Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 28. kapitola

Sesterská pouta 28. kapitolaPro Rachell se toho v poslední době hodně změnilo. Pojdme se tedy podívat, jaké z toho všeho má vlastně pocity. Užijte si to. :-) Chloe - Mokasina

28. kapitola

Rachell

S Tess jsme se na té mýtině scházely každou chvíli. Povídaly jsme si, svěřovaly se sami sobě a užívaly si sebe navzájem. Přestože jsme si cizí a šestnáct let jsme o sobě nevěděly, váže nás sesterské pouto, které si sice začínám uvědomovat teprve nyní, ale je to opravdu silná věc. Bylo nám spolu prostě dobře.

Své rodiče už jsem poznat nemohla, ale Tess znala spoustu historek, kterými ji už odmala zásobovali její blízcí, a já byla z každičké zmínky o nich naprosto nadšená. Bellu jsem sice poznat mohla, protože žila, ale nebyla tu. Tess jí ale volala a ona přislíbila, že přijede o prázdninách. Nemohla jsem se jí dočkat.

Jsem ráda, že jsem našla svou skutečnou rodinu, ale zároveň mě rozčiluje a vnitřně ničí, že o tom nesmím nikomu říci. Doma na Tess nesmím ani pomyslet, aby se to nedozvěděli ostatní, a tak přemýšlím nad kvadratickými rovnicemi, nebo nějakou nezáživnou disko hudbou, ta funguje spolehlivěji, než matika. Je to nuda a nebaví mě to, ale co můžu dělat? I přesto začínáme být doma čím dál tím víc na nože a Edward už nabírá podezření, že něco tajíme. Nesmí to prasknout.

Nechci o Tess zase přijít. Nemůžu o ni zase přijít. Mám ji ráda…

Snažím se s ní být, jak to jen jde. Nejraději bych s ní byla neustále, ale copak to jde? Neustále mě někdo hlídá. Jediná, kdo má pro mě pochopení, je Alice, ale to jí stále neomlouvá. Zachránili mi život, ale taky mě o něj svým způsobem připravili, protože tohle není život, který mi byl souzen, nebo snad ano?

Vždycky jsem cítila, že mezi ně nezapadám. Možná to bylo tím, že oni jsou upíři a já jen člověk, ale co když to bylo tím, že já k nim opravdu nepatřím a neměla bych u nich nadále zůstávat. Chci od nich odejít? Chci zůstat? Já to vážně nevím.

Tohle rozhodování by přeci nemělo být složité, ne? Vlastně na tom ani nic k rozhodování není, je to tak, jak to je. Jsem Cullenová. Ne, Swanová. Nebo jsem Swanová a ne Cullenová? Vážně nevím. Narodila jsem se jako Swanová, ale žila jsem a vyrůstala s tím, že jsem Cullenová, protože jiné příjmení jsem neměla a ani neznala. Nejhorší na tom všem je právě tohle. Připadám si totiž, jako bych už ani nevěděla, kdo ve skutečnosti jsem.

Tess to měla v mnoha ohledech o tolik jednodušší, ale i tak jsem na ní poznala, že má strach z reakce Belly. Nevím proč, nemůžu to posoudit, protože Bellu neznám, ale pravděpodobně bude ráda, že sestra, kterou oplakávala je naživu, ne? I já byla ráda, že mé dvojče žije.

Tess je vážně úžasná a já bych pro ni dýchala. Myslím, že to cítí stejně. Vždycky je hrozně smutná, když vidí, jak se mračím, nebo když mluvím o Cullenových. Nezmiňuji se o nich před ní často, ale to není tak, že bych jí to říct nechtěla, jen se jimi zabývám celý den a užívám si chvíle, kdy s nimi nejsem a mé myšlenky a pocity jsou pouze mé a já jim mohu dát průchod.

Když nás viděla, jak po sobě s Alice štěkáme, určitě si připadala nepatřičně, ale to proto, že ani ona nemůže pochopit, jak se vlastně cítím. Nechápu to ani já a to jde o mou hlavu a mé srdce. Ji od Belly nikdo neodtrhl, sama se rozhodla zůstat u Blackových. Proto je to pro ni snazší. Měla možnost si vybrat, a přestože si nezvolila Bellu, nepřišla o ni. Stále je v jejím životě a co jsem tak pochopila, je pro ni velice důležitá.

