Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 48. kapitola

Zítra jdu domů, zítra jdu domů, zítra jdu domů, opakovala jsem si v duchu stále a pokoušela pozřít alespoň něco z té nemastné neslané šlichty, které tu říkávali oběd. 

Údajně to mělo být rybí filé s bramborovou kaší, ale tak to rozhodně nevypadalo. Vypadalo to a vonělo to přímo odporně a já se prostě nedokázala přinutit to sníst. Jediné, na co jsem alespoň trochu těšila, byl malý zářivě zelený kelímek, ve kterém zřejmě bylo želé, a to já mám moc ráda… 

Dneska ráno mě sestra odpojila od toho pitomého přístroje, co na mě vždycky všechno prozradil, a vyndala mi už i tu kanylu, skrze kterou mi donedávna doplňovali nezbytné živiny. Díky tomu jsem neměla moc hlad, ale teď už jsem ho měla a oni mi naservírují tohle? Nedokázala jsem to pochopit… 

Dovnitř vešla sestra a samozřejmě si neodpustila spoustu nepěkných poznámek týkajících se mého nedojedeného talíře. 

Rychle jsem z podnosu uzmula zelené želé a lžičku, než mi ho mohla stihnout také odnést. Byla to má jediná potrava a nehodlala jsem o ni jenom tak přijít. 

„Mimochodem, máte tu návštěvu,“ oznámila mi ještě, než odsud odešla. 

„Koho?“ zeptala jsem se, ale to už se dotyčná osoba objevila ve dveřích. Byla to Monica, nemohla jsem tomu uvěřit, že ji tu skutečně vidím, a tak trochu jsem i doufala, že zase neutekla, protože z toho by mohl být průšvih. 

„Nazdar,“ zajásala Mon, jakmile se za sestrou zavřely dveře a vrhla se ke mně na postel, aby mě sevřela v pořádně drtivém obětí. 

Trochu mě tím přidusila, ale nevadilo mi to. Byla jsem hrozně ráda, že ji opět vidím. Zabořila jsem jí tvář do ramene a objetí jí oplatila. Voněla po lese a čerstvě rozryté půdě, přesně jako Jake. 

„Co tady děláš?“ vyptávala jsem se zmateně, ale i přesto jsem se prostě nedokázala přestat usmívat. 

„No, co bys řekla? Jdu tě navštívit, koneckonců je to moje vina, že jsi tu,“ prohlásila mi s lítostí v hlase a pohladila mě po zraněné hlavě. „Bolí to moc?“ 

„Ne, právě, že vůbec. Nemusíš se bát a co se toho, jak se to stalo, týká. Vůbec nic ti nevyčítám, právě naopak. Zachránila jsi Rachell a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná,“ pokoušela jsem se jí vysvětlit, jak moc si toho všeho cením. 

„Ale jeho jsem zabila, takže hrdinka dne asi nebudu,“ odporovala mi smutně. 

„Zasloužil si to, byl to násilník. Netrap se kvůli někomu jako on,“ nabádala jsem ji. 

„Já se netrápím,“ odporovala mi s povzdechem. „Tedy, alespoň ne kvůli němu. Jde spíš o tebe a o to, že jsem se neovládla.“ 

„Nikdo neříkal, že to ze začátku bude snadné a ty si přece jinak vedeš tak dobře,“ připomínala jsem jí. 

„Máš pravdu,“ přikývla a změnila téma. „Jak se vůbec má?“ 

„Kdo? Rachell?“ ujišťovala jsem se. 

„Rachell, ty, Bella. Vy všechny. Sice jsem slyšela něco málo od Emily, ale raději bych to slyšela od tebe,“ objasnila mi. 

„No, já si vedu dobře. Bella trochu hůř, ale to je vzhledem k okolnostem asi normální. Pevně věřím, že se vzpamatuje a taky tak trochu doufám, že se to stane a ona se tu rozhodne zůstat, poněvadž jsem si už podala žádost o změnu školy. Rachell je na tom asi z nás všech nejhůře, ale pokud si ji Bella vezme k sobě, věřím, že se dá do pořádku.“ 

„Počkej, jak jako žádost o změnu školy?“ zarazila mě. 

„No, přemýšlela jsem, a pokud se Bella skutečně vrátí do Forks, tak bych asi chtěla bydlet s ní a dojíždět do školy v rezervaci by bylo zbytečně složitý,“ vysvětlila jsem jí. 

„To jako, že už nebudeme spolužačky? A co Jake a Billy?“ vyptávala se překvapeně dál. 

„Vždyť do té školy stejně momentálně nechodíš a to, že se přestěhuji, nebo změním školu, ještě přece neznamená, že přestaneme být kamarádky. Krom toho Joshua a Sonja mají stejně moc práce se Sonjou a Joshuou, takže si ani nevšimnou, že jsem pryč,“ zazubila jsem se na ni lehce spiklenecky. 

„A Jake?“ připomenula mi druhou část své otázky. 

„Ten to určitě taky pochopí, když mu to vysvětlím. Myslím ale, že je vcelku pochopitelné, že bych chtěla žít s Bellou, pokud se sem skutečně rozhodne vrátit, ne?“ optala jsem se, ale už na mně bylo znát, že váhám. 

„No, vidím, že si nad tím přemýšlela vážně důkladně, ale měníš školu, aniž bys tušila, jestli se tu vážně rozhodne zůstat? Nepřijde ti to trochu hloupý?“ 

„Ještě jsem tu žádost neodeslala, ale jo, udělám to.“ 

„Asi tě nepřesvědčím, co?“ ušklíbla se. 

„Jako, že to, co dělám je blbost? Ne, to mě tedy opravdu nepřesvědčíš,“ trvala jsem si na svém. 

„Tak, změňme téma. Chci ti totiž taky něco říct,“ začala a poposedla si ke mně blíž. Tvářila se, jako že mi chce sdělit nějaké sladké tajemství, které mnou úplně otřese. Také jsem se trochu předklonila, abych jí byla blíž a ona mi tak mohla konečně říci co má na srdci. 

„Něco se stalo. Víš, potom co se to stalo v té restauraci, tak jsem potkala Setha a on na mě byl vážně moc milý a taky hodný a slovo dalo slovo a teď už se vídáme nějakou tu dobu a asi spolu tak trochu i chodíme…“ 

„Cože? Ty a Seth Cleahwalter? To je vtip, ne?“ žasla jsem s pusou dokořán. 

„Ne, ani ne,“ zazubila se náhle celá rudá od rozpaků. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Ona asi bude vážně zamilovaná… 

„Mám z tebe přímo ohromnou radost,“ sdělila jsem jí své pocity. 

„Jo, ale ještě to skoro nikdo neví, tak to zatím nikomu neříkej. Sam se mě teď snaží udržovat co nejvíce v lidské podobě. Prý součást výcviku, a tak se zatím nemusím bát toho, že by to někdo zjistil, tedy pokud nad sebou zase neztratím kontrolu, ale zatím snad dobrý.“ 

„A, kdo tě sem vůbec přivedl?“ zeptala jsem se ze strachu, že zase budeme mít nějaký průšvih. 

„Prosím tě v klidu, jo? Přivezla mě sem Emily a Sam i Jake o tom vědí. Vlastně to byl jeho nápad,“ objasnila mi. 

„Jakea? Vážně?“ ujišťovala jsem se. 

„Jo. Otravovala jsem jeho i Sama tak dlouho, až prostě neměli nevybranou. Utloukla jsem je svými argumenty a vidíš? Měla jsem pravdu. Má návštěva ti prospěla,“ trylkovala. 

„To teda. Jen kdybych neměla takový hlad. Viděla jsi ty blafy, co odtud ta sestra odnášela?“ optala jsem se jí. 

„Ne, ale cítila jsem to. Dost děs,“ potvrdila mi s úšklebkem. 

„Nemůžu se dočkat, až se doma pořádně najím. Zatím si tu totiž musím vystačit s tímhle. Dáš si taky?“ zeptala jsem se a ukázala na zelené želé. 

„Vypadá to lákavě, ale ne díky,“ zašklebila se a dost možná se i mírně otřásla odporem. 

„Želé je náhodou fajn,“ zastávala jsem se toho, načala si kelímek a okusila jej. 

„Jo, ale tohle konkrétní vypadá jakoby ho vykadil mimozemšťan.“ Jakmile to dořekla, tak mi zaskočilo. Znechuceně jsem kelímek s želé odložila na nemocniční noční stolek a v duchu si stěžovala, že teď už tuplem nemám co jíst. 

„Tak ti teda pěkně děkuju, zkazila jsi mi chuť,“ vyštěkla jsem uraženě. 

„Ty s tím naděláš,“ ušklíbla se, sebrala kelímek ze stolku a pustila se do želé. 

„Hele, to bylo moje,“ ohradila jsem se. 

„Myslela jsem, že už to nechceš,“ zasmála se a vyškrabala poslední zbytky zeleného želé z kelímku. 

„Najednou už to nechutná jako mimozemšťanské tentononc?“ vyzvídala jsem. 

„Kdo zaváhá…“ zasmála se jen. 

„Ten nežere,“ doplnila jsem ji s jistou rezignací v hlase a pobaveně nad ní jen zakroutila hlavou. Co mi taky zbývalo jiného, když byl můj dezert a zároveň i oběd už dávno v tahu, že? 

„Víš, co? Taky ti něco prozradím,“ začala jsem z jiného soudku. 

„Tak povídej,“ pobídla mě. 

„No, včera jsem mluvila s Jacobem a vypadá to, že spolu asi taky chodíme,“ zazubila jsem se na ni štěstím bez sebe. 

„Páni, tak to ti moc gratuluji,“ zajásala, ale vzápětí její nadšení značně ochladlo. „Ale taky trochu tě i docela obdivuju.“ 

„Proč?“ nechápala jsem, protože ona samozřejmě taky věděla o mých citech k němu, i když jsme o tom otevřeně nikdy nemluvily. 

„No, mně by přišlo divný chodit s bývalým klukem své sestry, ale vy dva budete určitě skvělý pár,“ dodala ihned. 

„Cos to teď řekla?“ zarazila jsem se. 

„No, že budete hezký pár,“ znejistěla. 

„Myslím to druhé,“ upřesnila jsem. 

„Že Jake chodil s Bellou?“ otázala se. „Ty si to nevěděla? Já myslela… A sakra, tak to jsem asi něco prokecla.“ 

„Ne, to jsem teda nevěděla. Myslela jsem, že si říkala, že Bella chodila s Edwardem,“ řekla jsem a stále tak trochu doufala, že si to Mon jen nějak popletla. Koneckonců zmatek je v tom všem pořádný… 

„No s tím taky, ale… Bylo to zkrátka zamotaný a já asi nejsem ta nejvhodnější osoba, co by ti to měla vysvětlovat,“ vytáčela se náhle. 

„A já ji měla za jeptišku,“ žasla jsem. Jacob a Bella? To přeci není možné. To nemůže být pravda, nebo jo? Jak? Kdy? Ptala jsem se sama sebe a má hlava to vyloženě nepobírala. 

Tupě jsem zírala před sebe a snažila se to všechno pořádně zpracovat, ale vážně mi to pořád nešlo. Jedno mi ale jasný bylo, a sice že pokud Jacob s Bellou opravdu chodil, tak je to vážně děsný. Vždyť jsme sestry, jak se mohl otisknout do mě, když předtím chodil s ní? 

Nejenom, že jsem oproti Belle minimálně o jednu úroveň níže nežli ona, ale ještě jsem k tomu všemu úplně nemožná. A co když ten jejich vztah skončil kvůli mně, a proto je teď ona i po všech těch letech stále sama, protože stále miluje Jaka? Co když za to všechno můžu já? Ne, to přece nemůže být pravda… 

Byla jsem z toho tak mimo, že jsem si ani neuvědomila, že si pro Mon přišla Emily. Dokonce jsem si jen velice matně uvědomovala, že jsem s ní prohodila pár zdvořilostních frází a objala ji na rozloučenou. 

Nevím, jak dlouho jsem tu jenom tak seděla a tupě čučela do zdi. Byla jsem z toho nějak mimo. Za všechny ty roky mi ani jednou nepřišlo na mysl, že by spolu Bella a Jake mohli něco mít. Tedy, něco víc než jen přátelství. Nic tomu zkrátka nenasvědčovalo… 

*** 

„Ahoj, zlato,“ pozdravila mě Bella s úsměvem a posadila se vedle mě na židli. 

„A-ahoj,“ vykoktala jsem zaraženě, a podívala se na ni, jako kdybych ji viděla poprvé v životě. 

„Přinesla jsem ti z kantýny nějaké sušenky, snad ti přijdou k chuti a taky jsem ti chtěla říci, že si měla pravdu. Asi nastal čas vrátit se sem,“ říkala právě a dávala mi sušenky do šuplíku. 

„Proč jsi mi neřekla, že si chodila s Jakem?“ vybafla jsem na ni, aniž bych ji nechala domluvit. 

„Co? Odkud to víš?“ zeptala se a celá zbledla. 

„Není to jedno? Raději mi vysvětli, jak mám žít s tím, že se do mě Jacob otisknul a údajně mě miluje až za hrob, když předtím chodil s tebou?“ 

„Tess, já… Nechtěla jsem ti to říct, protože je to jedno. Bylo to dávno. Dokonce jsi ještě ani nebyla na světe a Jacob miluje tebe, co záleží na tom, jestli jsme spolu kdysi chodili?“ nechápala. 

„No mně na tom tedy záleží,“ hádala jsem se. „On mi přece lhal a ty taky. Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ 

„Protože jsme spolu nechodili,“ hájila se. 

„Ale Mon říkala, že…“ odporovala jsem jí, ale ona mi skočila do řeči dříve, nežli jsem jí mohla sdělit něco konkrétnějšího. 

„Já jsem s Jacobem vlastně nikdy skutečně nechodila. Byli jsme přátelé, znali jsme se od dětství, a když mě tehdy Edward opustil, tak naše přátelství přerostlo v něco víc, a i když se pak vrátil… Já nevím, Tess, ale ty bys neměla pykat za moje chyby. Navíc je to už spoustu let a Jacob tě miluje. Vážně si myslíš, že záleží na čemkoliv jiném, co se mezi námi kdysi stalo, nebo vlastně ani nestalo?“ 

„Ale něco jste spolu měli, že?“ trvala jsem si stále umanutě na svém, i když už to vlastně přiznala. 

„Ano měli,“ připustila, protože opravdu nemělo cenu to zapírat. 

„A spali jste spolu?“ zeptala jsem se. 

„Co je to proboha za otázku?“ zarazila se. 

„Odpovíš mi prosím?“ žádala jsem ji. 

„A vážně to chceš vědět?“ ujišťovala se. 

Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí, protože jsem se obávala, že kdybych promluvila, selhal by mi hlas. 

„Dobře, tak tedy ano. Kdysi dávno jsme spolu jednou strávili noc, ale jak říkám nikdy jsme spolu nechodili a krátce potom jsem odjela do San Francisca. Sice bych tu noc nenazvala přímo chybou, ale stát se asi neměla. A ty nezahazuj své štěstí kvůli jedné noci,“ nabádala mě. 

„Takže jsi v té době chodila s Edwardem?“ napadlo mě náhle a rovnou jsem se na to zeptala. 

„Ano a moc dobře si uvědomuji, jak to zní. Hodně dlouho jsem si to já sama vyčítala, ale teď už s tím stejně nic nenadělám. Nezměním to a ani ty ne.“ 

„Kterého z nich jsi vlastně milovala? Edwarda, anebo Jacoba?“ nechápala jsem. 

„Milovala jsem je oba. Každého jinak, ale stejně silně,“ přiznala se mi. 

„To proto jsi odsud odjela?“ dovtípila jsem se. 

„Víš, kdybych si tenkrát zvolila Jaka, vyčítala bych si, že jsem šťastná s ním, zatímco Edward trpí a naopak. A to ani nemluvím o tom, že se Jake otisknul do tebe a je to tak správně,“ snažila se mi namluvit. 

„Pořád je miluješ?“ zeptala jsem se na to, co mě ve skutečnosti trápilo ze všeho nejvíce. 

„Ano,“ připustila Bella. „Ale jinak než dřív. Mám je prostě ráda a přeju jim jenom to nejlepší. Zaslouží si to a taky vím, že já pro ně to nejlepší nejsem.“ 

Každé slovo, které mi Bella řekla, byla čistá pravda. Věděla jsem to, ale i tak na mě bylo tohle všechno až příliš velké sousto. 

„Asi bys mě teď měla chvíli nechat o samotě. Musím se s tím trochu srovnat a nechci říct něco, čeho bych mohla později litovat,“ vysvětlila jsem jí a naznačila jí tak, že by mě tu měla nechat samotnou. 

Se slzami na krajíčku a provinilým bledým výrazem ve tváři odsud odešla. Vyhověla mi a já jí za to byla vděčná. 

Vylovila jsem ze šuplíku sušenky, které mi donesla a pustila se do nich. Naštěstí byly s čokoládou a ta je, jak známo skvělá na nervy. Během chvíle jsem zbaštila celý pytlík, ale stále to moc nepomáhalo… 

Tak co na to říkáte? :-) Měla by nad tím Tess jen mávnout rukou? A co byste v takové situaci udělali vy?