Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 29. kapitola

05.07.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 890×

29. kapitola

Tess

Vyskočila jsem z postele celá natěšená. Vím, že začátek školy znamenal, že se s Rachell nějakou dobu neuvidíme, ale to bylo jedno. Důležité je, že už známe pravdu. Víme o sobě a můžeme se těšit ze společnosti té druhé. Momentálně možná ne, ale v budoucnu tomu už bude jinak. Ano, bojím se reakce Belly úplně stejně, jako se ona obává reakce Cullenových, ale jsme sestry. Až se to všechno provalí, ať už bude jejich reakce jakákoliv, nás dvě už nic nerozdělí.

Po krátké návštěvě koupelny jsem se nasoukala do džínsů a vzala si na sebe jeden z těch nových topů od Alice. Byl pěkný, krásně modrý. Ta barva mi zdůrazňovala oči, ale to byl nejspíš účel - koneckonců Alice myslí prostě na všechno.

Venku bylo už zase chladno a tak jsem vyštrachala ještě teplou bundu s kapucí. Obula jsem si tenisky s kožíškem uvnitř, popadla batoh a vyšla z pokoje.

„Hodíš mě dneska do školy?“ požádala jsem Jacoba, který právě dojídal svou snídani.

„Jasně a taky tě vyzvednu. Musíme zajet do Cashall na nákupy,“ vysvětlil mi.

„Do Cashall?“ zarazila jsem se, ale v podstatě na tom nic divného nebylo, vždycky tam jezdíme, poněvadž je tam obchoďák, což ve Forks není.

„Hm,“ zamručel a napil se kávy.

„Tak jo,“ souhlasila jsem a zakousla se do opodál ležícího jablka.

Vzhledem k tomu, že mi ze včerejšího pikniku zbyla ještě většina jídla, nemusela jsem si složitě připravovat svačinu a na snídani jsem nějak neměla náladu.

„Ty Tess, můžu se tě na něco zeptat?“ vysoukal ze sebe Jacob ostýchavě.

„No, jasně. Ptej se,“ pobídla jsem ho.

„Tys byla včera v lese?“ zeptal se.

Ajaj…

„No, jo. Byla. Proč se ptáš?“ vyzvídala jsem a dělala jako by o nic nešlo. 

„Jen tak. Zajímalo mě, cos tam dělala,“ objasnil mi.

„Před pár dny jsem se byla projít a narazila jsem na jednu mýtinu. Byla jsem jí tak okouzlená, že jsem se rozhodla, že si tam udělám piknik. Původně jsem chtěla říct Sonje, aby šla se mnou, ale neměla čas. To víš, bez Mon je to docela těžký, moc mi chybí…“

Doufala jsem, že se nyní tvářím stejně žalostně jako pokaždé, když se musím přiznat, že mi Mon schází a zřejmě to tak bylo, protože se automaticky přestal zajímat o předchozí téma a pokoušel se mě utěšit.

Opakoval mi to, co už asi milionkrát předtím. Mon mi vážně scházela a hodně jsem na ni myslela. Jak na tom asi je, jak jí jdou proměny, co na celou tu situaci vlastně říká její rodina a tak dále.

Bylo toho k řešení celá spousta, protože je prvním vlkodlakem v jejich rodině. Nemluvě o tom, že je vlastně holka a to se u tohohle genomu  moc často nestává. Většinou se začnou měnit pouze chlapci. Leah a Mon jsou jedinými výjimkami. Nikdo neví, proč tomu tak je, ale holky se s tím snaží vyrovnat, jak nejlíp umí.

„Panebože, já jsem ale idiot,“ uvědomila jsem si náhle a praštila se předloktím do hlavy.

„Proč se biješ?“ zasmál se Jake.

„Mon má dneska narozeniny, chtěla jsem jí po někom poslat dárek, ale nesehnala jsem nic, co by se jí líbilo. Myslela jsem, že na to bude čas, ale zapomněla jsem na to. Já jsem tak blbá,“ lamentovala jsem.

„Hlavně klid, jo? Po škole pojedeme nakupovat, tak jí něco vybereš a já jí to pak předám. Nebo to pošlu po Paulovi,“ mírnil mě.

„A co si asi tak myslíš, že jí koupím v obchodě s potravinami? Banány? To bude fakt nadšená,“ nesouhlasila jsem.

„Tak jí popřeješ, až bude v pohodě. Už dělá velké pokroky, brzy se bude moct zase vrátit do normálního života. Jsem si jistý, že ví, že jí držíš palce a přeješ jen to nejlepší.“

„Můžu jí alespoň zavolat?“ naléhala jsem.

„Promluvíme se o tom večer, teď už musíme jet,“ odbyl mě a šel se doobléknout.

Protočila jsem oči a vydala se za ním. Sotva mě ovanul chladný vzduch, zachvěla jsem se, ale jeho čerstvost byla celkem příjemná. Když jsem ale uviděla, jak Jacob vyváží z garáže motorku, málem mě kleplo.

„Doufám, že na tom nechceš jet v téhle zimě?“ lamentovala jsem.

„Ty jsi mi citlivka,“ pitvořil se. „Odpoledne už bude pěkně a já ji potřebuji trochu protáhnout.“

„A kam dáš nákup?“ koktala jsem stále ještě nesouhlasně.

„Co děláš, už jsi se mnou na ní jela kolikrát a vždycky se ti to moc líbilo.“ Koulel očima.

„No, tak teda jo,“ ustoupila jsem, ale moc se mi to nezamlouvalo.

„Neremcej a naskoč si,“ poručil mi. „A taky se pevně drž. 

V tom to právě bylo. Jasně, že jsem mohla jet na motorce, to nebylo to, co mi vadilo. To bylo něco úplně jiného, a sice ta část pevně se drž. Být takhle blízko někoho, koho milujete, aniž by si toho byl on sám vědom, je mučivě bolestivé.

Dodala jsem si odvahu několika hlubokými nádechy a nasadila si helmu. Obkročmo jsem si nasedla na motorku a pevně Jacoba objala okolo pasu, ale cítila jsem se u toho divně a rozpačitě. Na jednu stranu jsem byla v sedmém nebi, že se ho můžu dotýkat, ale na druhou stranu jsem se akorát tak škvařila ve vlastní šťávě.

***

Když jsme zastavili před školou, vůbec se mi ho nechtělo pustit, ale musela jsem. Už zvonilo a opravdu silně hrozilo, že přijdu na první hodinu pozdě.

Sesedla jsem z motorky, podala Jacobovi svou helmu a poděkovala za odvoz. V rychlosti jsme se domluvili, kdy mě přijede vyzvednout a pak už jsem opravdu chvátala do školy.

Běžela jsem školní chodbou a hledala příslušnou učebnu. Je zvláštní, že stačil jediný týden prázdnin a už se tu zase orientuji velice špatně. No, nakonec jsem ji ale našla. Profesor právě zavíral dveře a tak, když jsem se tam přihnala a on mě pustil do dveří, netvářil se právě příjemně. 

„Omlouvám se,“ špitla jsem a zaplula na své místo vedle Joshuy.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Čau,“ oplatila jsem mu v rychlosti pozdrav a začala si z brašny vyndávat učebnice francouzštiny.

„Jaký byly prázdniny?“ zeptal se mezitím, co profesor začal svůj monolog na téma, co nás čeká v následujícím pololetí.

„Jo celkem to šlo. Vzala jsem brigádu u Jacoba v servisu, ale dlouho jsem tam nevydržela. Pořád trval na tom, že si mám užívat prázdnin.“ Protočila jsem oči.

„To bylo bez Mon asi těžký, viď?“ tipoval se zachmuřeným výrazem.

„To teda,“ povzdechla jsem si. „A jak ses měl ty?“

„No já byl se Sonjou u její tety v Portlandu. Docela jsme si to užili, ale to ona ti pak určitě povypráví mnohem detailněji, než já.“

„To jistě,“ zasmála jsem se. „Jsem ráda, že vám to spolu klape.“

„Jo, je to hezký, když zažíváš první lásku,“ souhlasil.

„Musí to být fajn, když jsou city opětované a nestojí mezi vámi žádné překážky,“ posteskla jsem si.

„Podle toho, jak se teď tváříš, hádám, že s Jacobem jste žádný pokrok neudělali,“ řekl spíš pro sebe.

„Počkej, jak s Jacobem? Proč s Jacobem?“ panikařila jsem.

„Tess, v klidu jo? Uklidni se,“ mírnil mě.

Jenže, copak to šlo, uklidnit se? Copak on ví, že já… Ne, to je hloupost. Jak by to mohl vědět?

„Jako bych nic neřekl…“

„Ale tys to řekl,“ odporovala jsem mu okamžitě. „Cos tím myslel?“

„Jen, že už je to na tobě dost vidět. Nic víc,“ hájil se znovu. 

„Co je na mně vidět?“

„No, že seš do něj udělaná,“ vysvětlil.

„Co? Ne, to nejsem,“ zapírala jsem okamžitě.

„Jsme kámoši, ne? Mně to můžeš říct, ale pokud nechceš, tak i tak jsem to už dávno poznal.“

„Jak?“ chtěla jsem vědět a svou snahu o zapírání vzdala.

„Kouká ti to z očí pokaždé, když o něm mluvíš. Tak se ti tak zvláštně rozzáří, ale to je jedno. Nemusíme se o tom teď bavit, když nechceš,“ snažil se mě uklidnit.

„No víš, ono nejde ani tak o to, že bych se o tom nechtěla bavit. Já se prostě stydím. Ještě nikdy jsem to nikomu nepřiznala a on je jako můj bratr. Chci říct, že já pro něj určitě nejsem víc, než jen mladší sestra a kdybych mu to naznačila, pravděpodobně by to zničilo všechno to hezké, co mezi námi je. A to nechci,“ vychrlila jsem ze sebe jedním dechem.

„No já mu rozhodně nepovím, ale uvědom si, že kdo nic neriskuje, nic nezíská. Pověz mu o svých citech a uvidíš. Třeba to cítí stejně,“ pobízel mě.

„Když já nevím,“ váhala jsem stále.

„Swanová? K tabuli!“ rozkřikl se profesor. „Už mám toho vašeho vyrušování plné zuby. Na rozhovory se sousedem máte přestávky.“

„Sakra,“ zanadávala jsem tiše a vzápětí se už šourala k tabuli přesně, jak si pan profesor přál.

***

Náš milovaný profesor francouzštiny mě před tou tabulí týral celý zbytek hodiny a nakonec jsem byla ráda, když jsem se mohla potupně vrátit do lavice s déčkem v indexu. Fakt paráda…

„Ten náš krátký rozhovor tě přišel dost draho, co?“ zeptal se Joshua.

„Hm,“ ušklíbla jsem se. „Asi mu vadilo, že jsme ho nevedli ve francouzštině.“ 

Joshua se zasmál a pak jsme se společně vydali na další hodinu, kde se k nám už připojila i Sonja a nadšeně mi vyprávěla o jejich zážitcích z prázdnin. 

Člověk by si myslel, že nás po prázdninách nechají alespoň trochu vydechnout, ale to oni ne. Dostali jsme strašnou spoustu domácích úkolů. Psali jsme tři písemky a k tomu všemu jsem ještě vyfásla to déčko z frániny, které si budu muset hodně rychle opravit, aby mi nezkazilo celkový průměr. Francouzštinu ale vážně nesnáším, takže mi to nečiní žádnou radost…

Jelikož jsem nestíhala oběd, musela jsem se spokojit s jedním ze svých sendvičů. Byly trochu okoralé, ale svůj účel splnily.

Když škola konečně skončila, rozloučila jsem se se Sonjou a Joshuou a jelikož tu Jacob ještě stále nebyl, posadila jsem se na schody u hlavních dveří a dojedla zbylé sendviče.

Jacob už měl asi deset minut zpoždění a to mu nebylo podobné. Byla jsem z toho nervózní, že tu ještě stále není. Snad se mu nic nestalo…

„Tess, už jsem tady, tak poběž!“ zavolal na mě náhle a usmíval se u toho tím krásným úsměvem.

„Už běžím a nezapomeň, ty jsi ten, kdo má zpoždění,“ houkla jsem na něj, sebrala si batoh ze země, hodila si ho na záda a už jsem běžela za ním. Jakmile jsem si za něj sedla a nandala si helmu, vyjeli jsme směr obchod.

