Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 47. kapitola

Jako už tradičně jsem byla zalezlá u sebe v pokoji, do uší jsem si na plné pecky pouštěla nějakou tu muziku a snažila se na nic nemyslet. Cullenovi byli stále ještě kdesi na lovu a mým jediným žalářníkem byl tedy Edward. 

Nevím, co způsobilo tu změnu v jeho chování, ale držel si ode mě patřičný odstup. Dokonce mě nechal, abych si sama připravovala jídlo a kdykoliv jsem se objevila v místnosti, taktně se z ní vytratil. 

Určitě to nedělal z toho důvodu, že by se mi zničehožnic chtěl on sám vyhýbat, spíš se mi snažil poskytnout onen prostor, o který jsem ho svým způsobem žádala. Budiž mu to přičteno k dobru, ale on stejně stále věděl, kde jsem, co dělám, a dokonce i to na co myslím, takže to v podstatě nebylo k ničemu. 

Dostala jsem hlad, a tak jsem se vydala do kuchyně, vytvořit si něco k obědu. Dost dlouho jsem váhala, co si udělám. Ne snad proto, že bych byla vybíravá, ale spíš proto, že jsem toho moc uvařit neuměla. No, já vlastně neuměla uvařit vůbec nic. Cullenovi mě totiž nikdy k ničemu nepustili, ale brala jsem to jako svojí osobní výzvu a rozhodla jsem se si k obědu připravit alespoň nějaká ta míchaná vajíčka, co údajně zvládne úplně každý.   

Vyndala jsem si z ledničky všechno, o čem jsem se domnívala, že na to budu potřebovat a asi jsem u toho nedávala dostatečný pozor, protože jsem si polila ruku horkým olejem. 

„Au, do háje, sakra,“ řvala jsem na celý dům a myslela si, že se samou bolestí snad dočista zcvoknu. 

„Ježiši, Rachell, co to vyvádíš?“ vyptával se Edward, který byl během vteřiny u mě a ihned mi ruku strčil pod studenou tekoucí vodu. 

„No, co myslíš? Zkoušela jsem vařit,“ hájila jsem se a sykala bolestí, protože to vůbec nepomáhalo. 

Edward mi tu ruku vytáhl zpod tekoucí vody a přitáhl si ji k obličeji, aby ránu pořádně prozkoumal. 

„To nevypadá dobře, jedem do nemocnice,“ zavelel. 

„Tak jo,“ pípla jsem, zatímco on jančil na celý dům a zasypával mě radami na téma, co s olejem. Trochu s křížkem po funuse, ale nehádala jsem se s ním. Kdyby to tolik nebolelo, pravděpodobně bych mu odporovala, že to nic není, ale on by mě nakonec do té nemocnice stejně dotáhl, tak proč se namáhat? 

Nacpal mě do auta a už jsme jeli… 

*** 

Sotva jsme dojeli do nemocnice, tak ten idiot zburcoval polovinu oddělení, jen kvůli mé trošku popálené ruce. 

Doktoři mi to samozřejmě ošetřili, dali mi na to nějakou mast, zavázali to a řekli, že za pár dní mám přijít na kontrolu. V podstatě to tedy nic nebylo, a i když mě to dost bolelo, musela jsem uznat, že Edward vyšiloval daleko víc než já. A to šlo o mou ruku. 

Myslím, že mě to tak trochu přesvědčilo o tom, že mě má Edward vážně rád. Záleží mu na mně a sebemenší mou bolístku považuje za svou vlastní. Bylo to příjemné zjištění, protože i když jsem to tak nějak věděla vždycky, asi jsem na to v posledních dnech dosti zapomínala… 

Nejsem totiž zdá se jediná, komu tohle všechno ubližuje. Asi bych se podle toho měla začít chovat. Nemůžu se spoléhat na to, že Bella kvůli mně od základu změní svůj život. Nezůstala tady ani kvůli Tess, tak proč by něco takového dělala pro mě, když mě sotva zná? A ta mlhavá naděje, že mě vezme s sebou do San Francisca, se mi už taky pomalu rozplývala před očima. 

„V pohodě?“ zeptal se Edward, když jsem vyšla z ordinace. 

„Jo, fajn,“ přikývla jsem. 

„Tak pojedeme domů?“ zeptal se. 

„Asi bych tu radši zůstala, stejně jsem sem chtěla jet za Tess. Zítra ji sice pustí, ale těžko říct, kdy na sebe pak budeme mít čas,“ vysvětlila jsem mu. 

„Takže Bella odjede?“ otázal se zvláštním tónem, který jsem tak docela nechápala, ale používal ho často, když šlo o ni. 

„Asi ano. Sice jsem ji prosila, aby zůstala, ale nevypadalo to, že bych ji přesvědčila.“ 

Jakmile jsem to dořekla, tak Edward ztuhnul a byl jak socha. Zamávala jsem mu před očima dlaní a on se probral. 

„Děje se něco?“ nechápala jsem a on začal zběsile kroutit hlavou, aby dal najevo, že ne, ale kdyby jí takhle vrtěl ještě chvíli a už by hrozilo, že si tu svou hlavu ukroutí. 

Choval se vážně divně, ale nechala jsem to být. Pokrčila jsem rameny a po krátkém rozloučení a opětovném ujištění jeho osoby, že jsem naprosto v pořádku, jsem se vydala za Tess. 

*** 

Vyjela jsem výtahem do příslušného patra a namířila si to přímo k jejímu pokoji, avšak nestačila jsem ani vzít za kliku a dveře už se otevřely. Byla v nich Bella a byla bílá jako stěna. Dostala jsem strach, že se Tess něco stalo, ale něco mi říkalo, že se spolu spíš pěkně chytly. Že by se přeci jen rozhodla odjet a nebrat na nás ohledy a Tess jí za to vynadala? I to je možné, ale doufám, že to tak není. 

„Ahoj,“ řekla trochu rozrušeně. 

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji také a okamžitě ji začala zpovídat. „Stalo se něco? Je Tess v pořádku?“ 

„Jo, prosím tě klid. Tess je v pořádku a zítra ráno půjde domů,“ uklidňovala mě. 

„Tak ale co se teda stalo? Nevypadáš dobře,“ konstatovala jsem. 

„Hm,“ zamručela jen a pokoušela se trochu upravit, ale zbytečně, protože v jejím vzhledu chyba nebyla. 

„Tak, co se teda stalo?“ nedala jsem se jenom tak odbít. 

„Nic, jen jsme se trochu nepohodly, ale už dobrý,“ ujistila mě. 

„Aha,“ řekla jsem jen. „A jak ses rozhodla? Odjíždíš zítra?“ 

„Vezmu tě k sobě, jestli ti jde o tohle,“ prohlásila. 

„Vážně?“ podivila jsem se a určitě na ní civěla jako puk. 

„Jo, rozhodla jsem se tak a pokud o to opravdu stojíš, tak…“ 

„Kdy si mám sbalit věci?“ zeptala jsem se, aniž bych ji nechala domluvit, protože jsem tou myšlenkou byla naprosto unešená. 

„No, dneska, nebo zítra, jak budeš chtít,“ řekla unaveně a nervózně se u toho ošívala. 

„Vážně by to šlo už dneska?“ zajásala jsem a nemohla tomu uvěřit. 

„Jo, pokud to vážně pořád chceš,“ potvrdila mi. 

„Jasně, že to chci. A hned teď si zajdu pro věci,“ jančila jsem nadšeně. 

„Teď ne. Večer,“ přerušila mě a pokusila se mě trochu mírnit. 

„V šest?“ navrhla jsem. 

„Dobře,“ souhlasila. „Vyzvednu tě, až pojedu od Blackových, ale je na tobě, abys to vysvětlila Cullenovým.“ 

„To nebude problém,“ ujistila jsem ji a byla opravdu ráda, že nejsou doma. Takhle totiž nic vysvětlovat nebudu muset. 

„Když myslíš,“ povzdechla si. „Tak teda v šest?“ 

„Jo,“ souhlasila jsem a nechala ji odejít. Zamyšleně jsem ji sledovala, jak odchází směrem k východům a přemítala v duchu, co se mezi ní a Tess asi stalo, ale pak jsem uznala, že mi do toho nejspíš nic není. Taky jsem si ale uvědomila, že někdo, komu bych to nejspíš vysvětlovat měla, doma přeci jen byl. A sice Edward. 

„Do háje,“ zaklela jsem a urychleně vyběhla za Bellou, abych ji poprosila o odvoz domů.  

Naštěstí Bella nic nenamítala a domů mě skutečně odvezla. Alespoň měla příležitost prohlédnout si, kde a jak jsem až doposud žila, i když jen zvenčí. 

Taky bylo super, že na večer už alespoň bude znát cestu, protože se v Cashall zjevně vůbec nevyznala… 

Krátce jsme se rozloučily a já hned běžela do domu. Chvíli jsem sice zvažovala, že ji pozvu dovnitř, ale pak jsem si představila, jak by to asi vypadalo, kdyby se tu potkala s Edwardem, když mu o tom budu povídat a raději jsem o tom vůbec nezačínala. 

Byla jsem docela překvapená, že když jsem vešla do domu, byl úplně prázdný. Volala jsem na něj a prohledala všechny místnosti, jenže on vážně nikdy nebyl. 

To je fakt ironie. Jednou ho člověk potřebuje a dost možná i chce vidět a on nikde. Fakt paráda… 

Chvíli jsem na něj čekala, ale když už bylo okolo čtvrté odpoledne, rozhodla jsem se raději začít balit. Nemohla jsem se totiž dočkat, až budu žít s Bellou v San Franciscu, daleko od toho všeho tady. 

Edward a jeho rodina zřejmě nejsou jediní, na koho ten večer čeká překvapení, protože Rachell Bellu tak úplně nepochopila. Nicméně po delší době zase její pohled na věc, co na to říkáte? Jaká bude reakce Cullenových? A proč se asi pohádala Bella s Tess? To vše se dozvíte v následujících dílech. Moc děkuji za přečtení a samozřejmě prosím o komentáře. Chloe