.

Každej doma nemá miliardu triček, které může postrádat, když se na něm roztrhaj na cimpr-campr. Nic jinýho kromě bot, bohužel, nepřežilo. Podal mi boty a bez špetky studu nebo nervozity, kterou jsem já sama stále potlačovala, vešel dovnitř a rovnou si to zamířil do kuchyně, kde se uvelebil na židly u stolu.

Šla jsem tedy za ním a postavila se do dveří, odkud jsem ho chvíli pozorovala. Nic neříkal a já to nemohla vydržet, to ticho jakoby na mě křičelo. Potřebovala jsem ho znovu slyšet.

Takže, co tě přivádí?zeptala jsem se.

Přinesl jsem ti boty, odpověděl a pobaveně nadzvedl obočí.

„Jasně, boty... A kromě toho? nedala jsem se odbít.

Taky jsem ti chtěl říct, že absolutně nesouhlasím s těma kecama, který dneska Sam vypustil z huby. Teď už se pobaveně netvářil. Vzpomněla jsem si na to, jak večer u Sama drtil roh stolu a zhrozila se, že by něco provedl tomu mému. Ani jsem to neměla v plánu a možná ani ne tak touha zachránit stůl, ale spíš touha se ho dotknout, mě donutila dojít až k němu a chlácholivě mu položit ruku na rameno.

Já se na něj nezlobím, řekla jsem. Teda... Už se na něj nezlobím. Docela chápu, proč to všechno řekl, i když to mohl podat trochu jinak. To už je jedno, stalo se. Nehodlám se kvůli tomu s nikým hádat. A mimochodem, že s ním nesouhlasíš jsem věděla hned. Mezi tím blábolením jsem se sama usadila na židly a čekala nějakou odpověď. Neodpověděl a tak jsem se znovu zvedla a postavila vodu na čaj. Paul se mračil a vypadal, že vede nějaký vnítřní boj. Nechala jsem ho, moc dobře jsem věděla, jaké to je. Nemohla jsem se ovládnout a hltala každou křivku jeho obličeje. Nikdy mě nenapadlo, že potkám někoho, kdo svou krásou bude převyšovat kdejakého upíra. Uvažovala jsem, jestli bych ho viděla ve stejném světle, kdyby nebylo otisku. Nemohla jsem uvěřit, že bych na něj pohlížela jinak. 

Postavila jsem před něj hrnek s čajem a trpělivě čekala, co z něj vypadne. 

Sam by o tom ani neměl rozhodovat, víš. Jacob nebude rád, že jsem ti o tom řekl, má dojem, že o takových věcech by měl začínat on sám... odmlčel se a já na něj nechápavě zírala.

O čem to mluvíš? zeptala jsem se, když to začalo vypadat, že si snad ukousne ret.

O tom, že kdyby se Jacob rozhodl jinak, musel by mu Sám ustoupit. Koukal na mě a zjevně čekal, že mi to dojde. Nedošlo.

Tomu nerozumím. Copak Sam není alfa? Vzpomínala jsem na první rozhovor s Jacobem. Je fakt, že nikdo jiný, se ho neúčastnil a Jacob se tvářil tak nějak autorativně. Na druhou stranu bylo nad slunce jasné, že alfa je Sam, neměla jsem tušení, co se mi Paul snaží naznačit.

Ale jo, Sam je alfa, ale tak nějak... no nepravý. Ve zkratce, alfa měl být Jacob ale vzdal se toho. V minulosti už se jednou proti Samovi vzbouřil. To bylo ještě před zrozením Renesmé a nešlo o to, že by nastoupil na své právoplatné místo... Prostě smečku opustil úplně a pár z nás se k němu přidalo. Netrvalo to dlouho a smečka se zase stmelila, znovu se odmlčel a dal mi prostor k přemýšlení nad tím, co mi právě prozradil.

Chceš říct, že i když Sam bude proti, Jacob může sám vydat rozkaz? To je ale blbost...ušklíbla jsem se a Paul se zase zamračil.

Není to blbost. Mluvil jsem s ním, když jsi odešla a je rozhodnutý zakročit. Samozřejmě mu jde spíš o Renesmé, než o cokoliv jiného, ale to už je jedno." Pokrčil rameny a já se znovu ušklíbla. Vůbec to nepochopil.

Hlupáčku, Paule. Nikdo se bouřit nemusí. Volturiovi se o jeho dítěti dozvědí a sami nás navštíví. Budeme mít aspoň malou naději, když oni přijdou sem a ne my k nim. Ušklíbl se, když jsem ho nazvala hlupáčkem, ale já ta slova pronesla tak něžně, že ho nemohlo ani napadnout, že bych to snad myslela jako urážku.

Zase mlčel, čaje se ani nedotkl a já na něj taky neměla moc chuť. Odebrala jsem se mlčky na gauč a nepřítomně přepínala kanály. Teď, když jsem to vyslovila nahlas, to bylo mnohem skutečnější. Pokaždé, když jsem uvažovala o tom, že navštívím Volterru a vezmu s sebou do hrobu co nejvíce upírů, kteří v ni žijí, myslela jsem jen sama na sebe. Na svou zkázu. Teď do toho byl zapleten i Paul, celá smečka i rodina Cullenů. Tentokrát to nebylo kvůli mně ale přesto jsem cítila, jak se zevnitř rozpadám. Je tohle všechno? Dostanu jen pár hezkých dní po jeho boku, než mi život zase všechno vezme? Tentokrát to ale bude jednodušší. Tentokrát už z toho živá nevyváznu.

Nemusela jsem čekat dlouho a Paul už seděl vedle mě. Suveréně mě objal kolem ramen a přitáhl si mě na hruď. Lekla jsem se, že to bude brát tak, že otisk a hotovo. Žádný rande, žádný námluvy. Půl sekundy jsem uvažovala, jestli bych se neměla zachovat jako počestná dívka a odtáhnout se ale bylo mi u něj tak příjemně, že jsem to nedokázla... No, vlastně jsem to ani nechtěla, proč taky. Nečekala jsem, že o něčem začne mluvit, proto mě překvapilo, když se rozvyprávěl o historii jeho kmene. Takové povídání jsem milovala. Jejich legendy byly o dost zajímavější a jejich historie sahala mnohem dál, než ta naše a Paul, i když to vypadalo, že to vypráví spíš sám sobě to dokázal podat tak, že jsem se ani nemusela moc snažit a viděla jsem to, jako bych stála vedle třetí ženy, když položila svůj život, aby zachránila ten jejího manžela. Absolutně jsem té úctyhodné ženě rozuměla. 

Nevím jak pozdě bylo, když Paul propadl spánku ale venku už delší dobu zpívali ptáci a bylo světlo.

Ležela jsem mu na hrudi a přemýšlela nad tím, jak rychle se můj život změnil. 

Už jsem nebyla zoufalá ale šťastná. 

A už jsem ani nebyla odhodlaná ale vystrašená. Jak bych se mohla nebát? Teď už nešlo o mně ale o něj. Měla jsem ho vedle sebe tak krátce a nemohla jsem dovolit, abych o něj přišla. Už mi nezáleželo na pomstě, od teď měl mou budoucnost v rukou on. Teď už nebude záležet na mém rozhodnutí ale na jeho. 

Paul se ve spánku usmál a krátce na to jsem usnula i já.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silnější než smrt - 5. kapitola:

 1
1. Cvrcek admin
08.07.2017 [8:24]

CvrcekAhoj,
článek ti vracím, aby sis v něm mohla opravit to, co jsem ti vypsala v předešlých článcích:
• jména
• přímá řeč
• stejná velikost písma
...
Až si článek opravíš, znovu zaškrtni "článek je hotov".
Děkuji... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!