Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 52. kapitola

Tess 

„Au,“ zaúpěla jsem, ačkoliv jsem měla nejspíš předpokládat, že to kapánek zabolí. 

„Přidržte si to, ať nemáte modřinu,“ radila mi sestra a já ji poslechla. 

Přitlačila jsem si papírové čtverečky k ráně po odstraněné kanyle a čekala, až se rána zatáhne. Když mi sestra podala náplast, vyhodila jsem čtverečky do odpadkového koše a přinutila se poděkovat jí. 

Byla to slušnost, ale děkovat někomu za způsobení bolesti mi připadalo na hlavu padlé… 

Vyšla jsem ze dveří ošetřovny a naposledy se vydala do svého nemocničního pokoje. Vyndání kanyly bylo totiž to poslední, co zbývalo udělat předtím, než mě propustí. 

Nemohla jsem se dočkat, až budu doma, ale přitom jsem věděla, že i když půjdu domů, tak to bude poslední noc, kterou tam strávím. 

Vím, že jsme se s Bellou trochu chytly, ale to neznamená, že jsem změnila své rozhodnutí, protože nezměnila. Na to bylo až moc konečné. 

Chci žít se svými sestrami pod jednou střechou. Zjistit, jaké by to bývalo bylo, kdyby nás nikdy nikdo nerozdělil. A taky už nikdy nehodlám dopustit, aby se to někomu povedlo udělat znovu. 

Byla jsem nervózní, protože jsem netušila, jak na to všechno zareaguje Jake s Billym, a nechtěla jsem, aby to vyznělo jako nevděk, či že je už nepotřebuji, ale cítila jsem, že dělám správnou věc a zároveň tu jedinou možnou. 

Přála bych si, aby to, že se sem Bella vrátila a to, že se k nim přestěhuji i já, pomohlo Rachell se se vším vyrovnat, protože to opravdu nenesla zrovna nejlépe. 

Mně stačilo vědomí, že jsme pohromadě nyní, ale Rachell evidentně ne. Mnohem větším problémem se pro mě ukázalo smířit se s tím, že Bella chodila s Jakem. Mým Jakem, do kterého jsem se zamilovala, aniž bych věděla kdy. 

Stálo mě to dost sil, ale i s tím jsem se smířila. Nejsem si jistá, zda se k tomu chci vracet, ale asi Belle dlužím omluvu, protože má první reakce nebyla zrovna ok. Vlastně jsem se k ní zachovala dost nespravedlivě, koneckonců jsem v té době ani nebyla na světě, ale i přesto mi to vědomí nebylo právě příjemné. 

Vytáhla jsem si zpod postele svou poloprázdnou tašku a urovnávala do ní zbytek věcí z plechového stolku. Už jsem tam toho moc neměla, jen jedno náhradní pyžamo a několik hygienických potřeb v kosmetické taštičce. 

„Připravená na propuštění?“ zeptal se mě doktor Newman. 

„Ano,“ ujistila jsem ho. „Už se nemohu dočkat, až odsud vypadnu.“ 

„Chápu, a proto jsem vlastně tady. Přinesl jsem vám propouštěcí zprávu, abyste mě tu pak nemuseli nahánět,“ řekl a podal mi žluté desky s příslušnými papíry. 

„Děkuji, to je od vás moc milé,“ usmála jsem se na něj a nacpala si desky do pootevřené tašky. 

Čekala jsem, že se ihned zase obrátí k odchodu, ostatně jako pokaždé, když jsem s ním měla tu čest, poněvadž byl stále v jednom kole, ale to on ne. Stále setrvával na místě a zdálo se, jako by mi chtěl něco říci, nebo se na něco zeptat. 

Chtěla jsem se ho na to zeptat, nějak ho pobídnout, ale nepřipadalo mi to vhodné… 

Nastala taková ta trapná chvilka plná rozpačitého ticha, jenže opravdu nebylo na mně, abych začala. 

Zkusila jsem si tedy alespoň odkašlat, abych ho trochu probrala a evidentně to zabralo. Párkrát zmateně zamrkal, ale pak mu to zjevně došlo a začal předstírat, že se jen jaksi zamyslel, ale tak to rozhodně nebylo. 

„Víte, chtěl jsem se zeptat. Přijede vás vyzvednout sestra?“ dostal ze sebe. 

„Bella? Ne, nemyslím si. Trochu jsme se nepohodly a já stejně bydlím u strejdy. Tedy zatím,“ informovala jsem ho. 

„Aha, no tak to je škoda,“ povzdechl si. 

„Proč?“ nechápala jsem. „Něco není v pořádku?“ 

„Ne, ujišťuji vás, že vy jste již v naprostém pořádku, jen jsem doufal, že budu mít příležitost si s ní o něčem promluvit, ale s tím si vy hlavu lámat nemusíte,“ klidnil mě. 

„Mám jí říct, aby se za vámi stavila?“ zeptala jsem se a moc nechápala, kam tenhle rozhovor vlastně směřuje. 

„To nebude nutné,“ odmítl mou nabídku. „Doufám, že si pro vás přijedou brzy.“ 

„To i já,“ souhlasila jsem. „Upřímně doufám, že se sem zase hned tak nepodívám.“ 

Doktor Newman se pousmál tím svým moc hezkým úsměvem a odešel. 

Vůbec jsem nerozuměla, co to mělo znamenat, ale ono na tom ani moc nezáleželo, protože ve dveřích se objevila Leah s úsměvem od ucha k uchu. 

„Tak co? Chceš odvoz?“ zeptala se. 

„Ano prosím,“ zajásala jsem, popadla svou tašku a už se nemohla dočkat, až budu sedět v autě. Nečekala jsem to, ale byla jsem ráda, že pro mě přijela právě ona. 

*** 

Před domem jsem se s Leah krátce rozloučila a přehodila si přes rameno svou cestovní brašnu. Připadala jsem si, jako by uběhly celé roky od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, ale nebylo tomu tak. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem to viděla naposledy a přesto jsem se tu náhle cítila divně. Možná je to tím, že i přes všechny ty krásné vzpomínky, které mě s tímto místem vážou, jsem se rozhodla jej opustit a odstěhovat se do Forks za svými sestrami. 

Doma je holt doma, a i když jsem se do tohoto prostředí nenarodila, byl to můj domov… 

Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím Jacoba s Billym, ale zarazilo mě, že ještě nikdo nevybral poštovní schránku. Jelikož jsem ale u sebe měla klíčky jako jediná, tak to zase tak moc divný nebylo… 

„Jsem to ale trubka,“ povzdechla jsem si, vylovila klíčky a schránku otevřela. 

Vypadlo z ní na mě hned několik obálek, ale většina z nich byla určena pouze Jacobovi a Billymu. Teď, když je Bella tady, se nedá předpokládat, že by mi posílala dopis, ale přesto tam pro mě něco bylo. 

Byla to velká tlustá obálka s mým jménem a u ní byla ještě jedna menší a poměrně tenoučká obálečka. Otevřela jsem nejprve tu užší, poněvadž její obsah jsem znala již předem. Byla v ní totiž kopie mé žádosti o změnu školy a také vyjádření mé staré školy v La Push. 

Odpověď byla kladná a já v duchu zajásala nad svou šikovností. Samozřejmě, že jsem musela mít souhlas zákonného zástupce, ale podepsat se místo Belly nebyl zase takový problém, vzhledem k tomu, že vedení školy její podpis v životě nevidělo. Většinou na všechno stačil Billy, ale v tomhle případě jsem to nechtěla riskovat a ona je přeci můj zákonný zástupce, ne? 

Vím, že se to nemá a tak dále, ale v tomhle případě jsem to shledala jako naprosto nezbytnou nutnost, která bude ku prospěchu všech, a tak se to snad dá i nějak omluvit. Nevím, jak ostatním, ale mně to jako ospravedlnění stačí. Takže mám čisté svědomí. 

V druhé, té silnější obálce, bylo vyjádření od Forkské střední školy. Už od prvního pohledu bylo jasné, že by mi neposílali rozvrh a seznam učebnic, pokud by má žádost o přestup na jejich školu nebyla vyřízena kladně. 

Doufala jsem, že to takhle dopadne, ale i přesto mě přepadl zvláštní smutek. Vím, že Mon se do školy hned tak nepodívá, ale co Joshua a Sonja? Každý přece ví, že když se změní škola, nebo se odstěhujete, tak všechny předchozí vztahy a přátelství se postupně přeruší. Avšak Forks není tak daleko a nám se to přeci stát nemusí, utěšovala jsem se sice, ale to si nejspíš ze začátku říká každý. 

„Ale dost už!“ okřikla jsem se. „Děláš to přeci pro Rachell. Je to tvoje sestra a potřebuje tě.“ 

S těmito slovy a novým odhodláním jsem nacpala předměty doličné do tašky a vydala se k domu. 

*** 

Jake lítal kdesi po lese a zřejmě držel nějakou tu protiupíří hlídku. Nikdy jsem se o to moc nestarala, a to se nezměnilo, ani když jsem se setkala s Cullenovými. Billy mě ovšem přivítal s obvyklým nadšením a já za to byla moc ráda, ale připadala jsem si trochu provinile, že se je chytám opustit. 

Odložila jsem si věci z nemocnice do svého pokoje a ty použité nacpala do pračky. Nebyla jsem pryč nijak dlouho, ale i tak bylo na domácnosti znát, že jí poněkud chyběla ženská, respektive, má ruka. 

Pouze jsem se nad tím vším pousmála a pustila se do úklidu. Nevím, jestli je to normální, ale úklid mě prostě bavil a zvláštně uklidňoval. Možná tomu tak bylo kvůli všem těm promarněným dnům v nemocnici, ale možná jsem prostě jen pedant, co má rád, když je všechno na svém místě. Ať tak, či tak, vyloženě jsem si to užívala, i když strejda pořád plácal něco o tom, že bych se měla šetřit. 

Rozhodla jsem se, že jim to oznámím u večeře a abych jim to trochu zpříjemnila, uvařila jsem strejdovo a Jacobovo nejoblíbenější jídlo. Samozřejmě, že to byl steak s kupou hranolek. Chlapy jsou zkrátka tak předvídatelní… 

Asi jsem se do toho ale nějak moc vžila, protože jsem vyzdobila celý stůl. Všechno vypadalo tak slavnostně, že jsem byla přesvědčená, že až oba uvidí, jak je to tu načančané, tak to s nimi šlehne. 

Vše bylo již připravené, ale Jake stále nikde. Krátila jsem si tedy čas přípravou několika dresinků a krájením oblohy, kterou ale beztak nikdo jíst nebude. Jaka zajímá hlavně maso a Billy na tom není jinak. 

Uplynula docela dlouhá doba a já se rozhodla na Jaka už raději dál nečekat. Jednak jsem měla nervy na pochodu a jednak už nám stydlo jídlo a ohřívané by to nemuselo být dobré. 

Nevím, jestli to byl jeden z Murphyho zákonů, ale sotva jsem před strejdu postavila plný talíř s jídlem, vešel Jacob do dveří. Fakt náhoda, že? 

„Už z dálky jsem cítil tu tvou dobrotu, cos uvařila,“ zubil se a už se soukal za stůl, až pod ním zavrzala židle. 

„Ty bys furt jen jedl.“ Zavrtěl hlavou Billy. „Ale když Tess vaří tak dobře, tak tě to asi omlouvá.“ 

„To bych řekl,“ zasmál se. „Něco oslavujeme?“ 

„Ne, neoslavujeme. Tedy, až na to, že jsem zpátky a celá, ale copak pro vás nesmím připravit něco hezkého jen tak?“ vyprosila jsem si. 

„Jistě, že můžeš, děvenko. Jake to tak určitě nemyslel,“ omlouval ho strejda. „Raději se pusťme do jídla, ať nám to nevystydne.“ 

Všichni jedli až se jim dělali za ušima boule, ale když jsme pak byli v polovině jídla, musela jsem už konečně s pravdou ven… 

„Musím vám něco povědět,“ řekla jsem a čekala, až se na mě oba podívají. „Chci se přestěhovat k Belle. Aspoň na čas,“ vykoktala jsem. 

Strejda i Jake jako by v ten moment zmrzli v čase. Vlastně se na chvíli zastavilo snad úplně všechno, včetně mého srdce. 

„To myslíš vážně?“ ujišťoval se Jacob, který se zřejmě vzpamatoval jako první, ale i tak vypadal, že opravdu usilovně doufá, že špatně slyšel. 

„Ano, Jaku.“ Přikývla jsem. „Dokud bude Bella ve Forks, ráda bych žila s ní. Nechci vypadat nevděčně, ale…“ 

„My tvé rozhodnutí samozřejmě respektujeme,“ vmísil se mi do toho Billy rozhodným hlasem. 

Jacob se ale moc netvářil, jakože s tím souhlasí. Spíš vypadal, jako by hledal argumenty, proč to neudělat a taky je zřejmě našel. I když ne dobrý… 

„A co škola? Nemůžeš přece dojíždět z Forks. Vždyť ani nemáš řidičák. Pomyslela jsi na to vůbec?“ vyptával se a postupně zvyšoval hlas natolik, že to chvílemi znělo jako by na mě křičel. 

„Vím, a proto jsem si podala žádost o přeložení. Už je to vyřízené a od prvního nastupuju na střední školu ve Forks,“ prohlásila jsem. 

„Jak dlouho už to plánuješ?“ zeptal se Jake a věnoval mi opravdu ošklivý pohled. 

„No, já… Nevím to přesně. Tu žádost o přestup jsem si podala už před nějakým časem, ale až dneska mi přišla odpověď a vedení školy mi to schválilo,“ snažila jsem se mu vysvětlit a neubránila jsem se provinilému výrazu. 

„A to si mi to nemohla říct dřív?“ zaječel na mě. „Měla jsi přeci tolik příležitostí.“ 

„Nevěděla jsem, jak vám to mám říct, a taky na to až doposud nebyla vhodná chvíle,“ přiznala jsem potichu a očima propalovala stůl. 

Styděla jsem se… 

„Super, takže nám radši zamlčíš takhle důležitou informaci?“ Naštvaně praštil dlaní do stolu, až se celý zatřásl a já samým úlekem div nenadskočila. 

„A Bella o tom ví?“ otázal se Billy a s očima plnýma obav shlížel na svého syna. 

„No… Ne, ale jsem si téměř jistá, že určitě nebude nic namítat,“ blábolila jsem náhle nejistě, protože jsem s ní o tom taky ještě namluvila. 

„Tak ty už si tu pomalu balíš věci a jsi jednou nohou na odchodu, ale přitom to ani nemáš domluvené s Bellou?“ nechápal Jake a lapal po dechu jako kapr na souši. 

„Bella to určitě pochopí a Rachell to jedině prospěje, když budeme nějaký čas pohromadě a mně taky. Vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo bydlet s Bellou pod jednou střechou a teď mám konečně příležitost to zjistit, tak proč mě nechceš pochopit?“ 

Do očí se mi nahrnuly slzy a raději jsem utekla do pokoje, kde jsem se i zamkla, než abych dál snášela jeho ublížený a nazlobený pohled. 

Věděla jsem, že to nebude brát nejlépe, ale najednou jsem si připadala jako naprostá husa. Měl pravdu, že jsem si to měla nejprve domluvit s Bellou, obzvláště pak, když jsem sama na vlastní oči viděla, jak Bella panikaří při pomyšlení, že by se měla o někoho postarat. 

Vždycky jsem měla Bellu za vzor. Možná za až moc velký, ale ona byla vždycky ve všem tak dokonalá, alespoň pro mě tedy určitě, že mi to připadalo přirozené, jenže se pomalu začíná ukazovat, že má i své slabiny a chyby. Nechci si to připustit, ale zároveň to nemůžu nevidět. 

Nevím, jak přesně to bylo mezi ní a Jakem, nebo mezi ní a Edwardem, ale ani na tom nezáleží. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ať už to mou přítomnost ovlivnilo jakkoliv, musíme se všichni vzpamatovat, protože tohle plácání se na jednom a tom samém místě nepomáhá nikomu. A já se chci pohnout kupředu a chci, aby to udělali i ostatní. 

Jakovi už asi došlo, že to trochu přehnal, a tak vyrazil za mnou. Slyšela jsem klepání na dveře a jeho tlumený hlas. 

„Tess, omlouvám se, nechtěl jsem být na tebe hnusný, ale tohle jsi mi měla říci dřív. Prosím, otevři ty dveře,“ škemral. 

Původně jsem neměla v plánu komukoliv otevřít. Chtěla jsem být prostě jen sama, abych mohla přemýšlet, ale to by k ničemu nebylo. Vlastně by to bylo stejné, jako když se Rachell vyhýbá Cullenovým. Já se ale své rodině vyhýbat nehodlám a Blackovi jsou má rodina. Na tom se nic nezměnilo. 

Vstala jsem z postele, vykročila ke dveřím a otevřela je. Jake vypadal, že se mu opravdu ulevilo, že jsem ho tu nenechala jen tak nadarmo škemrat, ale i tak byl stále napjatý, jelikož netušil, s čím přijdu. 

„To já bych se měla omluvit tobě, Jaku,“ odporovala jsem mu. „Ale prostě cítím, že dělám správnou věc. Musíš mi jen víc věřit.“ 

„Pokusím se,“ slíbil mi a následně mě také pevně objal. 

Tohle je domov, mihlo se mi hlavou. Je úplně jedno, kde, nebo s kým budu bydlet, protože můj domov bude vždycky v Jacobově náručí. Ať to zní sebeotřepanějc, je to zkrátka tak… 

Trošku sladký konec, ale na druhou stranu, trocha té romantiky nikdy není na škodu. :-) Snad se líbilo a zanecháte nám komentář.