Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 57. kapitola

Sesterská pouta 57. kapitolaHolky čeká velký den. Jak asi ovlivní jejich životy? Přeji příjemné čtení. :-)

EDIT: Článek neprošel korekcí

57. kapitola

Tess

Probudila jsem se do chladného rána před prvním zazvonění budíku. Možná to bylo tím, že jsem byla nervózní z nástupu na novou školu, ale také to mohlo být tím, že Rachell spala hrozně neklidně a pořád se převalovala. Budilo mě to, ale na to si asi budu muset zvyknout, protože na tom stále není nejlíp a kdo jsem, abych jí vyčítala, že ani spánek nemá nejkvalitnější…

Posadila jsem se na posteli, protáhla se a bosky se vydala do koupelny, než se na ni začne stát fronta…

Ranní hygienu a běžné úpravy jsem zvládla během chvilinky. Aby taky ne, když to zahrnovalo pouze stáhnutí vlasů do culíku tak, aby mi nespadaly do očí. Byl to dlouhý, hladký culík ze světlých vlasů, které mi dost povyrostly.

Vrátila jsem se do pokoje a posadila se na postel vedle Rachell. Opatrně jsem ji pohladila po tom hnízdě, co se jí v noci vytvořilo na hlavě. Nyní nevypadaly její vlasy nic moc, ale během dne, kdy už prošly její pečlivou úpravou, vypadaly naprosto úžasně. Trochu jsem jí ten objem a bujné vlny tmavých vlasů záviděla, ale nahlas jsem jí to nikdy neřekla.

„No tak, ospalče,“ oslovila jsem ji šetrně. „Vstáváme.“ 

Něco si nesrozumitelně zamumlala a převalila se na druhý bok. Evidentně se jí vstávat ještě nechtělo…

„Rachell, musíme do školy,“ upozornila jsem ji.

Tohle zřejmě zabralo, protože se začala vzpírat na loktech, aby se posadila. Oči měla ještě slepené a ospalé, ale zdálo se, že už vnímá.

„Tess, ty seš hroznej ranní pták,“ stěžovala si rozespale.

„To chceš čekat, až tě přijde vzbudit Bella?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ povzdechla si a odpotácela se do koupelny.

Využila jsem její nepřítomnosti a začala lovit ve své skříni něco na sebe. Chtěla jsem sáhnout po svých oblíbených aladinkách, ale říkala jsem si, že první den ve škole by to nemuselo působit nejlépe.

Po chvíli přehrabování jsem si nakonec zvolila úzké džíny od Alice a bledě modré tričko s potiskem. Vypadalo to docela dobře, tak jsem to nechala tak a šla se podívat dolů za Bellou, zatímco Rachell stále ještě tvrdla v koupelně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji s úsměvem, když jsem se usazovala za prostřený stůl.

„Dobré,“ kývla Bella a vzhlédla od rozečtených novin. Na rozdíl ode mě byla ještě v županu a rozechvělýma rukama upíjela při čtení kávu.

Zdála se mi nějaká nervózní. Nevěděla jsem, o co se jedná, ale nechtěla jsem vyzvídat. Raději jsem se pustila do připravené snídaně. Nemusela jsem se ani ptát, abych pochopila, že míchaná vajíčka se slaninou budou mé, zatímco bílý jogurt s čerstvým ovocem bude zase naopak Rachell. Bella měla před sebou pouze tu kávu, ostatně jako každé ráno.

Pustila jsem se do snídaně, abychom všechno stihly, než budeme muset vyjet do školy. Navíc bylo mnohem lepší se cpát, než uvažovat o tom, co mě vlastně dneska čeká…

Když jsem dojedla, uklidila jsem po sobě nádobí do dřezu, ale to už tu s námi byla i Rachell a cpala se jogurtem.

Byla už oblečená a moc pěkně upravená. I ty její vlasy už zase vypadaly naprosto úchvatně a taky byla namalovaná. Na sobě měla krátké džínové šaty, které byly upnuté na těch správných místech s hlubokým výstřihem a tmavé kozačky nad kolena.

„Helloween je přece až v říjnu,“ šklebila se Bella.

„Co?“ nechápala Rachell a zarazila se.

„Jsi mladá, neměla by ses zbytečně malovat,“ objasnila jí. „Nic jiného jsem tím nemyslela.“

„Takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala,“ zarazila se. „Puberťáků bylo totiž v rodině Cullenových vždycky hodně, ale akné jsem bohužel měla jenom já a tak jsem to asi začala považovat za nutné.“

„V kolik máš to rande s panem doktorem?“ změnila jsem raději téma, protože jsem si uvědomila, že k nim vlastně dneska musíme zajít a když jsem si to uvědomila já, tak Rachell jistě taky…

„Není to rande,“ odporovala mi Bella rozpačitě.

„Tak proto jsi tak nervózní,“ dovtípila se Rachell, které její podivné chování také neušlo.

„Nejsem nervózní,“ ohradila se Bella.

„Kdy jsi byla naposledy na rande?“ zajímala se Rachell.

„Tak naposledy, tohle není žádné rande,“ zavrčela Bella otráveně.

„Tak v kolik?“ vyzvídala jsem, protože mi stále neodpověděla.

„V jednu. Jdeme na oběd,“ vysoukala ze sebe neochotně.

„A máš co na sebe?“ chytila se toho Rachell a už zase zněla jako Alice.

„Co se vlastně obléká na první rande?“ zeptala jsem se, protože o tomhle jsem neměla ani páru. Nikdy jsem to totiž řešit nemusela.

„Ještě jednou a nechám si to vytisknout. Kolikrát vám mám opakovat, že je to jen oběd a ne rande?“ rozčilovala se Bella už vyloženě.

„Ale je,“ nesouhlasila jsem. „Zapomínáš, že jsem byla u toho, když tě zval?“

„Já s Bellou náhodou docela souhlasím,“ prohlásila náhle Rachell. „Vždyť, kdo chodí na rande v poledne? V tom není ani kapička romantiky…“

„Pokud ovšem nejsi mladý pohledný lékař, co je dnem i nocí v nemocnici, protože mu na pacientech záleží, nemyslíš?“ připomenula jsem jí pár základních faktů.

„To je výjimečně dobrá připomínka,“ musela uznat.

„Tak už dost, holky. Přestaňte si dělat starosti se mnou a bavte se. Pokud vím, měly byste už vyrazit,“ přerušila nás Bella netrpělivě.

„Tak jo,“ řekla Rachell a odběhla si ještě pro něco nahoru.

Sotva jsme s Bellou osaměly, pokoušela jsem se jí trochu uklidnit, že to určitě dopadne dobře, protože ona je jednoduše skvělá a ten doktor snad není blbej a musí to vidět. Když jsem skončila s proslovem, byla už Rachell zpátky a v náručí držela nějaké oblečení, které jí zcela evidentně nepatřilo. Bylo totiž Belly.

„Kam s tím jako jdeš?“ zajímala se.

„Tohle si vezmi na sebe a určitě ti neodolá,“ ujišťovala ji a předala jí hromádku šatstva.

„Ukaž,“ požádala jsem ji a mezi prsty uchopila tenoučkou látku bílé košile. „Ta je vážně celkem fajn, určitě ti bude slušet.“

„Není fajn, je to Gucci,“ opravila mě Rachell důrazně.

„Ta košile má jméno?“ zarazila jsem se nechápavě.

„Bože, ty jsi případ,“ povzdechla si a raději si začala sbírat věci do školy.

Nechtěla jsem se s ní dohadovat, protože o tomhle já vím vážně kulový. Napodobila jsem ji a urychleně si sbalila všechno potřebné, včetně svačiny do malého batůžku. Bella si celou tu dobu nerozhodně prohlížela bílou halenku, ale neříkala už vůbec nic.

V rychlosti jsme se s ní rozloučily a rozběhly se před dům, kde už na nás čekal červený náklaďáček.

„Tohle já řídit nechci,“ lamentovala má sestra. „Byl to křáp, už když s ním jezdila Bella.“

„Já bych to řídila klidně, ale nemám řidičák, takže nemáš na výběr. No, vlastně je tu ještě kolo, co ty na to?“

„Raději ne,“ povzdechla si a nasedla za volant s rezignovaným výrazem ve tváři.

 

***

Dnes jsme do školy dorazily poměrně brzo, a když jsme na parkovišti před školou vystupovali z auta, tak na nás všichni překvapeně a se zájmem koukali. Rentgenovali nás pohledy od hlavy až k patě a mně to doopravdy nebylo příjemné. Rachell to ale zdá se nevadilo. Zřejmě byla zvyklá, že po ní všichni pokukují, jako na nějakou atrakci. Aby taky ne, když se vyskytovala v přítomnosti Cullenových. Taky jsem občas měla co dělat, abych z nich v jejich přítomnosti spustila oči…

Namířily jsme si to rovnou do přijímací kanceláře, kde jsme měly obdržet své nové rozvrhy hodin, plánky učeben a samozřejmě také klíče od skříněk. Zřejmě už tam na nás čekali, protože jakmile jsme vešly, přistoupila k nám žena ve středním věku a začala nám všechno vysvětlovat.

Nakonec nám po té úděsně nudné přednášce měla dát složky s rozvrhy, ale zřejmě byla zmatená, protože nevěděla, která složka patří komu. Nemluvě o našich rozdílných příjmeních, přestože jsme byly takřka k nerozeznání. Naštěstí se nás ale na nic nevyptávala, poněvadž tohle bych opravdu nikomu vysvětlovat nechtěla. Nevěděla jsem totiž jak. Bylo to až moc komplikované…

„Která jste která?“ zeptala se žena nakonec.

„Já jsem Rachell a tohle je Tess,“ chopila se slova má sestra dříve, nežli jsem se já stačila byť jen nadechnout k odpovědi.

Žena pouze kývla, přidělila nám složky a nechala nás odejít.

Před kanceláří jsme si obě vytáhly své rozvrhy a nadšeně jsme uzřely, že první hodinu máme společnou.

„Anglina,“ zajásala jsem. „Ta bude v pohodě.“

„Když myslíš,“ ušklíbla se jen a pomocí plánku nás rychle dovedla ke školním skřínkám, kde jsme si odložily věci a vydaly se na hodinu.

 

***

Učebnu jsme nalezly snadno, poněvadž to nebyl zase tak velký komplex na to, aby se v něm dalo zabloudit. Byla už plná studentů, kteří seděli na svých obvyklých místech.

Nevěděla jsem, kde je volno a kde ne, ale jeden kluk mi odsunul židli, aby mi dal najevo, že tam si klidně sednout můžu. Vděčně jsem na něj kývla a chtěla k němu vykročit. Nestačila jsem ale udělat ani jediný krok a už mě Rachell zarazila. Nechápavě jsem na ni pohlédla a čekala, až mi to vysvětlí.

„Já jsem tady nezadaná, nech mě se posadit vedle toho fešáka,“ prosila mě a zálibně si našeho nového spolužáka prohlížela.

„Víš jistě, že je to dobrý nápad?“ ujišťovala jsem se.

„A proč by nebyl?“ nechápala.

„Nebylo by fér motat hlavu někomu jinému, když máš hlavu i srdce plné Edwarda,“ objasnila jsem jí s nesouhlasným pohledem.

„Co to povídáš?“ vyjekla. „Nic takového jsem nikdy neřekla.“

„Tos ani nemusela, je to na tobě totiž vidět,“ upozornila jsem ji a šla si sednout k dívčině na druhé straně učebny, která moc nevypadala, že by na někoho čekala. Usoudila jsem z toho, že by vedle sebe mohla mít volno a rozhodla se to risknout.

„Můžu?“ zeptala jsem se jí, a když přikývla, posadila jsem se.

Čekala bych, že mi něco poví, ale dívka se k tomu vůbec neměla a tak to zřejmě bylo na mně, abych učinila první krok…

„Ahoj, já jsem Tess. Jsem tu nová,“ představila jsem se a připadala si u toho velice hloupě.

„Samantha,“ pípla druhá dívka se světlými vlasy a modrýma očima.

„Těší mě, Sam,“ zazubila jsem se na ni.

„Hm,“ broukla.

„Pocházíš z Forks?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si z batohu vyndávala penál a učebnice se sešitem ještě z minulé školy. 

Koutkem oka jsem zahlédla oranžový rukáv Samyiny mikiny a bylo téměř nemožné nevšimnout si obrovských fialových modřin na jejích předloktích.

Chtěla jsem se zeptat, co se jí stalo, ale nepřipadalo mi to moc vhodné. Navíc už do třídy vcházel profesor, který nás měl na angličtinu. Nebyl na to zkrátka čas a tak jsem se jen otočila na druhou stranu lavice a začala se soustředit na antickou literaturu, kterou jsme právě začínaly probírat. Dívka stejnak nevypadala, že by jí to nějak vadilo, že už jí nevěnuji pozornost.

 

***

Čas plynul a my neustále přebíhaly od jedné hodiny ke druhé. Rachell si to narozdíl ode mě evidentně užívala. Líbilo se jí být středem pozornosti a seznamovat se s novými lidmi. To já jsem z toho byla celá nesvá a raději se držela stranou.

Během dne se nám dokonce několikrát poštěstilo, že jsme mohly sedět spolu, ale poslední hodnu jsme měly každá zvlášť. Tou hodinou byla biologie. Nebylo to tak, že bych z ní někdy propadala, nebo tak, ale pitvání žab vážně nebylo nic pro mě a právě to bylo dnes na programu.

Rachell byla v pokročilém programu a tak měla laborky na druhé straně školního areálu, nežli já. Zahlédla jsem Sam, jakožto jedinou známou tvář, se kterou jsem dnes již měla co dočinění. Připojila jsem se tedy k ní. Netvářila se moc nadšeně, ale nabídla mi, abych se vedle ní posadila i na tuto hodinu.

Pitvání žab bylo vážně odporné a mně se z toho zvedal žaludek pokaždé, když se u mrtvolky projevil nějaký ten posmrtný tik, či spíše reflex.

Sam mi celou tu dobu ochotně pomáhala, poněvadž jí to zřejmě žádné problémy nečinilo. No, a pokud mám být zcela upřímná, tak celou tu práci udělala sama. Byla jsem jí za tu pomoc opravdu moc vděčná, navíc mi tahle droboučká a malinká osůbka byla velice sympatická, přestože jí na nějaké to povídání asi příliš neužilo…

Po této hodině, jsme už měly obě dvě padla, a já se rozhodla využít společné cesty na parkoviště, abych jí trochu rozpovídala.

„Díky, žes to vzala za mě. Tohle mi vážně moc nejde,“ děkovala jsem jí, zatímco jsme se pomalým krokem loudaly k východu z budovy.

„Nemáš zač,“ ujistila mě s milým úsměvem ve tváři.

„Můžu si k tobě sednout i příště?“ zajímalo mě.

„Když budeš chtít,“ souhlasila mírně potěšeně.

„Myslím, že budu,“ ujistila jsem ji a oplatila jí její úsměv.

Mé pozornosti opět neunikly modřiny na jejím předloktí, když si upravovala dlouhé blond vlasy. I při laborkách jsem si jich několikrát všimla, protože musela mít vykasané rukávy, ale měla jsem až moc práce s tím, abych se nepozvracela, než abych se zajímala o něco takového. Nyní jsem se ale neudržela a vyloženě se jí na to zeptala.

„Co se ti stalo, že máš ruku celou modrou?“ vyhrkla jsem.

Sam se zarazila a urychleně schovala namodralé předloktí do rukávu. Tvářila se naprosto vylekaně a zdálo se, že by nejraději hned teď někam utekla a schovala se tam.

Vůbec jsem tohle její chování nechápala…

„Praštila jsem se. Jsem nemotorná,“ dostala ze sebe přiškrceně, ale já jí to moc nevěřila.

„Tohle rozhodně není od bouchnutí,“ odporovala jsem jí. „Vypadá to spíš, jako by ti to někdo udělal schválně.“

„Ne, to ne. Já jen spadla,“ začala mi honem rychle vysvětlovat, ale to už k nám náhle dorazila i Rachell, která měla šaty pokryté nějakým odporným slizem a rozčilovala se nad nějakým klukem, který na ni cosi vykydnul.

Sam se dlouho nerozmýšlela a využila tohohle rozptýlení k útěku. Než jsem se rozkoukala, byla už pryč. Chápala jsem to čím dál méně, ale neměla jsem příležitost to někomu sdělit, protože mě už Rachell přiměla věnovat se jí.

„První den na nové škole a hned takový průšvih,“ naříkala a pokoušela se skvrnu vyčistit kapesníkem.

„Klid, zítra si na to už nikdo nevzpomene,“ ujistila jsem ji a následovala ji k autu. Čekala nás totiž návštěva u Cullenových a to byl mnohem větší problém, než Sam, nebo nějaký blivajz na šatech.


Myslím, že tady opětovně vystrkuje růžky staré já Rachell, které přiznejme si to, je lehce povrchní, což je zvláštní vzhledem k tomu, jak dokáže být citlivá, ale jsem zvědavá, co na kapitolku říkáte vy. Jak bude asi probíhat návštěva u Cullenových? A co Bella a její schůzka? Tak schválně, máte nějaké typy, co bude dál?

Předem díky za veškeré komentáře a opravy. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 57. kapitola:

 1
2. BabčaS.
12.02.2020 [18:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Zvedavka
09.02.2020 [22:29]

Hezky zachycený rozdíl mezi holkama Emoticon Ale překvapilo mě, že i když je Tess takovej tvrďák, vadila jí mrtvá žába Emoticon Jsem mnohem zvědavější na Cullenovi než na Bellu, ta je pro mě stále taková okrajová postava Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!