Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 22. kapitola

12.06.2018 (10:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 936×

22. kapitola

Tess

Ráno jsem se probudila velmi brzy, a když jsem se otočila k nočnímu stolku, abych se podívala na čas, spatřila jsem něco, co mi dočista vyrazilo dech.

Na posteli vedle mě totiž ležel Jacob…

Jak se sem dostal a co tu proboha dělá? To fakt nechápu…

Očima jsem bloudila po pokoji a uviděla dokořán otevřené okno - není divu, že na mě táhne. Kdyby vedle mě neležel Jacob alias topení, pravděpodobně bych do rána umrzla, protože venku sněžilo a několik sněhových vloček vlétlo i do mého pokoje a přistálo mi na chodidlech. Hned mi došlo, že se tudy zřejmě dostal v noci dovnitř, ale důvod tohoto jeho počínání mi vážně nešel do hlavy.

Opatrně jsem se přetočila na bok a pohlédla do jeho tváře. Byl vážně roztomilý, když spal. Jeho tvář byla uvolněná a dost možná i o to krásnější. Teď, když nehrozilo, že mě přitom přistihne, bych si ho dokázala prohlížet klidně i celou věčnost, ale musela jsem ho probudit, protože jsme oba dva museli do práce.

„Jakeu, vstávej, musíš pryč a já se musím obléct,“ šeptala jsem mu do ucha a přitom s ním lehce třásla.

„Cože? Proč? Kde to jsem?“ žvatlal zmateně ještě v polospánku.

„Jakeu, vstávej! Musíme do práce,“ domlouvala jsem mu a doufala, že nás tu takhle nenajde Billy.

„Tess, co tu děláš? Já chci ještě spát,“ stěžoval si a byl úplně mimo.

Prej, co tu děláš… No, ten je teda dobrej…

„Jacobe Blacku, okamžitě vypadni z mé postele,“ zakřičela jsem na něj.

„Co?“ nechápal, ale už alespoň zvedl hlavu.

Když mě spatřil, překvapeně vyjekl a jak se ode mě chtěl odtáhnout, spadl z postele. Vypadal docela dost vyjeveně a nebýt toho, že přede mnou utíkal jako ustrašený zajíc, pravděpodobně by mi ho bylo i líto.

„To vypadám fakt tak strašně?“ ušklíbla jsem se, a přestože jsem na sobě měla vcelku normální oblečení, i tak jsem se před ním instinktivně celá zakryla peřinou.

„A sakra, já jsem tu asi usnul,“ zamumlal a ještě stále na zemi se kolem sebe nechápavě rozhlížel.

„Myslíš, jo?“ zeptala jsem se ho ironicky.

Neřekl mi na to nic, jen se zašklebil a začal se sbírat z podlahy. Pomalu couval směrem ke dveřím, přičemž mě pozorně sledoval, když se ale náhle otočil, narazil hlavou přímo do futer.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptala jsem se ho a koutky úst mi cukaly, jak jsem se snažila zadržet smích. „Mám pro tebe novinku, budeš tam mít pořádnou bouli,“ zasmála jsem se, protože už jsem to vážně nevydržela.

„Ty si mi ale vtipná po ránu,“ poznamenal kysele a odešel.

Když tak učinil, už nebylo nic, co by mi dokázalo zabránit se mu pořádně vysmát. I tak jsem ale z čiré taktnosti k jeho vyvinutějším smyslům zabořila obličej do polštáře, abych to utlumila.

***

Rychle jsem provedla ranní hygienu, a když jsem vyšla z koupelny již upravená a oblečená, Jake už seděl v kuchyni, také připravený a cpal se jídlem.

Místo toho, co připravil on, jsem si narychlo vytvořila dva sendviče s burákovým máslem. Jeden jsem zabalila do ubrousku a vložila si jej do batohu. Další jsem si vložila do úst a chystala se vyběhnout z domu.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ptal se mě Jacob.

„Kam asi?“ ušklíbla jsem se. „Do servisu za Leah.“

„Hádám správně, že na kole?“

„Oh, jasně sněží,“ uvědomila jsem si a má nálada značně opadla.

„Správně, takže hezky počkej na mě, ano?“ otázal se a pomalu dojídal svou snídani.

„Fajn,“ povzdechla jsem si a otočila se k lednici, abych si přidělala ještě pár sendvičů, než vyrazíme.

Ne, že by mi vadilo, že se místo šlapání na kole povezu, ale po tom polibku mezi mnou a Jacobem, mi to všechno připadalo divné. Ráno to bylo dobrý, dokud jsem si na to nevzpomněla, ale teď? Pořád trvám na tom, že o tom nechci mluvit a chci dělat jako by se to nestalo, jenže mi to moc nejde…

To, co mezi námi dřív bylo normální, je teď podivně křečovité a vynucené - alespoň z mé strany tomu tak je. A to není jediná změna v našem vztahu. Jsem z něj nervózní, což se mi nikdy předtím nestalo, ale tak snad si toho nikdo nevšimne a já se vzpamatuji.

„Můžeme už jet, prosím?“ zaúpěla jsem, když už jsem měla těch sendvičů připraveno tolik, že bych tím klidně nasytila i celé osazenstvo vlčího servisu.

„Vždyť jo,“ přikývl, vstal a otřel si ruce do zadních kapes u kalhot.

„Nech toho,“ napomenula jsem ho a měla sto chutí ho přes ty ruce seknout.

„Co?“ nechápal.

„Ty to pak nepereš,“ pokárala jsem ho znechuceně, posbírala si věci a vydala se k jeho autu.

Coural se za mnou ze dveří a neustále se něčemu culil.

„Co je?“ nechápala jsem a otočila jsem se na něj.

„Ale nic,“ odbyl mě a chystal se nasednout do auta.

„Víš, možná bych přeci jen měla jet na kole. Odpoledne už bude jistě lepší počasí a já bych se ráda zastavila v Cashall.“

„Proč v Cashall?“ nechápal.

„Mon bude mít narozeniny, tak jí chci koupit něco pěkného,“ vysvětlila jsem mu a při pohledu na jeho nejistý, ale zamítavý výraz, jsem se ho prostě musela zeptat. „Nebo nemůžu? Máš snad s Cashall nějaký problém?“

„Ovšem, že ne. Klidně si jeď, ale teď tě prostě svezu. Dojdi si pro to kolo a já ti ho hodím dozadu,“ prohlásil rezignovaně.

„Ok,“ houkla jsem a rozběhla se pro něj do garáže.

***

Dorazili jsme společně s Jakem do servisu, přičemž se okamžitě sebral a běžel do kanceláře s tím, že musí někomu zatelefonovat. Bylo to sice trochu divné, ale nechtěla jsem ho svými otázkami zdržovat, stejně šlo jistě o něco pracovního, takže proč se tím zatěžovat. Mně do toho stejně nic není.

„Jarede?“ zavolala jsem na něj od auta.

„Ano?“ otázal se a ihned si to ke mně namířil.

„Mohl bys mi prosím vytáhnout to kolo z auta a smontovat ho?“ požádala jsem ho.

„To víš, že jo, ale jezdit po namrzlé silnici není zrovna dobrý nápad, nemyslíš?“ upozornil mě.

„Souhlasím, ale tady se počasí mění celkem rychle a za chvíli už z toho sněhu a náledí zbude jen voda,“ řekla jsem s vítězným úsměvem na rtech.

„Taky fakt,“ rezignoval a dal se do práce, což mi samozřejmě připomenulo, že ani já tu nejsem pro zábavu.

Leah mě nadšeně přivítala, jakmile jsem vkročila do kanceláře a rovnou mě zaúkolovala. Bylo toho tolik, že se mi chvílemi zdálo, že to všechno neudělám ani do soudného dne, ale vrhla jsem se do toho s plným nasazením a kolem třetí hodiny už jsem měla hotovou většinu papírů.

„Nevadilo by, kdybych si teď zajela do Cashall pro ten dárek pro Mon?“ otázala jsem se Leah, která byla pověřena mým velením.

„Jasně. Vezmeš sebou něco na poštu?“

„Klidně,“ přikývla jsem.

„Tak já ti tu něco připravím, ale doufám, že víš, že jí ten dárek nebudeš moct předat?“ ujišťovala se.

„Neboj, pošlu jí to po někom, ale ještě pořád nevím, co jí dát teď, když je na tom takhle,“ přiznala jsem a doufala, že mi třeba pomůže něco vymyslet, ale to ona ne.

„Můžu si vzít sendvič?“ zeptala se místo toho.

„Jasně a nabídni i klukům, stejně jich mám nějak moc,“ pousmála jsem se a sebrala ze stolku štos nadepsaných obálek.

„Budeš se pak ještě vracet, nebo pojedeš domů?“ zajímala se s plnou pusou.

„Ještě nevím,“ připustila jsem. „Ale asi se vrátím. Chci tu ještě něco dodělat.“

„Tak jo, ale buď opatrná.“

„Neboj se.“ Protočila jsem oči, oblékla se a vydala se ke svému kolu.

***

Byla jsem opravdu opatrná, takže mi cesta trvala déle, ale i tak jsem zvládla vyřídit poštu a projít několik obchodů.

Byla jsem poměrně zklamaná ze zdejší nabídky dárkových předmětů, protože jsem nesehnala nic, co by se mně, nebo Mon, mohlo zamlouvat. Prošla jsem většinu obchodů, co se zde nacházely, ale bohužel jsem byla nucena odjet s nepořízenou.

Naštěstí je na shánění dárku ještě čas a tak budu mít ještě příležitost ukecat Jacoba k návštěvě Port Angeles, nebo Seattlu, kde už jistojistě něco vhodného seženu.

Nasedla jsem tedy na kolo a vrátila se do servisu. Vzhledem k tomu, že veškeré pozůstatky sněhu zmizely a na ježdění na mokrém povrchu už jsem byla zvyklá, zvládla jsem to takřka v rekordním čase.

***

„Čaues, jsem zpátky,“ zatrylkovala jsem na všechny přítomné, kteří mě okamžitě začali pozdravovat nazpátek.

„Kde je Jake?“ zeptala jsem se, zatímco jsem parkovala své kolo a svlékala se z bundy.

„Jel si něco zařídit a já jsem mu slíbil, že tě odvezu domů, až tady skončíme. Asi pak půjde rovnou na hlídku,“ vysvětlil mi Embry.

„Tak, jo. Super. Pak mi přijď říct, až budeš chtít jet,“ požádala jsem ho a když přikývl, zašla jsem do kanceláře.

„No, ne? Ty ses fakt vrátila?“ zajásala Leah obdivně.

„Nerada nechávám práci nedokončenou, takže jo. Jsem tady,“ ujistila jsem ji a vrhla se na kopírování.

Byly toho hotové štosy a okopírovat, sešít a zařadit tyhle haldy papírů mi trvalo docela dlouho, ale když k tomu hrála pohodová muzika a já si mohla prozpěvovat, bylo to fajn.

Leah zadávala do počítače všelijaké údaje a čísla, zatímco já jsem tancovala okolo toho, co jí vylezlo z tiskárny. Komukoliv by to mohlo připadat děsně nudné a otravné, ale pravda byla taková, že já mám tak trochu sklony k puntičkářství, tudíž je pro mě práce, kde se neustále něco přerovnává a upravuje, něco jako ráj na zemi.

Je příjemné vypnout mozek, prozpěvovat si a dělat tuhle manuální a zcela nenáročnou práci. Dokonce mi bylo i líto, že jsem to všechno udělala tak rychle, protože Leah už začala vést řeči typu: Dneska jsme toho udělaly tolik, že by sis klidně mohla vzít na dva dny volno…

Jako bych nevěděla, odkud vane vítr. To Jacob, samozřejmě. Nevím, proč mu přijde tak moc nepochopitelné, že když nemohu vídat svou nejlepší kamarádku, tak o žádnou týdenní ulejvárnu ze školy vážně nestojím, ale prostě je to tak. Unudila bych se k smrti nebýt tohohle místa a Leah.

„Tak holky, končíme,“ oznámili nám Jared s Embrym a nahrnuli se dovnitř.

„Myslím, že na dva vlkodlaky vašeho formátu tu vážně není zase tolik místa a vůbec. Ne, aby vás napadlo, dělat mi nepořádek v papírech, dalo nám to docela dost práce,“ varovala je Leah.

„Dost keců. Máme přece padla, ne? Měly byste se radovat,“ poučil nás Jared.

„Vždyť jo,“ zasmála se Leah, protáhla se a podala mi z věšáku bundu, abych se mohla obléknout.

„Chceš taky svést?“ nabízel se jí Embry srdečně.

„Ne díky, my máme v plánu dát si s Jaredem pár koleček kolem rezervace. Vážně se už totiž potřebuji pořádně protáhnout,“ objasnila nám.

„Tak jen my, no…“ Pokrčila jsem rameny a vydala se ze dveří jako první.

Jak Leah postupně všechno uvnitř zamykávala, zhasínala a vypínala, až servis potemněl docela, postupně jsme se scházeli před budovou. Rozloučili jsme se s Jaredem a Leah a Embry mé kolo připevnil na střechu svého auta, abych ho tu nemusela nechávat.

Pak už jsme si nastoupili a mohli jsme vyrazit směrem k domovu. Vzhledem k tomu, jak venku opět přituhovalo, byla jsem mu za odvoz opravdu vděčná. Jenže sotva jsme se dostali za hustě osídlenou oblast rezervace, přibližně na půli cesty k mému domu, auto začalo protestovat, až motor nakonec vypověděl službu úplně.

Vyměnili jsme si společně rozpačité pohledy a nakonec oba vyprskli smíchy ve stejnou chvíli.

„Stává se to automechanikům často?“ ptala jsem se ho, protože to bylo stejné, jako bych řekla, že kovářova kobyla chodí bosa.

„Ne,“ povzdechl si a vystoupil z auta.

Sledovala jsem ho ve zpětném zrcátku, jak z kufru vytahuje zářivý trojúhelník a umisťuje ho na silnici přesně podle předpisů. Pak se tomu svému zlatíčku podíval pod kapotu a hodnou chvíli se zkušeně přehraboval v motoru. Nakonec to ale asi vzdal.

„Tak co?“ ptala jsem se. „Je to na odtah?“

„Mohlo by, ale mám jiný nápad. Zaběhnu do servisu pro jednu součástku, která mi selhala, vrátím se a vyměním ji tady na místě. Neboj, když se přeměním, budu hned zpátky a pak tě odvezu.“

„Počkej a co kdybych to vzala domů na kole?“ zkoušela jsem navrhnout.

„Ne, jen tu chvíli počkej. Slíbil jsem Jakeovi, že tě odvezu a svůj slib taky dodržím,“ dušoval se a už se začal svlékat.

Taktně jsem odvrátila zrak na opačnou stranu, a když jsem se zase otočila jeho směrem, už jsem zahlédla jen mizejícího vlka v houští.

No to jsem teda dopadla. Sedím sama v nepojízdném autě na opuštěné silnici. Kolem mě zase začíná pomalu padat bílé ledové chmýří a jako by toho už nebylo dost, začínalo se mi chtít na záchod. Asi jsem do sebe neměla v kanceláři klopit tolik vody. Jedna věc je pitný režim, další omrzlej zadek.

Ještě chvíli jsem na Embryho čekala, ale pak už jsem to opravdu nemohla vydržet a musela jsem vystoupit z auta a odběhnout si do lesa, což ale nakonec nebylo ani zdaleka to nejhorší, protože jsem za sebou zavřela dveře a ať už jsem teď cloumala dveřmi, jakkoli jsem chtěla, prostě se neotevřely.

„Sakra,“ zaklela jsem a naštvaně kopla do jedné z pneumatik.

Oběhla jsem auto kolem dokola a vyzkoušela všechny dveře, ale ani jedny prostě nešly otevřít. Proč zrovna já musím mít takovouhle smůlu? To fakt nechápu…

Vyškrábala jsem se na kapotu auta, posadila se tam do tureckého sedu a schoulila se do bundy, aby mi nebyla taková zima.

Asi o deset minut později už ze mě byl málem rampouch a já v duchu přísahala, že toho Embryho snad zaškrtím. Kdybych si sama dokázala sundat kolo ze střechy už bych odsud dávno odšlapala, ale já to neuměla. Bylo to dost vysoko a to upevnění bylo nejspíš na heslo.

Z dálky ke mně dolehlo hlasité troubení několika aut a hned mi bylo jasné, kolik uhodilo. To, že si tu totiž děcka z okolí pořádaly párty s táboráky, bylo všeobecně známo a také nepříliš schvalováno.

Čekala jsem, že kolem mě jenom tak prosviští a pojedou si dál svou vlastní cestou a zpočátku to tak i vypadalo, ale nakonec těsně za naším autem prudce zabrzdili a zacouvali zpět.

Zastavili zhruba na mé úrovni a začali stahovat okénka, z nichž se vyvalil hustý oblak kouře. Jedna z těch holek dokonce začala vystupovat z auta. Měla jsem dojem, že jsem ji už dneska jednou viděla v Cashall. Ji i ty dvě hihňající se fifleny ze zadního sedadla, ale toho jejich řidiče jsem neznala určitě.

„Neříkala jsi takhle náhodou, že dneska nikam jít nemůžeš? Ba co víc, že nesmíš do La Push? Nejdřív se couráš po Cashall, zatímco mi kecáš a děláš ze sebe chudinku, bůh ví, jak tě rodina nevězní doma, a pak tě najdu právě tady?“ spustila na mě neznámá tmavovláska, která evidentně krapet popíjela.

„Hele, já ti nechci nic říkat, ale myslím, že sis mě s někým spletla,“ pokoušela jsem se jí vysvětlit a sjela dolů z kapoty, aby si mě mohla pořádně prohlédnout.

„Myslíš si, že jsem úplně blbá?“ dohadovala se se mnou.

„Cože?“ nechápala jsem stále.

„Nedělej ze mě debila, přece tě poznám, že jo, holky?“ křikla směrem k ostatním a celé osazenstvo auta souhlasně přikyvovalo. 

„Promiň, ale kdo si myslíš, že jsem?“ pokoušela jsem se to stále vyřešit po dobrém, navzdory jejímu útočnému tónu.

„No přece…“

„Tess!“ zavolal na mě Embry už zase oblečený a v lidské podobě z okraje lesa.

„Tess?“ zamračila se náhle dívka a zřejmě už jí došlo, že nejsem ta, kdo si myslí.

„Michelle, tohle asi nebude Rachell. Vždyť se podívej, co má na sobě za děsné hadry,“ domlouvala jí přiopile jedna z dívek ze zadního sedadla.

„Tak, proč tak ale vypadá?“ nedala se dívka jménem Michelle.

Nevěřícně jsem na ně hleděla a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě tu vlastně uráží a že bych si to asi neměla nechat líbit.

„Tak zaprvé. Fakt netuším, kdo jste a zadruhé, co vám vadí na mých věcech?“ vyjela jsem na ně.

„Tess, klídek,“ mírnil mě Embry, kterého si ty holky začínaly automaticky prohlížet s nepokrytým zájmem. Pokusil se mě dokonce za loket posunout o kus dál od té holky, ale já jsem se nemínila jen tak jednoduše vzdát.

„Nech mě,“ požádala jsem ho a vysmekla se mu. „Pokud vy nádhery chcete, můžu vám upravit jak fasádu, tak i ty vaše hadříky pro barbíny a to tak, že okamžitě.“ Abych svým slovům dodala na váze, začala jsem si vytahovat rukávy.

„Kašli na ni,“ žádaly ji ostatní holky, zatímco na mě ta Michelle jen tupě zírala s otevřenou pusou.

„Já to pořád říkám, že lidi z La Push jsou magoři,“ neodpustila si, ale nakonec přeci jenom rychle běžela zpátky k autu, do kterého nastoupila, a pak už raději vzali roha.

„Věřil bys tomu?“ obrátila jsem se na Embryho s nevěřícným výrazem ve tváři, jakmile jejich auto zmizelo z dohledu.

„To neřeš, byly to nány,“ odmávl to a začal se hrabat v motoru.

„No jasně, že to byly úplný nány, ale viděl jsi, jak odsud ujížděly?“ smála jsem se.

„Jo, fakt sranda, ale Jacobovi o tom raději neříkej,“ žádal mě a jeho hlas zněl nějak divně.

„Proč?“

„Prostě tak.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem a požádala ho o klíčky od auta, abych si mohla nastoupit. Naštěstí měl u sebe náhradní.

Embryho ručičky byly vážně kouzelné, protože během pár minut vyměnil onu porouchanou součástku a už jsme zase vyrazili směrem k domovu.

***

„Už jsem o tebe měl starost,“ div mi nevynadal Billy, jakmile jsem vstoupila do dveří.

„Embrymu se porouchalo auto, ale spravil to poměrně rychle. Jsem jen trochu promrzlá, ale jinak v pořádku. Půjdu si dát sprchu a udělám něco k večeři, máš chuť na něco konkrétního?“ zajímala jsem se a docela rychle se vrátila do zajetých kolejí téhle domácnosti.

Držela jsem se Embryho rady a o příhodě s těmi nánami jsem se před ním raději nezmiňovala…

 Děkuji za pozornost a prosím o vaše názory. 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 22. kapitola: