Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 69. kapitola

Sesterská pouta 69. kapitolaTak jo, Rachell bere věci do svých rukou, jak to asi dopadne? A co na to její pomocník?

69. kapitola

Rachell

Nemohla jsem uvěřit, že Sam zase zmlátil a byla jsem ráda, že se nic nestalo Tess, ale tohle byla už vážně síla, když jí natrhl slezinu.

Věděla jsem, že Sam nebydlí nikde poblíž nás a ta představa, že k nám v takovém počasí, dorazila pěšky, mě docela vyděsila. A uměla jsem si i docela dobře představit, jak moc musela vyděsit Tess…

Celou tu dobu jsem neměla stání. Neustále se mnou šili všichni čerti a já prostě věděla, že to nemůžu nechat jenom tak. Musela jsem něco udělat a ne tu jenom tak nečině sedět. To mě totiž vážně ubíjelo, ale co jsem vlastně mohla udělat jiného?

Poměrně dlouhou dobu jsem se domnívala, že nemohu udělat nic, jenže pak můj pohled ulpěl na tmavě modrých deskách, které Belle čouhaly z kabelky. Věděla jsem přesně, k čemu slouží a taky to, že by to mohlo být řešení všech problémů.

Vyčkala jsem tedy na to, až odsud Bella odejde, v rychlosti jsem se zmocnila desek, vymluvila se na jídlo a nastoupila do výtahu.

Tess byla mým jednáním asi dost zmatená, ale já to prostě musela udělat. Nechtěla jsem ji do toho zatahovat pro případ, že by něco nevyšlo, jenže taky jsem si nemohla dovolit nakráčet si tam jenom tak sama a bez ochrany.

Netuším, proč jsem to udělala. Asi, že vždycky, když jsem v maléru, stále spoléhám na to, že to budou právě oni, kdo mě z něj vytáhnou. Zatím to tak totiž bylo vždycky… Takže před nemocnicí jsem vytočila Edwardovo telefonní číslo a usedla za volant auta, kterým jsme sem s Bellou dorazily.

„Co se děje?“ zeptal se poté, co telefon zdvihl.

Zvláštní slova na úvod, ale když se nad tím tak zamyslím, volám mu, jenom když se něco děje, protože jinak se mu spíš straním. I když jsem si ale v San Franciscu slíbila, že to změním, a i když jsem to vážně udělat chtěla, nemohla jsem si pomoci.

Sotva jsem totiž uslyšela jeho hlas, automaticky jsem měla po náladě. No, to je možná trochu přehnaný výraz, ale stále jsem měla potřebu ho trestat a to i za sebemenší maličkosti.

Asi holt nejsem normální, protože mě jiné vysvětlení už fakticky nenapadá…

„Zdá se, že už zase potřebuju bodyguarda,“ řekla jsem mu a nedbaje ohled na jeho vyzvídání, jsem mu sdělila místo a čas naší schůzky. Ihned poté jsem zavěsila.

„Tak jo, jdeme na to,“ povzbudila jsem se a nastartovala auto.

***

Zaparkovala jsem kousek od domu, který působil až překvapivě normálním dojmem. Čekala bych nějakou polorozpadlou ruinu a haldy prázdných flašek na trávníku, ale tohle tedy ne.

Dokonce jsem z toho domu uviděla vycházet ženu, která na sobě měla brčálově zelený kostýmek a tmavé vlasy stažené do pevného uzlu. Díky brýlím působila tak nějak přísně, ale jinak fakt docela normálně.

Zkrátka mi to nešlo na rozum…

Nevím, co jsem si myslela. Jedna věc je chtít Sam pomoct, ale další vyjednávat s násilníkem. Co mu mám vlastně nabídnout výměnou za to, že se vzdá svých práv a nechá Sam být? Mě totiž nic nenapadá…

Což vlastně jedině dokazuje, jak moc potřebuji Edwarda a ten jeho nekonečně geniální mozeček.

„Takže jsi zpátky?“ ozval se Edwardův hlas přímo vedle mě.

„Jo a plná dojmů,“ pronesla jsem znuděně a pohlédla na něj.

Byl to jenom letmý pohled, ale i tak mi téměř vyrazilo dech, jak vypadá. Měl na sobě totiž tmavě modré tričko, černé kalhoty a šedý kabát. Hrozně moc mu to slušelo…

Urychleně jsem si srovnala své myšlenky do latě, aby vůbec nic neslyšel, protože jsem na tu jeho otravnou schopnost stále pamatovala, přestože jsme se už tak často nevídali.

Pořád jsem na něj byla naštvaná za to, jak na Bellu vyjel, než jsme odjížděly, ale na druhou stranu mi to i lichotilo, že by mě nenechal jen tak odejít, to zase ne, že ne.

„Víš, chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem se choval,“ začal ze sebe soukat, čímž zřejmě lehce navázal na mé myšlenkové pochody.

„Nechci tvou omluvu,“ zarazila jsem ho. „Chci tvou pomoc.“

„Pomoc? A s čím?“ zajímalo ho a zdál se tím opravdu překvapen.

„Jde o Sam, tu mou spolužačku z Forks,“ upřesnila jsem pro případ, že by náhodou nevěděl, o kom to mluvím. „Její otčím jí týrá už delší dobu, ale tentokrát to vážně přehnal a ona je v nemocnici s natrženou slezinou.“

„A co s tím máme společného my?“ nechápal.

„Uznávám, že ty ani moc nic, ale je to moje kamarádka a já jí chci pomoct,“ prohlásila jsem zatvrzele.

„Jak?“ vyzvídal. „Není tohle spíš případ pro sociálku?“

„Bella už to nějakou dobu řeší, ale pokud ten chlap nepodepíše tyhle papíry, tak to může trvat a kdoví, co by jí mohl ještě udělat, když se dozví, že ho vyšetřují…“

„Rozumím, ale jak ho chceš přimět, aby ti to podepsal?“

„No, tak trochu jsem doufala, že s tím mi právě pomůžeš ty,“ přiznala jsem a zaculila se na něj.

„Já?“ ujišťoval se, že dobře slyšel.

Přikývla jsem a upřela na něj prosící oči plné důvěry v jeho úsudek.

Poskytla jsem mu asi tak dvě nebo tři minutky na rozmyšlení, ale poté jsem to už nevydržela a uhodila na něj.

„Tak, co? Pomůžeš mi?“ chtěla jsem vědět.

„Nevím, jestli bych měl,“ řekl a zdálo se, že se mu do toho opravdu příliš nechce.

„Není tvoje věc, Rachell,“ domlouval mi.

„Ne není, ale to neznamená, že mě to odradí,“ naštvala jsem se. „Chci jí jen pomoct, copak to nechápeš?“

„Proč?“ nechápal zřejmě stále a mně došla trpělivost.

„Ty seš vážně beznadějný případ, Edwarde,“ postěžovala jsem si. „Ale máš pravdu. Vždyť, co je tobě do Sam, nebo spíš, co je ti do mě? Po tom všem, co jsem ti řekla, ti na mně přece nemůže pořád tak moc záležet, abys pro mě byl ochotný něco udělat, takže fajn. Poradím si s tím sama!“

Naštvaně jsem si to namířila směrem k jejich domu, ale stále jsem tak nějak doufala, že mě Edward dříve nebo později zadrží, protože jsem v sobě neměla dost odvahy na to, abych tam vešla sama.

Nevím, jestli poznal, že jen blafuju, nebo s tím opravdu tak moc nesouhlasil, každopádně mě ale nezadržel. No, vážně, ani se o to nepokusil…

Vždycky jsem si stěžovala na jeho přehnanou starostlivost, ale tohle mě štvalo snad ještě víc.

Tak jo, holka. Seber se, nařídila jsem si v duchu a doufala, že přestože se mnou dovnitř nešel, zůstal mi na blízku, kdybych měla nějaké potíže. Mohla jsem se otočit, abych se přesvědčila, že tam stále stojí, ale neudělala jsem to. Bála jsem se a taky mi to připadalo zvláštně potupné.

***

Sebrala jsem veškerou svou vnitřní sílu a taky odvahu a konečně zaklepala na tmavé vchodové dveře domu, kde žila Samantha Fineová spolu se svým nevlastním otcem panem Seyferem a jeho přítelkyní.

Jediné, co jsem o tomhle panu Seyferovi věděla, bylo to, že týrá svou nevlastní dceru, kterou má u sebe odmalička. Respektive od té doby, co její matka zemřela. Zkrátka, ať už jsem o něm věděla cokoliv, nic z toho nebylo příliš lichotivé a proto jsem z této návštěvy měla obavy.

Kdyby se na mě alespoň ten Edward nevykašlal…

Dveře se rázně otevřely a já zůstala zírat na podsaditého muže menšího vzrůstu se začínající pleší na hlavě. Měl na sobě ošuntělý a pomačkaný starý oblek šedé barvy.

Pravda je, že jsem čekala ledacos, ale tohle ne…

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Je mi líto, ale já nic nekupuji,“ oznámil mi a asi si mě spletl s podomním prodejcem.

„Jsem kamarádka Sam,“ představila jsem se, ale než jsem stihla pokračovat, skočil mi do řeči.

„Samantha nemá žádné přátele,“ prohlásil náhle tvrdým tónem a i výraz ve tváři se mu dočista změnil.

„Ale ano má,“ odporovala jsem mu.

„V tom případě jistě víte, že má zakázáno si sem kohokoliv vodit,“ řekl a chtěl mi zabouchnout dveře přímo před nosem.

Urychleně jsem strčila nohu mezi futra a dlaněmi se zapřela o dveře tak, aby je nemohl zavřít.

„Co si to dovolujete?“ začal prskat. „Nevím, o co vám jde, ale Samantha stejně není doma. Bůh ví kde a s kým se zase tahá…“

„Při vší úctě, Sam se nikde netoulá. Je v nemocnici, protože jste odporný zakomplexovaný hulvát a zbil jste ji tak brutálně, že si tam ještě pěkných pár týdnů pobude!“ vyjela jsem na něj zostra.

„Jak se opovažujete? To je urážka! Je to nemotora, určitě jen zase někde spadla,“ vymlouval se a rozčiloval.

„To budete muset vysvětlit sociálce a ne mně,“ prohlásila jsem a provokativně se mu podívala do očí.

„Sociálce?“ zpozorněl.

„Ano. Nahlásili jim to v nemocnici,“ zasvětila jsem ho do situace hrdě, ale jestli jsem se domnívala, že ho tím zastraším, tak jsem byla vedle jak ta jedle.

„Co si to ta holka zase vymýšlí? Já se jí přeci ani nedotkl,“ rozčiloval se.

„Vážně? Má totiž několik modřín, které vypadají přesně jako vaše ruce. No není to zajímavá náhoda?“ vysmála jsem se mu.

Muž rozčileně zafuněl a nenávistně do mě zabodl ten svůj už tak dost odporný pohled.

„Už jsem řekl, že jsem se jí nedotkl a pokud tvrdí něco jiného, pak lže,“ trval si na své verzi.

„Tak či tak,“ nenechala jsem se ani odbít, ani rozhodit. „Sam se už k vám domů nikdy nevrátí.“

„Říká kdo?“ vyštěkl.

„Říkám já, a proto jsem vlastně taky tady. Přišla jsem jí pro nějaké věci,“ řekla jsem, ale ještě předtím jsem nenápadně vsunula ruku do své kabelky.

„Na to nemáte právo. Jste jen puberťačka, nikdo vám neuvěří!“

„Můj nevlastní otec je doktor, sestra pracuje jako sociální pracovnice a oba mají velmi vřelé vztahy s místním policejním oddělením. Věřte mi, když říkám, že už to nezastavíte. Věci se daly do pohybu. Sam vám odeberou a vy skončíte v base, kam taky patříte!“ rozvášnila jsem se, jenže právě v tu chvíli se tenhle pan Seyfer naštval natolik, že mě uchopil za paži, bolestivě mi ji stiskl a vtáhl mě dovnitř do domu.

Posléze mnou mrsknul o podlahu, až to zadunělo a v neposlední řadě taky zabolelo.

Přistála jsem na podlaze o pár metrů dál a bolestivě zasyčela, protože jsem dopadla na koleno a nejspíš si i protrhla kůži. Podobně na tom byly i mé ruce, které jsem během pádu neopatrně napřáhla před sebe. Pak jsem navíc uslyšela, jak hlasitě prásknul dveřmi a zamknul je za námi, což mě teda zrovna dvakrát nepovzbudilo.

I tak jsem se ale pokusila sebrat z podlahy a pevně přitom stiskla víčka, abych nemusela čelit tomu, že se třeba rozbrečím nebo tak.

„Tohle vám neprojde, pane Seyfere,“ varovala jsem ho a zdůraznila jeho jméno.

„Vážně a proč? Chtěla jsi dovnitř, tak jsi tady,“ vysmíval se mi. „Co ještě mi ta tvá nevymáchaná pusinka hodlá sdělit?“

„Nemůžete mi nic udělat, stejně jako nemůžete zabránit tomu, aby vám Sam odebrali,“ trvala jsem si stále na svém, ale přitom už jsem se vážně trochu začala bát.

„A kdo mi v tom tady asi tak zabrání, co? Kdo ví, že tu jsi?“

No, věděl to Edward, jenže ten nevypadal, že by mi byl ochotný nějak pomáhat, natož mě zachraňovat, takže vlastně… Nikdo, no…

„Všichni,“ zalhala jsem o tom samozřejmě a upřeně se mu podívala do očí.

Chtěla jsem, aby věděl, že se ho nebojím, i když byla skutečnost trochu jiná a já z něj zrovna málem umírala strachy…

„Lžeš,“ odhalil mě.

Těžce jsem polkla a polekaně sledovala, jak se ke mně opět přibližuje. Vzal mě za ruku, a když jsem se mu snažila vysmeknout, zkroutil mi ji za zády velice bolestivým způsobem…

„Au!“ vyjekla jsem a rozhodně to nijak nepřeháněla, ale vzdát se? To nikdy!!!

„Co se mnou hodláte udělat? Zmlátíte mě jako to děláte Sam? Lámete jí kosti a máte z toho radost, ale ani nejste dost chlap na to, abyste se k tomu přiznal. Jste ubožák!“ otevírala jsem si na něj však i nadále pusu a tak není divu, že se mi jí rozhodl zavřít.

Jak jinak než pěstí…

Slzy mi vyhrkly do očí a už doopravdy hrozilo, že se tu rozbrečím jako malá holka.

Nechápu, jak tohle může Sam snášet dnes a denně, běželo mi přitom hlavou…

„Pro začátek to zní jako skvělý plán,“ zhodnotil své počínání.

„Pane Seyfre, prosím. Nedělejte to,“ vzlykla jsem, ale hrané to bylo jenom napůl, protože mě vážně děsil.

„Proč ne? Jak jsi sama řekla, týrám Samanthu, svou nevlastní dceru, a i když pro mě neznamená víc, než kouli na noze, určitě je to víc než, ty děvenko. Tak co mě má zarazit?“ vysmíval se mi a znovu se po mně natáhl.

Málem mi rozdrtil ruku a vykloubil mi ji, ale než se tentokrát stačil napřáhnout, aby mi ubalil další ránu, zvládla jsem ho od sebe odstrčit. Nicméně uznávám, že to bylo jen tak tak.

Evidentně jsem ho tím ale naštvala, takže jeho další chvat byl o to brutálnější.

Právě v tu chvíli se rozletěly dveře dokořán a v nich stál Edward. Nemohla bych vyjádřit slovy, jak se mi ulevilo, že ho vidím, ani kdybych chtěla.

„Běžte od ní!“ zavrčel a tenhle před chvílí ještě tak sebejistý chlap na něj jen vyděšeně civěl.

Vlastně ani není divu, když Edward vypadal jako dokonalý anděl pomsty. Stačilo, aby mu tenhle chlapík poskytl záminku a on by ho jisto jistě roztrhal na kusy a udělal by to kvůli mně, protože mu na mně skutečně záleží…

To vědomí bylo skoro povznášející, ale když jsem si uvědomila, že potom by se zase utápěl v sebelítosti, že ublížil člověku, věděla jsem, že nemůžu dopustit, aby to zašlo tak daleko.

Vylovila jsem si tedy z kabelky mobilní telefon a zmáčkla přehrávání u hlasového záznamníku. Byla tam totiž nahraná převážná část našeho rozhovoru, včetně zvuků létajícího nábytku a ran, které dopadly na mou kůži.

„Pane Seyfre, prosím. Nedělejte to.“

„Proč ne? Jak jsi sama řekla, týrám Samanthu, svou nevlastní dceru, a i když pro mě neznamená víc, než kouli na noze, určitě je to víc než, ty děvenko. Tak co mě má zarazit?“

„Vidíte? Říkala jsem vám, že tu nejsem sama a pokud vážně nechcete jít do vězení, na což tento hlasový záznam, moje podlitiny, plus svědectví tady Edwarda dočista stačí, měl byste mi podepsat tyhle papíry.“

„Vy mě jako vydíráte?“ zalapal po dechu.

„Ne, dávám vám na vybranou. Buď se Sam vzdáte teď hned, nebo vám bude odebrána soudní cestou a vy shnijete v base,“ vysvětlila jsem mu, jak se věci mají.

„Tak či tak si ale budete muset najít jinou služku…“

***

Po několika dalších minutách, kdy na nás Samiin nevlastní otec probodával zlostným pohledem, nakonec přeci jen podepsal všechny potřebné formuláře, ač s evidentní nechutí.

Sbalila jsem jí tedy většinu věcí, zatímco Edward dole hlídal, aby náš hostitel neprovedl nějakou neuváženost a zrovna, když jsem jí vyklízela věci z koupelny, krátce jsem nakoukla do zrcadla, abych zkontrolovala svůj zevnějšek. Naštěstí na mé tváři nebyla žádná známka toho, že by mě byl, kdo uhodil, ale trochu citlivé to na dotek bylo.

Ruka na tom byla asi nejhůř. Celá mi zmodrala a vůbec by mi neuškodil rentgen, ale hýbat jsem s ní mohla, tak snad dobrý.

Přehodila jsem si cestovní brašnu přes rameno, v hale vyzvedla Edwarda a spolu s modrými deskami konečně opustila tohle proklaté místo.

***

Bok po boku jsme mlčky kráčeli nazpět k autu. Edward mi galantně sundal brašnu z ramene a uklidil ji na zadní sedadlo.

Než se tak stalo, opřela jsem se o dveře vozu a jemně si promasírovávala pochroumanou ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, že mě přitom Edward bedlivě pozoruje.

„Co je?“ vyštěkla jsem na něj.

„Nic jen, že to musí bolet,“ poznamenal při pohledu na mé pochroumané předloktí.

„Taky, že jo,“ odsekla jsem, protože tomu všemu se dalo předejít, kdyby šel hned se mnou, jak jsem ho žádala.

„Pojď, odvezu tě,“ pobídl mě.

Normálně bych ho s takovou nabídkou poslala rovnou do háje, ale s tou poraněnou rukou se mi řídit fakt nechtělo.

„Fajn,“ řekla jsem tedy a nastoupila na sedadlo spolujezdce.

Edward se usadil za volant a odmítal nastartovat, dokud si nezapnu bezpečnostní pásy. S otráveným protčením očí jsem tak učinila a pohlédla na něj jako na idiota.

„Spokojenej?“

„Naprosto,“ zasmál se a konečně pak auto nastartoval.

***

Docela dlouhou dobu jsme jeli v naprosté tichosti. Ani jeden z nás zřejmě neměl tomu druhému co říci a přestože to zcela evidentně nebyla pravda, snažili jsme se tak alespoň tvářit.

Bylo to od nás vskutku dospělé jednání…

„Vůbec nechápu, jak můžou existovat taková hovada, co druhé rádi mlátí,“ stěžovala jsem si.

„Asi jim to dělá dobře,“ zareagoval na to Edward.

„Hm, asi,“ ušklíbla jsem se.

Ten chlap byl jednoduše naprosto odporný, jenže takových lidí po světě běhá a nejsou to jen muži, ale také ženy, co dokáží týrat své partnery a děti. Nejhorší ze všeho na tom ale je, že na ně nikdo nemůže, protože navenek působí tak strašně normálním dojmem.

Přísahám bohu, že z takových lidí je mi zle…

„Klid, už je to za námi,“ domlouval mi Edward, který zřejmě zachytil mé myšlenkové pochody a měl potřebu mě umírnit.

„Když si vzpomenu, jak se na mě díval, tak mě mrazí,“ svěřila jsem se mu po chvíli naprostého ticha.

Nebyla jsem zvyklá, aby se mnou někdo zacházel takhle surově. Ani poté příhodě s Peethem, kdy jsem měla spíš vztek na Edwarda a starost o Tess, jsem se necítila takhle…

Koutkem oka jsem zachytila, že už se blížíme k našemu cíli. Díky tomu jsem se mohla alespoň částečně uklidnit, protože mě čekala ta nejlepší část celého tohohle naprosto šíleného dne. Nyní jsem totiž mohla nakráčet do pokoje k Sam a oznámit jí tu dobrou zprávu.

Vystoupili jsme z auta společně. Nepředpokládala jsem, že by stál o to jít dovnitř se mnou, ale taky mě překvapilo, že ihned zase někam nezmizel.

„Když to tak zvážíš, jsme v pohodě, ne?“ zeptal se Edward zničehonic.

Nevěděla jsem, zda tou poznámkou myslel nás dva, nebo sebe a zbytek své rodiny, ale tak jako tak měl pravdu. Jenže tu jsem mu alespoň prozatím uznat nemínila…

„Jo, když to zvážíš,“ řekla jsem raději a vydala se do nemocniční budovy.

Nesnažil se mi v tom nijak zabránit, což mě zamrzelo, ale jenom lehce.

Asi jsem vážně potřebovala, aby mě někdo pořádně profackoval, aby mi některé věci došly…


Moc moc moc se omlouvám, že mi to tak trvá sem vždycky něco přidat, ale... Ještě někdo má pocit, že od začátku tohohle všeho, co se v našem nepovídkovém světě děje, je vše vzhůru nohama? 

Každopádně doufám, že se povídka líbila a slibuju, že nejpozději do konce května už bude celá odpublikovaná. takže kdo vydržel, dočká se... Na mých ostatních povídkách taky pracuju, tak se na ně postupně taky dostane, i když připouštím, že nejvíc času na psaní teď věnuju povídce na ourstories, kde spojuju Buffy s Upířími deníky, ale na rozepsané povídky tady jednoznačně nezapomínám, spíš není čas ani psát, natož publikovat... Pokusím se ale zlepšit a dokončit některé své starší práce na tohle téma, pokud tu tedy ještě stále zbyl někdo, kdo to bude číst. 

Vaše Chloe xoxo

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 69. kapitola:

 1
3. Alice
09.05.2021 [22:57]

Jsem ráda, že se tu objevila další kapitola a už se těším na konec celého příběhu! :) Emoticon Emoticon

2. BabčaS.
06.05.2021 [12:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Tyna
05.05.2021 [22:17]

Ahoj,moc super kapitola! A 300 zobrazení?! Vazne mas pocit ze to nikdo nečte?! Cteme! A chce dalsiiii ❤️

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!