Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silnější než smrt - 6. kapitola

alicebylittlelamb


Smečka teď opisovala kruh po mýtině, jediný Sam stál klidně uprostřed toho všeho. Všichni Cullenovi stáli v pozici, která nasvědčovala tomu, že jsou připraveni okamžitě začít bojovat. Jacob se po dvou kruzích zastavil a postavil se před Renesmé. Edward a Bella ho napodobili. Cizí pach sílil a já si zděšeně uvědomila, že vůbec cizí není. Nebyl pochyb, že tento pach velmi dobře znám. A nebyl pochyb, že pachová stopa, která tady všude byla cítit, a která byla stále silnější, jak se k nám náš nezvaný host přibližoval, patřila někomu, kdo by měl být mrtví.

6. kapitola

 

Stála jsem uprostřed prostorného sálu a čekala na verdikt Volturiů. Cítila jsem, jak se vedle mě někdo třese ale když jsem se otočila, abych Killiana napomenula, nebyla jsem schopná, vydat ze sebe hlásku. Vedle mě stál třesoucí se Paul, ale netřásl se ve snaze neproměnit se, nýbrž bolestí. Jeho obličej byl potříštěn krví a jeho ruce byly pokryty kousanci ve tvaru srpce. Jeho oči nabraly karmínovou barvu a on se svezl mrtvý k zemi.

S trhnutím jsem otevřela oči. Snažila jsem se popadnout dech a následně spomalit tep. A to jsem si myslela, že se mi budou zdát samé hezké sny, když jsem měla v noci tak úžasnou společnost. Podívala jsem se na Paula, který ještě stále spal a opatrně se vymanila z jeho objetí. Nebyl to nijak jednoduchý proces, byl těžký a navíc jsem ho nechtěla probudit. Aspoň ne do té doby, než budu schopná jakéhokoliv rozhovoru. Po špičkách jsem se vykradla z ložnice do koupelny, kde jsem si opláchla obličej ledovou vodou, vyčistila jsem si zuby a učesala vlasy. Mezitím jsem se soustředila na pravidelné dýchání.

Nádech, výdech, nádech, výdech, mumlala jsem si sama pro sebe a snažila se přesvědčit, že nemám důvod vyšilovat. Byl to jen sen, říkala jsem si stále dokola.

Jasně, jasně, sen. Zase jsem se soustředila na dýchání, které se mi znovu zrychlilo, když jsem si uvědomila, že to sice byl sen ale děsivě prorocký. Moje noční můra se k nám totiž kvapem blížila ve formě budoucnosti.

Začínala jsem být netrpělivá, když Paul ani po další hodině a stopadesáti uklidňujících nádeších, neprojevil známky toho, že by se měl v brzké době vzbudit. Nenapadlo mě nic lepšího, než velmi nenápadně začít dělat takový ten typický rámus, když se dům probouzí k životu a dveře mu přitom nechala otevřené. Postavila jsem vodu na kafe, krájela ovoce do velké mísy a zvažovala, jestli bych neměla použít vysavač, když se konečně došoural do kuchyně a s hlasitým acháním a ocháním dosedl na židly. Ranní ptáče to teda není. Pobaveně jsem si ho měřila pohledem, když jsem před něj stavěla kafe. Vděčně se na mě usmál a mně se rozutekly myšlenky. Noční můra byla zažehnána.

Takže, co večer někam zajít? Paul tímto dotazem přerušil ticho, které nás už pět minut obklopovalo. Nutno podotknout, že ještě pořád vypadal, že by se nejraději vrátil do postele, a tak mě ta otázka zaskočila. 

Zveš mě na rande? zeptala jsem se a ze zaskočení přešla do pobavení, které lehce narušovala kapka nervozity.

Jo, asi bych měl. I když uznávám, že je to trochu divný, když jsem tady zrovna spal. Asi jsme to neprovedli zrovna ve správným pořadí. Podmračeně se koukal někam dolů... No, aspoň nejsem jediná, koho velmi zajímají vlastní nohy, když jsme spolu. I když se musím pochválit, jelikož jsem dělala velké pokroky. Dokonce už jsem neměla pocit, že omdlím, když se na mě podíval. Za chvíli na mě ale přece jen koukl, mrkl a zeptal se, jaké filmy mám ráda. Chyba, když se usmál, hlava se mi zatočila.... nepatrně. Asi přibližně tak, jako když běžíte maraton ve čtyřiceti stupních.

Takže kino? zeptala jsem se, protože jsem si jinak jeho dotaz neuměla vysvětlit.

Nech se překvapit, jo? vstal a s tajemným úsměvem opustil můj dům.

Zůstala jsem sama a neochotně si připustila, že se mi to vůbec nelíbí. Jenže na takové úvahy už nebyl čas. Bylo půl osmé a mě čekal druhý den v nové škole. Rychle jsem si oblékla džíny, bílé tílko a koženou bundu, která byla samozřejmě jen pro okrasu, jelikož mně zima být nemohla ani v tomto studeném městečku. Vlasy jsem si stočila do drdolu a s jablkem v ruce zamířila k autu. 

Cestou do školy jsem uvažovala o tom, jak je možné, že včera ráno bylo všechno tak jiné. Připadalo mi, jako bych vtěsnala celý měsíc života do jediného dne. Byl to velmi dlouhý den, vyčerpávající. A já se o to víc těšila na poklidný večer, ve společnosti mého vlkodlaka. Správně, mého vlkodlaka. I tato formulace a vědomé spojování mé osoby s tou jeho, začínalo být snadnější.

Parkoviště již bylo téměř zaplněné, ale ani tak mi nedělalo problém, najít mezi těmi všemi lidmi Culleny. Žluté Porsche, které pravděpodobně patřilo Alice, která na něj s láskou koukala, se nedalo přehlédnout, i když jste neměli superupírovlkodlačí zrak. Z jejího výrazu se však dalo vyčíst i něco dalšího, než jen láska. Byl to výraz člověka, který se topí. Výraz člověka, kterému jste přejeli kočku a výraz člověka, který už nemá důvod, dívat se pohledem plným lásky, protože onen pohled, neměl komu věnovat. Nemusela jsem tu upírku znát nijak dobře, abych si domyslela, že se něco stalo. Další věc, kterou jsem nebyla schopná přehlédnout, byl fakt, že jeden člen jejich rodiny tady dnes není. Renesmé, to ona chyběla a při zkoumání výrazů ostatních členů rodiny mi došlo, že se něco stalo. Všichni měli ten bolestný výraz, který se snažili schovat za úsměv na přivítanou, když jsem došla až k nim. 

Co je s Renesmé? zeptala jsem se, nedbajíc zdvořilostí.

Nic s ní není, jen normální těhotenská nevolnost. Jacob se o ní stará v rezervaci, opáčila klidně Bella ale neuniklo mi, jak na kratičký okamžik střelila pohledem směrem k Alice. Otočila jsem se tedy na ní a doufala, že ona bude důvěryhodnější zdroj informací.

Vážně ji teď nic není, dosvědčila, ale mně zaujalo slovo teď.

Super, jste vážně upíři... tak tajemní a to všechno kolem, ale nejsem blbá. Vidím, že se něco děje. Bezradně jsem rozhodila rukama a začala podupávat nohou. Odpověd přišla od Rosalie.

Alice měla vidění. Nejhorší za posledních dvacet let. Naposledy šlo taky o Renesmé, zasekla se, když se střetla s Edwardovým pohledem. Tentokrát jsem dotaz směřovala jemu, ale pouze myšlenkou, jelikož mi došlo, že školní pozemky nejsou pro takové rozhovory tím nejlepším místem. Na mé dva dotazy pouze přikývl. Samozřejmě. Alice tedy měla velmi mocný dar, který jí umožnoval nahlédnout do budoucnosti. A samozřejmě, už také viděla to, čeho jsem se bála. Naši smrt. Bodlo mě u srdce, a tak jsem své myšlenky směřovala jinam. Alice není první upírka s takovým darem, kterou jsem poznala. Má matka sice viděla jen svou vlastní budoucnost ale Alice měla výhodu ještě v něčem. Moje matka mohla svou budoucnost vidět pouze tehdy, udělala-li nějaké rozhodnutí. Alice zřejmě tohle omezení neměla, jinak by nemohla vidět rozhodnutí Volturiů už teď... leda že...

Ale ne... Edward na mě třeštil černé oči a mně došlo, že dar mé zesnulé matky, se zase tolik od toho Alicina nelišil. Volturiovi o těhotenství Renesmé už věděli.

Zbytek školního dne proběhl z mé strany vcelku teatrálně. Nechtěla jsem se nikoho dotknout, takže jsem předstírala, že mě zajímá výklad o Hamletovi, a ani jsem se nesnažila profesorovi skákat do řeči s tím, že je to blbost. Kdo by uvažoval o smrti, když našel smysl života? Kdo by chtěl uspat trapná trápení, když jediným jeho trapným trápením, by mohlo být, že nebude vědět, co udělat své drahé polovičce ke snídani? Jenže tohle všechno by mohlo být, kdybych žila v normálním světě. V lidském světě. Kdybych nebyla příšera z pohádek a hororů... Nebo vlastně v mém případě, bych asi neexistovala ani tam. 

Doma jsem se nijak nezdržovala, jen jsem se převlékla do volného trička a natáhla si kraťasy, jelikož jsem měla pocit, že po návštěvě rezervace, by mě mohlo mrzet, že jsem si oblékla něco dražšího. Vyšla jsem z domu a rovnou jsem si to namířila k lesu, přes který byla cesta kratší. Cestou jsem uvažovala, jestli jsem se spíš neměla vypravit k upírovým a zjistit, co Alice přesně viděla. Bohužel jsem o tom měla až moc jasnou představu a tak jsem se rozhodla tím nezdržovat. Chtěla jsem jí ujistit, že budeme bojovat. Chtěla jsem ji dát pocit naděje, i když já sama jsem žádnou necítila. Nikdy nás nebude dost. V mysli se mi vynořila Samova slova o tom, že jich určitě pár zabít dokážeme, ale za jakou cenu? Hned na to se mi v hlavě vynořil obraz usmívajícího Paula a poté Paul z mého děsivého snu. Otřásla jsem se a udělala pár posledních kroků, abych se dostala z lesa. Pár metru ode mě už bylo vidět domky rezervace a hned u toho nejbližšího, jsem poznala auto Renesmé. Došla jsem už téměř k domu, když mě bez upozornění, někdo chytil ze zadu okolo pasu. Kdybych vteřinu na to nezjistila, že je to Paul, dostal by parádní tečku mezi oči.

Myslel jsem, že se budeš doma šlechtit na večer, a ne že budeš trajdat po rezervaci. Hraná dotčenost z něj kypěla a já se nemohla přemoci, abych se neuchichtla.

Jakkoliv vážná naše situace byla, když se jeho rty téměř dotýkaly mého krku, všechno šlo stranou. Pche, Volturiovi? Kdo to je, aby si mohli myslet, že mi ho vezmou. Jak jsem si já mohla myslet, že bych jim dovolila, se ho dotknout? Pocítila jsem novou chuť bojovat. Začala jsem se cítit téměř netrpělivě. Jen ať příjdou, ať se pokusí na něj sáhnout. Hlavou mi projela další myšlenka spojená s mým snem a já zkameněla. Tohle se nestane. I kdybych mu do jídla měla zamýchat prášky na spaní a odvézt ho do Austrálie, tohle se nestane. Neublíží mu. S těmito pocity jsem se k němu otočila a poprvé přitiskla své rty na ty jeho. Teď už jsem necítila ten hloupí strach, necítila jsem bolest a ani smutek. Necítila jsem se vedle něj nervozni a už jsem nepochybovala o tom, jestli je to správné. Cítila jsem jen jeho, jeho rozpálený dotyk na mé bradě, za kterou mě lehce držel, dotyk jeho druhé ruky, kterou si mě tiskl blíž a gejzír nekonečné lásky. Tak silné, ať to bylo jakkoliv zlé a sobecké, že mi přestalo záležet na minulosti. Už mi nezáleželo na pomstě za mé mrtvé bratry a padlé sestry. Už mi nezáleželo na pomstě za lidi, kteří mi dali život. Můj život byl teď on. Byl má přítomnost, byl má budoucnost a časem bude i mou minulostí, ve kterou se naše společné chvíle budou měnit. Já byla on. Žila jsem v něm a on ve mně. Boj s Volturiovými vyhrajeme, protože tohle skončit nemůže. V žádném světě neexistuje nic, co by to zničilo a nějaká banda upírů tím tuplem ne.

