Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 68. kapitola

30.08.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1788×

EDIT: Článek neprošel korekcí

68. kapitola

Tess

Strávila jsem v nemocnici skoro celou noc, než mi konečně někdo přišel sdělit nějaké ty informace. Překvapivě to byl právě doktor Newman.

Sam na tom nebyla moc dobře. Podle všeho měla natrženou slezinu, zlomenou ruku a silný otřes mozku. V normálním případě by tyto informace sdělovali pouze rodinným příslušníkům, ale vzhledem k situaci, kdy byl její zákonný zástupce podezřelý z toho, že jí tyto zranění způsobil právě on, by to asi nebylo úplně nejvhodnější…

Doktor Newman byl velice trpělivý, všechno mi pečlivě vysvětlil a ujistil mě, že Sam bude v pořádku a jejímu otčímovi to tentokrát tak snadno neprojde, protože už někomu zavolal. Pravděpodobně to byla nějaká sociální pracovnice ze Seattlu, kterou mu doporučila ta známá Belly. Evidentně se spolu o tom už tedy bavily.

Jake mi neustále posílal uklidňující esemesky a uklízel dům, aby ho Bella nenalezla celý mokrý a od krve, až se vrátí domů. Naštěstí ho zdá se napadlo uklidit i můj pokoj, protože bych vážně nerada, aby Bella věděla, k čemu mezi námi došlo. Bylo to totiž až příliš důvěrné a osobní, takže jsem to s ní nechtěla příliš probírat…

Bella s Rachell se do nemocnice přiřítily krátce po poledni. Byly z toho obě dost na prášky, jelikož v tom fofru nebyl na nějaké to vysvětlování čas, tak celkem logicky usoudily, že ta dotyčná, které hrozí nějaké nebezpečí, jsem já. 

Nijak tomu nepomáhal ani fakt, že jsem byla nemocná, už když odjížděly…

„Ale mně se přeci vůbec nic nestalo,“ uklidňovala jsem je stále dokolečka a odvyprávěla jim události minulého večera.

Samozřejmě jsem ale vynechala tu část, kdy jsme byli jen Jacob a já, ale pořád jsem se z toho zážitku ještě nevzpamatovala. Bylo to totiž to nejúžasnější a nejkrásnější, co jsem ve svém životě zažila. Jen je škoda, že ten náš společný víkend nabral takový obrat, když se u nás objevila Samantha…

„Víš to jistě?“ ujišťovala se už zase Bella.

„Ano, proč mi nevěříš?“ nechápala jsem.

„Nevím, zdáš se mi nějaká jiná,“ zamumlala a neustále si mě zkoumavě prohlížela.

„Jiná?“ Hrklo ve mně.

Chápala bych, kdyby to poznal třeba Edward, nebo někdo jiný z upírů, či vlkodlaků, ale Bella na mně přeci nic poznat nemohla, nebo jo? Ne, určitě ne, zamítla jsem to okamžitě, protože to přeci nedávalo žádný smysl.

„Mám o Sam jen strach,“ zamlouvala jsem to.

Bella si mě ještě jednou podezřívavě změřila, ale nakonec toho nechala a šla si promluvit s doktorem Newmanem.

Rachell celou tu dobu mlčela jako zařezaná a očima hypnotizovala kabelku Belly, ze které čouhaly jakési tmavě modré desky. Nechápala jsem, co to znamená, a nechtěla jsem vyloženě vyzvídat, i když mě to samozřejmě zajímalo…

„Asi si zajdu pro něco k jídlu,“ zamumlala vzápětí a spolu s modrými deskami zmizela z nemocniční chodby do právě přijíždějícího výtahu.

No, co tohle mělo být? Zarazila jsem se.

Už zase mi ale nezbývalo nic jiného, než čekat. Posadila jsem se tedy na sedačku a vylovila si z kapsy mobilní telefon. Napsala jsem Jacobovi esemes, že Bella s Rachell už dorazily a že jsem v pohodě. Odpověď mi dorazila téměř okamžitě. Psal, že mě miluje a ptal se, jestli má přijít. Napsala jsem mu, že ano, ale že nemusí spěchat.

***

Přesunula jsem se do čekárny spolu s kabelkou své sestry a usadila se do tureckého sedu. Zkoušela jsem si ukrátit čas čtením různých propagandistických letáčků, ale moc to nefungovalo.

„Kde je Rachell?“ zeptala se Bella poté, co se vrátila do čekárny, kde jsem seděla.

„Nevím. Říkala, že si jde pro něco k jídlu, ale už je pryč nějak dlouho…“ zamumlala jsem a odvrátila zrak od barevného letáčku o antikoncepci, který jsem si rychle zastrčila do zadní kapsy u kalhot.

„Aha, to je divné,“ poznamenala, posadila se vedle mě a začala se přehrabovat ve své kabelce.

Po chvíli z ní vytáhla mobilní telefon a zkoumavě v něm něco hledala. Asi předpokládala, že by jí Rachell napsala, nebo alespoň zavolala, kdyby se rozhodla z nemocnice odejít, ale ono nic.

„Něco nového se Sam?“ zeptala jsem se raději, protože Rachell je určitě v pořádku.

„Jo, jestli chceš, tak už za ní můžeš jít, vlastně bys to asi udělat měla, protože už je tady i ta paní ze sociálky,“ prohlásila a uschovala telefon zpátky do tašky.

„Myslíš, že s ní Sam bude chtít mluvit?“ ptala jsem se s obavami.

„Spoléhám na to, že ty ji přesvědčíš, aby to udělala,“ přiznala.

„Mám dojem, že mě trochu přeceňuješ,“ ušklíbla jsem se.

„Ne, to si nemyslím,“ odporovala mi. „Umíš přimět lidi, aby ti naslouchali, jsi trpělivá a vždycky přesně víš, co máš říct.“

Tak tohle mě překvapilo. Vůbec jsem netušila, že má o mně tak vysoké mínění. Těšilo mě to, jistě, ale zároveň i polekalo. Asi začínám chápat, jak se cítila, když jsem ji měla za dokonalou osobu a svůj vzor. Vlastně ji tak beru pořád, ale už chápu, že je taky jen člověk, který může dělat chyby a to je osvobozující pocit…

„Dobře, tak já to tedy zkusím,“ prohlásila jsem a vydala se za ní.

Věděla jsem, jak moc důležité je, aby Sam řekla pravdu a promluvila s tou pracovnicí, protože pokud to neudělá, věc se potáhne celou věčnost a dost možná se od svého otčíma neosvobodí nikdy.

Neumím si představit, co Sam prožívá, ale musím ji zkusit přesvědčit. Prostě musím…

***

Stanula jsem přede dveřmi jejího pokoje a několikrát se zhluboka nadechla, abych nabyla trochy té rovnováhy a sebedůvěry. Potřebovala jsem působit co možná nejvyrovnanějším dojmem, aby mi skutečně naslouchala, a když jsem pak uznala, že lepší už to stejně nebude, vešla jsem dovnitř.

Sam ležela na posteli, uprostřed bílého povlečení. Působila tak hrozně drobně a křehce. Jako rozbitá porcelánová panenka, pomyslela jsem si. Světlé vlasy měla rozprostřené na polštáři kolem obličeje, který byl samá podlitina…

„Jak ti je?“ zeptala jsem se s dlaní stále na klice od dveří pro případ, že by mě u sebe v tuto chvíli nechtěla. 

„Prý mám zlomenou ruku, ale bolí mě všechno, jen ne ta ruka. Ale vydržím to,“ ujistila mě.

„Jak ses k nám včera vůbec dostala?“ zajímalo mě.

„Šla jsem pěšky.“

„V tom hrozném dešti? A bez bot?“ podivila jsem se, přestože tomu vlastně všechno nasvědčovalo.

„Ano, ale nechtěla jsem se k vám vloupat, nebo tak. Měly jste otevřeno a já… Nevím, co se stalo pak, asi jsem omdlela,“ znejistěla, protože to už zřejmě nevěděla jistě.

„Já vím,“ ujistila jsem ji. „Povíš mi, proč tě zmlátil tentokrát?“

„Co?“ polekala se a já téměř okamžitě poznala, že už přemýšlí nad výmluvou, kterou by vysvětlila svá zranění.

„Je tu Bella a chce, aby sis promluvila s jednou paní ze sociálky,“ oznámila jsem jí dříve, nežli získala dostatek času skutečně si něco vymyslet. „Myslíš, že bys to zvládla?“

„Ale to já nechci udělat,“ začala panikařit a dokonce chtěla vstát z postele. „Už mi nic není…“

„Co se mi tu snažíš nakukat za hlouposti?“ nechápala jsem. „Proč neřekneš pravdu?“

„Protože by to nic nevyřešilo! Jemu nikdo nic neudělá a mně nebudou věřit. Bude to jen horší, když otevřu pusu, věř mi.“

Sam se stále pokoušela vstát z postele a začala se natahovat pro své oblečení, ale v tom jsem jí zabránila. Uklidila jsem oblečení z jejího dosahu a přitlačila ji zpátky na matraci.

„To mám vážně dojít pro sestru, aby tě přikurtovala k posteli?“ zajímalo mě, když se se mnou pokoušela přetlačovat.

„Ne, ale já s nikým mluvit nebudu! Je to na nic a já nechci do děcáku!“ rozčilovala se.

„Nepůjdeš do děcáku,“ odporovala jsem jí.

„Ne a kam teda?“ zeptala se posměšně. „Já už přece nikoho nemám!“

„Ale jo, máš. Máš nás a taky tetu, která je ochotná si tě k sobě vzít, ale musíš říct, jak to bylo,“ domlouvala jsem jí. „Už nemusíš být na všechno sama…“

V ten samý moment, kdy jsem to dořekla, se Sam zarazila. Nezdálo se, že o nějaké tetě vůbec ví, natož že by mé tvrzení, že my budeme stát při ní, brala nějak vážně.

„Nevěřím ti,“ řekla mi na to pouze a opravdu se na mě podívala velice nedůvěřivě.

„Ale je to pravda,“ trvala jsem si na svém a upřeně jí hleděla do očí, aby to konečně došlo také jí.

„Mám strach,“ přiznala se mi po chvíli a z očí jí začaly kanout slzy.

„Já vím, jenže o to právě jde, zbavit se strachu. Když budeš vypovídat a postavíš se mu, bude ti mnohem líp. Uleví se ti, věř mi,“ slibovala jsem jí.

Sam popotáhla, těžce polkla a odvrátila ode mě svůj uslzený pohled. Vůbec poprvé se zdálo, že se má slova neminula účinkem, což jsem považovala za úspěch.

„Tak dobře, přiveď je. Promluvím si s nimi,“ zařekla se, ačkoli velice rozechvělým hlasem, co málem nebyl nic víc než pouhý šepot.

„Děláš správnou věc,“ ujišťovala jsem ji.

„Snad máš pravdu.“ Přikývla a hlasitě vzlykla.

Doufám, že se líbilo a děkuju každému, kdo četl a nechal komentář... :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 68. kapitola: