Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XIII.

na parod


Silná touha XIII.Kam Bella běží? Kam se dostane a co udělá? Zemřel Jacob skutečně v noci nebo žije dál? V tomto pokračování se to dozvíte.

Nevím, jak daleko bych běžela, ale v návalu smutku bych možná byla schopná vrátit se zpět do Volterry, protože tam jsem byla od bolesti dokonale izolovaná. Zastavila jsem se u moře. Nechtěla jsem plavat, a tak jsem se posadila na břeh a nechala jsem vlny, aby mi omývaly kotníky. Slunce pomalu vycházelo a mně docházelo, že jsem ztratila dalšího člověka, na kterém mi v životě záleželo. Prázdnota v mém nitru se prohloubila, ale teď nebyl čas na smutnění. Musela jsem se vrátit, protože začínal nový den a s ním i škola. Dlouho jsem běžela, ale ještě delší dobu jsem se vracela. Už mě nepopoháněl vztek, ale zpomalovala mě lítost. Jestli je pravda to, co mi řekl Jacob, tak se dnes už neprobudí. Už neuvidí vycházet slunce. Nikdy si už neposlechne příběhy, které vyprávějí novým vlkodlakům. Nikdo už neuslyší jeho moudrá slova.

Zažil si toho spoustu, a jak sám řekl, tak měl poměrně šťastný život. I přestože mě to hrozně bolí, tak vím, že tam nahoře mu bude líp, protože už za svůj dlouhý život prožil hodně utrpení. Jeho život došel do chvíle, kdy už nemohl jít dál. Poslední kapitola byla dopsána. Kniha je ukončena. Jacob odchází. Doběhla jsem k autu a dojela jsem domů, abych se převlékla. Pohled jsem upřela na malou dřevěnou krabičku, ve které jsem měla své poklady. Přešla jsem po pokoji a došla jsem až k ní. Přejela jsem po starém dřevě a otevřela jsem ji. Byly v ní věci, které ve mně vyvolávaly vzpomínky.

Brož, kterou mi dala Renée a Charlie, když jsem se vdávala. Diamantové srdce, které jsem dostala od Edwarda. Malý vlk, kterého mi dal Jake, když jsem odmaturovala. Maturitní dárek, říkal mi, když mi ho dal. Přišli nezvaní na párty, kterou pořádala Alice. Ten večer se rozhodlo o bitvě, která se odehrála. Bitva, ve které stáli upíři a vlkodlaci při sobě. Pamatuji si strach, který jsem cítila, protože Jacob byl horká hlava. Vzala jsem malého vlka opatrně do rukou a sundala jsem ho z náramku. Místo na ruku jsem si jej pověsila na řetízek. Bude pořád se mnou, i když už tu nebude. V mé mysli, mé duši i mém srdci. A pak, slíbil mi, že mě bude pozorovat z oblohy. Nasedla jsem do auta a moc jsem se nesoustředila na řízení, ani jsem se pořádně nedívala na cestu, spíš jsem jela podle paměti. Cestu jsem si pamatovala dokonale!

„Ahoj,“ zavolala na mě Karoline. Podívala jsem se jejím směrem a dalo mi hodně práce, abych se usmála, ale nakonec jsem něco jako úsměv vytvořila.

„Ahoj, Karoline. Jak se máš?“ zeptala jsem se a snažila jsem zahájit normální rozhovor.

„Výborně! Zjistila jsem, že bude podzimní ples! Asi za měsíc, není to skvělé?“ radovala se.

„Jistě, to je skvělé,“ odkývala jsem jí to. Ples, co je na tom tak úžasného?

„Co je s tebou? Jsi taková zvláštní, smutná,“ všimla si mě. Musela jsem to zamaskovat.

„Nic mi není, to je jenom tím, že jsem špatně spala,“ zalhala jsem. Ve lhaní jsem se zlepšila.

„Dobře, takže…“ Ve svém monologu pokračovala až do zvonění a hned další přestávku mluvila dál. Nevnímala jsem ji, ale stačilo jí, když její řeč čas od času odkývala. Připomínala mi Jessicu, ona taky byla upovídaná a vystačila si s vlastním monologem. Taky byla oblíbená a veselá a takový velitel, který všechno musí mít perfektní!

„Takže, co si o tom myslíš, Bello?“ promluvil na mě Thomas.

„Ehm… O čem?“ zeptala jsem se, protože jsem neměla nejmenší tušení, na co se mě vlastně ptá. Podíval se na mě vesele a protočil očima.

„Tady se nám někdo zamiloval!“ zasmál se. „Ptal jsem se, co si myslíš o tom, že se půjde do kina,“ zopakoval znovu a já jsem pochopila. Kino, jo tak o tom tady mluvili.

„Proč ne? Já mám čas prakticky pořád,“ řekla jsem a oni mi opět dali pokoj a zaobírali se tím, na který film by se mělo jít. Zatímco kluci si představovali, že se půjde na nějaký akčňák, tak holky preferovali romantický film s happy endem. Den byl dlouhý jako rok. Nemohla jsem přestat myslet na Jacoba. Je vážně pravda, že poznal, že zemře? Musím to zjistit!

„Já musím běžet, uvidíme se zítra,“ loučila jsem se se spolužáky před školou. Nasedla jsem do auta a pořádně jsem šlápla na plyn. Musím zjistit, jak to je doopravdy! Zastavila jsem těsně u hranice území, na kterém můžu být a toho, které patří Quileutům.

„Haló!“ zavolala jsem do lesa. Nevím, jestli se tu potulují, ale věřím tomu, že by nenechali les bez hlídky.

„Jsem tady, tak sem pojďte!“ křičela jsem do lesa, ale nikdo se neozýval. Co teď? Byla jsem zoufalá, tak jsem kolem sebe natáhla svůj štít a vběhla jsem na jejich území. Možná, že tím zruším smlouvu, kterou jsem uzavřela, ale teď je mi to jedno. Já prostě musím zjistit, jestli je to pravda. To, že tu nikdo není, mě v tom utvrzovalo, ale stejně jsem toužila po tom, aby to nebyla pravda, abych doběhla k domu Blackových a z lavičky u domu se na mě usmíval Jake. Už jsem byla skoro u domu, když přede mě skočil velký šedý vlk a tím mi zabránil v cestě. Byl rozčílený a já se mu nedivím, protože jsem byla na jejich území, ale bylo mi to fuk. Zavrčel a skočil po mně. Nečekal, že bych kolem sebe mohla mít svůj neviditelný štít a zastavil se o něj. Tím víc začal vrčet a zavil, aby přivolal další.

„Nechci nikomu ublížit,“ řekla jsem zdrceně. „Potřebuji jen vědět, jestli je pravda to, co mi včera Jacob Black řekl, nic víc. Přísahám!“

Moje slova ho zjevně neuklidnila, a tak jsem spolu s ním čekala, až přijdou ostatní. Hlavou se mi honily ty nejsmutnější myšlenky a já jsem se zhroutila na zem. Pěstí jsem uhodila do země, až v zemi zůstala hluboká díra. Cítila jsem vzlyky, které se draly ven, ale byly to jen suché vzlyky. Ani jedna slza neukápla. Já jsem slzy neměla. Jsem nemrtvá. Zavrčení, které se ozvalo za mnou, mi říkalo, že to je Billy. Otočila jsem se a podívala jsem se do očí velkého hnědého vlka, jehož oči byly zaplněny vztekem, ale i smutkem. Dívala jsem se na něj tím nejsmutnějším pohledem a on se přeměnil. Tentokrát ho ani ostatní nekryli, když k němu chtěli jít, tak na ně zavrčel. Předpokládám, že to bylo rozhodnutí alfy.

„Nemusím ti nic říkat,“ řekl v reakci na mou řeč k tomu druhému vlkovi. Z jeho slov jsem cítila bolest a smutek, ale hlavně velké přemáhání.

„Jsem upír, vím, že nikdy nebudeme přátelé, ale tvůj dědeček… On pro mě moc znamenal. Prosím, řekni mi pravdu. Skutečně…“ Ani jsem nemohla ta slova vyslovit. Podíval se na mě s neskrývaným překvapením. Nejspíš se divil, že kus kamene, což jsem, může mít city. Stáhla jsem svůj štít a došla jsem k němu blíž. Popošla jsem jen o kousek. Teď mě mohli napadnout a zničili by mě, ale co já na tomhle světě vlastně dělám?

„Ano, dnes v noci,“ zašeptal. „Já vím, co k tobě cítil, ale nechápu to. Jsi studená, nejspíš v něm zůstala představa tvého lidského života. On bude pohřben spolu s našimi hrdiny na místo, kde odpočívají velcí válečníci. Jsem si vědom toho, že jste byli přátelé, ale nemohu tě pustit na jeho pohřeb, to jistě chápeš,“ řekl a v jeho hlasu byl slyšet rozkaz.

„Ano, já vím. Není to ve smlouvě, protože podle ní sem nesmím, ale mohu se s ním později po pohřbu přijít rozloučit? Až ty a všichni ostatní členové rady starších uznáte, že mohu?“ zeptala jsem se, ale nedávala jsem svému přání moc nadějí.

„Nevím, zda to bude možné. Dáme ti vědět,“ rozhodl se a pak mi řekl, abych opustila jejich území. Billy Black má v sobě stejnou laskavost, jako měl Jacob. Vždyť je to jeho vnuk. Vyběhla jsem z jejich území, jak nejrychleji jsem dokázala a se svým autem jsem zajela do Seattlu. Našla jsem jedno z nejdražších květinářství a objednala jsem si nádherné velké věnce. Budou zdobit Jakeův hrob, dokud je nenahradí jiné. Napsala jsem adresu, na kterou je mají poslat, aby nebyly cítit mým pachem a krátký vzkaz, který k nim přidají. Možná, že ty věnce ani nepoužijí, ale já doufám, že je tam dají. Když budu moci navštívit jeho hrob, tak to zjistím. Je téměř neuvěřitelné, že jsem se s ním mohla rozloučit a požádat ho o odpuštění.

12. kapitola - Shrnutí - 14. kapitola


Ráda přidám další kapitolu, ale vzhledem k zoufale malému počtu komentářů musím nastavit limit. Další kapitolu přidám až tehdy, kdy tu bude 5 komentářů. (Počítám i smajlíky)

Vaše Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XIII.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!