Měla bych jít, šeptla jsem.

Myslel jsem, že jdeš k Blackovi, podivil se nad náhlou změnou mého plánu. V hlavě jsem si přebrala, že Black bude Jacob, než jsem odpověděla.

Jo, chtěla jsem ale to muže počkat. Rande má přednost. Nepatrně se pousmál. Ty máš přednost, upřesnila jsem a tentokrát byl jeho úsměv opravdový.

Velice nerada jsem pustila jeho ruku a chystala se vyrazit zpátky, když se z hloubi lesa ozvalo vytí. 

Do hajzlu! zaklel a vyrazil k lesu, vibroval po celém těle a v příští vteřině už k lesu uháněl stíbrný vlk. Pár vteřin po něm stejným směrem vyrazil i Jacob, jen s tím rozdílem, že jemu z těla vyrazil rezavý kožich. Renesmé už stála vedle mě a se zmateným výrazem na mě pohlédla, zatímco já uvažovala, zda se proměnit. Musím přiznat, že jsem trochu panikařila, když teď Paul nebyl vedle mě, dopadla na mě realita.

„Jdi zpátky dovnitř!nakázala jsem ji a ona neochotně poslechla.

Neproměnila jsem se, abych byla schopná využít svůj dar, kdyby bylo třeba. Upíří rychlostí jsem vyrazila po pachové stopě Paula a Jacoba, která mě dovedla na malou mýtinu v lese, kde už byla celá smečka. Embry směrem ke mně zakňučel, nelíbilo se mu, že jsem se neproměnila a podle Paulova nesouhlasného mručení nebyl sám. Celá smečka špicovala uši, a tak jsme nemohli přeslechnout blížící se skupinu. Sladká vůně sílila a bylo víc než jasné, že jde o skupinu upírů. Naštěstí tyto pachy nám všem byly známé, byly to Cullenovi, kterým zavolala Renesmé. Pár vteřin na to se k nám sama připojila a já měla chuť jí odtáhnout zpátky do domu. Smečka teď opisovala kruh po mýtině, jediný Sam stál klidně uprostřed toho všeho. Všichni Cullenovi stáli v pozici, která nasvědčovala tomu, že jsou připraveni okamžitě začít bojovat. Jacob se po dvou kruzích zastavil a postavil se před Renesmé. Edward a Bella ho napodobili. Cizí pach sílil a já si zděšeně uvědomila, že vůbec cizí není. Nebyl pochyb, že tento pach velmi dobře znám. A nebyl pochyb, že pachová stopa, která tady všude byla cítit, a která byla stále silnější, jak se k nám náš nezvaný host přibližoval, patřila někomu, kdo by měl být mrtví. 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silnější než smrt - 6. kapitola:

 1
2. Selena 18
14.02.2018 [22:20]

No me snad trefi honem dalsi dil

1. Cvrcek admin
08.07.2017 [8:26]

CvrcekAhoj,
článek ti vracím, aby sis v něm mohla opravit to, co jsem ti vypsala v předešlých článcích:
• přímá řeč
...
Doporučuji ti si je celé pročíst, aby sis všimla základních chyb z nepozornosti.

Až si článek opravíš, znovu zaškrtni "článek je hotov".
Děkuji... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!