Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silnější než smrt - 3. kapitola

12.01.2018 (15:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 926×

3. kapitola

Nervózně jsem přecházela po místnosti a snažila se uklidnit. Rozhovor s Cullenovými mě vyvedl z míry. Ne jen fakt, že ve Forks je smečka vlků, ale hlavně to, že Renesmé s jedním z nich čeká dítě.

Po ani ne deseti minutách Renesmé vyskočila na nohy a já zbystřila. Jeji vlk byl tady a podle síly pachu nebyl sám. Zastavila jsem se a postavila se vedle Jaspera, po chvíli do místnosti vešla Renesmé zavěšená do velkého indiána a v patách jim byli další dva. Vydechla jsem a mimoděk si uvědomila, že jsem do teď zadržovala dech, až tak nervózní jsem byla!

„Mel, tohle je Jacob, Embry a Quil,“ představila mi tu malou smečku a já nedokázala skrýt údiv nad tím, že jsou jen tři. Zavětřila jsem jejich směrem a nadzvedla obočí. Ne, tři rozhodně nebyli. „Ahoj,“ řekla jsem a zaváhala. Mou pozornost teď upoutal jediný, mně sympatický vlkodlak v místnosti, který se na mě křenil. V obrovských očích bylo něco, co mě téměř uklidnilo, oplatila jsem Embrymu úsměv a sklepala ze sebe zbytek nesmělosti.

„Tak jak velká ta vaše smečka je?“ zeptala jsem se a doufala, že ten, kdo bude odpovídat, bude zrovna Embry, ale spletla jsem se. Jacob se napřímil a nadechoval se k odpovědi, když v tom se zarazil a otočil se na své přátelé. Super, tohle bude fungovat, když nedůvěra je evidentně na obou stranách.

„Tak to není,“ skočil mi do víru myšlenek Edwardův hlas. „Jacob si jen myslí, že by u toho měl být i zbytek smečky a především jeji vůdce.“ Viděla jsem, jak se Jacob mračí a lehce se usmála, nebudu jediná, koho to Edwardovo hrabání se v hlavách štve. Edward se uchichtl a já zaměřila zpátky svou pozornost ke smečce.

„Tak fajn, jak to chcete udělat?“ zeptala jsem se a tentokrát svůj dotaz směřovala přímo k Jacobovi „Nejsem si jistý,“ řekl a stáhl obočí. „možná bys měla přijít rovnou do rezervace,“ dodal po chvíli a já si vůbec nebyla jistá, jestli bych tento návrh měla přijmout, ale pak jsem střelila pohledem k Embrymu, který na mě stále koukal přátelskýma očima a bezhlavě souhlasila.

Nebylo to nic víc, než pocit, že s tímto klukem budu vycházet. Jeho hřejivý pohled mi na chvilku připomněl pocit rodiny a zvrhle jsem se začala těšit, až poznám zbytek té jejich. „Mohla bych tě doprovodit,“ navrhla Renesmé zvesela a já souhlasila. Budu se cítit lépe, když mezi smečkou vlkodlaků nebudu ta jediná s nasládlou, upíří vůní. Renesmé slíbila, že mě vyzvedne přesně v osm a já se nedočkavě vrhla směrem k autu.  

Když jsem před domem zaparkovala, vrhla jsem pohled k lesu a vzpomněla si na svůj slib. Chvíli jsem si kousala ret a sledovala hodiny na palubní desce. Bylo pět. Čert to vem, pomyslela jsem si a vystoupila z auta. Otevřela jsem vchodové dveře a přešla do obýváku ke dvěřím do neoplocené zahrádky, rychle jsem ze sebe sundala oblečení a vstoupila na čerstvý vzduch. Znovu jsem byla ráda, že můj domeček je tak osamocený a já nemám v blízkosti sousedy, jelikož tohle by je určitě pobavilo. Přinejmenším pány.

Tělem už mi začínal plát oheň a já ho nechala, aby mi prostoupil celým tělem. Během vteřiny už jsem uháněla směrem k lesu ve svém bílém, vlčím já. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi tato stránka života chyběla. Měla jsem chuť od radosti zavýt, ale věděla jsem, že by to nebylo nejmoudřejší a tak jsem jen radostně běžela dál a dál. Vítr mi čechral kožich a já se cítila tak krásně. Po pár minutách totální eufórie mě něco donutilo zpomalit. Nasála jsem vzduch a uvědomila si, že nejsem sama.

Přede mě předstoupil nádherný vlk a krátce na mě zavrčel. Chystala jsem se mu to nevhodné gesto opětovat, ale vlčí oči mě absolutně pohltily a já nebyla schopna vůbec ničeho. Pocítila jsem oddanost a chuť na tom místě zkamenět, jen pro ten pocit, že on by stál vedle mě. Nebyla to rozumná reakce, ale tak to při otisku bývá. Nikdo se nechová rozumně, když jeho já už nepatří jemu, ale někomu jinému. Vlkodlak stojící naproti mě se vzpamatoval jako první a v tu ránu byl pryč.

Stála jsem na tom místě jako přikovaná. Po pár minutách jsem se oklepala a jako ve snu odběhla směrem k domu. Přemýšlela jsem nad tím, jak rychle se všechno dokáže posrat. Tohle jsem rozhodně neměla v plánu, tohle mi totiž zničí všechny ostatní plány. Plány, kvůli kterým jsem tady byla... Měla jsem chuť se okamžitě zbalit a odjet pryč, ale nemohla jsem. I přesto, že otisk nefunguje tak, jak by měl, když se oné objekty nepotkají v lidském já, jsem tady teď byla přivázaná. Říkala jsem si, jak moc bych trpěla, kdybych opravdu odešla, když ani nevím, kdo to byl. Pravděpodoně by se to dalo zvládnout, přece jen, na bolest jsem byla zvyklá. Jenže moje povaha, která mě nutila do všeho strkat nos, mi to nedovolila. A pak, možná někde v koutku moji zničené duše, jsem si přála, aby mě někdo dokázal vytrhnout z mého sebevražedného plánu... Možná.

Autor: , v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silnější než smrt - 3. kapitola: