Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 51. kapitola

29.12.2019 (13:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1148×

51. kapitola

Bella

S Rachell jsme si povídaly ještě dlouho poté. Vyprávěla jsem jí o rodičích. O tom, jací byli a jak moc nás všechny zbožňovali. Zdálo se, že ji uklidňuje, mluvit o nich. Sama nevím, jak bych se cítila, kdybych o své rodině nic nevěděla a neměla na ně žádné vzpomínky.

Naši byli taky jenom lidé, měli své slabé chvilky i stránky, ale o těch ona nic vědět nemusí. Nechci, aby si je idealizovala, to zase ne, ale měla by vědět jen o tom, co bylo skutečně důležité.

Poté, co usnula, jsem přes ni přehodila ještě jednu teplou prošívanou deku čistě pro jistotu, zhasla světlo a vydala se dolů do kuchyně odnést prázdný hrnek od čaje.

Připadala jsem si skvěle. Byla jsem sice trochu unavená, ale už jsem věřila tomu, že to společně nějak zvládneme. Jistě, jedna noc a jeden rozhovor ještě není skutečný život, ale opravdu věřím, že všechno to, co má přijít společně zvládneme, protože se máme rády a jsme rodina.

To vědomí mi dodávalo sílu jít dál…

Právě jsem se chytala jít spát, když jsem ze svého pokoje zaslechla podivné vrzavé zvuky. Připomnělo mi to časy, kdy za mnou do pokoje chodíval Edward a téměř okamžitě mi docvaklo kolik uhodilo.

Vletěla jsem dovnitř jako namydlený blesk a nachytala ho přímo při činu. Skláněl se nad spící Rachell a urovnával ji přikrývku, ze které jí zřejmě ve spánku vykoukla některá z končetin.

„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si teatrálně, i když o mně samozřejmě musel vědět.

Tichá mysl je jedna věc, ale bijící srdce druhá…

„Na slovíčko, Edwarde,“ požádala jsem ho autoritativním hlasem a vyšla z pokoje.

Vyčkala jsem, až mě bude následovat a jakmile tak učinil, zavřela jsem dveře svého pokoje a mávla na něj, aby mě následoval až dolů do kuchyně. Šel za mnou poslušně jako beránek, ale zřejmě poznal, že má nálada není právě optimistická.

Posadila jsem se za kuchyňský stolek a on mě napodobil. Usedl na židli naproti mně a s otráveným výrazem vyčkával, až na něj opět spustím. No, v tom se chlapec nepletl…

„Takže, ještě jednou, Edwarde a já přísahám, že to okno zatluču,“ upozornila jsem ho nakvašeně. 

„Nemůžeš mi zabránit se s ní vídat,“ upozornil mě.

„Ale to já přece ani nechci,“ ohradila jsem se dotčeně. „Jen si prostě nemyslím, že je vhodné, aby ses k ní vkrádal do pokoje uprostřed noci, když spí. Pochop, není to výchovné.“

„Tobě to tenkrát nevadilo,“ připomenul mi s taktem sobě vlastním.

„Ne, ale teď je to jiné.“

„Jasně, protože jde o Rachell a ty žárlíš,“ ušklíbl se.

„Co? Ne! Teda, možná trochu, ale já tu teď mám platit za rodičovský vzor a tohle mi moc nepomáhá. Nemluvě o tom, že Charlie by to taky neschvaloval a ty to moc dobře víš. Taky jsem měla na rozdíl od Rachell rozum, i když ne pokud šlo o tebe a náš vztah…“ Kruci, nějak jsem se v tom zamotala…

„Jen jsem se chtěl přesvědčit, že je v pořádku a někdo na ni dohlížet musí,“ omlouval se, asi, tak trochu, snad, ale těžko říct.

„Se mnou jí přece nic nehrozí,“ ohradila jsem se.

„Se mnou taky ne,“ hájil se.

„Ale jo hrozí,“ odporovala jsem mu. „A to nemluvím jen o faktu, že jsi upír.“

„Jak to myslíš?“ nechápal.

„Ty moc dobře víš, jak to myslím a na co narážím. Já nejsem slepá a vidím, jak se na ni díváš a znám ten pohled. Kdysi ses přesně takhle díval na mě. Chceš ji chránit za každou cenu, protože ji máš rád, rozumím tomu, ale se mnou jí bude líp. Ty jí tímhle svým chováním strašně dusíš, a pokud tě teď nechce vidět, tak to prostě respektuj a neobcházej to tím, že s ní budeš, když bude mít zavřené oči. To není fair play.“

„Ty mluvíš o fair play?“ vyjel na mě, zatímco já na něj jen civěla s pusou dokořán.

„Prosím? Cos tím jako myslel?“

„Ty, která jsi mi zlomila srdce, když ses odstěhovala? Ty, která jsi mi sebrala jediného dalšího člověka, kterého jsem měl rád?“

„Ty seš snad dočista mimo, Edwarde. Fakt už ti muselo definitivně hrábnout,“ rozkřičela jsem se na něj. „Z čeho mě tu vlastně obvinuješ? Víš vůbec, že se mnou Rachell chtěla odjet do San Francisca a že Forks bylo můj nápad? Ona o tom až do poslední chvíle vůbec nevěděla, ale víš co? Asi jsem udělala chybu, když jsem se na vás rozhodla brát ohledy a neodvezla ji až do Kalifornie, tak jak to ona sama chtěla!“

Jistě, mohli jsme se začít hádat na téma: To ty si mi ukradl sestru a divíš se, že si ji beru zpátky? Zlomila ti srdce? Já tobě? To ty si mě opustil první, vzpomínáš? Ano, to jsme skutečně mohli a nejspíš bych veškeré případné hádky na toto téma vyhrála, ale v tom už jsem se patlat nechtěla a vůbec netuším, proč to nyní vytahoval, když šlo o Rachell. Ona přeci s naším dřívějším vztahem nemá absolutně nic společného.

„Ty si na nás brala ohledy?“ užasl.

Zřejmě se mu moc nelíbilo, že by to, co jsem mu právě řekla, mohla být pravda. Nedivím se. Bylo snadné vylít si vztek na mně, ale o mě tady zase tak moc nešlo. Chápu, že je mnohem snadnější zlobit se na mně než na sebe samého.

„Ne, Forks mi po tolika letech začalo chybět,“ řekla jsem sarkasticky. „Prober se, proboha.“

„Proč?“ nechápal.

„Nevím. Asi proto, že si ji přesto přese všechno zachránil, i když jsi o tom nikomu neřekl. A také proto, že ses jí ujal. Starali jste se o ni a… Vždyť se na mě podívej,“ vyzvala jsem ho a on tak učinil.

„Dívám se,“ řekl jen.

„Snažím se s Tess trávit čas, jak jen to jde, a jo rozumíme si, ale kdyby se do ní Jacob neotiskl, nevím, jak by to mezi námi bylo. Bylo mi jen osmnáct, když rodiče zemřeli. Nedokázala bych se o ně postarat a vím to. Krom toho, i když jsem se celé ty roky trápila z padesáti procent zbytečně a pořád se na tebe zlobím, že si mi o ní neřekl, není to tak, že bych ti to nikdy nedokázala odpustit. Nezačnu tě ani nenávidět, protože já tě prostě a jednoduše nemůžu nenávidět. Ani tebe, ani Jacoba, i když mi taky lhal a neřekl pravdu.“

„Nechápu,“ přiznal se a zaraženě mě pozoroval.

„Kdysi jsem vás oba hrozně moc milovala, a to prostě jenom tak nezmizí…“

Najednou se na mě bez varování vrhnul a sevřel mě v pevném objetí. Absolutně jsem ten pohyb nezaznamenala, a taky jsem ho nečekala, takže mi málem způsobil srdeční infarkt, blázen jeden. Asi zapomíná, že už nejsem nejmladší…

„Děkuju,“ zašeptal.

„Jo, já vím a máš za co, ale už mě prosím pusť,“ požádala jsem ho.

„Jistě,“ řekl a rozpačitě ode mě o krok ustoupil. 

„Bude to někdy mezi námi míň divný?“ zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála a abych zmírnila vzniklé napětí.

„Asi ne, ale tak to asi cítí většina párů poté, co se rozejdou, ne?“ otázal se.

„Myslím, že na spekulace tohohle typu nejsem ta správná osoba,“ rozesmála jsem se.

„Proč?“ nechápal už zase.

„Asi proto, že mé milostné peripetie skončili s tebou a Jacobem a nedívej se na mě tak. Není to tak, že bych tebe, nebo Jacoba stále milovala, i když k vám asi vždycky budu svým způsobem něco cítit,“ zamlouvala jsem to.

„Takže žádná vážná známost?“ vyzvídal.

„Nepotkala nikoho, kdo by mi tak učaroval,“ přiznala jsem.

„Myslím, že kdo jednou chodí s upírem a už mu není žádný lidský muž dost dobrý,“ zažertoval.

„Ale to je můj problém, koneckonců to já jsem tady člověk,“ zasmála jsem se pobavena jeho malým, leč pravdivým vtípkem.

„Takže už nechceš být upírkou?“ zvážněl, zatímco já naopak vyprskla smíchy. Dnes už mi ta představa totiž přišla naprosto absurdní.

„Kdysi jsem to moc chtěla, ale bylo to kvůli tobě. Tenkrát bych udělala cokoliv, abych mohla být s tebou, ale dneska už je všechno jinak a věčnost s tebou už mi nezní tak lákavě jako dřív, ale to tobě asi taky ne.“

Přiznávám se bez mučení, tu poslední větu jsem řekla schválně. Chtěla jsem totiž vědět, jak mě po všech těch letech vnímá on a taky mi to řekl…

„Bello, ty jsi pro mě vždycky byla jako dokonalý sen, v který jsem se zdráhal uvěřit, protože byl až moc krásný na to, aby to byla pravda. A taky, že nebyla. Potom, co jsem tě opustil, změnilo tě to a to, že si odešla ty, zase změnilo mě. Zahořkl jsem, ale když jsem uviděl Rachell… Nehodlal jsem přijít o další osobu, která ve mně probouzela tak silné pocity. Proto jsem to udělal a jen díky ní jsem si celé ty roky připadal naživu,“ vyznal se mi.

„Takže to vážně nebylo, aby ses mi pomstil?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, ona nám do života vnesla tolik radosti, že to v žádném případě nebyl rozhodující faktor. Poprvé od doby, cos odešla, jsem cítil, že mám naději na nový začátek. Vážně jsem myslel, že to ty jsi láska mé existence, ale spletl jsem se.“

„Ne, Edwarde nespletl,“ odporovala jsem mu. „Mohla jsem jí být a mohlo by to být krásné a dokonalé, ale zvorali jsme to. My oba. Doufám ale, že se z těch chyb poučíme a budeme moc jít skutečně dál.“

„I já,“ přiznal.

Tak co říkáte? Že by usmíření??? Předem děkuji za komentáře i opravy a doufám, že se vám kapitolka líbila. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 51. kapitola: