Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 60. kapitola

10.04.2020 (10:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1073×

EDIT: Článek neprošel korekcí

60. kapitola

Rachell

Poté, co jsem se včera zbavila většiny té bahnité zeminy, co na mně během hádky s Edwardem ulpěla, jsme společně zasedly k prostřenému stolu. Upřímně jsem se divila, že jsem tou špínou neucpala odtok, ale asi jsem měla prostě kliku, protože to by nám ještě scházelo.

Během večeře, kdy se Bella pokoušela vzdorovat našim zvídavým otázkám ohledně jejího rande, se nám svěřila se svými plány na víkend. Byla jsem upřímně nadšená z výletu do San Francisca, protože s Cullenovými jsem do sluncem zalité Kalifornie jet nemohla. Těšila jsem se, až navštívím všechny ty úžasné památky, jako například rozhlednu Coit Travel a slavný Golden Gate Bridge. Tess trávila v San Franciscu každé léto, ale i tak se pro ten výlet nadchla. Nejspíš jsme obě potřebovaly oddech od deštivého Forks.

Dokonce mi slíbila, že mi sama ukáže město, zatímco si Bella bude vyřizovat nějaké ty věci v práci. Domluvily jsme se, že si uděláme výlet i na Alcatraz, kam se zatím neměla příležitost podívat ani ona sama. Jake z toho byl zdrchanej, když si později volali, ale holt to musel bez Tess jeden víkend vydržet. Však ono mu to nic neudělá, i když oproti tomu, jak spolu dříve trávili všechen svůj čas, ho nyní na sebe asi moc nemají a to spolu chodí…

Z čeho ale byla Tess rozhozená nejvíce, bylo zjištění, že ta její nová kamarádka, se kterou jsem ji včera potkala na chodbě, byla obětí domácího násilí. Zmiňovala se mi i o jejích modřinách, na které včera v průběhu dne úplně zapomněla. Zdálo se, že vypadaly opravdu ošklivě. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem si uvědomila, jaké jsem vlastně měla štěstí, když se mě ujali právě Cullenovi a vsadila bych se, že Tess myslela na totéž.

Bella panu doktorovi slíbila, že se na její případ zaměří, ale problém byl v tom, že ta holka to prostě nepřizná a dokud to nepřizná, tak se zřejmě nedá nic dělat. Je to vážně smutné, ale ta holka kromě nevlastního otce nikoho nemá a celkem i chápu, proč se bojí. Ono skončit někde v ústavu taky není zrovna velké zlepšení…

Tess ale dostala nápad. Říkala, že by se s ní mohla pokusit víc sblížit a domluvit jí, aby přiznala barvu. Chtěla jí nějak pomoct, protože se jí zřejmě jevila jako moc milá osoba. Pokud jde o mě, věřila jsem, že pokud jí někdo dokáže přesvědčit, aby si nechala pomoct, bude to právě Tess, protože na tohle byla vážně dobrá. Skoro jsem litovala, že nejsem víc jako ona. Na svůj věk byla totiž překvapivě moudrá a hlavně velice ušlechtilá. Byla zkrátka všechno, co já nikdy nebudu. Na to jsem příliš nedůvěřivá a přiznejme si to i rozmazlená…

Jak ale říkám, měly jsme plány, jenže nyní hrozilo, že se všechno sesype jako domeček z karet, protože jsou čtyři hodiny ráno a Tess je v koupelně a objímá záchodovou mísu. Bella se o ni stará, jak umí a mě poslala spát, jenže copak to jde? Ne, že bych tu virózu, nebo co to je, chtěla chytit taky, ale měla jsem o svou sestru starost. Normálně bych asi vyšilovala a okamžitě jí volala doktora, ale Tess s Bellou mě ujistily, že to není nutné.

Když jsem byla malá, bývala jsem nemocná, ale ne moc často a nikdy se mi nestalo, že by marodil někdo v mém bezprostředním okolí. Aby taky ne, když upíry chřipka netrápí…

I tak se ale Bella s Tess dohodly, že jí ráno k tomu doktorovi přeci jen zavede. Pro mě to ovšem znamenalo jediné, a sice že budu muset jít do školy. No, a pokud by to samozřejmě trvalo déle, tak to znamená i to, že se výlet do San Francisca odkládá na neurčito a to mě štve, protože jsem se na to opravdu těšila.

„Proboha, škola,“ zaúpěla jsem tiše, protože jsem si uvědomila, že už za pár hodin budu sedět v lavici a tvářit se, že poslouchám výklad, zatímco bych dala všechno na světě za to, abych se mohla jít domů pořádně prospat.

Ať jsem dělala, co jsem chtěla, prostě se mi nedařilo usnout…

Ležela jsem v posteli a zírala na strop. Byla tma, ale i tak jsem jasně viděla, jak se podél stropu táhne prasklina. Sledovala jsem ji a zkoumala, ale byla to nuda. Fakt, totální zoufalství…

Nakonec se mi ale usnout podařilo, jen škoda, že za necelé tři hodiny, už jsem musela zase vstávat, protože se mi hlasitě rozdrnčel budík.

Přetočila jsem se na bok a pohlédla na postel Tess. Byla prázdná. Vyplašeně, ale zároveň rozespale jsem vstala z postele a šla ji hledat. Mým prvním typem byla koupelna, ale tam nebyla, takže jsem se vydala dolů do obýváku.

Zásah, zaradovala jsem se v duchu.

Tess ležela na sedačce poblíž ní by modrý kyblík, pro případ nouze a choulila se do deky. Vypadalo to, že je jí zima, ale přitom byla celá rudá, jako by měla teplotu. Zvedla ke mně unavené oči a byla bílá jako stěna. Chudinka…

„Jak ti je?“ zeptala jsem se jí a posadila se do křesla kousek od pohovky.

„Co myslíš,“ ušklíbla se.

„Asi to byla vážně absurdní otázka,“ uznala jsem. „Ale je to lepší, nebo horší?“

„Lepší,“ připustila a vyhoupla se do sedu. Asi se jí ale zamotala hlava a tak si zase poslušně lehla. „Teda občas.“

„Hm a můžu pro tebe něco udělat?“ starala jsem se.

„Jo, obléct se a jet do školy,“ prohlásila Bella, která právě vkročila do místnosti s kouřícím hrnkem nějakého smradlavého odvaru.

„Fuj,“ okomentovala jsem to.

„Ale pomáhá to,“ řekla a podala hrnek Tess, která si ho od ní s nevolí převzala. Zřejmě z toho taky nebyla odvařená, ale na odpor se nezmohla…

Nemohla jsem se dívat, jak to pije a jak u toho trpí, tak jsem se raději vydala nahoru, abych se vypravila do školy.

***

Vzhledem k tomu, že Tess je momentálně indisponovaná, rozhodla jsem se, že si na tu Samanthu Fineovou posvítím sama. Za tímto účelem jsem se pokusila obléknout tak, abych působila jako co nejvíc v pohodě holka a k tomu jsem potřebovala něco z Tessina šatníku.

Ještě štěstí, že jsme měly stejnou velikost, vlastně jsme pro lidi byly téměř k nerozeznání, až na naše vlasy samozřejmě. Z fleku bych se tedy mohla za Tess i vydávat, ale to jsem nechtěla. Sama nemám ráda lži a podvody, tak proč by to se Samantou mělo být jinak…

Vzala jsem si jedny z jejích starších a stylově otrhaných džínsů. K nim jsem zvolila bílé tílko a zářivou šálku, kterou jsem si propletla okolo pasu místo pásku. Zaujaly mě i její návleky na ruce. Nikdy jsem na sobě nic podobného neměla, ale docela se mi zamlouvaly. Zvláště jedny proužkované a tak jsem si je navlékla.

„Vypadám stylově,“ pochválila jsem se naposledy před zrcadlem a vydala se do školy.

Bella samozřejmě nedala jinak, než že mi ještě vnutí svačinu, ale přestože to byl sendvič s tuňákem, nedokázala jsem to dostatečně ocenit. Chvátala jsem…

***

Ve škole dnes panoval nezvyklý klid. Dokonce ani učitelé po nás nic nechtěli. I když, po mně by asi mohli chtít cokoliv a já bych je stejně neposlouchala…

Neustále jsem čekala na příležitost, kdy si budu moct promluvit se Sam, ale to se zatím nestalo, takže smůla.

Bohužel jsem díky tomu měla až příliš mnoho času na dumání nad Edwardem a jeho včerejší návštěvou. Je to vážně pako tenhle Edward. A já vlastně taky. Chovám se k němu hrozně. Když jsem si to tak zpětně všechno promítala, nemohla jsem uvěřit, že ze mě vylítlo tolik nadávek na jeho účet. Nejvíc mě ale štvalo vědomí, že většinu z nich si nejspíš opravdu nezasloužil.

„Slečno Cullenová, co tady tak sedíte? Nemáte už být náhodou v jiné třídě?“ vyjel na mě pan Banner, který na téhle škole řádně přesluhoval, vzhledem k tomu, že učil už i Bellu.

Byla jsem zmatená, ale měl pravdu. Tak jsem se zabrala do přemýšlení, že jsem se úplně zapomněla a nevšimla si ani, že už dávno zazvonilo.

Zamumlala jsem rychlou omluvu, posbírala si svých pár švestek a rozběhla se na další hodinu. Blbý bylo, že jsem ji měla na opačné straně areálu. Běžela jsem tam, jak nejrychleji jsem dovedla, abych to stihla, protože ta učitelka byla děsná saň.

Už jsem se blížila ke druhé budově, přičemž jsem na nohou měla pouze pantofle a málem jsem se přerazila, když jsem narazila na tu, kterou jsem celou tu dobu hledala. Byla to Samantha Fineová, malinká drobná blondýnka s uplakanýma modrýma očima. Okamžitě jsem strnula a hleděla na ní, jak osaměle sedí na jedné z mokrých laviček a pláče. I kámen by se nad tou chudinkou ustrnul. Bylo mi jí hrozně líto.

Chvíli jsem ale váhala, zda jít k ní, protože jsem ve škole teprve druhý den a hnedka zameškat vyučovací hodinu se mi moc nechtělo. Nejsem šprt, ale taky nechci, aby si o mně mysleli, že jsem flákač. Když jsem se na ni ale tak dívala, došlo mi, že škola je méně důležitá a Sam má v tuhle chvíli přednost.

Když jsem dorazila blíže k ní, uvědomila jsem si, že jsem se rozhodla správně, protože dívka nejen, že plakala, ale ona navíc krvácela. Vypadalo to minimálně na to, že jí dal někdo pořádnou ránu do obličeje a nos to odnesl, ale zdaleka nebyl jediný. Její levé oko bylo celé opuchlé a stejně tak celá polovina její tváře. Ani se jí nedivím, že nešla dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a posadila se vedle ní.

Sam vylekaně nadskočila a chtěla utéct. Nenechala jsem ji, takže jsem ji chytila za ruku a zastavila ji. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se dotkla její ruky, hlasitě zanaříkala.

Co to má být? Zase tak moc jsem ji určitě nestiskla, uvažovala jsem v duchu, ale pak jsem si vzpomněla na to, co mi o ní říkala Tess. Velice rychle, ale zároveň opatrně jsem jí vykasala rukáv, abych si tu její ruku mohla prohlédnout. Nevypadalo to vůbec dobře, navíc ty podlitiny celkem jasně obkreslovaly obrysy něčí dlaně.

Pravděpodobně ji za ni někdo velice hrubě uchopil, ale čemu se divím, když už jsem viděla její tvář, kterou ode mě stále odvracela a snažila se ji přede mnou uschovat, ale marně.

„Pusť mě, Tess,“ sykla a snažila se mi vykroutit.

„Ani náhodou,“ odmítla jsem ji rázně. „Sedni si a poslouchej mě.“

Nejspíš jsem použila výjimečně autoritativní hlas, protože mě poslechla. Spíše to ale bylo tím, že by mi stejně nedokázala vzdorovat. Těžce oddechovala a nepřestávala u toho ronit slzy.

„Takže zaprvé, já jsem Rachell, ne Tess a zadruhé, tohle už přeci musíš někomu říct. Nemůžeš mu dovolovat, aby se k tobě takhle choval,“ rozvášnila jsem se.

„Co? Jak to víš?“ ptala se a zmateně na mě pohlédla.

„Prostě to vím. Má sestra je sociální pracovnice a doktor Newman ji požádal o pomoc s tvým… případem,“ nevěděla jsem, jak to jinak nazvat.

„Proč?“ nechápala. „Proč by mi chtěl někdo pomoct?“

„Protože takovéhle jednání není normální, nestává se to běžně a existují lidé, jako má sestra, kteří ti můžou pomoct,“ naléhala jsem na ni.

„Mně ale nikdo nepomůže,“ nesouhlasila se mnou.

„To chceš, aby tě zabil?“ podivila jsem se.

„Je, tedy byla to má vina, on jen… Neposlechla jsem ho… Můžu si za to sama.“

„Ne, takhle by se k dětem nikdo chovat neměl. Nesmí se to a mohl by za to jít i do vězení. Řekni to mé sestře a ona ti pomůže,“ přemlouvala jsem ji.

„Co je ti do toho?“ vyjela na mě náhle rozčileně. Chovala se totiž jako zvíře zahnané do kouta.

„Mně?“ zarazila jsem se a náhle nevěděla co na to říct.

Nebyla jsem její kamarádka, vlastně jsem si jí ve škole ani nevšimla, jak byla tichá, nenápadná a pro mě tudíž absolutně nezajímavá. Ale z nějakého důvodu jsem jí opravdu chtěla pomoc. Dojala mě a tohle by se přeci nemělo dít. Nechápu, že někdo má žaludek na to, aby takhle mlátil dítě a dívku k tomu…

„Jo tobě. Jsi holka, co má všechno, nemůžeš pochopit jaké to je nikoho nemít. Nemoct se nikomu svěřit a jen přežívat od jedné rány ke druhé!“

„Netvrdím, že vím, jak se cítíš, nebo že tomu rozumím a máš pravdu, nikdy jsem nic takového nezažila, protože mě nikdy neuhodil člen rodiny, ale vím jaké to je, když jsi nucena žít s někým, komu nedůvěřuješ, protože tě zradil a zklamal. I mně ublížili moji nejbližší, nebylo to fyzicky, ale… Lhali mi a to mi ubližovalo víc, než kdyby mě bývali uhodili…“

„Vážně to chceš srovnávat?“ vyjela na mě.

„Ne, ale… Bella mi pomohla a tobě by mohla taky, pokud jí to dovolíš,“ pokoušela jsem se jí přesvědčit, přestože mi opravdu poněkud scházeli argumenty, ale co na tom, když se beztak nezdálo, že by to k něčemu bylo.

„Nepleť se do toho,“ odsekla a rozběhla se pryč.

Nechala jsem ji. Co jiného jsem taky měla dělat, že? Takhle to na ni vybalit totiž asi taky nebyl právě nejvhodnější způsob, jak u ní něčeho docílit. Tess by jistě byla mnohem citlivější a dokázala by ji přesvědčit, jenže to bych se do toho nesměla plést já. Proč musím vždycky všechno zvorat?

S tímhle se teda doma asi radši ani nepochlubím…

Upíry chřipka netrápí… Nicméně nás Koronavirus docela dost. Doufám ale, že jste všichni zatím živí a zdraví. Přeju pevné nervy s karanténou a doufám, že nemáte tu smůlu jako já a nejste takříkajíc v té první linii…

PS: Nevím, jak vy, ale já osobně jsem ráda, že se Rachell konečně zajímá i o někoho jiného než o sebe. Navíc si díky Sam třeba konečně uvědomí, že její život není až tak špatný, ať už s Cullenovými nebo bez nich… Co si o tom ale myslíte vy?

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 60. kapitola: