Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 38. kapitola

24.10.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 987×

38. kapitola

Jacob

Uběhlo několik hodin, než nás doktoři konečně pustili k Tess. Jako první za ní šla samozřejmě Bella s Rachell. Vlastně jsem ani nepředpokládal, že by mě k ní Bella ještě někdy pustila, ale stále jsem v to doufal.

Vím, že si její odpuštění nezasloužím a nedivím se, že se mnou nepromluvila ani slůvko od té doby, co nám přišla sdělit výsledky té operace, ale stejně mě to všechno moc mrzí. Bylo hrozně těžké se před ní obhajovat či se, jakkoliv pokoušet, omlouvat a vlastně jsem tak ani učinit nemohl.

Bella měla totiž pravdu. Svěřila mi ji. Věřila mi a já její důvěru zklamal. Vždycky jsem jí to svým způsobem chtěl říci, ale bál jsem se, a to se nezměnilo. Jediné, co se nyní změnilo, byl důvod mého strachu. Už jsem se nebál, že na to přijde a jaká bude její reakce, ale toho, že ji ode mě odvede. Toho jsem se bál opravdu hodně.

Jenže pak Bella udělala něco, co bych po tom všem rozhodně nečekal. Vystrčila hlavu ze dveří pokoje, kde ležela Tess, ostentativně ignorovala všechny ostatní přítomné a namířila si to rovnou ke mně.

Překvapeně jsem k ní zvedl hlavu a myslím, že nemusím říkat, jak strašně jsem se bál toho, co mi poví. Dokonce jsem se jí ani pořádně nedokázal podívat do očí, ale přiměl jsem se k tomu. Vypadalo to, že už se uklidnila. Nevím, zda to bylo pozitivními zprávami o Tess, nebo rozhovorem s Rachell a neměl jsem ani příležitost se to nějak dozvědět.

Nevím, co Edward vyčetl z myšlenek Rachell, ale ona o tom jejich společném rozhovoru neřekla nahlas jediné slovo. Vlastně neříkala vůbec nic už delší dobu. Jenom nás z povzdáli pozorovala a byla tichá, až příliš tichá. To ticho mi nahánělo strach a pokud to nahánělo strach mně, tak Cullenovým určitě také. Bylo to totiž jako takovéto zlověstné ticho před bouří…

„Jestli chceš jít za Tess, tak pojď se mnou,“ pobídla mě.

Chvíli jsem si ji nevěřícně prohlížel a nemohl uvěřit, že je ochotná mě za ní skutečně pustit, ale její tvář byla naprosto vážná. Usoudil jsem tedy, že to skutečně myslí vážně, a tak jsem vstal a celý napjatý ji následoval dovnitř.

Když jsem ji poprvé spatřil, uvědomil jsem si, že vypadá, jako kdyby spala. Tedy až na ty přístroje a hadičky, co měla zavedené do těla. Byl to zkrátka hrozný pohled pro někoho, kdo ji byl zvyklý vídat neustále v pohybu a plnou života s rozzářenýma očima.

Sedl jsem si na židli vedle jejího lůžka a chytil ji za ruku. Byla tak klidná, až jsem se skoro bál, že vůbec nedýchá. Nebýt přístrojů, které neustále zaznamenávaly její tepovou frekvenci, myslel bych si, že je doopravdy mrtvá.

„Jsem tu u tebe. Nesmíš mě tu nechat, tak prosím neumírej. Slyšíš? Budu tu jen pro tebe, jen mě tu nenechávej,“ sliboval jsem jí a doufal, že se probere. Nic takového se ale nestalo. Stále tu jen nehybně ležela.

Byl jsem zoufalý a nevěděl, co mám dělat, a i když jsem byl silný kluk, tohle prostě nešlo vydržet. Když se totiž vaše láska ocitne takhle blízko smrti a možná se ani neprobudí, je to opravdu strašné. Rozbrečel jsem se jako malý kluk, kterému někdo sebral jeho hračku, ale tak to rozhodně nebylo. Tady totiž nešlo jen o její život, ale také o můj vlastní. Bez ní pro mě totiž neznamená nic.

Nepřežil bych, kdyby se s ní něco stalo. Nedokážu ji ztratit…

„No tak, Tess. Probuď se. Nesmíš mě tu takhle nechat,“ naříkal jsem a slzy se mi koulely z očí.

„Jacobe, klid. Musíš se uklidnit. Takhle jí nijak nepomůžeš,“ nabádala mě Bella lehce konejšivým tónem.

Téměř jsem její přítomnost ale nevnímal. Myslel jsem dokonce, že odešla a nechala mě s ní o samotě, ale mělo mi být jasné, že to by neudělala. Teď už ne. Už mi totiž nedůvěřuje. Zřejmě je ale stále dostatečně laskavá a čistá na to, aby mě od Tess nedržela dál. Alespoň prozatím. Bůh ví, co bude, až se Tess probudí a pustí ji z nemocnice. Tedy, pokud se z toho dostane.

Stejně je to celé moje vina. Já za to můžu. Já jsem ji neochránil a nedával na ni pozor. Nevšiml jsem si, že se změnila a ani toho, že se scházela s Rachell. Selhal jsem jako její ochránce, bratr, přítel i kamarád. Nezasloužím si ji. Zklamal jsem všechny, co na mě spoléhali, že ji ochráním a hlavně ji.

„Jakeu, tohle není… Není to tvoje chyba,“ řekla náhle Bella, které zřejmě došlo, jakým směrem se ubírají mé myšlenkové pochody.

„A jak to víš?“ zeptal jsem se jí.

„Byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, to je vše. Není to ničí chyba. Ani Mon a ani Rachell, i když si to myslí.“

„Ne, já… Zklamal jsem ji,“ zavzlykal jsem.

„Poslouchej mě, nikoho jsi nezklamal. Tys udělal všechno správně, tohle jsi prostě nemohl předvídat. Nemůžeš si to vyčítat,“ domlouvala mi bezustání a snad tomu i vážně sama věřila.

„Chceš říct, že mě po tom všem stále ještě považuješ za svého přítele? I když jsem ti neřekl pravdu o Rachell?“ odhodlal jsem se zeptat.

Bella se ode mě odtáhla, jako by na to všechno na chvíli zapomněla a já jí to svou otázkou připomněl. Viděl jsem v jejích už tak uplakaných očích záblesk bolesti, smutku a zrady. Chápu, že si připadala podvedená, ale pořád bych si připadal lépe, kdyby na mě křičela, než aby se na mě dívala takhle.

Byl jsem z toho všeho na dně, stejně jako ona, ale neměl jsem na to právo. Už jsem dál nevydržel tíhu jejího pohledu, a tak jsem uhnul tím svým. V tutéž chvíli se mi po tvářích opět roztekly slzy a kdybych neseděl, nejspíš bych se tu samým vysílením svezl na zem.

„Jacobe, musíš být silný a držet se. Tess se z toho dostane, neboj. Je to silná holka. A co se toho ostatního týká, teď na to není právě nejvhodnější chvíle to řešit, nemyslíš?“ řekla a bylo vidět kolik úsilí ji to stojí, aby udržela ve svém hlase klidný tón.

„Máš pravdu,“ uznal jsem a svěsil hlavu.

Jedna zbloudilá slza mi ukápla na ruku, za kterou jsem Tess držel. Chtěl jsem ji setřít svou druhou dlaní, ale ona se náhle pohnula. Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo, ale když se ke mně přiřítila Bella a začala na Tess mluvit, došlo mi, že to tak nebylo.

„Jakeu, dojdi pro doktora. Myslím, že se probouzí, a hlavně mu neříkej, žes byl uvnitř, protože k ní oficiálně smím jenom já a Rachell, jo?“ žádala mě.

„Ja-jasně,“ vykoktal jsem a rozběhl se ven ze dveří.

Na chodbě jsem popadl nejbližšího doktora, jakého jsem našel a rychle mu vysvětlil situaci. Lékař pípnul na pager svému kolegovi, který měl Tess na starosti a vydal se do jejího pokoje. Chtěl jsem jít dovnitř také, ale zabouchl mi dveře před nosem.

Kdyby mě Edward s Emmettem nezadrželi, pravděpodobně bych prošel skrz dveře, jak moc jsem toužil být opět u ní a sledovat, jak otevře oči. Edwarda bych možná i přepral, ale jeho a Emmetta leda stěží. Obzvláště pak v lidské podobě. Musel jsem se tedy urychleně uklidnit. Pomohlo mi k tomu hlavně vědomí, že Bella mě k ní pustila, i když nemusela a vlastně ani oficiálně nesměla.

Spoléhala na mě dokonce i po tom všem, a to pro mě opravdu moc znamenalo. Možná jsem ji už nemiloval, ale stále jsem toho k ní cítil hrozně moc a nechtěl jsem ji zklamat. Navíc, kdyby doktoři zjistili, že porušila jejich nařízení, mohli by k ní zakázat přístup i jí.

Nechal jsem se od těch dvou pijavic odvléct na lavičku, a zatímco Rachell proklouzla dovnitř za Bellou, jsem se konečně trochu uklidnil. V duchu jsem se modlil za to, aby byla v pořádku a její zranění nezanechalo žádné vážnější, a hlavně trvalé, následky.

Ok, nechci se chválit, nebo tak, ale jak si to tak po sobě zpětně čtu, říkám si, že je moc dobře napsaná kapitola. I když se toho v ní mnoho nestane. Hodnocení je ale spíše na vás než na mně, takže vzhůru do toho! :-) Moc děkuji za každičký váš komentář a omlouvám se, že přidání další kapitoly trvalo tak dlouho, ale mám toho prostě na hrbu nějak moc... Budu se snažit polepšit. :-) 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 38. kapitola: