Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silnější než smrt - 4. kapitola

Nebyla jsem jediná, koho jeho řeč popudila, ale asi jsem byla jediná, kdo zvažoval, že mu zpřeláme vaz. Domem se teď ozývalo nesouhlasné vrčení. Jediní tři vlkodlaci se neozvaly. Jared, který horlivě přikyvoval, Jacob, který se tvářil nerozhodně a upíral zrak na Renesmé a Paul, který znovu drtil stůl a probodával Sama pohledem.

4. kapitola

Seděla jsem na posteli a nervózně si pohrávala s mobilem.

Měla bych jim zavolat, že nepřijdu... Tohle přece nechci. Nebo bych to aspoň chtít neměla. Neměla jsem ničemu a nikomu dovolit, aby mě vytrhl z mého plánovaného útoku na Italy. Mysl mi zaplavila vzpomínka na vlka v lese a srdce mi zaplesalo.

Povzdechla jsem si a s pocitem poraženosti rozevřela dlaň a zírala na svůj mobil, ze kterého toho díky mému přívalu emocí mnoho nezůstalo. Znovu jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že jsem se připravila o možnost zavolat jim, že jsem náhle onemocněla a rozhodně nemůžu nikam jít.

Zasmála jsem se svému pošetilému nápadu. Jakoby bylo možné, abych byla nemocná.

Mohla bych jako omdlít a Renesmé, která právě parkovala před domem by to vyřídila za mě. Se stále směšnějšími nápady na únik jsem jí šla otevřít.

Omlouvám se, začala s úšklebkem na tváři. Zapomněla jsem ti říct, že půjde spíš o informativní schůzku, než o pyžamový večírek.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že naráží na můj župan a pokynula jí, aby mě následovala do ložniče.

Sledovala mě se zamyšleným výrazem ve tváři, když jsem se přehrabovala ve skříni a hledala něco normálního. Moje nákupní horečky, které mi pomáhaly zahnat stesk se sice již nedostavovaly, avšak jich i tak bylo za poslední dobu tolik, že jsem toho ve skříni ze svého starého šatníku nic moc neměla. Nakonec jsem našla vínový svetr a vcelku obyčejné džíny. Narvala jsem to na sebe a prohodila něco o tom, že jdeme, ať už mám ten ujetý vlkodlačí večírek za sebou. Renesmé se uchichtla a následovala do auta.

Cesta do rezervace trvala zhruba patnáct minut a s každým ujetým metrem jsem začala propadat ještě větší panice.

Když jsme zastavily, měla jsem pocit, že asi opravdu omdlím. Srdce mi bušilo tak, že to skoro bolelo a do očí se mi nahrnuly slzy napětí. Renesmé mě pozorovala a pak zase nastartovala. Zacouvala dobrých dvacet metrů od domu a znovu zastavila.

Bylo mi jasné, proč to udělala, ale stejně jsem na ni nevinně zamrkala a zeptala se, co to dělá. Koukala na mě pohledem, ve kterém se střídalo pohoršení, zvědavost a soucit.

Jsi nervózní. To nebyla otázka ale konstatování. Měla pravdu, i když si to špatně vyložila.

Jo, to jsem... odmlčela jsem se a pak si řekla, že se mi možná uleví, když jí o mém problému řeknu. Odvyprávěla jsem příhodu z lesa a čekala na její reakci. Chvíli jen koukala před sebe a okusovala si ret ale potom se na mě otočila a k mému údivu se usmívala.

No to je skvělé! vykřikla až jsem nadskočila. Hráblo jí, super.

Víš jak se tady sama nudím? Teda, Jacob se mi snaží věnovat co to jde, když jsem tady ale i tak je tady prostě... no překulkováno, chápeš. Teď tady budeš muset tvrdnout semnou. Kdo to byl? přestala brebentit a čekala na odpověď.

Překulkováno? zeptala jsem se a cítila, jak mi cukají koutky. Po chvíli jsem to nevydržela a vybuchla v hysterický smích. Renesmé byla na řadě, aby si myslela, že jeden člověk v tomto autě je cvok.

Když jsem to zastavila a vydechla bylo mi opravdu lépe. Smích je někdy nejlepší lékař. Řekla jsem jí tedy, že opravdu netuším, který z nich to byl ale že jsem upřímně zvědavá. S krátkým přikývnutím zase nastartovala a po chvilce zastavila u domu. Srdce mi zase chtělo vyskočit z hrudi a utéct.

I když jsem byla pozvána, měla jsem pocit, že tam nemám co dělat, když jsme vešly do kuchyně, kde se u kulatého stolu mačkali čtyři obrovští indiáni a hašteřili se jako malí kluci. O kuchyňskou linku byla opřená dívka, která i přes částečně znetvořený obličej byla úchvatná. Vedle ní, s rukou okolo jejiho pasu, stál další vlkodlak, a když si mě přeměřil pohledem, lehce se usmál. Vypadalo to, že to moc často nedělá ale neměla jsem čas nad tím uvažovat. Přeletěla jsem pohledem všechny u stolu a se směsicí pocitů úlevy a zklamání zjistila, že tady není.

Tak tedy, já jsem Sam a tohle je Emily. Sam se snažil nějak začít schůzy, a tak jsem si potřásla rukou s jediným vlkem v místosti, kterého jsem zatím neměla tu čest poznat, což byl Jared. Embry do mě šťouchl na důkaz podpory, Jacob nepozdravil vůbec, jelikož měl moc práce s vítáním Renesmé a Quil pronesl nějakou nejapnou poznámku, které jsem nevěnovala příliš pozornosti, jelikož ji upoutávala neviditelná síla, která mě nutila otočit hlavu ke dveřím.

Neudělala jsem to, přišlo mi lepší stát jako pitomeček, civět si na tkaničky u bot a počkat až mi ti ostatní příchozí padnou k nohám a odprosí mě, aby se mi mohli představit. Trochu se mi ulevilo, že jsem schopna dělat si legraci alespoň v duchu, když z venčí musím působit jako někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku.

Poznala jsem Leahu, která se mi na první pohled moc zamlouvala. Usmála se na mě, když se mi představovala a já jí s nově nalezenou sebejistotou úsměv oplatila. Jeji bratr Seth nebyl ani o maličko menší sympaťák, než jeho sestra. Věděla jsem, že zbývá poslední člověk v místnosti, který mi ještě ruku nepodal a nervózně těkla pohledem na Renesmé, která koukala za mě. Dívala se na něj a má zvědavost a netrpělivost okamžitě vymazal pocit nerozhodnosti a nervozity.

Otočila jsem se a upřela zrak do těch nejkrásnějších očí ve vesmíru. Jeho dokonalé srdíčkové rty se lehce zachvěly, než melodie jeho hlasu zaplavila místnost a on se krátce představil. Udělal ten jeden jediný krok, který nás od sebe dělil a podal mi ruku. Kdybych dokázala popsat pocity, které mě v tu chvíli zaplavily, udělala bych to. Jenže to popsat nedokážu, nevěděla bych, jak je popsat, jelikož nic tak krásného, silného a opravdového jsem nikdy předtím necítila. Na celou Volterru jsem rázem zapomněla a překvapilo mě, když o ní Sam po chvíli začal mluvit. Už jsme seděli okolo toho kulatého stolu všichni a já nechápala, proč bych se teď měla chtít bavit o nějakých upírech, když naproti mně sedí on. Bůh nad bohy. Paul.

Uf, no jo, dobře... Volterra. Dejte mi chvilku, nevím, jak začít, řekla jsem, když Sam už začal poklepávat prsty po stole.

Nejlepší bude, když to vezmeš od začátku, řekl Sam a já zapřemýšlela. Zatím jsem to vyprávěla jen jednou a to jen tak zhruba, žádné podrobnosti, ale i tak jsem měla pocit, že to snad budu vykládat po sté. Asi to bylo hlavně tím, že jsem o tom poslední dobou přemýšlela víc, než kdy předtím. Celé jsem si to přehrávala v hlavě, abych byla schopna to tak nějak odrecitovat. Bez nějakých zbytečných emocí. No, stejně jsem měla pocit, že když o tom zase budu mluvit, tak se rozpadnu. Něco mě ale tentokrát drželo pohromadě. Z dalším nadechnutím jsem se v rychlosti, která mi nevyhovovala, koukla na Paula a spustila.

Takže, asi bych měla začít s tím, že Aro pro mě nechal poslat do Irska. Poslal pro mě dvanáct gardistů, kteří se z mně neznámého důvodu rozdělili a první k nám dorazili jen tři. Ty jsme zničili. Ti ostatní se k nám dostali jen chvíli po tom. Samozřejmě jsme měli opravdu malé šance se z toho dostat. Odvlekli nás do Volterry, kde se mělo rozhodnout o tom, co s námi. Aro tvrdil, že když s nimi zůstanu, zbytek smečky propustí. Ani na chvíli jsem o tom neuvažovala ale asi jsem měla. Měla jsem zkusit všechno, co jsem mohla. Asi by to bylo zbytečné a oni by je stejně pozabíjeli ale měla jsem to zkusit. První emoce se dostavily, lehce jsem se roztřásla a znovu pohlédla na Paula. Čekala jsem, že mě ten pohled zbaví viny ale byl až příliš napjatý, aby mě to uklidnilo. Takže jsem svůj pohled směřovala k Embrymu, který se sice netvářil nijak vesele, jak jsem byla zvyklá ale aspoň se na mě povzbudivě usmál. Pokračovala jsem. 

Když jsme odporovali, začal boj. Moc z toho, co se tam dělo už nevím. Jane mě poslala do kolen a já se na to, co se kolem dělo nedokázala dívat. Nesnesla jsem pocit, že ležím na zemi v bolestech, zatímco ostatní bojovali o život. Samozřejmě to měli moc dobře promyšlené. Když jsem odpadla, vyhodili mě před brány Volterry a nechali mě jít. Předpokládám, že si mysleli, že jim budu vděčná, že mě nezabili a díky tomu, že se nebudu mít ke komu vrátit, se k nim dobrovolně přidám. Neuvědomili si, jak silná byla pouta, která právě přetrhali. No, potom už jsem se jen tak plahočila světem, snažila jsem se dát dohromady, abych měla sílu na to se tam vrátit. Samozřejmě z úplně jiných důvodů, než by si oni přáli. Zlomyslně jsem uchcichtla a mlčela. Nic víc jsem nevěděla a tahle zkrácená verze jim musí stačit. 

Sam se vzpamatoval jako první. Takže teď plánuješ útok na Volterru? Uvědomuješ si, jak malou šanci máš? I kdyby s tebou šla celá smečka a přidali se Cullenovi, pořád by nás nebylo dost. Možná bychom dokázali to, co dokázala tvá smečka. Pár by jich padlo, ale za jakou cenu? 

O čem to proboha mluví? Jak bych mohla chtít, aby vystavil svou smečku tomu, čemu jsem já vystavila svou rodinu? Pak jsem si vzpomněla, že přesně to jsem chtěla. Předtím. 

Tohle ale rozhodně nechci, Same, řekla jsem. Nechci abys vystavoval smečku nebezpečí a nechci to ani po Cullenech. Tohle je můj boj. Jestli se do něj pustím, nebudu nikoho žádat, aby do toho šel semnou.

Znovu zavládlo ticho a já sledovala, jak Paul uvolňuje ruce, kterými drtil stůl. Sam znovu promluvil do ticha a jak tak blábolil o tom, že nejde jen o to, co bychom při boji s Italy mohli ztratit ale i o to, že dávají našemu světu řád, a že ničí upíry tam, kam my nedostáhneme, jsem totálně ztuhla. 

Nebyla jsem jediná, koho jeho řeč popudila ale asi jsem byla jediná, kdo zvažoval, že mu zpřeláme vaz. Domem se teď ozývalo nesouhlasné vrčení. Jediní tři vlkodlaci se neozvaly. Jared, který horlivě přikyvoval, Jacob, který se tvářil nerozhodně a upíral zrak na Renesmé a Paul, který znovu drtil stůl a probodával Sama pohledem. Atmosféra se změnila tolik, že jsem si vážně nebyla jistá, jestli bych se dokázala ovládnout. V rychlosti jsem se zvedla a vyběhla před dům. Nečekala jsem, jestli se ke mně Renesmé přidá, stejně by teď nebyl dobrý nápad, abych si sedala do auta. Třásla jsem se po celém těle, když jsem odbíhala do stínů lesa, aby mě ochránil před zraky nezasvěcených lidí a nechala své tělo propadnout ohni.

Čtyři obří tlapy teď tlumeně dopadaly na mechovou zem a já si nebyla jistá, jestli se dokážu zastavit. 

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silnější než smrt - 4. kapitola:

 1
1. Cvrcek admin
08.07.2017 [8:21]

CvrcekAhoj,
článek ti vracím, aby sis v něm mohla opravit to, co jsem ti vypsala v článku předešlém:
• jména
• uvozovky
...
Mám dojem, že by ti skutečně pomohlo, kdyby sis prošla články s radami ke psaní, proto tam zamiř prosím.
Až si článek opravíš, znovu zaškrtni "článek je hotov".
Děkuji... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!