To mně tady byla odepřena možnost volby. Cullenovi to rozhodli za mě, ostatně jako o všem v mém životě. Vždycky to bylo pro mé dobro a tohle brali taky tak, ale co je na tom dobrého? Prachy? Luxus? To vše je jen pozlátko, na které se moc hezky kouká, ale ve skutečném životě na něm nezáleží. 

Během jediné minuty s Tess se cítím šťastnější, než za celý svůj život u Cullenových a to jsem měla opravdu radostné dětství. Nikdy mi nic nechybělo, možná až na pocit, že k nim skutečně patřím. Ten jsem totiž nikdy neměla. To prázdné místo, které v mém srdci zůstalo po rodičích, ty hrozivé sny, které se mi zdávaly, to všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku ve chvíli, kdy jsem v La Push stanula tváří v tvář své sestře.

„Zlatko, vstávej,“ probouzela mě něžným hlasem Esmé, ačkoli musela vědět, že nespím.

Nespala jsem skoro celou noc. Neustále jsem nad něčím přemýšlela a nešlo to zastavit, ani když jsem se opravdu hodně snažila. Jediné, co mě alespoň částečně utěšovalo, bylo vědomí, že Alice odvedla Edwarda někam ven a tak jsem mohla svobodně myslet na Tess a na své pocity ohledně toho všeho. 

V rukou jsem třímala zlatý medailonek, který jsem dostala od Tess a v němž byly ukryty naše fotky. Možná to nezní logicky, ale připadalo mi, že mi svým způsobem dodává sílu a odvahu. Teď, když je tu ale Esmé, musím ho uložit zpátky do šuplíku. Nikdo totiž nesmí vědět, že ho mám u sebe. 

Posadila jsem se a rukou si prohrábla hnízdo, které se mi přes noc vytvořilo na hlavě. Bylo mi chladno, ale ten chlad nepocházel z venku nýbrž z mého nitra. Nechtělo se mi vylézt z pod deky, ale musela jsem.

První den školy po prázdninách, to bude teda zajímavé. Od té doby, co vím o Tess, jsem se Michelle a ostatním holkám vyhýbala. Neměla jsem na ně náladu. Byly to pro mě jen další lidé, kterým nemohu říci o tom, co se se mnou doopravdy děje.

V koupelně jsem rychle provedla ranní hygienu a zvládla si i nanést řasenku, jenže pak už jsem se prostě musela pustit do oblékání. Vybrala jsem si teplé punčocháče, džínovou mini sukénku a tmavě vínový svetřík s výstřihem do véčka.

Zírala jsem na sebe do zrcadla a rozhodla jsem se, že dnes své vlasy nebudu nijak upravovat, natož se patlat s žehličkou na vlasy. Vyštrachala jsem ze šperkovnice starou čelenku a vložila si ji do vlasů. Kupodivu se mi to docela zalíbilo. Byla to sice změna oproti mému vkusu, ale řekla bych, že k lepšímu.

„Rachell!“ zavolala na mě Rosalie a mně došlo, že už jsem zase ve skluzu. 

Popadla jsem svou školní brašnu přes rameno a sešla s ní dolů ze schodů. Všichni školou povinní byli shromážděni v hale a čekali, až se k nim připojím. Stoupla jsem si vedle Emmetta a čekala, co se bude dít dál. Myslela jsem, že hned vyjedeme, ale zdá se, že ne.

„Co ta změna?“ šeptl Emmett mým směrem. 

„Mluvíš o mých vlasech?“ ujišťovala jsem se. 

„Jo, je to pěkný,“ pochválil mě. 

„Díky, ale proč tu tak stojíme? Co se děje? Něco nacvičujeme?“ nechápala jsem stále. 

„Máme pro tebe totiž takové malé překvapení,“ oznámil mi Jasper. 

„Překvapení? Pro mě? Proč?“ 

„Poslední dobou jsi taková smutná a skleslá, mysleli jsme si, že by ti udělalo dobře, kdybychom tě odsud načas odvezli. Změna prostředí by ti mohla prospět a tak jsme ti koupili letenku do Říma. Co ty na to?“ ujala se slova Esmé. 

Málem mi povolily panty, když to dořekla. Do Říma jsem se vždycky podívat chtěla, ale bylo to moc blízko Volterry a proto jsem tam nikdy jet nesměla. 

„Co tak najednou?“ vyzvídala jsem místo toho, abych prostě řekla, že děkuji a šla si balit věci. 

„Je to víkend v Římě, čekala jsem, že projevíš víc nadšení,“ postěžovala si Rosalie. 

„Jsem nadšená, ale teď nechci nikam odjet. Mně se tu líbí, vlastně se mi tu moc líbí. Proč mě tak najednou chcete odsud dostat?“ neudržela jsem se.

„Byl to jenom návrh, pokud jet nechceš, nic se neděje,“ ujistila mě smířlivým hlasem Esmé. 

„Dobře, tak co kdybychom už jeli do školy, ať nepřijedeme pozdě, což?“ změnila jsem téma. 

„Tak jo,“ rezignovali a začali se pomalu soukat ze dveří. 

Na všech bylo jasně znát, jak moc zklamaní vlastně jsou, jenže copak můžu odejít, když jsem tu našla svůj domov a sestru? 

Ještě mě ale čeká další problém k vyřešení. Už od začátku jsme se domlouvali na tom, že se v létě o velkých prázdninách vrátíme na ostrov Esmé, jenže právě v tom období přijede Bella a já se až příliš toužím s ní setkat. 

 

*** 

 

Doufala jsem, že alespoň cesta proběhne v klidu, ale to jsem se zase spletla. 

Seděla jsem na zadním sedadle mezi Alice a Rose, zatímco Emmett s Jasperem seděli vpředu a právě rozvíjeli vášnivou debatu na téma, kdo letos vyhraje superball. 

Rose si krátila čas a pohrávala si s mými vlasy. Za pomoci Alice mi udělala na hlavě hnedle několik drobných, zapletených copánků, které následně splétala do jediného. 

„No není rozkošná?“ rozplývala se Rose.

„Ale víte, že je mi patnáct a ne pět, že jo?“ připomínala jsem jim a otráveně koulela očima do zpětného zrcátka.

„Ehm jo, ale jako by to bylo včera…,“ povzdechla si. 

Raději jsem nechtěla čeřit vodu ještě víc a tak jsem si ty copánky zase začínala rozplétat. Takhle do školy nemůžu, budu vypadat jako blbec… 

Alice se mi s tím snažila pomoci, ale její ruce se mi akorát tak pletly pod ty mé. Když mi začínala pomáhat i Rose, měla jsem toho už dost.

„Víte, co? Jděte ode mě. Nejsem malomocná, zvládnu se učesat i sama,“ odpálkovala jsem je a vrátila si vlasy do původní podoby.

Zbytek cesty už probíhal relativně v klidu, a když jsem před školou vystoupila z auta a prohlédla si rozvrh, uzřela jsem, že dneska nemám společnou hodinu z nikým z rodiny. Náhle jako by se mi dýchalo lépe. Ono totiž být s nimi dvacet čtyři hodin denně není žádný med.

 

***

 

Škola byla prostě škola. Jednotlivé hodiny se poměrně vlekly a přestávky jsem strávila klábosením s Laurou a Hannah. Michelle jsem celý den neviděla, to až při obědě a rozhodně to nebylo milé setkání…

Posadila jsem se s Laurou ke stolu a položila na stůl tác se svým obědem. Byly na něm vyskládané kusy ovoce a bílý jogurt. S chutí jsem se do svého oběda pustila, ale jakmile ke stolu přistoupila Michelle, tak mě ta chuť přešla.

„Ty taky žiješ?“ ušklíbla se. 

„Jo, jak sis užila prázdniny?“ zkusila jsem to po dobrém.

„Celkem nuda, očekávala jsem, že s námi někam vyrazíš, když už jsi prošvihla ten náš večírek, ale to ty ne. Vykašlala ses na nás a to od tebe nebylo moc hezké,“ brblala stále. 

„A co kdybych vám to dneska vynahradila?“ navrhla jsem, protože s Tess se dneska stejně určitě neuvidím. 

„Dneska?“ zvažovala to. 

„Jo, po škole musím jít s Edwardem nakupovat, ale pak bych mohla.“

„To se hodí, domlouvaly jsme se totiž, že si vyrazíme ke Třem sumcům, je tam nějaký koncert,“ nadchla se okamžitě Hannah.

„Jo správně. Domlouvaly, jenže Rachell se s námi už na ničem nedomlouvá. Kašle na nás, tak proč bychom neměly kašlat i my na ni,“ vyjela na ni Michelle.

„Tak dost,“ zarazila jsem ji.

Co si to vůbec dovoluje, to já byla hlavou téhle party a to, že jsem byla pár dní mimo, na tom nic nezměnilo. Pro Hannah a Lauru to problém nebyl, ale Michelle to už pěkně přehání.

„Půjdu s vámi, a jestli s tím máš nějaký problém, tak je to jen tvoje věc. Nechej si ty své komentáře pro sebe, nikoho totiž nezajímají a vůbec. Jak to se mnou mluvíš? Nejsem žádný tvoje hej počkej, tady se bude dělat to, co chci já a ne to, co chceš ty, jasné?“

Michelle několikrát naštvaně zafuněla. Pravděpodobně očekávala, že se jí Laura s Hannah nějak zastanou, ale smolík, holka. Jsou na mé straně. Nezbylo jí tudíž nic jiného, než sklopit oči i uši a ustoupit.

„Jasné, vždyť my budeme jedině rády, když se k nám připojíš,“ řekla a rty zvlnila do zvláštního nuceného úsměvu.

„Tak od kolika to teda je a co je to vůbec za kapelu?“ zajímalo mě.

„Tys snad byla celé prázdniny v úplně jiném světě, ne? Letáky visí po celém městě,“ zasmála se Laura.

„Je to od osmi,“ shrnula to věcně Hannah.

„Fajn, tak kdo bude řídit? Nebo si vezmeme taxi?“

„Asi já,“ nabídla se Laura. „Vyzvednu vás kolem sedmé, ju?“

Všechny jsme posupně přikývly a souhlasily s tím. Byla jsem ráda, že si nemusím dojednávat odvoz s někým z rodiny. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, budu ráda, když mi to vůbec dovolí. Ach jo, povzdechla jsem si a kmitla pohledem k jejich stolu. Byla to klasika, o něčem si povídali, typovala bych to na dnešní ráno, a přitom předstírali, že jedí.

Nezdálo se, že by našemu rozhovoru věnovali pozornost a tak jsem se mohla pouze domnívat, jak zareagují na to, až jim povím, že se chystám ven. Tím spíš, že se chystám na koncert. 

Docela mi chybělo mé staré a víceméně bezstarostné já. Byla bych ráda, kdybych se mohla zase jednou chovat bezstarostně a užívat si života, ale copak to jde? 


Tak co? Líbilo se?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 28. kapitola:

 1
21.06.2018 [23:54]

chloeZpocatku zrejme uzije, protoze kazda chvile, kdy nemusi byt s nimi pod jednou strechou ji pripada osvobozujici, ale to vetsinou vede k problemum a jinak tomu nebude ani tady...

A ze si nyni uvedomuje ty rozdily vice a trpi jimi? Samozrejme, vzdyt spolu sice cestovali, ale jinak byla jen s nimi naprosto izolovana od lidi na ostrove Esme...

Prislo mi to vzdycky tak, ze Rachell byla vychovavana k tomu, aby byla drive, ci pozdeji, jednou z nich. Ona to tak alespon citila, vnimala a planovala. Jen si musela odzit sve jako clovek. Proste faze, kterou preklene a pak se rozdily mezi nimi vytrati, ale Cullenovi
chteli, aby stykem s lidmi a stredni skolou ziskala moznost volby. Aby si zkratka naplno uvedomila co ztrati, pokud bude jako oni. Potiz je, ze byt vice clovekem a mit nahle vlastni pravou rodinu je pro Rachell az prilis lakava vidina. Diky tomu se jim vzdaluje. Nemluve o tom, ze je nyni povazuje vsechny za lhare a nejspis i za nepratele, coz je neco, co neplanovali. Nebyly na to pripraveni, jsou zoufaly a boji se. Proto se chovaji, tak jak se chovaji, ale neomlouva je to to zas ne

1. Petronela admin
21.06.2018 [15:24]

PetronelaVůbec to Rachell nezávidím. Obvykle vnímala fakt, že jsou Cullenovi jiní asi méně očividně jako to vnímá teď. A ještě ke všemu před nimi něco tajit... No hrůza. Ta holka musí být teď pořádně vystreslá, hlavně když na ní má spadeno Edward.
Doufám, že aspoň koncert si nakonec užije. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!