Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XIV.

Emily


Silná touha XIV.Dnešní díl je delší, než předchozí. Je z pohledu Alice a poté z Bellina pohledu. Budete mít možnost na chvíli nahlédnout do toho, co se dělo v tu dobu, kdy byla Isabella ve Volteře. Co způsobí telefonát s Alecem? A nakonec se tu objeví někdo neznámí, ale komu patří známý hlas na konci kapitoly? Můžete to zkusit uhodnout. :-) Vaše Lucka002

„Nevím, zda to bude možné. Dáme ti vědět,“ rozhodl se a pak mi řekl, abych opustila jejich území. Billy Black má v sobě stejnou laskavost, jako měl Jacob. Vždyť je to jeho vnuk. Vyběhla jsem z jejich území, jak nejrychleji jsem dokázala a se svým autem jsem zajela do Seattlu. Našla jsem jedno z nejdražších květinářství a objednala jsem si nádherné velké věnce. Budou zdobit Jakeův hrob, dokud je nenahradí jiné. Napsala jsem adresu, na kterou je mají poslat, aby nebyly cítit mým pachem a krátký vzkaz, který k nim přidají. Možná, že ty věnce ani nepoužijí, ale já doufám, že je tam dají. Když budu moci navštívit jeho hrob, tak to zjistím. Je téměř neuvěřitelné, že jsem se s ním mohla rozloučit a požádat ho o odpuštění.


Pohled Alice:

Vracíme se do Forks, tohle sdělení ve mně vyvolalo smutné vzpomínky. Má nejlepší přítelkyně, dívka, o které jsem si myslela, že v naší rodině zůstane navždy, tu kdysi žila. Tady jsme jí poznali, zasáhli jí do života a zcela ho změnili. Nejvíc její život ovlivnil můj bratr, nechápu, jak jí mohl takovým způsobem ublížit! Vztekle jsem praštila do stromu, který jsem měla před sebou. Na lov jsem šla sama, jediný, kdo mi dělal společnost byl Jasper.

Můj drahý manžel, člověk, který je mi oporou a celým životem. Díky němu jsem se nerozjela do Volterry a neodvedla odtamtud Bellu. Dlouho jsem sledovala její budoucnost, ale časem mi došlo, že ona vlastně ani nestojí o to, abych věděla, co vlastně dělá. Edward jí moc ublížil a ona odešla od nás všech. Děkovala jsem za to, že Aro se rozhodl nabídnout Belle službu v jejich gardě a ona překvapivě přijala.

Přestala jsem její budoucnost sledovat a doufala jsem, že je šťastná. Že je spokojená v novém životě, ale občasné vize, které ke mně dolehly, mi říkaly, že to není tak docela pravda. Bylo to zvláštní, někdy jsem ji viděla veselou a spokojenou, zatímco jindy měla obličej zkřivený v bolestivou masku. Riskovala, ale zároveň si vždy dávala pozor na to, aby chránila ostatní členy gardy.

„Lásko, zase přemýšlíš o Belle? Tvé pocity jsou tak...“ začal Jasper, ale já jsem věděla, co chce říct. Už jsem byla plná a neměla jsem chuť zabít další zvíře, které by ukojilo mou touhu po krvi. Ovinula jsem své paže kolem jeho těla a políbila jsem ho. Nějaký čas jsme teď trávili v Denali spolu s našimi přáteli. Teprve nedávno se k nám přidal Edward, přivedl dokonce svou novou dívku. Nic mi neudělala, takže jsem neměla důvod k ní cítit nenávist, ale přeci jen jsem ji neměla v lásce. Možná proto, že zastoupila Bellino místo.

„Stále je mou nejlepší přítelkyní. Tak dlouho jsem ji už neviděla, Jaspere,“ zesmutnila jsem a on mi zvedl bradu tak, aby mi viděl do očí. Cítila jsem tu lásku, kterou cítil on, pouštěl ke mně svou schopnost a já jsem cítila úsměv, který mi hrál na tváři.

„Chybí ti, já vím. I ostatní si Bellu oblíbili a chybí jim, tedy téměř všem,“ řekl a zamračil se. Nemusel mluvit, věděla jsem, že myslí Edwarda. Od té chvíle, co přišel se chová jinak. Je najednou tak odtažitý a běhá jen kolem Bree. Několikrát jsem si na ni vzpomněla, ale on se vždy jen zamračil a řekl mi, že to je minulost, na kterou bych měla zapomenout! Jak může zapomenout na někoho, koho tolik miloval? Ten silný cit přeci nemohl zmizet ze dne na den! Políbila jsem svého manžela, ale do polibku jsem se nemohla vložit tak, jak bych chtěla, protože jsem ztuhla při své vidině. Z mlhy vystoupila dívka, krásná a mně nepochybně známá, byla to Isabella. Objímala se s Alecem a Jane, v její tváři hrál smutek, ale zároveň touha. Nasedla do černého auta a šlápla na plyn. Z dálky jsem viděla už jen její úsměv v zrcátku auta. Vidina se rozplynula.

„Co jsi viděla?“ ptal se Jasper, když se rozplynula mlha před mým obličejem a já jsem znovu uviděla jeho krásnou tvář. Zmocnila se mě radost a vypískla jsem štěstím. Díval se na mě překvapeně, nemohl tušit, co mě tolik potěšilo.

„Bella! Ona odjela z Volterry!“ zazpívala jsem a jestli jsem si předtím myslela, že byl Jasper překvapený, tak tedy nevím, jak bych popsala jeho obličej teď. Možná hluboce zamyšlený, ale zároveň velmi překvapený a možná i šokovaný. Nestává se často, že by Volturiovi někoho nechali odjet, ale proč by to nešlo? Tohle byla naděje, mohla jsem ji znovu potkat, soustředila jsem se na její budoucnost, ale nechala jsem si svou vizi pro sebe. Cítím, že se brzy setkáme!

 

Pohled Belly:

„Historie je protkána nejrůznějšími příběhy,“ promluvil profesor na dějepis, když se Thomas zeptal na skutečnosti dávných historií.

„Ano, ale je možné, že skutečně existovali nějaké hydry, čarodějnice, vodníci, upíři a jiné nadpřirozené bytosti?“ smál se dál a já jsem se musela smát taky. Divil by ses, kdybys zjistil, že jsi ve třídě s upírem, kamaráde!

„Chápu tvůj dotaz, Thomasi, ale musím ti říci, že historie neví, zda někdy něco takového bylo. Já osobně si myslím, že je to dobře. Ptáte se proč? Slyšet toto od profesora dějepisu, který miluje dějiny, zní asi divně. Kdybychom věděli, co skutečně existovalo a co ne, tak by bylo všechno příliš jednoduché. Mám rád záhady, také je rád rozlušťuji, ale některé věci by nejspíš měli zůstat neodhalené.“ Zvláštní řeč od učitele. Ale vcelku byla docela pravdivá. Všechno by bylo příliš jednoduché a lidé by se neměli čeho bát. Neříkám, že strach je dobrý, ale také není špatný. Každý by se měl něčeho bát, protože ten, kdo se ničeho nebojí, nemůže pocítit všechno. Ale co to blábolím? Zaklepala jsem hlavou, abych z ní dostala hloupé myšlenky a byla jsem ráda, že dnešní den už končí.

„Takže se uvidíme zítra?“ zeptala se pro upřesnění Karoline, protože chtějí jít do kina.

„Jo, jasně, uvidíme se,“ řekla jsem jí a pomalu jsem odcházela k autu. Už je to týden a pořád se mi Billy neozval. Nejspíš se ještě nerozhodli. Zmýlila jsem se. Přicházela jsem k autu a ucítila jsem mokrého psa. Hned mi bylo jasné, kdo se skrývá za mým autem.

„Nemusel jsi chodit až sem, přišla bych, kdyby ses ozval,“ řekla jsem hned, jak jsem ho uviděla. Ležérně stál s rukama v kapsách a na tváři měl zkoumavý výraz.

„Mně to nevadí, rád běhám,“ odvětil a přešel dál od mých dveří. „Rada se rozhodla, že ti umožní, aby ses mohla rozloučit. Nechápu proč, ale on by si to tak přál. Musíš ale jít hned, protože jsme zařídili, že bude volná cesta a nikdo z našich lidí tam nepůjde.“ Nasedla jsem do auta, protože on zašel do lesa. Zajela jsem domů a upíří rychlostí jsem se dostala až na kraj rezervace, kde na mě už čekal hnědý vlk. Opět jsem běžela před ním a svůj štít jsem nechala zavřený. Nepotřebovala jsem ho.

Měl pravdu, celá cesta byla volná. Nepotkala jsem jediného člověka, vlci byli méně nervózní, než při mé poslední návštěvě a já jsem mohla v klidu doběhnout až na malý hřbitov, kam mě Billy Black zavedl. Z tohoto místa jsem cítila něco, něco magického. Mohlo to být způsobeno tím, že zde odpočívají vlkodlaci, ale stejně to bylo silné. Došla jsem k náhrobku, u kterého jsem viděla velké věnce a čerstvé květiny. Poznala jsem ty, které jsem objednala a byla jsem ráda, že je sem dali. Je to nejmenší věc, kterou mohu pro Jakeovu památku udělat. Klekla jsem si na kolena a sundala jsem z krku řetízek s malým vlkem, kterého mi Jake vyřezal.

„Vždycky budeš můj nejlepší přítel,“ zašeptala jsem a vyhrabala jsem v hlíně malou jamku, do které jsem vlčka položila. Zahrabala jsem ho a pomalu jsem se zvedla. Otočila jsem se a dívala jsem se do tváří vlků, kteří mě nevěřícně pozorovali. Jejich pohled mě znervózňoval, ale přesto jsem jim jej vracela. Došla jsem až k místu, kde stáli a oni se rozestoupili, protože jim asi vadil můj pach. Podívala jsem se na Billyho, který mě stále pozoroval. Nechápal to, co bylo mezi mnou a Jakem, ale vyhověl mi.

„Děkuji,“ řekla jsem prostě a odcházela jsem stejnou cestou, kterou jsem přišla. Nejdřív jsem šla pomalu, ale pak jsem z dálky uslyšela zvuk lidských hlasů a rozeběhla jsem se, aby neměli obavy, že bych někomu z nich ublížila. Už nikdy se sem nepodívám, už nikdy. Nemůžu je ohrožovat. Tohle není důvod, proč jsem přišla, tohle je jen bonus, který jsem získala. Běžela jsem lesem a řekla jsem si, že bych se mohla opět zastavit v domě, ve kterém jsem žila. V domě, který patří upírům, se kterými jsem žila. Na malou chvíli jsem si moc přála, aby se vrátili, protože mi chybí.

Chybí mi přítomnost Alice, mé bláznivé sestry. Chybí mi krásná Rosalie, která se stala mou přítelkyní. Chybí mi Emmett a jeho vtípky, kterými trápil, ale zároveň bavil celou rodinu. Jasper, který dokázal vycítit pocity a mohl tak člověku zlepšit náladu, když byla mizerná. Zastesklo se mi po mé matce Esme, která mi přirostla k srdci spolu s Carlislem, který je její druhou polovičkou. Obětavý doktor, který má ohromné sebeovládání, ale hlavně otec rodiny. Poslední vzpomínka patřila muži, chlapci, kterého jsem tak dlouho a tak nesmírně milovala.

Edward mě tu zanechal a já jsem mu to odpustila. Zapomněla jsem na to, co mi udělal, až později jsem si uvědomila, že má láska byla slepá. Přerostla v jiný cit, nenávist. Ano, je to tak, začala jsem ho nenávidět, protože každá myšlenka, každá vzpomínka, mi zařezávala rýhu do srdce, ale s tím je konec. Přestalo to ve Volteře a já nedovolím, aby se ta bolest vrátila.

Je to pach upíra, který jsem ucítila? Rychle jsem se rozhlédla, ale nikoho jsem tu neviděla. Zrychlila jsem a vracela jsem se domů. Nemám zájem o střetnutí se s někým dalším. Doběhla jsem domů a v tu chvíli se mi rozdrnčel telefon, který ležel na stole.

„Ano?“ promluvila jsem a čekala jsem, až se volající ozve.

„Isabello, dlouho ses mi neozvala,“ pokáral mě Alec, který se i ozval ve sluchátku.

„Omlouvám se ti, ale nějak jsem zapomněla,“ zastyděla jsem se, protože si mohl dělat starosti. On se bál, zatímco já jsem si na něj ani nevzpomněla.

„Dobře, já to přijímám, ale řekni mi, kde jsi?“ zeptal se a já jsem váhala, jestli mu mám odpovědět pravdu, protože by se mohl rozčílit. On ví o tom, že jsem tu žila.

„Ehm… Jsem ve Forks,“ řekla jsem po chvíli a slyšela jsem, jak zalapal po dechu.

„Ve Forks? Proč? Bells, neměla bys tam být, když tam jsou,“ promluvil po chvíli tichým hlasem. Měl o mě starosti, to poznám.

„Nemusíš se bát, oni tu nejsou. Jsem tu jen já. Chtěla jsem se vrátit domů, koupila jsem dům, který pařil mému otci a zatím jsem tu spokojená, školu mohu vždy změnit.“ Znovu jsem slyšela, jak se zarazil. Pak jsem uslyšela hluboký nádech, uklidňoval se.

„Chodíš do školy, vrátila ses domů, moc se mi to nelíbí, příliš vzpomínáš,“ zašeptal tak tiše, aby ho ostatní neslyšeli. Stěny ve Volteře jsou velmi tenké.

„Nemusíš mít obavy, nic se mi nestane a vzpomínat je lidské,“ připomněla jsem mu.

„Ano, vzpomínat je lidské, ale ty jsi upír. Už nejsi člověk, Bello, už nejsi tak křehká a zranitelná. Ne na povrch, ale uvnitř jsi zranitelná možná ještě víc, než předtím! Vím, jak dlouho ti trvalo, než ses vzpamatovala a nechci, abys to musela prožívat znovu.“ Jeho tichý hlas byl tak upřímný, až jsem zatoužila být u něj a obejmout ho. Zdálo se mi, jakoby mou bolest prožíval on, ale tohle byla moje vzpomínka a moje bolest.

„Nemusíš mít strach, Alecu, jsem v pořádku. Brzy se ti ozvu, měj se dobře a dávej na sebe pozor. Nezapomeň se učit, ty můj učiteli,“ zasmála jsem se a on se ke mně přidal, ale jeho smích nebyl tak veselý a klidný. On je víc nervózní, než jsem já, ale není důvod.

„Bello?“ ozvalo se za mnou a já jsem leknutím vyskočila z pohovky, na které jsem seděla. Hlas, který se ozval za mnou, jsem dokázala bez problémů identifikovat. I po tak dlouhé době jsem ho stále znala. Neotáčela jsem se, nemohla jsem.

13. kapitola - Shrnutí - 15. kapitola

 


 

Děkuji za Vaše předchozí komentáře, moc mě potěšily. :-)

Pro dnešní díl opět platí limit 5 komentářů, opět počítám i smajlíky. Takže nešetřete, klidně sem hoďte nějakou tu kritiku, či nápad, který máte pro pokračování.

Vaše Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XIV.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!