Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 58. kapitola

Sesterská pouta 58. kapitolaKoutkem oka jsem mrkla na hodiny a zkontrolovala, jak jsem na tom s časem. Ještě jsem měla několik minutek k dobru, ale stejně jsem se je rozhodla využít k přípravě na rande. Teda, vlastně na oběd. Sakra, ty holky mě tak zblbly, že už bych tomu byla schopná říkat rande i já, ale tak to vážně nebylo. Nebo snad jo? Nebyla jsem si jistá… Přeji příjemné čtení a samozřejmě prosím o komentáře. Chloe.

EDIT: Článek neprošel korekcí

58. kapitola

Bella

Poté, co se za holkami zavřely dveře, vypukla má panika z nadcházející schůzky naplno. Před sestrami jsem se jakž takž držela, ale i tak jim to neuniklo. Nejspíš jsme si na sebe už doopravdy zvykly a naše instinkty nám již dokázaly napovědět, jak se ta druhá cítí.

I já vnímala nervozitu Tess z nového školního prostředí a potlačovanou snahu Rachell tvářit se, že vůbec o nic nejde a že se odpoledne nechystá ke Cullenovým. Jí se ovšem dařilo ony pocity skrývat mnohem lépe nežli mně. Ráda bych jí nějak pomohla, ale nedokázala jsem to. Jednak jsem netušila, co bych měla udělat a jednak jsem měla moc práce sama se sebou.

Ještě pořád jsem v dlaních třímala tenoučkou látku bílé halenky a vůbec jsem si v tom sama sebe nedokázala představit. Naštěstí zbývalo do oné schůzky ještě několik hodin a kuchyně opravdu potřebovala poklidit po té naší ranní hostině.

Vstávala jsem v pět ráno, abych jim stihla připravit snídani, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Připadala jsem si jako jejich máma a ne sestra, ale vzhledem k našemu věkovému rozdílu a absenci rodičů, to asi bylo normální.

Poklidila jsem všechno potřebné, vyřídila si pár hovorů ze své už téměř bývalé práce, protože bylo třeba dořešit několik starších případů a napsat pár posudků, ale už nyní bylo naprosto jasné, že o víkendu se budu muset zajet podívat do San Francisca.

Budu muset vyklidit byt a stůl v práci. Rozhodně se na to netěším, ale kromě nedodělané práce mě tam stejně nic nedrží. Problém byl hlavně v tom, že se tam nejspíš zdržím celý víkend a silně pochybuji, že by holky chtěly jet se mnou. Nechat je samotné doma, ale také nepřipadalo v úvahu. Kéž by se to s Cullenovými nějak vyřešilo, aby se o ně mohli postarat. Kdyby totiž byly holky u nich, nemusela bych se o ně po celou tu dobu, co nebudu ve Forks strachovat.

Jistě, že bych je mohla nechat u Blackových, ale Jacob a Tess spolu pod jednou střechou teď, když spolu chodí? Ne, to se mi opravdu nezamlouvalo…

No, ono nakonec možná stejně nebudu mít nevybranou. Nezbývá mi než doufat, že mají aspoň rozum…

Koutkem oka jsem mrkla na hodiny a zkontrolovala, jak jsem na tom s časem. Ještě jsem měla několik minutek k dobru, ale stejně jsem se je rozhodla využít k přípravě na rande.

Teda, vlastně na oběd. Sakra, ty holky mě tak zblbly, že už bych tomu byla schopná říkat rande i já, ale tak to vážně nebylo. Nebo snad jo? Nebyla jsem si jistá…

Dala jsem si pořádně horkou koupel, abych se trochu uvolnila, ale nezabralo to.

Vylezla jsem z vany a poté, co jsem se asi tisíckrát ujistila, že na nohou nemám ani jediný zapomenutý chloupek, který by nepůsobil dobře v silonových punčoškách, jsem se začala oblékat.

Rachell mi vybrala opravdu slušivé oblečení. Sukně byla hladká, černá a od pasu mi sahala lehce nad kolena. Dokonce i ta bílá košile, která přestože byla hodně upnutá, působila vážně pěkně. Měla jsem sice trochu problém s výběrem vhodné podprsenky, ale nakonec jsem to zvládla se ctí…

Líčení a úprava vlasů mi zabrala nejkratší část celkové přípravy, ale i tak si myslím, že jsem vypadala celkem solidně. Upravená, profesionální a slušná, ale zároveň tak nějak žensky a sexy. Páni, na tohle nejsem zvyklá, ale zvykla bych si asi celkem rychle…

Už mi nezbýval téměř žádný čas, což bylo dobře, protože kdybych ho měla, pravděpodobně bych začala panikařit a nakonec bych to celé zrušila. Což by mi holky asi nikdy neodpustily…

Obula jsem si boty a oblékla kabát. Byla jsem už na odchodu, ale i tak jsem stále váhala, než jsem do rukou vzala klíče od Jakova auta.

„Ale co,“ řekla jsem si nakonec a vydala se ven ze dveří.

 

***

Místem naší schůzky byla útulná malá restaurace poblíž nemocniční budovy. Vešla jsem dovnitř a snažila se na sobě nedat znát nervozitu, kterou jsem cítila.

Obsluha si ode mě převzala kabát a dovedla mě ke stolu, který byl rezervován na jméno doktora Newmana. Zdálo se, že sem chodí na oběd poměrně často. Usadila jsem se na židli a zálibně si prohlížela své okolí.

Bylo to tu vážně moc hezké. Všechno se blýskalo čistotou a všude okolo příjemně voněly vonné tyčinky. Náš stůl stál u velké prosklené stěny, za níž se nacházel pohled do zimní zahrady s nádhernými květinami.

Objednala jsem si sklenici vody a vyčkávala příchodu doktora Newmana.

Trvalo mu, než dorazil, ale jediný pohled do jeho zářivě modrých očí mi to čekání vynahradil. Byl to totiž vážně moc hezký chlap a já bych byla hodně divná, kdybych i toho nevšimla.

„Dobré poledne, slečno Swanová,“ pozdravil mě galantně a přisedl si naproti mně.

„Jen Bella,“ opravila jsem ho automaticky, avšak lehce omámeně.

Co to se mnou do háje je?

Doktor Newman se opět líbezně usmál a přikývl. Zřejmě ho velice potěšilo, že jsem mu navrhla tykání.

„Patrick,“ představil se a krátce mě políbil na hřbetu ruky.

Koukala jsem na něj, jak z jara, poněvadž ani Edward, který pocházel z minulého století, tohle nikdy neudělal. Když jsem se ale konečně trochu vzpamatovala, ruku jsem stáhla a pohlédla na jídelní lístek.

„Doporučil bych vám, teda tobě, houbové ravioly. Mají je tu výtečné,“ prohlásil.

Houbové ravioly? Tak ty si fakt nedám…

„Raději bych nějaký salát,“ zamumlala jsem a zahleděla se do jídelního lístku.

Patrick si nakonec ony ravioly objednal, ale já ne. Vystačila jsem si se salátem Ceasar. Stejně jsem měla tak stažený žaludek, že bych do sebe nic víc nedostala.

„Určitě jste zvědavá, proč jsem vás sem dnes pozval,“ začal, když servírka odešla spolu s našimi objednávkami.

„Vlastně ano,“ potvrdila jsem a snažila se schovat za svou profesionální stránku a asi jsem učinila dobře vzhledem k tomu, s čím se vytasil.

„Víte, chtěl jsem s vámi probrat jeden ze svých případů. Napadlo mě to hned, jakmile jsem se doslechl, že jste sociální pracovnice, ale neměl jsem příležitost o tom s vámi mluvit,“ spustil.

„Takže jde o pracovní záležitost?“ dovtípila jsem se a nedokázala potlačit mírné zklamání, které mi tohle poznání přineslo. Navíc už mi zase vykal.

Celou dobu jsem holkám vyčítala, že si myslí, že jde o rande a teď, když se ukázalo, že to skutečně žádné rande není, tak mě zaráží, jak moc mě tahle skutečnost mrzí…

Určitě se to projevilo i na mém výrazu, ale naštěstí nám servírka právě donesla jídlo a tak si toho Patrick pravděpodobně vůbec nevšiml.

„Ano,“ potvrdil mi a chopil se příboru.

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Tak o co jde.“

„Asi před týdnem k nám dovezli spolužačku vašich sester, měla poměrně závažná poranění a rozhodně to nebylo poprvé, jenže zarputile trvala na tom, že spadla ze schodů. Mám sebou několik poznámek a rentgenové snímky, pokud byste se na to byla ochotná podívat.“

„No jistě,“ souhlasila jsem, jako by mi snad zbývalo něco jiného a odsunula talíř s obědem stranou, abych na stole vytvořila prostor na veškerou jeho dokumentaci.

Vyndal si z brašny tlustou složku s lékařskými záznamy a já si ji od něj převzala, abych si to mohla podrobně nastudovat. Dle hlavičky jsem usoudila, že vzhledem k věku pacientky to skutečně bude jedna ze spolužaček mých sester, ale to ještě vůbec nic neznamenalo. Mnohem důležitější, nežli toto byly totiž záznamy, které obsahovaly lékařské zprávy, doplněné o rentgenové snímky.

Za poslední rok tohle děvče utrpělo velké množství zlomenin žeber a kostí. Nemluvě o podlitinách po celém těle, které se ani nestačily pořádně zahojit a už se „záhadně“ objevovaly další a mnohem horší modřiny. Bůh ví, co všechno se ještě do záznamů nedostalo, poněvadž pokud nejde vyloženě o zlomeninu, málokdo vyhledá lékařskou pomoc.

„Ne to je jasné týrání,“ řekla jsem při pohledu do jejích papírů, kde jsem narazila i na fotografie oněch zranění.

„Taky si myslím.“ Přikývl. „Problém je ovšem jinde. Ta dívka odmítá vypovídat.“

„Chápu,“ řekla jsem jen, protože takových případů jsem měla v San Franciscu na stole stovky. „Vždycky je mi z toho zle. Vůbec nechápu, jak někdo může takhle ubližovat vlastním dětem…“

„Tady se jedná spíše o nevlastního otce. Žije s dcerou sám, její matka zemřela před dvěma lety. Zdá se, že hodně pije, jenže když ta dívka nepromluví, neexistuje žádná šance, jak to tomu dotyčnému dokázat a usvědčit ho. Přiznávám, že nejste první, s kým jsem o tom už hovořil, ale doufám, že vy mi snad budete moci pomoct,“ naléhal na mě a asi si ani neuvědomil, že mi ještě pořád nezačal tykat.

Jelikož mu ale stejně jde jen o pracovní záležitosti, nejspíš na tom skutečně nezáleží…

„Ráda bych, věřte mi. Jenže má kompetence až sem nesahá, nemluvě o tom, že jsem dala v práci výpověď kvůli holkám,“ snažila jsem se mu vysvětlit zase já.

„Rozumím, ale jistě víte, co se v takových případech dá udělat mnohem lépe, nežli já. Má povinnost končí v momentě, kdy to ohlásím a to už se stalo, ale nikdo s tím nic nedělá. Prosím vás, pomozte té dívce,“ naléhal na mě.

„Myslím, že takovou žádost odmítnout nemohu,“ přiznala jsem při pohledu do jeho modrých očí, které na mě shlížely tak naléhavě, že jsem zkrátka nemohla odmítnout, ani kdybych chtěla a já nechtěla, protože to zkrátka byla má povinnost.

„Děkuji,“ vydechl, jako by se mu ulevilo a znovu se pustil do jídla.

„O víkendu musím do San Francisca a myslím, že bych se tam mohla sejít s jednou kolegyní, co by mi mohla trochu pomoct, jak s kompetencí, tak s případným postupem,“ vysvětlila jsem mu.

„To by bylo úžasné,“ zaradoval se.

„Mám svou práci ráda, protože nesnáším bezpráví,“ poznamenala jsem, aby si nemyslel, že to dělám jen kvůli němu a pustila se do toho salátu. Ještě, že mi nemohl vystydnout…

„A jak se daří vašim sestrám?“ změnil téma.

„Myslím, že dobře, ale jsem zvědavá, s jakou přijdou ze školy.“

„Víte, nechtěl bych být indiskrétní, ale jak je to vlastně s Rachell a proč má jiné příjmení, než vy?“ zeptal se a byl hodně indiskrétní.

„To je složité,“ zamumlala jsem a netušila, jak bych to vlastně měla vysvětlovat někomu, kdo do toho vůbec nevidí.

„Nepodceňujte mě,“ ponoukal mě.

„No,“ zaváhala jsem. „Když naši rodiče zemřeli, tak se Tess ujal její kmotr, protože jsem byla ještě hodně mladá a nemohla jsem se o ni starat, ale Rachell… Myslely jsme si, že při té nehodě taky zemřela, ale nebylo tomu tak a Cullenovi ji pak adoptovali, ale to… Prostě je to komplikované,“ uzavřela jsem to téma raději.

„Máte pravdu, nerozumím tomu,“ opáčil s rozpačitým úsměvem.

„Ani já ne,“ zasmála jsem se, protože mi to celé náhle připadalo naprosto absurdní.

Během našeho rozhovoru jsme se zase dopracovali k tykání a on mi vyprávěl o sobě a já mu zase na oplátku řekla něco málo o mně. Byl to vážně zajímavý člověk, co člověk, chlap. Pocházel ze Seattlu, kde také studoval. Ve Forks měl babičku, která před rokem zemřela. On sem přijel, aby se o všechno postaral a zalíbil se mu místní klidný životní styl. Načež jsem mu samozřejmě nezapomněla oponovat, že Forks je to nejhorší místo na zemi, ale i mě samotnou překvapilo, že to nakonec nemyslím zase tak úplně vážně, poněvadž se mi po rušném San Franciscu nestýská ani náhodou…

Taky jsem se dozvěděla, že je svobodný, moc rád by se usadil a že krom chirurgie mu to jde také s nářadím. Dokonce si sám rekonstruuje dům po prarodičích. Věděla jsem naprosto přesně, kde se jeho dům nachází i jak vypadá. Čekalo ho ještě spousta práce, pokud tam chtěl skutečně někdy žít s celou rodinou, jak tvrdil, ale věřila jsem, že pokud to někdo zvládne dát do pucu, bude to právě on.

Nač to protahovat, přiznám si to. Ten chlap se mi prostě líbil. Stačila jediná schůzka, abych pochopila, že žena, která si ho vezme, udělá v životě terno.

Kéž bych tou ženou byla já… Bohužel tomu, ale nic nenasvědčovalo. Jiskřilo to mezi námi, ale asi jsem byla jediná, kdo něco takového vnímá, protože u něj to nebylo poznat ani jen náznakem…

„Děkuji za pozvání, Patricku a slibuji, že se na ten případ podívám,“ ujistila jsem ho ještě před restaurací, když mě doprovázel k autu.

Strávili jsme spolu necelé tři hodiny, dokonce si kvůli tomu musel přehodit nějakou operaci, aby na mě měl čas, ale zřejmě si moc často dovolenou nebral, takže mu ve špitále vyšli bez problému vstříc. Byla jsem za to ráda. Každá ta minuta s ním byla skvělá, zvlášť poté, co jsem překonala počáteční rozpaky.

„Doufám, že si to zase brzy zopakujeme. Bylo mi s tebou moc hezky, Bello,“ řekl mi a já ucítila, jak se mi v břiše zbláznila motýlí křídla.

Bože, Bello. Vzpamatuj se, nabádala jsem se v duchu…

„A asi jsem ti to měl říct hned, ale moc ti to sluší,“ prohlásil ještě, ale to už se pomalu obracel k odchodu.

Málem jsem si samou radostí poskočila na místě, ale ještě, že jsem to skutečně neudělala, protože se na mě ještě párkrát otočil. Vysmátě jsem mu zamávala a nasedla si do auta.

Takhle fajn mi už dlouho s nikým nebylo, jenže nesmím zapomínat na skutečný důvod téhle schůzky. Přestože nakonec všechno bylo moc fajn, vlastně víc než to, neustále tu zbývalo cosi k vyřešení. A tím něčím byla Samantha Fineová.

 


Nevím, jestli jste rádi, nebo cítíte spíše zklamání, že z toho nakonec opravdu žádné rande nebylo, ale uvidíme, co bude dál. Rozhodně si ráda poslechnu vaše názory na to, popřípadě i teorie týkající se toho, jak to bude dál. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 58. kapitola:

 1
5. BabčaS.
16.02.2020 [19:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Zvedavka
12.02.2020 [12:08]

Holky vy mě napinate Emoticon

11.02.2020 [21:01]

mokasinaZvedavka: neboj se bude to ještě hooodně napínavé a díky této lince se pak hodně změní, ale to všechno uvidíš. |Máš se na co těšit

10.02.2020 [10:46]

chloeZvedavka: Tak on dobre vi ze by nemel ale chce te holce pomoct a vzhledem k tomu ze Bella je socialni pracovnice ktere by to stejne hlasit mel a vlastne uz to udelal ale bezvysledne tak proste udelal vyjimku v zajmu pacientky na tom nic spatneho nevidim ale chapu jak to myslis lekarske tajemstvi atd...

1. Zvedavka
09.02.2020 [22:45]

Ty jo, máš odvahu do už takhle poměrně složitého děje přidat další složitou linku Emoticon Nejsem si jistá, zda jsem z toho nadšená, ale jsem rozhodně zvědavá Emoticon Co se týká rande-nerande, tak mi to připadalo jako rande, jen si myslím, že lékař nesmí jen tak ukázat někomu lékařskou dokumentaci, ale to už je jen detail Emoticon Každopádně hezky napsáno a snad budou brzy další kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!