Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 21. kapitola

New moon3


Sesterská pouta 21. kapitolaU Cullenových se situace začíná poněkud přiostřovat a Rachell tak čeká den plný nejen zlosti, ale také zmatku. Přeji pěkné čtení a prosím o komentíky. Chloe :-)

21. kapitola

 

Rachell

Probudila jsem se s hlasitým výkřikem na rtech. Byla jsem celá zpocená, vlasy mi trčely do všech stran a noční košilka se mi lepila k tělu. Zhluboka jsem oddechovala a do očí se mi tlačily slzy.

„Rachell,“ zvolal Edward vyděšeně a okamžitě se ke mně přihnal.

Bylo vidět, že právě odněkud přišel, protože se na něm ještě stále držely sněhové vločky, které venku začaly padat teprve nedávno.

„Edwarde,“ vzlykla jsem a nevěděla, co bych jiného měla říct.

Prostě jsem najednou cítila tak neuvěřitelnou tíhu, jako by mi někdo stál na hrudi a jediné, co mi alespoň trochu pomáhalo, byly kanoucí slzy a Edwardova přítomnost…

„Moji rodiče, oni-.“ Chtěla jsem říct víc, ale hlas mi selhal.

„To bude dobré, Rachell, nemysli na to. Když na to nebudeš myslet, bude to lepší,“ utěšoval mě Edward.

„Cože?“ zarazila jsem se a odstrčila ho od sebe. „To je tvá rada? Nemysli na to a ono to prostě zmizí?“

„Ne, ale…“

„Ovšem, že ne. Vždyť, jsou mrtví! Tohle nikdy nezmizí a ani to nepřebolí, protože jsou pryč a já si na ně téměř nevzpomínám a vy o nich nemluvíte, a já to chci vědět, potřebuji to vědět,“ sypala jsem ze sebe rozrušeně a čistě objektivně, být na jeho místě, už dávno bych si dala facku, abych se uklidnila, protože jsem to asi vážně trochu přeháněla.

„Ššš,“ řekl jen a pevně mě objal, což zafungovalo podobně jako ta facka. Tohle totiž opravdu často nedělal.

„Edwarde, proč jste mi nikdy neřekli, jak se jmenuji příjmením?“ otázala jsem se ho už klidnějším hlasem.

Ztuhl a bylo na něm vidět, že jsem ho trochu zaskočila.

„No, my jsme tvoji rodinu znali, ale to ty už víš. Byli to dobří lidé a ty jsi jim hodně podobná. Spokoj se s tím, prosím,“ žádal mě.

„Nemůžu. Tohle nemůže být všechno. Když jste je znali, víte toho o nich víc. Mnohem víc. Proč mi to nechcete říct?“ nechápala jsem.

„Protože je pro tebe lepší, když nevíš, kdo byli. K čemu je dobré, když se takhle trápíš?“ otázal se.

„Ale já to chci vědět. Chci vědět, kde jsou pohřbeni a chci je jít navštívit,“ dostala jsem ze sebe a tvrdohlavě si trvala na svém.

„Promiň, ale to prostě nejde,“ prohlásil a pak se hned sebral a odešel.

Naštvaně jsem se za ním dívala, jak odchází a nemohla uvěřit tomu, že přede mnou a mými otázkami prakticky utekl.

Proč to dělá? Proč na mě reaguje tak strašně přehnaně? Copak chci tak moc, když jim chci zajít na hrob? Nemyslím si…

Položila jsem se zpátky na postel a chvíli jen tak ležela. Byla ještě tma, ale i tak jsem skrze prosklená okna mohla sledovat padající sněhové vločky. Byla to nádherná podívaná, ale když se začalo rozednívat, dostala jsem hlad a rozhodla se jít dolů do kuchyně, kde už to beztak náramně vonělo, protože to zřejmě opět někdo předpovídal anebo slyšel, to už vyjde nastejno…

„Dobré ráno, miláčku,“ pozdravila mě Esmé a začala mi na talíř nandávat pořádnou porci palačinek.

„Díky,“ řekla jsem, vzala si od ní talíř i s vidličkou a šla se posadit do obýváku, kde jsem si k tomu ještě pustila televizi.

„Zlato, jsi v pořádku?“ ptala se zmateně a posadila se vedle mě.

„Jsem v poho,“ ujistila jsem ji a jen tak si projížděla televizní kanály.

„Opravdu?“ otázala se.

„Jen jsem měla zlý sen, ale to ty víš, tak proč se ptáš?“

„Jen chci vědět, jak ti je,“ povzdechla si.

„Už jsem říkala, že jsem v pořádku, není to poprvé, co se mi něco takového zdálo, takže proč to řešit? Navíc je přece lepší dělat, že se nic nestalo, ne?“ ušklíbla jsem se a povrtala se v palačinkách.

„Edward to tak určitě nemyslel,“ zastávala se ho, protože jí ihned došlo, o co se jedná.

„Hmm, a kam jste se to včera vypařili? Proč jste mě tu nechali samotnou?“

„No, byli jsme venku, pročistit si hlavu a tys spala a my tě nechtěli budit,“ zamlouvala to.

„A to jste si najednou potřebovali pročistit si hlavu všichni najednou?“ divila jsem se a vůbec jí nevěřila.

„I to se stává,“ odpověděla nervózním hlasem.

Nijak jsem to nekomentovala a dál hleděla na televizní obrazovku, kde se zrovna honil kocour Silvestr za kanárkem Tweetym. Byla to docela legrace, ale mně nebylo moc do smíchu, takže jsem se jen ládovala palačinkami, abych měla výmluvu, proč se s Esmé už víc nebavit.

„Co máš dneska v plánu?“ nedala se.

„Ještě nevím, je to důležité?“

„No, ano. Už jsme spolu docela dlouho nic nepodnikali jako rodina. Mohli bychom třeba někam na výlet,“ navrhla.

Bezva, tak já nejen, že vstanu levou nohou a hned se pohádám s Edwardem, ale ještě s nimi mám být celý den a předstírat, že je mi fajn? Poslední na co mám náladu, je, abych se dívala na to, jak nás někde všichni okolo pozorují a v duchu si říkají, co s nimi asi tak dělá někdo tak obyčejný jako já…

„Myslím, že už mám plány s Michelle. Chtěla uspořádat nějakou oslavu prázdnin, či co,“ vymluvila jsem se.

„Oslavu? A kde a kdy to bude?“ zajímala se.

„Nevím, ale holky uvažovaly o té rezervaci.“ Pokrčila jsem rameny.

„Myslíš La Push?“ ujišťovala se zděšeně.

„Jo, je tady snad nějaká jiná rezervace?“ Protočila jsem oči.

„Ne, ale víš, my tam nesmíme. Žijí tam ti měniči, tedy vlkodlaci a my s nimi sice máme dohodu, ale na jejich území nesmíme,“ snažila se mi vysvětlit.

O měničích neboli vlkodlacích, mi sice vyprávěli naposledy, když jsem byla dítě, ale ty historky jsem si stále pamatovala. Indiáni měnící se ve vlky, co jsou cítit jako mokří psi a nemají moc velkou zálibu v nošení košil. Když jsem byla malá, připadalo mi to jen vtipný, ale nyní se mi představa pěkného kluka bez košile docela zamlouvala…

„A do Cashall smíte?“ nechápala jsem, protože rezervace odtud je vážně docela blízko.

„Je mimo jejich území, takže ano.“

„Aha, a jestli to chápu správně, tak mají problém hlavně s upíry a to já nejsem, takže kde je problém?“ zeptala jsem se, protože já v tom žádný problém vážně neviděla.

„Ale jsi nasáklá naším pachem, opravdu by bylo lepší, kdyby ses rezervaci raději vyhnula. Nechceme je zbytečně rozdráždit.“

„Ale já už jsem tam jednou byla,“ přiznala jsem. „Potkala jsem spoustu lidí, co mohli být zároveň i měniči a nic mi neudělali. Ani vám ne.“

„Kdy jsi tam byla?“ vyjekla.

„Co na tom záleží? Jsem přeci v pořádku,“ nechápala jsem, ale vážně jsem se nechtěla dohadovat kvůli takové hlouposti. „Jestli vás to ale uklidní, tak si promluvím s Michelle, aby tu oslavu, nebo jak to nazvat, udělala raději někde jinde.“

„To bude lepší,“ řekla s úsměvem, vzala si ode mě talíř a odešla s ním do kuchyně.

Zamyšleně jsem ji pozorovala, jak odchází a přemýšlela, co to vlastně mělo znamenat. Silně pochybuji, že by tihle měniči ublížili člověku. Za tím bude něco jiného, jenže co?

 

***

 

Po snídani jsem si zalezla do pokoje a celé dopoledne poslouchala muziku. Prostě jsem si jen tak prozpěvovala a tancovala po pokoji. Děsně mě to bavilo, ale zazvonil mi telefon. Byla to Michelle, což se zrovna hodilo.

„Ahoj,“ řekla jsem a pokoušela se trochu uklidnit, protože jsem byla celá rozdováděná.

„No, nazdar. Proč ses nám neozvala? Musíme se přece domluvit na té akci v La Push,“ spustila ihned.

„No, o tom jsem s tebou vlastně taky chtěla mluvit. Jestli to bude v La Push, tak tam nemůžu. Nešlo by to udělat někde jinde?“

„Je to dneska, Rachell!“ zakřičela na mě, až jsem si musela mobil oddálit od ucha, aby mi nepraskl bubínek.

„Tak promiň, no. Neuvědomila jsem si to,“ zamumlala jsem zmateně, protože jsem v té restauraci asi opravdu měla dávat větší pozor, když se to domlouvalo a ne jen kývat.

„Takže tam teda jako nejdeš?“ štěkla po mně.

„Asi ne. Promiň, mrzí mě to.“

Hm, jasný. To známe,“ řekla ironicky. „Ale - asi tě nepřesvědčím, viď?“

„Ne.“

„A nechceš ke mně aspoň odpoledne přijít a pomoct mi vybrat něco na sebe?“ navrhla už o něco mírnějším tónem.

„Jo, ráda. Vyhovovalo by ti to kolem čtvrté?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na hodiny.

„Budu tě čekat,“ souhlasila a hovor ukončila.

„To je mi jasný,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe a odhodila telefon na postel.

Vypnula jsem muziku a šla se sebou něco udělat, protože takhle rozčepýřená vážně nikam nemůžu…

Byla to klasika - sprcha, lehké líčení, hřeben a samozřejmě stylové oblečení. Když jsem s tím vším byla hotová, rozhodla jsem se ještě zastavit v kuchyni a ukořistit si něco na zub, protože přestože byl oběd již uvařený, zatím jsem se k němu nedostala.

Nandala jsem si na talíř pořádnou porci zapékaných těstovin s rajčatovou omáčkou, ohřála si je v mikrovlnce a posadila se ke stolu. Měla jsem ještě asi čtvrt hodinku k dobru, takže akorát tak čas na to, abych se najedla a vyrazila.

„Kam máš namířeno?“ zeptala se mě Alice a přisedla si ke mně.

„Neboj, za měniči podob ne,“ zasmála jsem se.

„Cos to řekla?“ přispěchal k nám Edward náhle.

„Nic, jen, že nejedu do La Push. Esmé mi ráno vysvětlila, že jezdit tam není dobrý nápad kvůli vlkům a i přesto, že tam Michelle s ostatními pořádá večírek, nejdu tam. Ale musím se teď u ní zastavit a pomoct jí vybrat něco na sebe. To snad můžu, ne?“

Edward si s Alice vyměnil obezřetný pohled, přičemž se ona netvářila právě nadšeně, ale zřejmě se s ním nehodlala dohadovat přede mnou. Tenhle jeho výraz, ale znám…

„Tak to teda ani omylem! Neříkejte mi, že se mi to zase pokusíte zakázat? Já už jsem přeci řekla, že do La Push nepůjdu. A své slovo dodržím, chci jet jen do Cashall za Michelle, nebo to už nesmím ani to?“ začala jsem se s oběma hádat.

„Prostě bude lepší, když tam teď nepojedeš, to je celé,“ řekl Edward.

„Jak jako lepší? A pro koho lepší? Copak chci tak moc? Odřekla jsem celovečerní mejdan, důležitou součást mého společenského života tady a vy mě nemůžete pustit z domu ani na hodinu? Co je to za logiku?“ rozčilovala jsem se a přimhouřila na ně oči.

Kdybych mohla zabíjet pohledem, byli by už na místě mrtví, ale to jsou oni vlastně stejně…

„Vždyť se s Michelle můžeš vidět kdykoliv jindy,“ pokoušela se mě uklidnit Alice.

„Ale…“ Už-už jsem se chtěla naštvat ještě víc a pohádat se o moc víc, ale vzdala jsem to, protože s nimi stejně nehnu. „Víte co? Trhněte si vy dva,“ řekla jsem a prudce vstala ze své židle.

Než jsem odešla, ještě jednou jsem je oba probodla naštvaným pohledem a hodila po Edwardovi svůj napůl plný talíř těstovin, co jsem už nemínila dojídat, protože mě z nich přešla chuť…

Nechytil ho.

Talíř se o jeho kůži samozřejmě rozbil na malinkaté kousíčky, ale omáčkou i s těstovinami byl Edward pokrytý od hlavy k patě. Valil na mě oči, jako by nemohl uvěřit, že jsem něco takového skutečně udělala.

Asi to vážně nečekal…

V duchu jsem děkovala bohu, že existuje něco jako afekt, kdy nemyslíte a rovnou jednáte, protože kdyby ne, pravděpodobně by bez problému uhnul.

Potlačila jsem přicházející záchvat smíchu a místo toho se jen uraženě obrátila na patě a opustila kuchyň. Hlasitě jsem vydupala schody až do svého pokoje a samozřejmě jsem za sebou nezapomněla pořádně prásknout dveřmi.

Jen ať vědí, že se zlobím…



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 21. kapitola:

 1
2. Lorinne webmaster
22.12.2019 [13:34]

LorinneZaslúžil si to, idiot jeden. Chudák Rachell je naozaj frustrujúce, že nikam nemôže ísť, nič si nemôže myslieť podľa vlastného názoru. Je to sprosté.

1. Petronela webmaster
07.06.2018 [15:13]

PetronelaPředstava Edwarda pokrytého těstovinami a rajčatovou omáčkou byla opravdu vtipná, ale - popravdě - zasloužil si to. A ještě i mnohem víc. Jasně - snaží se před ní utajit nějak minulost a to, kdo je její rodina a kdesi-cosi, ale opravdu nepochopili, že čím víc jí budou bránit, tím víc se to bude snažit odhalit? Aspoň já si myslím, že se o to bude pokoušet. Tak uvidíme, jak moc se pletu nebo ne. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!