Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XX.

17.10.2010 (19:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2004×

„Dobrá, máme chvíli čas,“ odpověděla jsem a naznačila jsem úsměv. Kdybych byla člověk, tak bych musela hluboce dýchat, abych nezkolabovala. Měla jsem šílený strach, ale nesměla jsem ho na sobě dát znát. Hlavou se mi honily vzpomínky na dobu, kdy jsem byla obyčejná dívka. Dcera policejního náčelníka, která byla zamilovaná do upíra a vlkodlaka. Dívka, která si vybrala špatně…

Vystoupili jsme z krytu auta a já jsem seznámila Aleca s ostatními. Tedy oni se znali, ale přišlo mi to tak nějak správné. Vešli jsme do prostor domu, kde nás přivítal Emmett s Rosalie. Edwarda a Bree jsem nikde neviděla. Proč bych je taky měla chtít vidět?! Nastalo další formální představování a od Emmetta se ozvalo několik vtípků na téma Volterrské dvojice.

„Rád vás všechny opět vidím. Aro by vaši návštěvu jistě také uvítal,“ řekl Alec, když mu Emmett dal prostor pro to, aby také mohl něco říct. Připomínka Volterry a jejích pánů vzbudila zvědavost v Carlisleovi, který Ara už dlouho nenavštívil.

„Jak se Aro má?“ zeptal se a všichni jsme se pomalu přesunuli k prostornému gauči, který dominoval obývacímu pokoji. Alec se ujal slova a dlouze vyprávěl o všem, co se ve Volteře za poslední roky stalo. Zajímaly mě hlavně události, které se odehrály v době, kdy jsem tam nebyla. Historii jsem měla nastudovanou dostatečně, sama jsem ji zažila.

„Má sestra se nedávno vydala na sever, aby potrestala několik novorozených, kteří tam ztropili nemalé potíže. Naštěstí vše proběhlo bez problémů a od té doby se nic významného nestalo,“ domluvil a já jsem si všimla, jak mu všichni vyseli na rtech. Carlisle si odkašlal a začal vyprávět o tom, co se dělo tady.

„Isabello, pojď se mnou. To musíš vidět!“ přikázala mi Alice a já jsem ji následovala. Ostatní sice zaregistrovali náš odchod, ale nijak se tím nevzrušovali. Zrovna debatovali nad nejrůznějšími věcmi, které se týkaly našich upířích existencí.

„Co mi chceš ukázat, Alice?“ ptala jsem se, ale ona mi to neprozradila. Vešly jsme společně do jejího pokoje a já jsem zůstala fascinovaně zírat. Byl zase o tolik jiný. Esme se vyřádila a celý dům vypadá dokonale, jak jsem si všimla.  Zavedla mě k obrovské šatní skříni, ani trošku se Alice nezměnila. Její šatník přetékal oblečením. Vypadalo to tu jako v nějakém velmi luxusním butiku. Od bot po klobouky se tu nacházelo všechno.

„Na,“ podala mi krabici. Překvapeně jsem se na ni podívala. Vždyť já dnes nemám narozeniny, ani svátek, tak proč mi dává dárek? Posadila jsem se na židli a rozbalovala jsem tu velkou bílou krabici. Otevřela jsem víko, které ji překrývalo, a odhrnula jsem sametovou látku. Překvapeně jsem vydechla.

„Alice, to je nádhera,“ zašeptala jsem při pohledu na ty nejkrásnější plesové šaty, jaké jsem kdy viděla. Celá se rozzářila a objala mě. Vytáhla jsem je celé z krabice a opatrně jsem se dotýkala té rudé nádhery. Bála jsem se jich dotknou, abych je nějak neponičila. Šaty jako pro královnu, pomyslela jsem si a přejela jsem rukou po hebké látce na korzetu. Výšivka byla elegantní a připomínala mi hvězdy na noční obloze.

„Jsem ráda, že se ti líbí.“

„Líbí? Jsou dokonalé a já je miluji!“ ujistila jsem ji. „Jen mě mrzí, že je nemám kam vzít.“

Alice se na mě podívala jako na blázna a zaťukala mi na čelo. Vykulila jsem na ni oči a to ji rozesmálo tak, až se musela posadit.

„Vždyť je v pátek ples a něco mi říká, že v těchto šatech budeš neodolatelná!“ Vždyť má vlastně pravdu, Karoline mi to přeci říkala. Ale mám tam jít? Usmála jsem se na ni, ale hlavou se mi honily pochybnosti. Opatrně jsem složila šaty zpět do krabice a sešly jsme do přízemí. Ještě na schodech jsem ucítila známý pach.

„Ach, kde jste byly dámy?“ zeptal se nás Alec. Zjevně se mu mezi Culleny zalíbilo. V telefonu byl nervózní z toho, že tu jsou a nakonec se s nimi bude přátelit, ne? Chtěla jsem mu odpovědět, ale všimla jsem si, jak se zasekl při pohledu ke dveřím. Následovala jsem jeho pohled a uviděla jsem Edwarda po boku Bree, která se také zarazila, když Aleca uviděla. Proč ty překvapené a rozhozené pohledy?

„Bree?“ vydechl Alec po chvíli.

Oni se znají? Odkud? Od kdy? V hlavě se mi rojila jedna otázka za druhou a nechápavě jsem těkala pohledy z jednoho na druhého. Edward se netvářil zmateně, ale spíš překvapeně, že tu Aleca vidí.

„Vy se znáte?“ zeptala jsem se Aleca, když na sebe zírali už nějakou dobu. Všichni jsme je samozřejmě pozorovali a já jsem z toho byla nervózní.

„Ehm… Ano, Bree byla nějakou dobu ve Volteře. Bylo to ještě předtím, než jsi tam přišla ty,“ odpověděl mi Alec. Přešla jsem k němu a viděla jsem na něm, jak je nejistý. Cítila jsem z něj, že chce odejít. Byl nervózní, takového Aleca neznám. Pevně jsem ho chytla za ruku a on se na mě vděčně usmál. Ucítila jsem potřebu políbit ho a taky jsem tak hned udělala. Na malou, nepatrnou chvilku, jsem přitiskla své rty na ty jeho. Uslyšela jsem zalapání po dechu, ale nedokázala jsem určit to, komu patřilo. Rychle jsme se rozloučili a odjeli jsme. Venku už bylo jasno a já jsem děkovala za to, že je teprve sobota a do začátku týdne zbývá celý víkend. Cesta byla velmi rychlá. Ani jeden z nás nemluvil. Neměli jsme co říct.

Celou cestu jsem marně přemýšlela nad tím, proč jsem ho políbila. Neměla bych Aleca tahat do svých věcí, ubližovat mu nechci. Vždycky to byl můj přítel a já jsem z něj teď před celou svou bývalou rodinou udělala svého kluka. Ať jsem nad tím přemýšlela, jak jsem nad tím přemýšlela, tak jsem docházela k jedinému názoru… Vycítila jsem, že Alec to chtěl a já jsem chtěla, aby si ostatní nemysleli, že miluji Edwarda.

„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se Aleca. Ve změti svých myšlenek jsem přeslechla to, co mi říkal. Už jsme stáli v domě a já jsem si toho všimla teprve teď. Byla jsem tím trošku překvapená. Zatvářil se kajícně a já jsem se na něj starostlivě podívala.

„Děkuji,“ zašeptal. Tohle mě zarazilo. Za co mi děkuje?

„Proč mi děkuješ? Za co? Já se ti spíš omlouvám, neměla jsem tě políbit,“ zastyděla jsem se. Rychle ke mně přiskočil a zarazil mě v mých omluvách. V jeho očích jsem viděla smutek, bolest. Spousta vzpomínek se mu míhala obličejem. Proč ho tolik překvapila přítomnost Bree? Tedy nejen jeho překvapila. Ona se tvářila stejně, asi ho tu nečekala.

Nikdy mi o ní nevyprávěl. Ve Volteře určitě bylo velké množství upírů a on nepovažoval za nutné, aby mi o ní vyprávěl. Škoda! A mně by se to zrovna tolik hodilo, chtěla bych o ní vědět víc. Víc o dívce, která teď je s tím jediným, koho miluji.

„Neomlouvej se, bylo to rozumné. Potřeboval jsem to… Děkuji ti, protože,“ zasekl se. Nejspíš to pro něj bylo složité vysvětlovat. Posadil se na gauč a já jsem si sedla vedle něj. Upřeně jsem se na něj zadívala a chytla jsem ho za ruku, aby věděl, že tu jsem pro něj. On tu byl pro mě, když jsem potřebovala a já udělám to samé.

„Bree byla ve Volteře několik desetiletí a odešla asi rok před tvým příchodem. Miloval jsem ji, tvrdila mi, že i ona miluje mě, ale nejspíš lhala… Jinak by přeci neodešla, ne? Byl jsem tak rád, když jsem poznal tebe a našel jsem v tobě svou přítelkyni. Jane, má drahá sestra, věděla, co se se mnou děje, ale nemohla mi pomoci. Ty ses mi svěřila a tím jsi mi dala důkaz přátelství a toho, že v tom nejsem sám. Nebyl jsem k tobě upřímný, když jsem ti tohle všechno tajil,“ zašeptal, ale přesto jsem jeho hlas slyšela jasně. Takže on miloval Bree? Proto se tolik zasekl, když ji uviděl. Proto byl rád, když jsem ho políbila, protože měl stejný problém jako já. Nechtěl vypadat jako slaboch a zamilovaný hlupák? Máme tolik společného…

„Rozumím ti, Alecu. Chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe, vždycky.“

„Já vím, cítím to a moc si toho vážím,“ odpověděl mi. Přemýšlela jsem nad tím, co bychom mohli dělat, abychom se nějak zabavili. Přinesla jsem počítač a najela jsem na internetové stránky jednoho velmi drahého obchodu. Pokynula jsem Alecovi, aby si vybral vše, co chce do svého pokoje, který vytvoříme z ložnice mých rodičů. Dlouho jsme vybírali nábytek, barvy, látky a všelijaké doplňky, které přijdou do Alecova pokoje.

Měli jsme štěstí, že tento obchod nebyl daleko a měli otevřeno celý víkend. Rychle jsme se vykoupali, převlékli a společně jsme vyrazili do Seattlu, kde jsme nekonečně dlouho nakupovali. Všechny věci nám odvezli malým náklaďáčkem, který pobral postel, stůl, křeslo, látky a zbytek věcí. Největší výhodou bylo to, že rovnou odvezli i všechny věci z pokoje, který jsme chtěli předělávat.

Převlékla jsem se do dlouhého trička a kraťásků, zatímco Alec si vzal bermudy a tričko s krátkým rukávem. Slušelo mu to, to jsem musela uznat. První část přestavby byla před námi, malování! Malovali jsme na bílo a všechna barva, která nezůstala na zdi, zůstala na nás. Smáli jsme se jako blázni, ale bavilo nás to.

My upíři vidíme dokonale i v noci, takže jsme se nezastavovali a v půl páté v neděli ráno jsme měli hotovo. Prostorný a krásný pokoj se mi velmi líbil. Bílá barva kontrastovala s tmavým nábytkem, který protínaly doplňky ve světlých barvách. Na stole stál notebook a na poličce byla postavená televize. Plácli jsme si s Alecem a oba jsme zamířili do koupelen, které jsme každý měli ve svém pokoji.

Trvalo věčnost, než jsem dostala bílou barvu ze svých vlasů. Vážně jsem zuřila, ale nakonec se to přeci jen povedlo. Ucítila jsem zvláštní úlevu, klid a pohodu. Zdálo se mi, že jsem na nějaké studentské koleji se svým kamarádem. Ne, že jsem upír, co žije ve městě spolu se svým nejlepším upířím přítelem. Zvláštní…

19. kapitola - Shrnutí - 21. kapitola

Tak co na to říkáte? Jak se Vám líbí šaty, které Belle koupila Alice?

Chtěla jsem něco extra a tyhle šaty se mi zdály dokonalé. :-)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XX.: