Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 46. kapitola

„Ať chceš, nebo ne, jsi teď jejich jediná rodina a pokud se o ně nepostaráš ty, tak kdo? To, co Rachell s Tess nyní potřebují ze všeho nejvíc, jsi ty, Bello. Otázkou je, jestli na to máš.“ 

Neustále mi v hlavě zněla slova Emily Uleyové. Měla totiž pravdu úplně ve všem, ale vážně jsem nevěděla, jestli na to mám a neměla bych to dělat, pokud si myslím, že to nezvládnu, protože to by nebylo správné, ale udělat bych to nejspíš měla. 

Ach jo… 

Bohužel pro mě, prvním krokem k tomu, abych se rozhoupala, vzít si k sobě Rachell, bylo smířit se s tím, že se vrátím do Forks. A to znamená, že poprvé, po tolika letech musím opětovně vstoupit do svého rodného domu, který je již tak dlouho prázdný. 

Zase mě zahltí vzpomínkami na rodiče, které mě tolik bolí. Nemluvě o tom, že můj starý pokoj, je živoucí připomínkou vztahu mezi mnou a Jakem. Edward mi kdysi po svém odchodu sebral vše, co by mi ho mohlo připomínat, a nevrátil mi to, ani když se vrátil on sám. Nejspíš mu to nepřišlo na mysl, ale věcí od Jakea tu byla spousta. 

Znali jsme se spolu odmalička a v tom pokoji jsme trávili spoustu času. Mnohem víc nežli v rezervaci nebo s mým otcem na rybách. Odcizili jsme se teprve až tehdy, když jsem si začínala uvědomovat, že jsem taky holka, a nejen jeho kamarádka. I on se tehdy čím dál více sbližoval s kluky z rezervace a kamarádství vyšumělo. 

Na střední škole jsme se ale znovu setkali na jednom z výletů na pláž. Proklábosili jsme spolu tenkrát celou noc a začali jsme se znovu a pravidelně scházet. Ovšem jen do doby, kdy se do našeho malého městečka přistěhovala rodinka upírů. Všechno, ale úplně všechno, se tím mezi námi pokazilo. 

Zamilovala jsem se do Edwarda na první pohled stejně jako všechny ostatní holky z našeho ročníku a vlastně z celé školy. Každá snila o někom z jejich rodiny, ale oni nejevili o nikoho zájem. Až na mě. 

Edward mi totiž jako jediné osobě na planetě nedokázal číst myšlenky. Navíc jsem mu velmi dobře a chutně voněla. Zamilovali jsme se do sebe, zachránil mi život, když se na mě řítila Tylerova dodávka a byli jsme spolu šťastní. Byla jsem do něj tak strašně zamilovaná, že jsem dokonce snila o tom, že jednou budu jako on a budeme spolu žít navěky, jenže když jsem slavila osmnácté narozeniny, Cullenovi pro mě přichystali oslavu. 

Tenkrát jsem se řízla do prstu o mizerný kousek balícího papíru. Jen jedna malá kapička krve stačila na to, aby se Jasper neovládl a zaútočil na mě. Nic se mi samozřejmě nestalo, ostatní ho zavčas zpacifikovali, ale Edward to těžce nesl. Myslel si, že mě neuchránil a vyčítal si to. 

Pro něj to totiž bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. Pouhá představa, že jednou budu jako on, pro něj byla nesnesitelná, natož že by se mi něco stalo kvůli němu, či jeho rodině. A tak se rozhodl, že mě opustí. 

A taky to udělal. Tenkrát jsem se dostala až na samotné dno. Byla jsem neustále v depresi, měla jsem noční můry a mezi našima to začínalo taky pořádně skřípat. Jenže pak, když už jsem myslela, že tu bolest nevydržím, se znovu objevil Jacob. 

V podstatě nás dohromady svedla náhoda. Kamarádi ze školy mě vytáhli do kina a on byl mezi pozvanými. Povídali jsme si společně dlouho do noci a bylo nám spolu fajn. Rozuměli jsme si spolu a bylo příjemné nemyslet chvíli na Edwarda. 

Jacob byl jako mé osobní sluníčko, samý vtípek, úsměv a dobrá nálada. Bylo by to tak snadné se do něj zamilovat, říkávala jsem si tenkrát a vlastně jsem se do něj taky zamilovala, ale uvědomila jsem si to až později a to, když se Edward vrátil. 

Byl samá hezká slůvka o tom, jak mě miluje a že byla velká chyba, že mě opustil. Chtěla jsem mu věřit víc než cokoliv na světě, protože jsem ho opravdu moc milovala a taky, že jsem mu nakonec uvěřila. 

Dali jsme se zase dohromady, ale Jacob to moc špatně nesl. Právě tehdy jsem si uvědomila, že ho vlastně miluju taky. Nechtěla jsem tomu věřit, chtěla jsem být zase s Edwardem, ale nešlo to. Nemohla jsem být šťastná, když on trpěl a pak se to stalo. 

S Edwardem jsme společně nikdy nemohli… No prostě být spolu intimně a jednou v noci se nám to s Jacobem prostě trochu vymklo, a to byl začátek konce. 

Připadala jsem si tenkrát hrozně. Podvedla jsem Edwarda a Jacoba vlastně taky. Nedokázala jsem se dál dívat na to, jak jim oběma působím bolest, a tak jsem odešla. Byla jsem to já, kdo to všechno skončil a teprve až nyní si uvědomuji, že i když jsem se trápila, učinila jsem správnou věc. 

Ani já a Jacob, a dokonce ani Edwarda a já, prostě nemáme být spolu. Není nám to souzeno… 

To, co bylo, už ale není důležité. Nyní záleží jen na Rachell a Tess. Na mých milovaných sestrách, které mají celý svůj život před sebou a já se o ně, jakožto jejich jediná příbuzná a opora musím postarat. 

S nově nabytím odhodláním jsem tedy konečně vnořila klíč do zámku a otevřela dveře našeho starého domu. Dveře se pomalu otevíraly a já znovu ucítila, jak to na mě všechno padá. Nemohla jsem se tomu poddávat, protože co bylo, to bylo a nyní už na tom nezáleží. 

Vkročila jsem do domu a dveře se za mnou s hlasitým prásknutím zavřely. Všude bylo šero a celé místo působilo opuštěně a omšele, což vlastně také bylo. Musela jsem se vydat najít pojistky a hlavní přívod vody, abych dům po tolika letech opět uvedla do provozu. 

Pojistky i hlavní vodovodní přívod se nacházely ve sklepě. Trubky byly mírně zarezlé a šlo to dost ztuha je opět povolit, ale povedlo se mi to. Dokonce i světlo jsem zvládla sama zapnout. Myslím, že nemusím říkat, že jsem si připadala tak trochu jako mistr světa, že jsem to všechno zvládla sama, protože jsem nikdy nebyla moc technický typ. 

Vyběhla jsem zase zpátky nahoru a porozsvěcela všechna světla v domě. Na pár místech se sice budou muset vyměnit žárovky, ale to bude v pohodě. 

Všude byla spousta prachu a dům rozhodně potřeboval vyvětrat. Otevřela jsem všechna okna a odhrnula závěsy, aby vzduch mohl opravdu proudit všemi směry a následně si zašla do kumbálu, kde byly uloženy všechny potřebné věci pro úklid celé domácnosti. Vyzbrojila jsem se gumovými rukavicemi a kýblem a pustila se do toho. 

Úklid přízemí mi zabral docela dost času, ale nakonec se domácnost takřka blýskala čistotou a všechno zde vonělo po citrónové leštěnce. Ještě mi zbývalo uklidit patro, a to byla ta nejhorší část. 

Dlouhou dobu jsem jen seděla na gauči a čekala, až v sobě najdu tu odvahu tam vkročit. Venku už se začínalo pomalu stmívat a já si uvědomila, že už opravdu nemám času na zbyt. 

Sebrala jsem tedy nejen sebe samu, ale zároveň i veškerou svou odvahu a šla nahoru. 

Vejít do svého starého pokoje bylo mnohem horší, než jsem očekávala, ale zatím jsem to snášela poměrně dobře. Rozsvítila jsem světlo, a aniž bych strávila nepřiměřeně dlouhou dobu zíráním na své tehdejší věci a život, jsem se pustila do úklidu. 

Poté jsem si zaběhla ještě do auta pro složené kartónové krabice, které jsem si cestou vyzvedla u Jaka v servisu od nevyužitých kancelářských potřeb a náhradních dílů, kterých tam bylo všude plno, a přinesla si je nahoru do svého pokoje. 

Rozhlédla jsem se po něm a v hlavě si už dělala seznam všeho, čeho je nutné se zbavit. Strhávala jsem plakáty ze stěn a fotografie z nástěnek. Byly na nich rozesmáté tváře mě, Jacoba a mých kamarádů ze školy. Všechny jsem je bez milosti naházela do krabice, jako by to byly obyčejné odpadky, a ne drahocenné vzpomínky. 

Za chvíli už byly všechny stěny pokoje úplně holé. Nic je nezakrývalo. Zato krabice byla téměř plná. Zavřela jsem ji a byla odhodlaná jí vyhodit, ale když jsem pak stála na ulici před popelnicí, zaváhala jsem, a nakonec ji šoupla do sklepa. 

Za krabicí s fotkami přibyla ještě velká spousta krabic s mými osobními věcmi a oblečením, které už nosit opravdu nehodlám. Moc dobře jsem si totiž uvědomovala, kdy jsem kterou věc měla na sobě, a hlavně s kým. Představovaly pro mě tedy zbytečné připomínání minulosti a nic víc. 

Ještě jsem všechno pořádně vydrhla a převlékla povlečení na posteli. Snad se tu bude Rachell líbit, pomyslela jsem si. 

Jasně, byl to můj pokoj, ale já se do něj už vracet nechtěla. Mnohem raději budu v ložnici po rodičích. Koneckonců, ta byla o něco menší, než můj pokoj a já toho místa zase tolik nepotřebuji. Ještě mi ji ale zbývalo uklidit, a tak jsem se do toho pustila. 

Rodiče si moc na osobní věci nepotrpěli, a tak jsem pouze vyházela věci z jejich skříní do krabic a odnesla těch pár lejster a dokladů, co si tu schovávali v pracovním stole. Prošla jsem je, ale nic zvláštního, ani zajímavého v nich nebylo. 

Při vyklízení jedné ze skříní jsem ale našla deku, kterou pro mě máma kdysi vyrobila, a to už na mě bylo moc. Zhroutila jsem se spolu s ní na jejich již převléknutou manželskou postel a rozbrečela se. 

Jsem si téměř stoprocentně jistá, že bych tam vydržela takhle brečet až do rána, ale potřebovala jsem toho ještě dost udělat, protože zbývalo vyklidit a uklidit ještě dvě místnosti. Koupelnu a dětský pokojík Tess a Rachell. Vlastně tam bylo jen pár dětských věcí a postýlka po Rachell, protože většinu toho, co patřilo Tess, si tenkrát odvezli Jake s Billym a už to v rezervaci prostě zůstalo. 

Potřebovala bych, aby tenhle den měl aspoň o sto hodin více, ale ačkoliv byla už noc a já byla vyřízená, jak psychicky, tak fyzicky, přemohla jsem se a pustila se do toho. 

*** 

Ráno jsem se probudila v koupelně. Ležela jsem na studených dlaždičkách a v ruce třímala záchodovou štětku. S odporem jsem ji od sebe odhodila a vstala z podlahy. Byla jsem celá rozlámaná, ale to se dalo očekávat, když nocuji na podlaze. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem tu takhle vytuhla, ale co jsem přitom dělala, mi bylo naprosto jasné. 

Dům byl čistý a uklizený. Dokonce se tu díky přes noc otevřeným oknům, dalo i dýchat, protože vzduch už nebyl tak zatuchlý, jako tomu bylo ještě včera, když jsem do tohoto domu vešla. 

Využila jsem toho, že se momentálně nacházím v koupelně a dala si pořádnou sprchu. Voda byla sice ledová, ale potřebovala jsem se probrat, takže jsem si moc nestěžovala. Až tu bude Rachell, budu muset zapnout bojler, aby se voda pořádně prohřála. 

Někde uprostřed sprchování jsem si uvědomila, že jsem to vlastně dokázala. Dokázala jsem se sem vrátit a strávit tu noc. Přežila jsem to bez větších problémů a možná se to zdá jako nic, ale pro mě to byl opravdový pokrok. Celá ta léta jsem sem totiž nedokázala ani vkročit. Hlavně proto jsem vždycky přespávala u Blackových. 

Od smrti rodičů jsem tu byla jen jednou a to, když jsem se o tom dozvěděla. Jednak jsme s Jakem stěhovali do rezervace ony dětské věci a jednak jsem zde hledala všechny potřebné doklady k vyřízení opatrovnictví Tess a k pohřbu rodičů. 

To už je ale pořádně dlouhá doba… 

V rychlosti jsem na sebe navlékla to jediné oblečení, které jsem tu sebou měla a uvědomila jsem si, že se ještě budu muset stavit u Blackových pro své věci. Byla jsem rozhodnutá se sem přestěhovat ještě dnes večer, ale i tak jsem sebou moc věcí neměla a myslím, že se nevyhnu tomu, abych dříve nebo později stejně odjela do San Francisca. Uvidíme, jak to bude probíhat, ale to, že tam budu muset, bylo jasné už nyní. 

Ještě se uvidí, jestli si tam pojedu pouze pro věci, nebo se tam vrátím natrvalo… 

Pokud se kapitolka líbila, samozřejmě prosím o komentář :-) Jsem zvědavá, zda jste rádi, že se Bella rozhodla právě takhle. Chloe