Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 59. kapitola


Sesterská pouta 59. kapitolaNajednou jsem se ale zarazila, protože jsem zaslechla něčí kroky a ucítila tu známou sladkou upíří vůni. Dostala jsem strach a prudce se otočila. Nikdo za mnou ale nebyl. Nevěděla jsem, jestli jsem už prostě jen paranoidní, nebo mě skutečně někdo pozoruje. Nezůstala jsem tam, abych to zjistila. Místo toho jsem se dala do běhu a chtěla se dostat co nejdříve do domu, kde jsme před upíry sice v bezpečí nebyly, ale alespoň jsme byly pohromadě. Příjemné počtení přejí Mokasina a Chloe.

EDIT: Článek neprošel korekcí

59. kapitola

Rachell

Dorazily jsme ze školy domů a Bella nás přivítala s naprosto připitomělým výrazem ve tváři. Vyměnily jsme si s Tess nechápavý pohled a hodlaly začít s výslechem. Umíraly jsme totiž zvědavostí, abychom se dozvěděly, jak to její rande-nerande vlastně dopadlo, jenže Bella nás předběhla.

„Nemáte být náhodou u Cullenových?“ zeptala se.

„Tys nezapomněla?“ zaúpěla jsem, protože jsem tak nějak stále doufala, že z té návštěvy nakonec sejde.

„Ne,“ potvrdila mi Bella s mírnou lítostí v hlase, která mi ale rozhodně nijak nepomohla.

„Musíme se převléct, tedy Rachell se musí převléct,“ upřesnila Tess.

„Proč?“ divila se.

„Nějakej tupec na mě při laborkách vylil chemikálii,“ vysvětlila jsem jí a ukázala prstem na obrovský flek na šatech, které nyní mohu leda tak vyhodit.

„Dobře a co domácí úkoly?“ vyptávala se dál. 

„Ty jsme zmákly už ve škole,“ odmávla jsem to.

„Jo, radši nám pověz co ty a doktůrek?“ ujala se výslechu Tess.

„No,“ zaváhala, anebo nás možná jen napínala, těžko říci. „Bylo to fajn.“

„Fajn? A to je všechno, co nám k tomu povíš?“

„Tak jo, bylo to úžasný, ale vážně nešlo o rande,“ dělala stále tajemnou.

„Tak o co tedy?“ vyzvídala jsem.

„Chtěl poradit s jedním případem, ale do toho vám dvěma nic není,“ ukončila téma rychle.

„Ale líbí se ti, ne?“

„Líbí,“ připustila Bella neochotně a celá přitom zrudla.

Pochopila jsem ale, že víc už z ní doopravdy nedostaneme a tak jsem se rozhodla zajít se převléct. Ne, že bych nechtěla víc informací, ale nebylo možné je z ní dostat a ta chemikálie mě znervózňovala. Navíc to dost nepěkně zapáchalo…

Vzala jsem si na sebe obyčejné džíny a tmavě hnědý svetr rolákového typu. Nemělo cenu se nijak fintit, když jedu jenom ke Cullenovým.

Panebože! Já fakt jedu ke Cullenovým, uvědomila jsem si náhle.

Nebyla jsem z toho nadšená a ani jsem se necítila připravená, jenže copak jsem měla jinou možnost? Navíc, čím dřív se tomu strachu postavím, tím lépe a oni mě přece neukousnou. Mají mě rádi, za hodně jim dlužím a bývaly doby, kdy jsem i já mívala ráda je…

Opakovala jsem si to jako mantru a na chvíli si vzpomněla na to, co mi ve škole řekla Tess. Celý ten den byl skvělý, vlastně víc než to. Ani bych nečekala, že si s těmi lidmi tak rychle sednu, aniž bych měla za zadkem Cullenovy. Bylo skvělé, že jsem tentokrát měla jistotu, že se se mnou skutečně baví kvůli mně a ne kvůli nim. Jen ten krátký rozhovor s Tess mi zkrátka nešel z hlavy…

„Nebylo by fér motat hlavu někomu jinému, když máš hlavu i srdce plné Edwarda,“ řekla mi s nesouhlasným pohledem.

Absolutně jsem nedokázala pochopit, jak na to přišla. Vždyť to nepoznal ani sám Edward a to mi dokáže číst myšlenky…

„Tos ani nemusela, je to na tobě totiž vidět,“ řekla mi ještě a já tam zůstala stát s pusou dokořán.

Myslím, že kdyby nezazvonilo na hodinu, tak tam takhle vykolejeně stojím doteď…

Dobře vím, v jakém průšvihu jsem, když jsem se zamilovala právě do Edwarda, ale bylo to o to horší, že jsem mu stále nedokázala odpustit to, co mi provedl.

Kéž by bylo všechno jako dřív. Kéž bych jim zase mohla věřit…

„Už jsi hotová?“ zeptala se mě Tess a nakoukla do našeho pokoje.

„Jo, už jo. Jen se tu k tomu odhodlávám,“ vysvětlila jsem jí.

„Neboj, to bude v pohodě. Budu tam přeci já a budu ti krýt záda, kdyby něco,“ chlácholila mě.

„Dík. Co Bella? Dostala jsi z ní něco?“ zajímala jsem se.

„Ne, ale je to škoda. Přála bych jí, aby byla šťastná,“ povzdechla si.

„To i já.“ Přikývla jsem. „Zaslouží si to.“

„Tak půjdeme?“ navrhla a já ji jen odevzdaně následovala.

 

***

Zaparkovala jsem před jejich velkým domem. Který kdysi býval i mým domovem. Měla jsem ten dům ráda, jen byl občas příliš chladný, stejně jako celé Cashall a také Cullenovi.

Tess na mě vrhla povzbudivý pohled a vystoupila z auta. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a nakonec učinila totéž co ona.

Připadalo mi, že mám snad nohy z olova, jak jsem tak pomalu kráčela ke vchodovým dveřím. Srdce mi bušilo jako splašené a já ho za to nenáviděla, protože ho Cullenovi slyší. Jasper dokonce cítí mé pocity a Edward mi samozřejmě vidí do hlavy. Nikdy jsem si na to nedokázala úplně zvyknout, asi proto jsem si tak moc cenila přítomnosti Tess, která nic z toho neuměla, a přesto byla skvělou společnicí a kamarádkou.

Asi jsem si ani neuvědomovala, jak moc ji vlastně potřebuji…

Náhle se otevřely dveře a v nich se objevily rozesmáté tváře mé bývalé rodiny. Všichni byli tak nadšení, že mě vidí, že se nejspíš prostě neovládli a nalepili se na mě jako vosy na perník. Svírali mě ve svých objetí a jeden po druhém se se mnou vítali.

Za normálních okolností by to bylo milé, ne li přímo dojemné, ale ne dnes, ne pro mě. Minimálně Jasper si to uvědomovat musel, ale i tak se nemohl ovládnout a Edward? Toho jsem vlastně neviděla vůbec. Trochu mě to zamrzelo, protože od Alice prostě musel vědět, že se dnes chystám přijít.

Tess mě skrze ten chuchvalec upírů neustále držela za ruku a nestěžovala si, ani když jí málem hrozilo, že jí ji rozdrtím. Vyjadřovala mi tak tichou podporu, za kterou jsem jí byla strašně vděčná. Jen díky ní jsem se totiž držela.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se Alice, když jsme společně kráčely do obýváku.

„Nevím,“ špitla, ale nebyla jsem si jistá, zda mi říká pravdu, protože oni dva byli vždycky velcí spiklenci a tajnůstkáři.

„Tak nám o sobě něco pověz, Tess. Vlastně tě ani neznáme,“ pobídla ji Esmé, když jsme dosedly na pohovku.

Vlastně jsem si ani neuvědomila, že Tess Cullenovy nezná a tak jsem jí je všechny v rychlosti představila. O všech ode mě už slyšela, ale zatím se s nimi osobně neviděla. No, možná v nemocnici, ale to byla v limbu, takže ani to ne a Esmé neznala tutově…

„No, já… Mám hrozně ráda vodu a jsem pro každou špatnost, stačí to?“ ptala se a bylo vidět, že se necítí moc příjemně.

Když však došlo na zpovídání ohledně Billyho a Jaka, tak se rozpovídala. Asi jí vůbec nedocházelo, že si tu jenom tak hezky sedí a povídá si z bandou upírů o vlkodlačí smečce, ale já jí to rozhodně vysvětlovat nehodlala.

Párkrát jsem jí akorát stiskla ruku, abych ji upozornila, že má změnit téma, nebo brzdit ty své vášně, ale jinak jsem jí do toho příliš nezasahovala. Stačilo se usmívat a kývat.

Nakonec to ale vážně nebylo tak špatné, protože jsme s Tess sklouzly k našemu obvyklému stylu komunikace a tak jsme do sebe navzájem rýpaly a poštuchovaly se. Byla to celkem zábava, ale věděla jsem, že to dělá schválně, aby mě zapojila do rozhovoru. Provokovala mě a já na ni reagovala.

Je to prostě šikulka, protože náhodnému pozorovateli by se to nejspíš jevilo jako opravdová rodinná idylka…

Vlastně mě docela překvapilo, že tomu tak skutečně bylo. Najednou se ve mně něco zlomilo a já se s nimi opět cítila příjemně. Snad za to nemohl Jasper a to jeho protivné ovládání nálad, protože kdyby tomu tak bylo, bez milosti bych poblíž něj škrtla zápalkou…

Právě jsme probírali Bellu, když dovnitř vešel Edward. Tvářil se jako boží umučení, byl celý mokrý a na zem z něj kapala voda.

„Vypadáš jako vodník,“ zasmála se mu Tess. „A kdes vůbec byl, copak nevidíš, že máte návštěvu? I ty nezdvořáku,“ škádlila ho.

Edward na to ovšem vůbec nic neřekl a naštvaně odkráčel z místnosti. Zmateně jsem za ním koukala a nevěděla, která bije.

„Řekla jsem něco špatně?“ ptala se Tess, ale ostatní jen zavrtěli hlavou, jakože nic.

„Ne, neřekla,“ ujistila jsem ji. „On se prostě jen neumí chovat. Vlastně jsem si ani nevšimla, že tu není…“

„Co to povídáš?“ zarazila se má sestra, protože zřejmě vůbec nepochopila, oč se mi jedná.

Zaslechla jsem, jak Edward v patře něco rozbil. Asi jsem ho kapánek naštvala, ale to přesně byl můj záměr. Měla jsem na něj pifku už hodně dlouho a věděla jsem, že se chovám jako idiotka, ale nemohla jsem si pomoct. Štvalo mě, když se mě neustále pokoušel vyhledat, ale tohle ignorování mě dohánělo k šílenství zrovna tak…

Asi bych si už konečně měla rozmyslet, co vlastně chci, protože copak to takhle jde donekonečna? O tom silně pochybuji…

„Asi bychom už měly jet domů. Zítra je škola a víte, jak nesnáším tohle ranní vstávání,“ prohodila jsem a začala se sbírat k odchodu.

Tess sice nevypadala, že by se jí chtělo, ale když zkontrolovala čas na hodinách, musela uznat, že mám pravdu. Už bylo pozdě na návštěvy…

„Odvezeme tě,“ navrhla mi Rosalie.

„Vždycky jste na mě byli moc hodní, ale já už nejsem malá, navíc tuhle starou rachotinu už řídím na jedničku,“ zavtipkovala jsem lehce dojatě.

„Potvrzuji,“ zachichotala se Tess a soukala se do bundy.

„Kdybys ale chtěla, pořád je tu aut víc než dost,“ nedala se odbít Alice.

„To je dobrý, navíc Bella by asi nebyla ráda, kdybych si od vás brala auta. Teď prostě žiji s ní a ten křáp k tomu patří.“

„Jo a taky mytí nádobí, okrajování brambor a luxování,“ přitakala mi Tess, která měla v živé paměti, jak jsem se na vysavač dívala jako na nějaké tajemné stvoření z vesmíru.

„Děláš domácí práce?“ podivil se Emmett.

„Hm a baví mě to,“ připustila jsem. „Ale Belle to neříkejte, nebo to budu muset dělat pořád.“

„Neboj, bude to naše malé tajemství,“ odpřísáhl mi.

„Tak jo,“ souhlasila jsem. „Ráda jsem vás viděla.“

„Kdy zase přijdeš?“ neovládla se Esmé.

„Brzo,“ slíbila jsem a myslela to naprosto vážně.

 

***

Venku lilo jako z konve a tak bylo řízení poměrně obtížné, ale nakonec jsme do cíle přeci jen dojely. Jednu nespornou výhodu ten déšť ale měl, a sice tu, že dokonale zakryl slzy dojetí, které mi unikly z očí, když jsem se s Cullenovými loučila.

„Chybí mi,“ svěřila jsem se Tess ještě v autě, ale ona mi na to nic nepověděla. Pouze vědoucně přikývla, jakože mi rozumí a že jí to bylo hned jasné. Dokonce snad mnohem dříve nežli mně.

Bella nás obě přivítala teplou večeří, ale ještě než jsem se mohla jít najíst, musela jsem uklidit auto do polorozpadlé garáže, protože to vypadalo, že začnou padat i kroupy a ty jsou to poslední, co tahle stará kraksna potřebuje…

V duchu jsem děkovala bohu, že jsem si na sebe vzala tyhle staré džíny, protože byly celé zablácené a já byla promrzlá na kost. Tess mi pomáhala a dopadla zrovna tak, jenže ona na sobě měla mnohem hezčí věci než já.

Stála kousek ode mě a drkotala zuby, zatímco jsem zavírala vrata od garáže. Byla jsem ráda, že tu je se mnou, protože malá garáž byla docela daleko od domu a já bych se tu sama po tmě asi bála.

„Tobě vůbec není zima, co?“ škádlila jsem ji.

„Ne,“ dělala hrdinku, ale přitom to sotva vyslovila.

„Tak běž napřed,“ pobídla jsem ji, protože už zbývalo jenom zamknout bezpečnostní zámek.

„Tak jo,“ souhlasila nakonec a vydala se k domu. Celou tu dobu si tiskla ruce k tělu a choulila se do bundy.

Mně taková zima zase nebyla a tak jsem v klidu zamkla a brouzdala se pomalu za ní. Najednou jsem se ale zarazila, protože jsem zaslechla něčí kroky a ucítila tu známou sladkou upíří vůni. Dostala jsem strach a prudce se otočila. Nikdo za mnou ale nebyl. Nevěděla jsem, jestli jsem už prostě jen paranoidní, nebo mě skutečně někdo pozoruje.

Nezůstala jsem tam, abych to zjistila. Místo toho jsem se dala do běhu a chtěla se dostat co nejdříve do domu, kde jsme před upíry sice v bezpečí nebyly, ale alespoň jsme byly pohromadě.

Chtěla jsem se do domu dostat, jak nejrychleji to šlo, ale dosáhla jsem jediného… Uklouzla jsem na kluzkém povrchu a hodila pořádnou šipku do bahna, které zbylo z naší zahrady. I tak jsem se ovšem neustále pokoušela dostat domů.

„Rachell, uklidni se, to jsem já,“ ozvalo se náhle a já ten hlas okamžitě poznala.

Byl to Edward.

Přetočila jsem se v blátě na záda, abych se na dotyčného mohla podívat, abych měla stoprocentní jistotu. Skrze hustý déšť a bahno na obličeji jsem uviděla vysokou tmavou postavu s bronzovými vlasy. Skutečně to byl Edward.

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se.

„Tak nechtěl, jo?“ ušklíbla jsem se stále v šoku.

„Ne, nechtěl. Omlouvám se. Vlastně jsem se chtěl omluvit, já… Nevěděl jsem, jestli už je to v pohodě a jestli tam o mě vůbec stojíš, koneckonců oba víme, žes tam nešla zrovna dobrovolně,“ připomenul mi, ale já ho stejně vnímala jenom tak napůl.

„Ty jeden idiote!“ zaječela jsem na něj. „Vyděsil jsi mě k smrti.“

„Už jsem se ti omluvil,“ řekl jako by to tím snad všechno napravil.

„Nesnáším tě, rozumíš? Nesnáším,“ ječela jsem na něj a konečně se vyškrábala na nohy.

Bylo to tak ponižující, že už to snad ani víc nešlo. Chtěla jsem bez jediného slova, naštvaně odkráčet, ale neustále jsem klopýtala a zabořovala se do zmoklé půdy.

Dvě bílé ruce mě chytily okolo pasu a vyzvedly do vzduchu. Mou tvář ovanul vítr a já se ocitla pod střechou u zadního vchodu do domu. Chvilku mi zabralo, než jsem se rozkoukala a dala si dvě a dvě dohromady.

„Kdo se tě prosil?“ rozčilovala jsem se a setřásla ze sebe jeho protivné ruce.

„Rachell,“ oslovil mě konejšivým hlasem, ale já mu na nějakou pitomou větu typu Rachell, uklidni se, zvysoka kašlala.

„Dej ze mě ty svý pracky pryč, rozumíš? Mám tě po krk. Vždycky děláš všechno špatně,“ nedala jsem se.

„Tak mi ale řekni, co mám dělat, protože mně už docházejí nápady,“ zvýšil na mě hlas i on, což se vážně moc často nestávalo.

„Nic. Ty už nedělej nic,“ zavrčela jsem mu do tváře z tak těsné blízkosti, že mě to až rozhodilo.

„Proč se místo toho, abychom byli šťastní, neustále jen hádáme?“ zeptal se mě a tím mě rozsekal úplně, protože jsem od něj něco takového nečekala.

„Protože jsi retard,“ prskla jsem po něm z posledních sil, ale už bylo znát, že do toho nedávám srdce a tak to moc dobře nevyznělo.

„A ty se zase chováš jako hysterka a mě už to nebaví,“ rozčílil se a tentokrát zřejmě doopravdy.

„Hysterka?“ zalapala jsem pohoršeně po dechu. Jak se jen opovažuje mi takhle říkat?

„Jo, přesně to totiž jsi, Rachell a mě už nebaví kolem tebe neustále chodit po špičkách a snažit se ti zavděčit.“

Cože?? Co to do něj vjelo?

„Ty ses už vážně definitivně zbláznil.“ Kroutila jsem nad ním hlavou. „Přijdeš si sem, vyděsíš mě k smrti a nakonec mě budeš ještě urážet? No, to nemyslíš vážně! Kdybych mohla tak, tě…“

„Tak co?“ provokoval mě a přitom po mně hmátnul a prudce si mě k sobě přitáhl, až mi sklaplo.

Oněměle jsem zírala do jeho naštvané tváře a nebyla sto se pohnout, natožpak se mu vykroutit. Jediné, co jsem svedla, bylo mlít pantem a to rozhodně nebyla cesta, jak z toho ven…

„Rachell, co tu tak dlouho…“ nedořekla už Bella, protože vedle mé vyděšené maličkosti zahlédla Edwarda, který mě ale pustil dříve, než mohla zahlédnout v jaké pozici, že jsme se tu před chvílí nacházeli.

„Edwarde, není už na návštěvy trochu pozdě?“ zeptala se ho přísně a nadzvedla u toho obočí tak, jak to umí jenom ona.

„Taky si myslím,“ zamručela jsem a doklopýtala k udivené Belle.

„Co jste to tu vyváděli, podívej se, jak vypadáš,“ peskovala mě.

„Vynadej jemu, to kvůli němu jsem spadla,“ napráskala jsem ho a doufala, že mu to Bella vytmaví, ale to se nestalo.

„No, dobře, to je koneckonců vaše věc, ale ty se pojď umýt. Vypadáš, jak z hororu…“ řekla místo toho.

Protočila jsem otráveně oči, ale jinak jsem se celkem poslušně vydala k přednímu vchodu, odkud ostatně přišla také Bella.

„Dobrou noc, Edwarde,“ řekla ještě, a aniž by ho pozvala dál, nebo mu řekla cokoliv jiného, mě následovala.

No, pokud jsem v tom měla doteďka zmatek, tak teď ho mám ještě větší. Co mělo znamenat to jeho chování?

 


A vaše názory??? 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 59. kapitola:

 1
2. BabčaS.
22.02.2020 [21:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Zvedavka
13.02.2020 [7:42]

Eda je nějakej špatnej čtenář myšlenek Emoticon A Rachel hysterka, ale to už všichni víme Emoticon Ne, super, jen prostě jsou kapitoly 'krátký' a až moc čtivý a já už se moc těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!