***

Nákupy probíhaly normálně. Byly to prostě typické nákupy, ale něco se přeci jen stalo. Něco, co jsem vážně nečekala. Cashall je vážně malé město a tak není divu, že zde na sebe lidé neustále narážejí, ale tohle setkání bylo nejen překvapivé, ale také nemilé…

Byla jsem právě u regálu s ovocnými džusy, když se vedle mě náhle zjevil ten nejhezčí kluk, jakého jsem v životě viděla. Byl vysoký, bledý, pěkně stavěný a na hlavě měl zrzavý rozcuch. V rukou svíral krabičku cereálií a zrovna si pročítal jejich složení na obalu. To jsem poznala podle toho, že si brblal cosi o tom, že nechápe, proč po nich tak toužím, když vůbec nejsou zdravé.

„Promiň, ale to mluvíš se mnou?“ nechápala jsem a nervózně se rozhlížela po ostatních nakupujících.

Jenže tu poblíž nebyl nikdo jiný, na koho by mohl mluvit…

„A s kým asi,“ ušklíbl se a zvedl ke mně svůj zlatý pohled, ve kterém se náhle mihl záblesk poznání.

Zřejmě mu došlo, že nejsem ta, kdo si myslel. I já bych ho z toho omylu mohla vyvést, ale jen jsem tam stála a omámeně na něj zírala. Nezmohla jsem se vůbec na nic, zatímco on si mě pozorně prohlížel od hlavy k patě. Cítila jsem, jak mi pod tíhou jeho pohledu rudnou tváře, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani slabiku. 

„Kam ses mi zase ztratila? Jednu chvíli s tebou mluvím a v další jsi pryč. Co se stalo?“ vyptávala se štíhlá tmavovlasá dívka.

Zmateně jsem se na ni podívala a poznala ji. Byla to ta protivná holka z toho auta. Ta, jak na mě minule byla tak hnusná.

„Kdy ses převlékla?“ ptala se, ale vzápětí si zřejmě uvědomila svůj omyl. „Ty jsi ta druhá, že jo?“

„Jaká druhá?“ zeptala jsem se ve stejnou chvíli, kdy na mě Jacob zavolal „Tess!“

„Tebe určitě musí vidět Rachell,“ prohlásila dívka rozhodně.

„Ehm, promiňte. Já netuším, o čem to mluvíte, ale nejsem žádný muzejní exponát. Navíc už musím jít,“ dostala jsem ze sebe a rozběhla se za Jacobem, který byl o uličku vedle.

„Co je? Stalo se ti něco? Vypadáš rozhozeně,“ konstatoval.

„Ne… jo… já nevím. Bylo to divný, ale to neřeš. Myslíš, že už máme všechno?“ zeptala jsem se a nemohla se dočkat, až odsud vypadneme.

„Řekl bych, že jo,“ zhodnotil to. „Ale proč tak plašíš?“

„Ale to jen… Právě jsem zažila něco moc divného, ale to nevadí. Nebylo by to poprvé,“ odmávla jsem to a dělala jako by nic.

Nemohla jsem si dovolit myslet na to, dokud nebudeme v bezpečí mimo obchod, či spíše rovnou v La Push. Měla jsem to na paměti neustále, ale i tak mi chvíli trvalo, než mi došlo, kdo ten dotyčný vlastně byl. A díky bohu za to, protože jinak by to všechno prasklo.

Obávám se, že tu jde do tuhého…

***

Byla jsem po tom setkání s Edwardem nějak mimo, a dokonce jsem i v zatáčce málem spadla z motorky, na které díky nákupu nebylo moc prostoru, a já se k Jakeovi musela tisknout o to více.

Doma jsem díky tomu dostala pořádné kázání, že se musím příště pevně držet a tak dále, ale kdyby věděl, že jsem si právě v té chvíli uvědomila, že to byl přesně ten samý kluk, kterého jsem už nějakou dobu vídávala ve svých snech o rodičích, nejspíš by mě pochopil.

Nejhezčí na tom všem, ale bylo to, že mi řekl, že kdyby se mi něco stalo, tak by to nepřežil. To bylo naopak krásné. Cítila jsem to stejně, ale říci mu to nemohu. Jen jsem proto kývla, jako že mu rozumím a šla vybalovat náš nákup. Přitom jsem dumala, co asi teď dělá Rachell.

Nevím jak vy, ale já mám Tess jako postavu hrozně ráda. Smýšlí velice pěkně a rozhodně je to někdo, s kým prostě chcete kamarádit. Nebo je podle vás lepší Rachell? Či stará dobrá Bella, která se také brzy objeví, aby rozvířila už tak neklidné vody?

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 29. kapitola: