Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 4. kapitola

03.07.2015 (20:45) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1817×

4. kapitola

Jacob

Všichni samozřejmě věděli, o čem jsme spolu s Cullenovými mluvili, takže jsem díky kolektivní mysli ve vlčí podobě nemusel nic vysvětlovat a mohl se plně věnovat hlídkování.

Byl jsem rád, že to takhle skončilo…

Kolem osmé nás přišli vystřídat a já pelášil domů za svou malou Tess.

„Ježíši, Jacobe, nech si ty svý otravný myšlenky. Bože, to je takovej hnus,“ nadávala Leah, ale mně to bylo fuk, protože už jsem se proměňoval zpátky v člověka a oblékal si kraťasy. Mířil jsem rovnou domů.

Malá Tess ještě pořád spinkala, tak jsem si zase lehl vedle ní a hezky v klidu usnul. Byl jsem hotovej. Měl jsem v plánu spát hodně dlouho, ale asi po dvou hodinách mě probudily něčí doteky na tvářích a ve vlasech.

Otevřel jsem jedno oko a pozoroval Tess, jak mi ručičkami šmátrá ve vlasech. Asi ji to hodně bavilo, protože si ani nevšimla, že už na ni koukám. Popadl jsem ji za ručičky jediným rychlým pohybem, až se lekla. Slyšel jsem, jak se jí zrychlilo srdíčko.

Bezradně shlížela na své ručičky schované v těch mých a začala se smát. Snažila se je z mého sevření dostat.

Raději jsem ty její ručičky pustil dříve, než se rozbrečí. Jakmile jsem tak ale učinil, plácla mě rozladěně po tváři. No, jo. Ženský, kdo se v nich má vyznat…

„Nemáš hlad? Já totiž jo,“ oznámil jsem jí, vstal a velice šikovným způsobem ji vmanévroval do kuchyně, kde jsem se pozdravil s Billym a ujal se přípravy snídaně.

***

Snídani zbaštila, aniž bych stačil mrknout a protože byla tak šikovná, slíbil jsem jí malý výlet na pláž. Stejně jsem se chystal představit ji ostatním, tak proč tak neučinit právě dnes...

Zdálo se, že na pláži byla ve svém živlu. Stále jsem ji musel chytat u vody, aby se neutopila. Milovala vodu a za chvilinku byla zase úplně mokrá. A já taky, jak jinak.

Najednou se ale rozbrečela. Nevěděl jsem, co se děje, zkoušel jsem ji rozesmát a nic. Nabízel jsem jí jídlo, ale taky nic. Dokonce mi omlátila o hlavu Fidorku a ani to ji to nerozesmálo. Zkoušel jsem prostě všechno, ale nic nezabralo. Malá Tess se prostě ne a ne uklidnit.

„Tess, copak se ti stalo?“

„Máma, táta,“ pípla z ničeho nic dětským hláskem.

„Aha,“ dostal jsem ze sebe přiškrceně. Na víc jsem se prostě nezmohl. Nevěděl jsem, jak utěšit takhle malou holčičku a myslím, že i kdybych se jí to pokusil nějak vysvětlit, nepochopila by to. Na to, aby pochopila, že jsou její rodiče mrtví, je ještě moc malinká.

„Pojď, půjdeme domů,“ řekl jsem a vzal si ji do náručí.

Celou cestu k domu plakala do mého trička a já z toho byl naprosto zoufalý. Nevěděl jsem, co dělat…

***

Kousek od domu nás na příjezdové cestě těsně minul červený náklaďáček.

Myslel jsem, ne, tedy doufal jsem, že snad špatně vidím, ale věděl jsem, že se mé oči rozhodně nepletou…

Auto s hlasitým skřípěním brzd zastavilo na naší příjezdové cestě. Byla v něm Bella, právě vystupovala, aniž by se za sebou obtěžovala zavřít dveře. Rozběhla se k nám.

„Oh. Díky bohu, Jacobe. Já, já právě jsem se to dozvěděla. Hned jsem sedla na letadlo a… A jsem tady. Jak? Jak se to stalo? Nikdo mi nechtěl po telefonu nic říct a já… Můj bože. Táta, máma, Rachell, to se přece nemohlo stát.“ Celá uplakaná se mi vrhnula kolem krku.

Stál jsem tam jako přimražený, zatímco se malá Tess stále držela mé ruky. Zahlédl jsem, jak po Belle zvědavě pokukuje.

„Oh, Tessy,“ vzlykla, pustila mě a poklekla k ní. Sevřela ji v pevném obětí. „Sestřičko moje.“

„Já, já nevím, co říct,“ vykoktal jsem při pohledu na ty dvě. Tess totiž začala brečet taky.

V podstatě by mohly společně založit kapelu, skvěle se doplňovaly…

„To je prostě hrozné. Máma, táta, oni jsou…“

„Já vím, Bello. Je to hrozná tragedie…“ začal jsem, ale dveře domu se otevřely a ven vykoukl můj otec.

„Bello, ty jsi vážně tady?“ zeptal se překvapeně.

„Jo, já…“ snažila se uklidnit a začala si utírat uslzené oči do rukávu. Tvářila se poněkud rozpačitě.

„Odpusť, Jaku. Nechtěla jsem se na tebe předtím tak vrhnout, ale když…“ Hlas se jí zase roztřásl. Tentokrát ale odvrátila tvář, abych jí do ní neviděl.

„Pojď dál, holčičko. Určitě máš za sebou dlouhou cestu. Měla by sis odpočinout. Nedáš si kávu, nebo něco ostřejšího?“ ujal se Billy role hostitele.

„Ne, já asi budu ještě muset řídit. Vůbec nevím, co si teď s Tess počneme,“ vzlykala a usadila se za náš jídelní stůl.

Zabalil jsem Tess do deky, protože byla pořád ještě trochu mokrá z našeho výletu na pláž a půjčil jí své klíče od auta, se kterými si téměř okamžitě začala hrát. Potřeboval jsem ji nějak rozptýlit a tohle, zdá se, fungovalo.

Když jsem se postaral o svoji malou princeznu, mohl jsem se zaměřit na Bellu. Povídala si s Billym a pořád ještě plakala. Papírové kapesníky mizely jeden za druhým z krabice a já už se pomalu začínal obávat, že jí budu muset donést z koupelny toaleťák, ale nakonec samým vyčerpáním usnula.

Na Billyho popud jsem ji odnesl k sobě do pokoje a položil ji na postel. Přitom jsem v duchu přemítal o minulosti. Kdysi jsem o téhle chvíli snil, teď to nebyla jen romantická představa, ale realita. A taky pěkně blbej vtip.

Byl bych si tu ironii osudu hrozně rád vychutnal, ale musel jsem na hlídku s Leah. To bude vopruz…

***

Jak jsem předpokládal, hlídkování s Leah byla jedna velká nuda plná uštěpačných poznámek z její strany, jak jinak. Nemohla si prostě odpustit komentáře na téma Bella u nás doma. Byl jsem fakt rád, když se k ránu objevil Paul a vystřídal mě.

Chvátal jsem domů za svou Tess, takže jsem se rychle přeměnil a oblékl. Dnes v noci spala v ložnici s Billym, protože její obvyklé místo zabírala Bella. Podle Leah to bylo zvláštně symbolické, ale ona nevěděla, jak to mezi námi vlastně bylo. Neznala celou pravdu. Nikdo ji neznal…

Opravdu jsem chtěl jít hned za ní, ale uslyšel jsem, jak si s mým otcem povídá u snídaně.

„Víte, já tomu nerozumím. Prý měli nehodu, když se ode mě vraceli, ale Tomy mi říkal, že se nenašly žádné tělesné ostatky, které by mohly patřit Rachell. Myslel si dokonce, že ji mám u sebe, ale nemohl mě sehnat, protože jsem zrovna dělala na jednom školním projektu. Vážně nevím, kde může být. Myslíš, že je nějaká naděje, že je v pořádku, že žije?“

Ouha!

„Ne, Bello. Myslím, že ne,“ řekl Billy sklesle.

Říkal pravdu. Jemu jsem totiž o té dohodě s Cullenovými zatím nepověděl a dost možná to ani nikdy neudělám.

Bella smutně pokývala hlavou, jako že chápe, pevně k sobě stiskla víčka a po tváři jí stekla jedna osamělá slza…

Bylo hrozné ji vidět takhle smutnou a zoufalou. Navíc jsem věděl něco, co by ji mohlo alespoň částečně rozveselit, jenže jsem slíbil Edwardovi, že to neudělám. Proboha, co jsem to provedl? Ona mi sice ublížila, ale to, co jí teď dělám, je přece mnohem horší. Tohle prostě není správné…

„Mohli bychom si spolu promluvit?“ zeptal jsem se.

„Ah, Jaku, ty jsi doma? Ani jsem si tě nevšimla, ale jo, jasně že si můžeme promluvit,“ prohlásila překvapeně.

„Na verandě?“ navrhl jsem.

„Jo, jasně, jak chceš.“ Pokrčila ledabyle rameny a následovala mě ven ze dveří. Bylo vidět, že moc nechápe, co tím sleduji.

„Tak spusť,“ pobídla mě a opřela se o odrbané, kdysi bílé zábradlí.

„Víš, Bello, já, musím ti něco říct a –“

„Počkej, Jaku,“ přerušila mě a pohlédla na displej svého mobilu, který právě vyhrával nějakou mně neznámou melodii. „To je Tomy. To prostě musím vzít,“ omluvila se a poodešla o kousek stranou.

„Ano? Tady Isabella. Jsem právě v La Push, děje se něco?“ vyptávala se.

„Aha, no, to vlastně asi není tak překvapivé… Děkuju. Jo, já se u vás pak zastavím a vyřídíme vše potřebné, tak nashle,“ rozloučila se a zaklapla telefon.

„Promiň, Jaku, to byl Tomy. Prý mu volali z nemocnice, už je to bohužel potvrzené. Rachell je… No, však víš, mrtvá,“ odkašlala si, aby srovnala intenzitu svého rozrušení v hlase.

„Musím se u něj zastavit a vyřídit pár věcí okolo pohřbu a tak,“ dodala. Pořád se mi ale zdála nějak mimo.

„Můžu ti s tím nějak pomoct?“ zeptal jsem se.

„Ne, dík. To zvládnu. Musím to zvládnout, protože nikdo jiný už to za mě neudělá.“

„Bello, já…“

„Cos mi to chtěl předtím říct?“ zeptala se ve stejnou chvíli, jako jsem začal já a přitom si prsty mnula unavené čelo.

„Ale nic. To nebylo důležitý,“ zapíral jsem a mávnul nad tím rukou.

„Dobře, tak já už budu muset,“ řekla a omluvně a vydala se ke svému červenému náklaďáčku.

„Sakra,“ zaklel jsem a praštil rukou do polorozpadlého zábradlí, které se nebezpečně zakymácelo.

Nejraději bych si uštědřil pár pohlavků, protože tohle jsem prostě totálně podělal. Já jsem jí to chtěl říct. No, vážně chtěl, jenže Cullenovi už zřejmě zametli všechny stopy a vypadal bych jako blázen, kdybych řekl pravdu.

***

Bella se u nás zdržela ještě asi týden. Tess za ní běhala jako ocásek a mě si vůbec nevšímala. Nevěděl jsem, či to bylo tím, že byla nová a neokoukaná nebo tím, že je její sestra a krev není voda. Možná si ji i pamatovala, ale já nejsem Edward. Já cizí myšlenky nečtu a jsem za to rád. Může je vůbec číst Tess nebo té druhé? Pokud ano, tak je to při komunikaci s téměř nemluvnětem obrovská výhoda. Až ale vyroste, bude to jinak…

Už se konal dokonce i pohřeb a proto jsem věděl, že se blíží den jejího odjezdu zpět do San Francisca. Zkoušel jsem ho nějak oddálit, ale nešlo to. Ještě jsme společně na tohle téma nemluvili, ale nezdálo se, že by Bella byť jen na moment uvažovala o tom, že ji tu nechá a to mě dohánělo k šílenství. 

Celý včerejší večer jsem do svého otce hučel, aby s ní na toto téma navázal rozhovor a zdá se, že právě nastala jeho chvíle.

„Už jsi přemýšlela, jak to bude dál? Myslím s Tess a tak,“ zeptal se.

„No, vlastně. Čekám, až jestli mi ve škole povolí individuální plán, když to neprojde, najdu si snad nějakou práci a seženu si byt. Zatím jsem o tom mluvila s vedoucí koleje a na nějaký čas by to snad šlo si tam Tess vzít,“ vysvětlovala.

„Ale to na ni nebudeš mít vůbec čas. Chceš ji snad svěřit cizímu člověku?“ rozčiloval jsem se.

„Já ale nemám jinou možnost,“ hájila se a přejela mě zkoumavým pohledem.

Že by něco tušila?

„A nenapadlo tě ji třeba nechat u nás?“ zeptal se Billy. „Jsem její kmotr a Charlie byl můj nejlepší přítel. Kdo jiný by se o ni postaral lépe?“

Šel na to chytře lišák jeden…

„No…“ váhala a zachmuřeně se po našem malém domku rozhlédla.

Netušil jsem, co ten pohled znamenal, ale dotknul se mě.

„Aspoň na čas, uvažuj. Jistě jí tu bude lépe, než na nějaké koleji. Charlie a Renée na tebe byli moc hrdí, když ses na tu školu dostala. Byla by škoda ji nedokončit,“ pokračoval Billy.

„Chápu to správně, že mi navrhuješ, že se o ni postaráš, než dostuduju?“ ujišťovala se se staženým obočím a soustředěným výrazem ve tváři.

„Ano, tak, co na to říkáš?“ chtěl vědět zase on.

„Nelíbí se mi to,“ přiznala.

Oh, ne. Svět pro mě náhle zčernal při představě, že mi ji přeci jen odveze tak daleko, jenže ona pokračovala…

„Ani trochu se mi to nelíbí, ale asi máš pravdu. Vím jistě, že jí tu s vámi bude dobře, tedy alespoň do doby, než dostuduji nebo si najdu práci. Opravdu si potřebuji svůj život kompletně přeorganizovat…“

„Takže ji tu necháš?“ zaradoval jsem se.

„Asi ano, nechám,“ potvrdila a pořád nechápala mé chování.

Usmíval jsem se jako blbec, ale bylo mi to fuk. Tess, moje… no všechno, tu zůstává, co víc bych si mohl přát?

„Ale Jacobe. Není to napořád,“ upozornila mě. „Hned jak si dám trochu do pořádku život, tak…“

„To budeme řešit, až to nastane, souhlasíš?“

„Já jen, aby sis nedělal zbytečné iluze a nároky. Pořád si totiž dobře pamatuji, jak majetnický umíš být.“

Tentokrát jsem se na ni zadíval já. Měl jsem v očích nevyřčenou otázku a hrozně moc jsem na ni toužil znát odpověď. Věděla, nebo nevěděla, že jsem se otisknul do její o tolik mladší sestry?

Moc děkujeme za veškeré doopravy a také komentáře, které se nám rozhodnete zanechat. Pevně věřím, že si i tento příběh najde své pravidelné čtenáře. 

chloe x mokasina

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 4. kapitola: